U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání obviněného P. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7.
2013, sp. zn. 8 To 196/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 124/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. o d m í t á
.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 1 T 124/2012,
byl obviněný P. F. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útok
pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a naproti
tomu byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen
„tr. zák.“), a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a za
sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění
podle § 180d tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu
v Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, který nabyl právní moci
dne 26. 5. 2009, byl obviněný podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr.
zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve
výměře 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 49 odst. 1 a 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl
zrušen celý výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v
Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, který nabyl právní moci 26.
5. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze
dne 1. 3. 2011, sp. zn. 34 T 244/2010, který nabyl právní moci dne 17. 5. 2011,
byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti
šesti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen celý výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 34 T
244/2010, který nabyl právní moci dne 17. 5. 2011, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému
uloženo, aby poškozené společnosti VTK.CZ s.r.o., se sídlem Kostelecká 40,
Prostějov, IČ 26944821, zaplatil na náhradě škody částku 149.810,- Kč; podle §
229 odst. 3 tr. ř. byla zmíněná poškozená společnost odkázána se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil
proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7.
2013, sp. zn. 8 To 196/2013, bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto
jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že:
1/
v červenci, říjnu a listopadu 2007, konkrétně 23. 7. 2007, 25. 7. 2007, 25. 10.
2007 a 29. 11. 2007, v P. pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou
jeho strýcem vylákal od společnosti VTK.CZ s.r.o., a k její škodě zboží v
celkové hodnotě 849.332,- Kč, když jednatelce Bc. L. P. tvrdil, že zboží dodá
na tuto stavbu a následně za společnost VTK.CZ s.r.o., pro kterou vykonával
poradenskou činnost na základě smlouvy o dílo z 1. 5. 2006, vystaví za dodání
tohoto zboží faktury, které jeho strýc i uhradí, ačkoliv ve skutečnosti
materiál hodlal použít pro vlastní potřebu k umoření svých dříve splatných
závazků a nehodlal za tento materiál společnosti VTK.CZ s.r.o. zaplatit, což i
realizoval, žádné faktury nevystavil a za odebrané zboží nezaplatil, a způsobil
tak společnosti VTK.CZ s.r.o. škodu ve výši nejméně 849.332,- Kč.
Přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku podle skutkových zjištění
soudu prvního stupně obviněný spáchal tím, že:
2/
poté, co dne 17. 8. 2010 jako zástupce společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821,
převzal od P. M. finanční hotovost 1.500,- Kč jako úhradu za výměnu deskového
výměníku společností VTK.CZ s.r.o. tuto částku záměrně neodevzdal do pokladny
společnosti, ale k její škodě si ji ponechal, přičemž záměrně nezaúčtoval či
nedal zaúčtovat ani doklad o přijaté platbě,
3/
poté, co dne 23. 8. 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ:
26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s R. F. smlouvu o dílo na
výměnu plynového kotle pro zakázku P., M., v celkové ceně 40.907,- Kč a
inkasoval téhož dne od R. F. zálohu ve výši 20.000,- Kč a po provedení díla
společností VTK.CZ s.r.o. na základě faktury na částku 39.807,- Kč, kterou R.
F. dne 4. 11. 2010 vystavil, od jmenovaného inkasoval dne 5. 11. 2010 doplatek
ve výši 19.807,- Kč, částku v celkové výši 39.807,- Kč záměrně neodevzdal do
pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal pro svou potřebu, přičemž
záměrně nezaúčtoval či nedal k zaúčtování ani doklady o přijatých platbách,
4/
poté, co dne 24. 8. 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ:
26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s J. S. smlouvu o dílo na
instalaci teplovodního vytápění pro zakázku P., K., v celkové ceně 52.399,- Kč
a inkasoval od J. S. téhož dne zálohu ve výši 24.000,- Kč a po provedení díla
společností VTK.CZ s.r.o. na základě faktury na částku 52.399,- Kč, kterou J.
S. dne 30. 11. 2010 vystavil, od jmenovaného inkasoval dne 2. 12. 2010 doplatek
ve výši 28.399,- Kč, částku v celkové výši 52.399,- Kč záměrně neodevzdal do
pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal pro svou potřebu, přičemž
záměrně nezaúčtoval či nedal k zaúčtování ani doklady o přijatých platbách,
5/
poté, co v přesně nezjištěný den měsíce září 2010 v P., K., v sídle společnosti
VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s J. J.
smlouvu o dílo na instalaci kotle na tuhá paliva na adrese K. v celkové ceně
61.104,- Kč a dne 13. 9. 2010 inkasoval od J. J. zálohu ve výši 36.000,- Kč a
po provedení díla společností VTK.CZ s.r.o. na základě faktury na částku
61.104,- Kč, kterou J. J. dne 9. 11. 2010 vystavil, od jmenované inkasoval dne
12. 11. 2010 doplatek ve výši 25.104,- Kč, částku v celkové výši 61.104,- Kč
záměrně neodevzdal do pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal pro
svou potřebu, přičemž záměrně nezaúčtoval či nedal k zaúčtování ani doklady o
přijatých platbách, přičemž následně, poté, co jednatelka společnosti našla
fakturu, ve třech splátkách v období do 23. 3. 2011 uhradil společnosti VTK.CZ
s.r.o. celkem 15.000,- Kč s tvrzením, že J. J. cenu díla postupně splácí,
6/
poté, co dne 10. 9. 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ:
26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s B. H. smlouvu o dílo pro
zakázku P., Š., v celkové ceně 23.000,- Kč a inkasoval téhož dne od B. H.
