Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 193/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2003, čj. 1116/150/2003, mimo ústní jednání dne 26. května 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2003 (1116/150/2003) a tvrdil, že jím byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby označené rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích Ústavní soud zrušil. Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).
Ze samotného tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti vyplývá, že v dané věci nenapadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2003 (1116/150/2003) správní žalobou. Tím však nevyčerpal procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva, ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona, poskytuje. V této souvislosti neobstojí ani argumentace stěžovatele, že nepodal správní žalobu s ohledem na možné riziko hrazení nákladů soudního řízení v případě, že "by nebyl ve sporu úspěšný". Procesní předpis (občanský soudní řád) na takové situace pamatuje a umožňuje stěžovateli podat návrh na osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.) a současně mu ustanovit na jeho žádost právního zástupce (§ 30 o. s. ř.), příp. právního zástupce (advokáta) mu může určit Česká advokátní komora (§ 18 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Nadto bývá běžnou praxí, že i v případě úspěchu žalovaného správního úřadu při soudním přezkumu správního rozhodnutí (nejde o klasické sporné řízení) žalobce k úhradě nákladů řízení protistrany zavázán není, neboť správnímu úřadu povětšinou žádné náklady nevznikají, odhlédnuto již od toho, že občanský soudní řád umožňuje i v takovém případě na žádost aplikaci institutu nepřiznání náhrady nákladů řízení (§ 150 o. s. ř.). Stěžovatel se proto měl v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti bránit cestou správní žaloby u příslušného soudu.
Pro úplnost je možné uvést, že Ústavní soud neshledal důvod pro postup podle § 75 odst. 2 zákona, když stěžovatel o takovýto postup nepožádal. Ústavní stížnost byla z důvodů výše rozvedených posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 26. května 2003