zálohu ve výši 10.000,- Kč, tuto částku záměrně neodevzdal do pokladny
společnosti, ale k její škodě si ji ponechal, přičemž záměrně nezaúčtoval či
nedal zaúčtovat ani doklad o přijaté platbě.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. F. prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Obviněný konkrétně uvedl, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení
předcházejícímu napadenému usnesení odvolacího soudu byly dány důvody dovolání
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Co se týče vady rozhodnutí zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., obviněný namítl následující:
A) Mezi obviněným a obchodní společností VTK.CZ s.r.o. (resp. jednatelkou této
společnosti Bc. L. P.) existoval obchodní vztah, který mimo jiné potvrzuje
uzavřená dohoda o hmotné odpovědnosti, a soud prvního stupně, aniž by zvážil
společenskou škodlivost takového obchodního vztahu (ve smyslu zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku), hodnotil jej
kritérii trestního zákoníku, a tudíž nesprávně dospěl k závěru, že se obviněný
dopustil trestného činu podvodu (ad skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního
stupně). Jelikož jednatelka Bc. L. P. o vyvážení zboží – k němuž došlo nikoliv
jednorázově, nýbrž v delším časovém období, a to od 23. 7. do 29. 11. 2007 –
věděla a byla s celou záležitostí srozuměna (nadto skutečnost, že zboží v
hodnotě 843.932,- Kč bylo vyskladněno, musela být zjištěna při první řádné
inventarizaci, tedy nejpozději k datu 1. 1. 2008), je zjevné, že se poškozená
obchodní společnost sama mohla vyvarovat vzniku situace popsané ve skutkové
větě pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, a proto s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003,
sp. zn. I. ÚS 558/01, který vyložil znak „uvedení v omyl“, nelze hovořit o
trestní odpovědnosti obviněného. Podle názoru obviněného byl vztah mezi ním a
jednatelkou Bc. L. P. zpočátku nadstandardní, vybočoval z běžných
pracovněprávních vztahů na pracovišti, posléze však skončil rozchodem. Tak, jak
se vyvíjel tento vztah, procházel vývojem i názor Bc. L. P. na obchodní operaci
obviněného – od vědomosti a souhlasu s postupem obviněného, až po nesouhlas a
podpis uznání závazku a dohody o úhradě pohledávky (ze dne 4. 1. 2011) a
následně činění kroků k trestnímu oznámení (trestní oznámení bylo podáno až po
4 letech od prvního vývozu zboží, v květnu 2011). Nutno dodat, že sama
poškozená obchodní společnost, podala-li ke Krajskému soudu v Brně žalobu na
zaplacení částky 839.332,- Kč, dala jasně najevo, že odkup materiálu odvezeného
v roce 2007 považuje za obchodní vztah. Neshledal-li tento soud, že by byl
věcně nepříslušným žalobu projednat, charakter obchodního vztahu mezi obviněným
a poškozenou obchodní společností v daném případě rovněž spatřoval, a proto je
při Ústavním soudem preferované zásadě jednotnosti právního řádu vyloučeno, aby
tentýž právní vztah hodnotil jeden soud jako obchodní vztah a druhý jako
trestný čin.
B) Soud prvního stupně ve svém rozsudku sice uvedl, že má za prokázáno, že P.
U. bylo dodáno ze skladu obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o. topenářské zboží v
celkové hodnotě 336.925,- Kč, ve skutkové větě však obviněnému kladl za vinu,
že vylákal zboží v hodnotě 849.332,- Kč, přičemž vzniklý rozdíl soud odůvodnil
ničím nepodloženými domněnkami. Soud tedy nepřihlédl k námitce obviněného, že
na dodacích listech a skladových listech není jeho podpis, který by
objektivizoval jednak množství odebraného zboží, jeho složení a především cenu.
Skutečnost, že jednatelka Bc. L. P. podepsala faktury (a to až po námitce
obhajoby obviněného), neznamená, že obchodní vztah proběhl způsobem, jak je ve
faktuře uvedeno. Jak se z obsahu dovolání podává, soud prvního stupně
nepostupoval tak, jak obvykle postupují obchodní soudy, a nevyzval obviněného k
doplnění konkrétních skutkových tvrzení. Za usvědčující listinu nelze podle
názoru obviněného chápat uznání závazku a dohodu o úhradě pohledávky ze dne 4.
1. 2011, neboť tato listina je předmětem soudního přezkumu v civilním řízení
před Krajským soudem v Brně (sp. zn. 49 Cm 32/2011).
C) Existuje extremní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem. Tento rozpor spatřuje obviněný v tom, že se oba soudy důsledně
nezabývaly výše uvedenými námitkami a odvolací soud ji v odvolání vůbec
nevyhodnotil.
D) Soudy s odkazem na záznamy v rejstříku trestů obviněného, které se
vztahovaly k odsouzením starým čtrnáct let, uváděly, že se obviněný opakovaně
dopouštěl majetkové trestné činnosti. Soudy tak činily bez toho, že by provedly
důkaz obsahem trestních spisů, nemluvě o tom, že tato odsouzení jsou z hlediska
formálního práva zahlazena. Uvedená okolnost může mít taktéž vliv na právní
posouzení skutku s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
E) Soud prvního stupně na jedné straně vycházel ze svědectví pokladníků H. M.
a J. Z., ale na straně druhé nepřipustil důkaz opaku vysvětlující tzv. vklady
společníka do pokladny ve větším rozsahu. Důkazní návrhy na osvědčení
finančního zdraví poškozené obchodní společnosti, která nesplnila povinnost
uveřejnit zákonem uložené listiny ve sbírce listin rejstříkového soudu, byly
oběma soudy zamítnuty. Je proto v rozporu s provedeným dokazováním, pokud byl
učiněn závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, když v návrhu
na vydání platebního rozkazu popisuje poškozená obchodní společnost po skutkové
stránce odvoz zboží zcela jinak. Soud prvního stupně nerespektoval pravidla
spravedlivého procesu, rovnost zbraní.
F) Jelikož se úmysl spáchat trestný čin podvodu musí zkoumat ke stavu v roce
2007, nemohl být v tomto roce tento trestný čin obviněným spáchán, neboť
splatnost faktur vystavených na základě ústní kupní smlouvy až dne 29. 11. 2010
nenastala.
G) Soud prvního stupně se dopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního
posouzení, když uložil souhrnný trest i za trestný čin podle § 180d tr. zák.,
ačkoliv v době rozhodování jak tohoto soudu (9. 4. 2013), tak soudu odvolacího
(16. 7. 2013), již řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění nebylo
trestným činem. Obviněný se proto domnívá, že je vadným celý výrok o trestu,
jímž mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, trest zákazu
činnosti a peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Obviněný si klade otázku, zda
mu bude zaplacený peněžitý trest a vykonaný trest zákazu činnosti započítán do
trestu nově uloženého, či nikoliv.
H) Byla porušena ústavní zásada proporcionality, neboť mezi tresty odnětí
svobody uloženými za skutek pod bodem 1/ a skutky pod body 2/ až 6/ je z
hlediska úměry mezi způsobenou škodou a délkou trestu odnětí svobody absolutní
nesoulad.
I) Závěry soudu prvního stupně o trestní odpovědnosti obviněného ve vztahu ke
skutkům pod body 2/ až 6/ jsou předčasné, neboť soud vycházel z účelové a
nepravdivé výpovědi Bc. L. P., která tvrdila, že v březnu roku 2011, tedy po
odchodu obviněného z obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o. objevila v jeho stole
blok příjmových dokladů, přičemž obviněný nebyl zplnomocněn, aby jménem
společnosti uzavíral s jednotlivými zákazníky smlouvy o dílo. Tvrzení Bc. L. P.
je v příkrém rozporu s její výpovědí ke skutku pod bodem 1/, kdy uvedla, že
obviněnému byly v průběhu let 2007 až 2010 vypláceny odměny za vykonanou práci.
Pokud by obviněný nebyl zplnomocněn k uzavírání předmětných smluv o dílo, není
jasné, na jakém základě by mu byly ze strany uvedené obchodní společnosti
vypláceny ne zrovna zanedbatelné finanční prostředky.
J) Nejeví se jako logické, aby jednatelka obchodní společnosti nevěděla o tom,
že její zaměstnanci v druhé polovině srpna roku 2010 pracovali na různých
zakázkách v P. a okolí, že užívali služební vozidla, fasovali materiál ze
skladu a pravděpodobně za svou práci dostávali i mzdu, což muselo mít podklad v
účetních materiálech. Jelikož se nejednalo o jednorázovou akci (zakázky byly
uzavírány v srpnu, ale k jejich vyúčtování docházelo o více jak 2 měsíce
později), nemohlo to být v obratu obchodní společnosti přehlédnuto.
K) Nesprávnost postupu soudu prvního stupně je podtržena i jeho výkladem
svědecké výpovědi J. H., který u soudu vypovídal o předložení plné moci a o
překvapení jednatelky Bc. L. P., když se s touto plnou mocí seznámila. Soud
prvního stupně zcela přehlédl skutečnost, že smlouvu, kterou obviněný s J. H.
uzavřel, strany i dále považovaly za platnou a chovaly se podle ní. V tomto
směru tedy soud opět nezvážil užití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
přičemž obviněný upozorňuje na ustanovení § 15 obchodního zákoníku, jehož obsah
nebral jak soud prvního stupně, tak Bc. L. P. v potaz.
L) Jednání popsané v odsuzující části výroku o vině rozsudku nalézacího soudu
nevykazuje ani v jednom případě objektivní a subjektivní znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.
Ačkoliv podle názoru obviněného rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo rovněž
vadou, která zakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
odvolací soud ji opět navzdory tomu, že byla v řádném opravném prostředku
vytýkána, neodstranil a odvolání zamítl. Naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu jednak byl soudem
prvního stupně uložen souhrnný trest i za jednání, které již není trestným
činem (ad shora uvedená námitka vztahující se k tzv. jinému nesprávnému hmotně
právnímu posouzení), a jednak mu byl v rozporu se zákonem a tzv. legitimním
očekáváním uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za skutky pod body 2/ až 6/
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný odkazuje na ustanovení §
55 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož za trestné činy, u nichž horní hranice
trestní sazby nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody
jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně
nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Podle citovaného ustanovení
zákona soud prvního stupně nepostupoval, neboť se nezabýval kritérii podle § 39
odst. 1 tr. zákoníku, pomocí nichž by mohl bezpečně dospět k závěru, že žádný z
mírnějších trestů nebude dostačující. Soud tedy obligatorně nezvážil možnost
uložení mírnějšího trestu, nerespektoval ustanovení § 38 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, § 39 odst. 2 tr. zákoníku, resp. v odůvodnění rozhodnutí pouze krátce
a bez dalšího konstatoval, že na straně obviněného nebyly shledány okolnosti
pro uložení podmíněného trestu a že uložení jiného než nepodmíněného trestu
odnětí svobody by zjevně nevedlo k tomu, aby obviněný do budoucna vedl řádný
život. Uvedený nedostatek neodstranil ani soud odvolací, čímž porušil zákon,
neboť neuložil druh trestu, který se na danou právní kvalifikaci vztahuje.
Obviněný závěrem zdůraznil, že dobrodiní prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013
se na něj zcela vztahuje, a to tak, že obviněným doposud nevykonané zbytky
trestu odnětí svobody k 31. 12. 2012 byly prominuty s účinky zahlazení. Z
hlediska trestu odnětí svobody je proto obviněný osobou netrestanou a přitěžuje
mu pouze trest zákazu činnosti za zcela jinou trestnou činnost, kdy projevil
hrubou řidičskou nekázeň.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7.
2013, sp. zn. 8 To 196/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Prostějově ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 1 T 124/2012, jakož i případná další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Okresnímu soudu v Prostějově
přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku z velké
míry věnoval rozboru provedených důkazů. Účelem takových námitek je zpochybnění
hodnotících závěrů především soudu prvního stupně a znejistění skutkového
podkladu, z něhož soud vycházel ve svém rozhodování, proto nevyhovují žádnému z
obviněným uplatněných důvodů a nelze je podřadit ani pod jiný důvod z katalogu
dovolacích důvodů.
Totožné stanovisko zaujal státní zástupce i k teoretickým úvahám, které
obviněný rozvíjí na téma rozhodování soudu o druhu trestu a jeho výměře. V
dovolání citovaná zákonná ustanovení, na něž obviněný v této souvislosti
poukazuje (§ 55 odst. 2, § 38, § 39 tr. zákoníku), nelze považovat za normy
hmotně právní povahy, aby bylo možné námitky posuzovat z hlediska naplnění
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelimituje se jimi ani
druh trestu a jeho výměra pro konkrétní trestné činy ve smyslu zvláštní části
tr. zák. (tr. zákoníku), aby je bylo možno hodnotit ve světle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky proti druhu sankce a její výměře bez ohledu na
argumentaci, o niž se opírají – pokud byla sankce uložena v zákonem stanoveném
druhu a rozpětí – nemohou být podkladem pro změnu rozhodnutí v řízení o
dovolání.
Co se týče námitky obviněného, že soud prvního stupně nepostupoval obdobně, jak
v takových případech činí obchodní soudy, a že je vyloučeno, aby jeden soud
hodnotil skutek jako trestný čin a druhý soud jako obchodní vztah, státní
zástupce podotkl, že soud hodnotí konkrétní právní vztahy podle norem toho
odvětví, k jehož realizaci je povolán. Trestní soud nemůže rozhodovat o
obchodněprávních poměrech účastníků právních vztahů (přičemž případné řešení
předběžné otázky má význam pouze pro rozhodnutí o trestní věci) a naopak soud
civilní nemůže ingerovat do posuzování vztahů založených normami trestního
práva. Trestného jednání se lze dopustit i úkonem, který je z hlediska
civilního práva zcela bezvadný, a není v rozporu s právem, pokud týž skutkový
základ hodnotí civilní soud jako např. obchodněprávní vztah, zatímco trestní
soud jako trestný čin podvodu.
Pokud obviněný vznáší námitky proti tomu, že jeho písemné uznání dluhu bylo
hodnoceno jako usvědčující důkaz, nemá tato námitka z hlediska uplatněných (ale
ani jiných) dovolacích důvodů žádný praktický význam. Státní zástupce dodal, že
obviněný v uznání dluhu sám a dobrovolně specifikoval svůj závazek vůči
obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o., čímž potvrdil jeho existenci a oprávněnost
nároku věřitelské firmy k uhrazení dluhu. V souvislosti s dalšími důkazy
osvětlujícími objektivní stránku tohoto skutku nelze namítané uznání dluhu
hodnotit jinak než jako důkaz usvědčující povahy.
Vytýká-li dále obviněný, že se soud v souvislosti se skutkem pod bodem 1/
nevypořádal se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2
tr. zákoníku, je podle státního zástupce zjevné, že obviněnému uniklo, že v
bodě 1/ výroku o vině je popsán trestný čin podle tr. zák. Argumentace
ustanovením jiné právní normy (tr. zákoníku) je proto irelevantní a i kdyby se
uvažovalo o analogické aplikaci citované normy, nepřipadalo by její uplatnění v
úvahu, neboť u trestného jednání, jež naplňuje znaky kvalifikované skutkové
podstaty, je logicky vyloučen závěr, že by mohlo jít o případ postrádající znak
společenské škodlivosti. Na tom nic nemění ani poukaz obviněného na to, že
účastníci soukromoprávních vztahů mají dbát přiměřené obezřetnosti a předcházet
tak škodám na svém majetku. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by společnost
VTK.CZ s.r.o. či osoby za ni jednající postupovaly jakkoli ledabyle,
nepřiměřeně riskantně, extrémně neopatrně či lhostejně, takže by jim bylo možno
přičítat sebemenší podíl na škodě, kterou jim svým jednáním způsobil výlučně
obviněný.
K námitce obviněného, že mu byl uložen souhrnný trest i za trestný čin, který
už v době rozhodování neexistoval (trestný čin podle § 180d tr. zák.), státní
zástupce uvedl, že postup soudu shledává v zásadě správným. Pokud totiž soud
obviněnému ukládal jiný druh trestu, než mu byl uložen v dřívějším řízení pro
sbíhající se trestnou činnost, byl povinen odlišný druh trestu zakomponovat do
trestu souhrnného (a při jeho ukládání tento výrok zohlednit), aby mohl být již
vykonaný trest do trestu souhrnného započten. Klade-li si obviněný otázku, zda
mu bude vykonaný peněžitý trest i trest zákazu činnosti započítán do trestu
nově uloženého, pak lze poukázat na usnesení Okresního soudu v Prostějově ze
dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1034, jímž byl započten zaplacený peněžitý
trest, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1033, jímž
byl započten vykonaný trest zákazu činnosti. Obdobně je tomu se zápočtem
vykonaného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně
(usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T
124/2012-1035). V této souvislosti státní zástupce poukázal na vadu rozhodnutí
soudu prvního stupně, pokud za dané situace v rámci souhrnného trestu rozhodl
při novém uložení peněžitého trestu, který již byl zcela vykonán, znovu o
náhradním trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán. Tato eventualita reálně nastat nemohla a výrok o
náhradním trestu je tedy mrtvou literou (srov. rozhodnutí pod č. 22/2001 Sb.
rozh. tr.).
Jestliže obviněný dospěl k závěru, že jednání ve všech bodech rozsudku
nevykazovalo všechny objektivní i subjektivní znaky trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., je toto tvrzení částečně irelevantní, neboť v
bodech 2/ až 6/ výroku o vině byl uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry
podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nikoli trestným činem podvodu. Bez ohledu
na tuto nepřesnost obviněný neuspěl v konkrétním vymezení těch znaků skutkových
podstat deliktů, pro něž byl odsouzen, které by nebyly provedenými důkazy jasně
ozřejměny, přičemž z napadeného meritorního rozhodnutí je naopak zřetelně
patrno, že všechny zákonné znaky těchto deliktů byly prokázány.
Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Obviněný své dovolání podal z důvodu, jenž je uveden v ustanovení § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř., a tento dovolací důvod uplatnil v alternativě „bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.“ Obviněný se domnívá, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Z hlediska obsahu dovolání je tedy významnou otázka, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je zatíženo vadou, která zakládá dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a která – ač v řádném opravném
prostředku vytýkána – odvolacím soudem odstraněna nebyla.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoliv obviněný v dovolání poukázal na výklad dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který obsahově koresponduje s výše uvedeným, a
výslovně připustil, že skutkové námitky nemají povahu právně relevantních
námitek, tyto námitky navzdory zřejmému úsilí o jejich „neskutkové“ vyznění ve
svém mimořádném opravném prostředku ve větší míře [konkrétně viz výhrady pod
body B), D), E), I), J) a K)] uplatnil.
Poukazuje-li obviněný na to, že:
- soud prvního stupně ve svém rozsudku sice uvedl, že má za prokázáno, že P. U.
bylo dodáno ze skladu obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o. topenářské zboží v
celkové hodnotě 336.925,- Kč, ve skutkové větě však obviněnému kladl za vinu,
že vylákal zboží v hodnotě 849.332,- Kč, přičemž vzniklý rozdíl soud odůvodnil
ničím nepodloženými domněnkami [ad bod B)],
- soudy, aniž by provedly důkaz obsahem trestních spisů vztahujících se k
odsouzením starým čtrnáct let, uváděly, že se obviněný opakovaně dopouštěl
majetkové trestné činnosti [ad bod D)],
- soud prvního stupně vycházel ze svědectví pokladníků H. M. a J. Z., ale na
druhé straně nepřipustil důkaz opaku vysvětlující tzv. vklady společníka do
pokladny ve větším rozsahu [ad bod E)],
- navzdory tomu, že výpověď Bc. L. P. ke skutkům pod body 2/ až 6/ je v příkrém
rozporu s její výpovědí ke skutku pod bodem 1/, soud prvního stupně z této
výpovědi vycházel [ad bod I)],
- nejeví se jako logické, aby jednatelka obchodní společnosti nevěděla o tom,
že její zaměstnanci v druhé polovině srpna roku 2010 pracovali na zakázkách v
P. a okolí, že užívali služební vozidla, fasovali materiál ze skladu a za svou
práci pravděpodobně dostávali i mzdu [ad bod J)],
- výklad svědecké výpovědi J. H., který učinil soud prvního stupně, je
nesprávný [ad bod K)],
protestuje ve skutečnosti proti správnosti hodnocení důkazů a úplnosti
provedeného dokazování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž
jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou, přičemž nelze než opětovně uvést, že
námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a
proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud
neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy, na který obviněný dílčím způsobem poukazoval [viz
výtky uvedené pod bodem B), C)], totiž nemůže být založen jen na tom, že
obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu
přicházejícím výsledkem. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených
rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o
důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně
přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činů
dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (ke skutku
pod bodem 1/ viz strany 9 až 12 rozsudku nalézacího soudu, strany 4, 5 usnesení
odvolacího soudu, ke skutkům pod body 2/ až 6/ strany 15 až 17 rozsudku
nalézacího soudu, strany 5, 6 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud
zevrubně rekapituloval i hodnotil ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výpověď
svědkyně Bc. L. P., konfrontoval ji s ostatními ve věci provedenými důkazy a
jeho úvahám nelze z hlediska logické rozvahy nic vytknout. Namítá-li obviněný,
že jako usvědčující důkaz nelze chápat „uznání závazku a dohodu o úhradě
pohledávky ze dne 4. 1. 2011“, dovolací soud zcela sdílí názor státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný v uznání dluhu sám a
dobrovolně specifikoval svůj závazek vůči obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o.,
čímž potvrdil jeho existenci a oprávněnost nároku věřitelské firmy k uhrazení
dluhu. Navíc nejde o důkaz osamocený, ale v souvislosti s dalšími důkazy nelze
namítané uznání dluhu hodnotit jinak než jako důkaz usvědčující povahy. Ve
vztahu ke skutkům pod body 2/ až 6/ výroku o vině soud prvního stupně
přesvědčivě zdůvodnil, proč jako usvědčující důkazy hodnotil vedle výpovědi
svědkyně Bc. L. P. výpovědi svědků H. M., účetní společnosti, a J. Z., jejího
pokladníka, jakož i neodevzdané podkladní doklady nalezené v pracovním stole
obviněného.
Konečně pokud jde o obviněným zmiňované návrhy na doplnění dokazování, jimž
nebylo vyhověno, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního
soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05)
není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného
navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné,
odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také -
pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této
povinnosti soud prvního stupně dostál a v odůvodnění svého rozhodnutí logicky
vysvětlil, proč jim nevyhověl (viz strana 16), a odvolací soud se s jeho závěry
ztotožnil (strana 5 usnesení).
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. relevantně námitkami uvedenými pod body A) i F), poněvadž na jejich
podkladě zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 1/ výroku o
vině rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu podvodu. Pod bodem A) v
podstatě vytkl, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní stránka trestného
činu podvodu, a to konkrétně její znak „uvedení v omyl“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/02), a nesouhlasil ani se
způsobem, jakým se soudy vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe.
Měl za to, že soudy, aniž by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe
podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvážily společenskou škodlivost obchodního
vztahu mezi obviněným a poškozenou obchodní společností (přičemž o existenci
obchodního vztahu nelze z důvodu civilního řízení pochybovat), hodnotily jej
kritérii trestního zákoníku, a tudíž (i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7
Tdo 486/2010) nesprávně dospěly k závěru, že se dopustil trestného činu
podvodu. Výhrady obsažené pod bodem F) obsahu dovolání vyústily v nesouhlas s
existencí úmyslného zavinění v době údajného spáchání činu.
Podle rozsudku soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že ke škodě cizího majetku
sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím
majetku značnou škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč ve smyslu
§ 89 odst. 11 tr. zák.). Obohacením se rozumí (mimo jiné) neoprávněné
rozmnožení majetku pachatele. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a
uvedení v omyl je pak jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které
nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Obviněný ve svém mimořádném opravném
prostředku poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I.
ÚS 558/01, podle něhož je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a
skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od
jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho
způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného
omyl jednoduše eliminovat). Rozporuje-li tedy obviněný tímto svým poukazem na
označený nález Ústavního soudu, že jeho jednáním popsaným v bodě 1/ byla bez
jakýchkoliv pochyb naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu
podvodu, je zjevné, že tak automaticky činí bez toho, že by srovnal okolnosti
případu, jimiž se v citovaném nálezu zabýval Ústavní soud, s okolnostmi skutku,
jehož se sám dopustil. Je totiž zásadní rozdíl mezi situací, kdy osoba pro
účely získání úvěru uvede v omyl banku (jejímž předmětem činnosti je
poskytování úvěrů, a která by proto měla být obzvláště obezřetná při hodnocení
zájemců o úvěr), a situací, kdy obviněný jako osoba, která pro obchodní
společnost vykonávala určitou činnost, důvěru této společnosti zneužil, když
bez souhlasu jednatelky společnosti pod smyšlenou záminkou odvezl ze skladu
zboží, k čemuž nebyl s ohledem na svůj právní vztah ke společnosti oprávněn,
jak se stalo podle zjištění soudů v posuzované věci. Nelze tedy souhlasit s
námitkou obviněného, který – odvolávaje se na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 11 Tdo 1121/2012 či 7 Tdo 486/2010, která se stejně jako shora citovaný
nález Ústavního soudu týkala poskytování úvěru bankou – argumentoval, že se
sama poškozená obchodní společnost mohla vyvarovat vzniku situace popsané ve
skutkové větě pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud se v
tomto směru ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, který konstatoval, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by
společnost VTK.CZ s.r.o. či osoby za ni jednající postupovaly jakkoli ledabyle,
nepřiměřeně riskantně, extrémně neopatrně či lhostejně, takže by jim mohl být
přičítán sebemenší podíl na škodě, kterou jim svým jednáním způsobil výlučně
obviněný.
Argument obviněného o výlučně obchodněprávním vztahu mezi ním a společností
VTK.CZ s.r.o. podpořený poukazem na civilní řízení, které bylo zahájeno dříve
než řízení trestní, nelze zhodnotit jako správný. Základním účelem trestního
řízení je v souladu se zákonem odhalit pachatele skutku, který naplňuje znaky
trestného činu, vyšetřit tento skutek a postavit obviněného před soud, který
rozhodne o jeho vině či nevině; v případě, že ho shledá vinným, uloží mu trest
nebo ochranné opatření (nebo obojí), popřípadě upustí od potrestání, a zajistí
výkon trestu i ochranného opatření, pokud byly uloženy (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
4.). V občanském soudním řízení (tzn. v civilním) pak soudy projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla
splněna dobrovolně (srov. ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu). Z výše uvedeného je zřejmé, že účel (předmět)
trestního a civilního řízení je odlišný. Proto jsou také tato řízení (až na
výjimku – viz tzv. předběžné otázky, srov. § 9 tr. ř., § 135 občanského
soudního řádu) na sobě vzájemně nezávislá, jejich souběžný průběh není vyloučen
a v souvislosti s tím není vyloučeno, aby jeden vztah byl civilním soudem
hodnocen jako vztah věřitele a dlužníka a soudem trestním jako vztah
poškozeného a obviněného. Není tudíž vyloučeno, aby na základě jednání
obviněného, který (ve zkratce) pod smyšlenou záminkou odebral od společnosti
VTK.CZ s.r.o. zboží, nezaplatil za něj, a neučinil tak dobrovolně ani poté, co
svůj závazek písemně uznal, byl vydán platební rozkaz i odsuzující rozsudek.
Vykazuje-li jednání obviněného znaky trestného činu, nelze se s odkazem na
civilní řízení ospravedlňovat obchodněprávním charakterem takového jednání (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo
265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod č.
T 575.).
Obviněný brojil proti posouzení skutku pod bodem 1/ jako trestného činu podvodu
také pro absenci jeho subjektivní stránky. Tvrdil, že jelikož se úmysl spáchat
trestný čin podvodu musí zkoumat ke stavu v roce 2007, nemohl v tomto roce
trestný čin podvodu spáchat, neboť splatnost faktur vystavených na základě
ústní kupní smlouvy až dne 29. 11. 2010 nenastala [viz námitky uvedené pod
bodem F) rekapitulace obsahu dovolání].
S tvrzením obviněného, že úmysl spáchat trestný čin podvodu se musí zkoumat ke
stavu v roce 2007, nelze polemizovat. Zavinění jako obligatorní znak
subjektivní stránky trestného činu musí existovat v době činu. Není však možné
souhlasit se související úvahou obviněného o tom, že v roce 2007 nemohl spáchat
trestný čin podvodu, neboť splatnost faktur, vystavených na základě ústní kupní
smlouvy až dne 29. 11. 2010, nenastala. Obviněný totiž zcela opomíjí skutková
zjištění soudu prvního stupně a v důsledku toho i výrok o vině pod bodem 1/
rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný byl zmíněným výrokem uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť v červenci, říjnu a listopadu 2007,
konkrétně 23. 7. 2007, 25. 7. 2007, 25. 10. 2007 a 29. 11. 2007, v P. pod
záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou jeho strýcem vylákal od
společnosti VTK.CZ s.r.o. a k její škodě zboží v celkové hodnotě 849.332,- Kč,
když jednatelce Bc. L. P. tvrdil, že zboží dodá na tuto stavbu a následně za
společnost VTK.CZ s.r.o., pro kterou vykonával poradenskou činnost na základě
smlouvy o dílo z 1. 5. 2006, vystaví za dodání tohoto zboží faktury, které jeho
strýc i uhradí, ačkoliv ve skutečnosti materiál hodlal použít pro vlastní
potřebu k umoření svých dříve splatných závazků a nehodlal za tento materiál
společnosti VTK.CZ s.r.o. zaplatit, což i realizoval, žádné faktury nevystavil
a za odebrané zboží nezaplatil, a způsobil tak společnosti VTK.CZ s.r.o. škodu
ve výši nejméně 849.332,- Kč.
Z citovaného výroku o vině se nepodává, že by obviněný byl uznán vinným
trestným činem podvodu z důvodu nezaplacení faktur vystavených jednatelkou
poškozené obchodní společnosti koncem roku 2010. Naopak se z něj podává, že
obviněný byl trestným činem podvodu uznán vinným, neboť (ve zkratce) v roce
2007 pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou jeho strýcem vylákal
od společnosti VTK.CZ s.r.o. a k její škodě zboží v celkové hodnotě 849.332,-
Kč. Všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák., včetně namítané subjektivní stránky, byly tudíž
naplněny již v roce 2007, trestný čin byl spáchán v roce 2007, a proto je
námitka obviněného neopodstatněná.
Co do námitky, která se vztahuje k zásadě subsidiarity trestní represe podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že skutku
uvedeného pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil v
červenci, říjnu a listopadu 2007. Jelikož se trestnost činu posuzuje podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se
posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější (viz ustanovení §
2 odst. 1 tr. zákoníku, ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.) – přičemž soud
prvního stupně neshledal, že by pozdější právní úprava (trestní zákoník účinný
od 1. 1. 2010) byla pro obviněného příznivější – byl čin ad skutek pod bodem
1/ posouzen dle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a obviněný byl proto
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák. Protože trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v
době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003,
publikováno pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr.), bylo staré právní úpravy, trestního
zákona, užito jako celku, což znamená, že soud prvního stupně se nemohl
explicitně zabývat aplikací ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Současně ale nutno uvést, že zásada subsidiarity trestní represe, vtělená do
ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník), na niž obviněný poukazuje, je jednou ze
základních zásad trestního práva, jež se promítala v aplikační činnosti soudů i
před účinností trestního zákoníku, a byla nezbytnou součástí úvah soudu o
naplnění zákonných znaků trestného činu a potřeby použít prostředků trestního
práva.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i obecných soudů k uplatnění
principu ultima ratio je na místě zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci
určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako
trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam
především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských
hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe
jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v
prvé řadě uplatňována prostředky občanského, popř. obchodního práva a teprve
tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů
naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou
dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (škodlivosti), je
namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde
jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo
jsou neúčinné či nevhodné. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby
prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv
soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku
trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela
nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn.
I. ÚS 4/04, II. ÚS 372/03, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005
atd., srov. také stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci ale přece v případě skutku obviněného, jak již bylo výše
vyloženo, nešlo. Jeho čin evidentně vykazuje znaky úmyslného trestného činu.
Podstatou jednání obviněného bylo úmyslné protiprávní jednání, které svým
podvodným charakterem jasně vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a
společností VTK.CZ s.r.o. Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného
posoudily jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., poněvadž jeho zákonné znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak
materiální, a tomuto závěru nebránila ani zásada subsidiarity trestní represe a
z ní vyplývající princip ultima ratio.
Jednání obviněného, který pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou
jeho strýcem podvodně vylákal od společnosti VTK.CZ s.r.o. a k její škodě zboží
v celkové hodnotě 849.332,- Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím
činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu (došlo k
neoprávněnému rozmnožení majetku obviněného v důsledku předstírání okolnosti,
která nebyla v souladu se skutečným stavem věci), a s ohledem na výši škody,
kterou obviněný na cizím majetku způsobil, naplnilo jeho jednání kvalifikovanou
skutkovou podstatu trestného činu podvodu i se zřetelem k podmínce uvedené v §
88 odst. 1 tr. zák.
Co se týče námitky uvedené pod bodem G) rekapitulace obsahu dovolání
obviněného, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn
taktéž relevantně, poněvadž obviněný vytkl tzv. jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jehož se nalézací soud podle jeho názoru dopustil, když mu uložil
souhrnný trest i za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského
oprávnění podle § 180d tr. zák., který v době rozhodování soudů již nebyl
trestným činem. Námitka obviněného však nemůže obstát.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák., věty první, uloží soud souhrnný trest podle zásad
uvedených v § 35 odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal
dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho
trestný čin.
Nutno zdůraznit, že zásady pro ukládání úhrnného a souhrnného trestu se uplatní
pouze v případě souběhu trestných činů. To znamená, že není možný souběh
trestných činů s přestupky ani souběh trestných činů s takovými jednáními,
která po pozdější novelizaci trestního zákoníku již nejsou trestnými činy
(srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003, s. 272.).
Obviněný se nemýlí, uvádí-li, že řízení motorového vozidla bez řidičského
oprávnění bez dalšího již nebylo v době rozhodování soudů trestným činem.
Trestným činem přestalo zmíněné jednání být počínaje dnem 1. 1. 2010, kdy
vstoupil v účinnost trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Řízení motorového vozidla
bez řidičského oprávnění (bez dalšího) bylo v době rozhodování soudů (a je i
nyní) přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Není od věci zmínit, že ačkoliv byl na skutek pod bodem 1/ v celém rozsahu
aplikován trestní zákon, nutno při zkoumání nemožnosti uložení souhrnného
trestu (z důvodu výše naznačené dekriminalizace jednání) vycházet z ustanovení
§ 419 tr. zákoníku, podle něhož (věta první a druhá): „Trest uložený přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto
zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném
trestu se v takovém případě neužije…“ K tomu Nejvyšší soud dodává, že uvedený
postup, kdy bylo namísto trestního zákona poukázáno na trestní zákoník, se
nikterak nepříčí již v tomto odůvodnění citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, jež bylo publikováno pod č. 11/2004
Sb. rozh. tr., podle nějž nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona
účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době
rozhodování soudu. Výjimkou ze zásady, že určitého souhrnu trestněprávních
norem je třeba použít jako celku, je totiž mimo jiné přechodné ustanovení,
kterým ustanovení § 419 tr. zákoníku je.
Přechodné ustanovení § 419 tr. zákoníku má význam jen tam, kde jde o čin, který
od 1. 1. 2010 již není trestným činem [k tomu Šámal P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3257, srov.
přiměřeně stanovisko uveřejněné pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr., zejména část
odůvodnění k bodu III. ve znění: „Trestní kolegium Nejvyššího soudu pokládá za
správný a zákonu odpovídající postup těch soudů, které v těchto případech
aplikují ustanovení § 419 trestního zákoníku tak, že učiní rozhodnutí o tom, že
odsouzený nevykoná trest (popř. zbytek trestu) uložený mu za trestný čin řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., pokud podle
nového trestního zákoníku takový čin již není trestným činem (srov. k tomu bod
II. tohoto stanoviska)“]. Řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění
(ve smyslu § 180d tr. zák.) není trestné, jestliže takové řízení nelze
považovat za výkon činnosti, pro kterou bylo pachateli odňato příslušné
oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění
pozbyl [srov. ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T
49/2009 zjistil, že trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29.
4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem
řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jehož
se dopustil tím, že ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění k řízení
motorových vozidel uvedených v § 81 zákona č. 361/2000, o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), které
pozbyl na základě rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru dopravy a
silničního hospodářství, ze dne 18. 2. 2008, č. j. MMZL 14545/2008, uplynutím 5
pracovních dnů od 22. 2. 2008, kdy mu bylo prokazatelně doručeno oznámení o
tom, že dosáhl celkového počtu 12 bodů, tedy které pozbyl uplynutím dne 29. 2.
2008, přesto dne 27. 5. 2008 v dopoledních hodinách řídil osobní motorové
vozidlo zn. Ford Focus, přičemž byl kolem 9.20 hod. v obci H., okr. P.,
kontrolován hlídkou Policie ČR DI Prostějov. Tento trestní příkaz byl
obviněnému doručen dne 15. 5. 2009 a nabyl právní moci dne 26. 5. 2009.
Jelikož by takové jednání obviněného z pohledu trestního zákoníku naplňovalo
skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ustanovení § 419 tr. zákoníku s ohledem na
výše uvedené aplikovat nelze. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soud prvního
stupně se nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když
obviněnému uložil souhrnný trest za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin řízení motorového
vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jímž byl uznán vinným
trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T
49/2009, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2009.
Otázku obviněného, zda mu bude vykonaný peněžitý trest i trest zákazu činnosti
započítán do trestu nově uloženého, již ve svém vyjádření k dovolání zodpověděl
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když poukázal na usnesení
Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1034, jímž
byl započten zaplacený peněžitý trest, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 8.
2013, č. j. 1 T 124/2012-1033, jímž byl započten vykonaný trest zákazu
činnosti.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že poukázal-li státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání na vadu rozhodnutí soudu
prvního stupně, pokud tento soud v rámci souhrnného trestu rozhodl při novém
uložení peněžitého trestu, který již byl zcela vykonán, znovu o náhradním
trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, nelze k této výhradě účinně přihlédnout, jelikož nebyla uplatněna jako
dovolací námitka v mimořádném opravném prostředku, který podal jen obviněný.
Platí však, jak správně státní zástupce uvedl, že ukládá-li soud pachateli v
rámci souhrnného trestu peněžitý trest ve stejné výměře, v jaké mu byl uložen
dřívějším rozsudkem, jehož výrok o trestu se při uložení souhrnného trestu
zrušuje, pak v případě zjištění, že peněžitý trest uložený dřívějším rozsudkem
byl již zaplacením zcela vykonán, soud nestanoví náhradní trest odnětí svobody
(srov. rozhodnutí pod č. 22/2001 Sb. rozh. tr.). Výrok o stanovení náhradního
trestu při již konstatovaném započtení zaplaceného peněžitého trestu je zcela
obsoletní a nemá žádný praktický význam z hlediska postavení obviněného.
Námitka uvedená pod bodem H) rekapitulace obsahu dovolání obviněného, opírající
se o porušení ústavní zásady proporcionality, neboť podle obviněného je mezi
tresty odnětí svobody uloženými za skutek pod bodem 1/ a skutky pod body 2/ až
6/ z hlediska úměry mezi způsobenou škodou a délkou trestu odnětí svobody
absolutní nesoulad, nekonvenuje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Co se výroku o trestu týče, lze jej s odkazem na tzv. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení napadat, je-li skutkovou okolností, která takové jiné
nesprávné hmotně právní posouzení zakládá, např. otázka, zda byly dva trestné
činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených
v § 43 odst. 2 tr. zákoníku (§ 35 odst. 2 tr. zák.) přichází v úvahu uložení
souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy
a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest. Jiným nesprávným
hmotně právním posouzením ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. naopak není jeho pouhá nepřiměřenost, zejména ve vztahu k
hlediskům určujícím druh a výměru trestu podle § 39, 41 a 42 tr. zákoníku (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), a tudíž jím není ani obviněným
namítaná disproporce mezi tresty uloženými za skutek pod bodem 1/ a skutky pod
body 2/ až 6/.
Jestliže obviněný dále uvádí, že jednání ve všech bodech rozsudku soudu prvního
stupně nevykazovalo všechny objektivní i subjektivní znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 (písm. b) tr. zák. [ad námitka pod bodem
L)], nezbývá než s takto formulovanou námitkou souhlasit, byť z jiného důvodu,
než patrně zamýšlel obviněný. Jednání ve všech bodech rozsudku soudu prvního
stupně nemohlo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu
naplňovat, neboť obviněný nebyl za všechny skutky, jichž se podle uvedeného
rozsudku dopustil, uznán vinným trestným činem podvodu – v bodech 2/ až 6/
výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst.
1, odst. 3 tr. zákoníku, nikoli trestným činem podvodu. Pakliže obviněný
zamýšlel svoji výhradu formulovat tak, že žádným ze skutků nenaplnil znaky
jakéhokoliv trestného činu, dovolací soud již vyložil, z jakých důvodů jsou
právní závěry soudů nižších stupňů správné ohledně skutku kvalifikovaného jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve vztahu k
němuž obviněný zpochybnil naplnění jeho subjektivní i objektivní stránky. Vůči
naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
obviněný žádnou relevantní hmotně právní výtku neuplatnil, přičemž z odůvodnění
rozhodnutí soudů zřetelně vyplývá, že všechny jeho zákonné znaky byly prokázány.
Součástí dovolání obviněného jsou rovněž námitky odkazující na dovolací důvod
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího
důvodu obviněný spatřuje v tom, že mu jednak byl soudem prvního stupně uložen
souhrnný trest i za jednání, které již není trestným činem (ad shora uvedená
námitka vztahující se k tzv. jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení), a
jednak mu byl v rozporu se zákonem a tzv. legitimním očekáváním (srov. § 55
odst. 2 tr. zákoníku) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za skutky pod
body 2/ až 6/. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně, ač to bylo jeho
povinností, nezvážil hlediska pro uložení mírnějšího trestu (§ 38 a 39 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku).
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
K první části této námitky týkající se nesprávného ukládání souhrnného trestu i
za jednání, které již není trestným činem, Nejvyšší soud podotýká, že jde o
výtku mimo meze dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., jak již bylo ostatně naznačeno dříve, jelikož svojí povahou je
podřaditelná pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž možno, pokud jde
o výrok o trestu, považovat zásadně jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
apod. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud tuto
výhradu však opodstatněnou neshledal a uzavřel, že souhrnný trest byl za
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a sbíhající
se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d
tr. zák. uložen v souladu se zákonem.
Námitky odkazující na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
musí brojit buď proti tomu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo že byl uložen trest, co do druhu sice přípustný, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Současně nutno zdůraznit a připomenout, že jiná
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 a § 41 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu),
nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz již zmiňované č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.). Obviněný, ač výslovně prohlásil, že si je tohoto východiska vědom,
tvrdil, že mu byl za skutky pod body 2/ až 6/ uložen souhrnný nepodmíněný trest
odnětí svobody v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku, jehož
aplikací se soudy nižších stupňů nezabývaly a jejich rozhodnutí jsou v tomto
směru nepřezkoumatelná.
Pochybení při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody tedy dovolatel
spatřoval v tom, že nebyla splněna podmínka obsažená v ustanovení § 55 odst. 2
věty první tr. zákoníku, která je založena na tom, že vzhledem k osobě
pachatele by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl
řádný život. Z kontextu dovolání a konkrétních výtek, k nimž údajně nemělo být
při ukládání trestu dostatečně přihlédnuto, se naznačuje, že v této části
dovolání směřuje proti přiměřenosti uloženého trestu a nachází se tedy mimo
meze uplatněného dovolacího důvodu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012).
K dovolacím výtkám je i se zřetelem k již uvedenému vhodné rekapitulovat, že
nalézací soud při úvahách o druhu a výměře trestu přihlédl k povaze a
závažnosti spáchaných trestných činů, k poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu
způsobu života, možnostem nápravy, chování po činu a přihlédl též k účinkům a
důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obviněného. Podrobně
se zabýval předchozími odsouzeními obviněného i konkrétní povahou posuzované
trestné činnosti (strana 17, 18, 19 rozsudku). Odvolací soud k tomu doplnil, že
zjištěné přitěžující okolnosti vedly soud prvního stupně ke správnému závěru,
že u obviněného nemůže být účelu trestu dosaženo jiným druhem trestu, který by
nebyl spojen s omezením osobní svobody, či uložením mírnějšího trestu odnětí
svobody (strana 7 usnesení).
Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem spisového materiálu dospěl k závěru, že
přes jistou stručnost odůvodnění rozhodnutí obou soudů v částech, týkajících se
ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, jsou závěry soudů akceptovatelné.
Trestní zákoník v ustanovení § 55 odst. 2 větě první připouští možnost uložit
nepodmíněný trest odnětí svobody i za přečiny, jimiž byl obviněný uznán vinným,
váže ji však na splnění podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení
jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Soudy
vysvětlily, o jaké úvahy tento závěr opřely; uložený souhrnný nepodmíněný trest
odnětí svobody je sice trestem přísným, nikoliv však extrémně nepřiměřeným.
Nejvyšší soud proto důvod pro zásah do výroku o tomto druhu trestu neshledal.
Rozsudek nalézacího soudu a ani usnesení odvolacího soudu nespočívají na
nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
pak nebyl uplatněn relevantně.
V této souvislosti tudíž nelze učinit závěr, že napadeným usnesením odvolacího
soudu bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [srov. dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř.]. Dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné, a proto
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř.
Zcela závěrem Nejvyšší soud podotýká, že nerozhodoval o přerušení výkonu
rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem
nepředložil, ač takový podnět obviněný učinil, a předsedkyně senátu Nejvyššího
soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková