Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou, sídlem Klusáčkova 12, Týnec nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, č. j. 6 Tdo 82/2024-482, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 11 To 273/2023-430, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2023, č. j. 1 T 206/2021-395, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 206/2023, Ústavní soud zjistil následující. Okresní soudu rozsudkem ze dne 24. 1. 2022 sp. zn. 1 T 206/2021 stěžovatele uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, uložil mu souhrnný trest a rozhodl o náhradě škody. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 4. 2022 sp. zn. 11 To 90/2022 podle § 256 tr. ř. zamítl. Dovolání stěžovatele do rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. 6 Tdo 661/2022 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
2. K ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22 (dále jen "nález Ústavního soudu") zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina") a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
3. Okresní soud v Benešově napadeným rozsudkem ze dne 19. 7. 2023 sp. zn. 1 T 206/2021 stěžovatele znovu uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, stěžovatele podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí specifikované věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud Českou republiku, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel zločinu dopustil dne 6. 7. 2021 v přesně neujištěné době od 17:00 hodin do 17:30 hodin na dvoře zemědělské usedlosti. Vše začalo hádkou stěžovatele s jeho tehdejší přítelkyní, která k řešení konfliktu přivolala policii. Na místo dorazila dvoučlenná policejní hlídka Oddělení hlídkové služby Obvodního oddělení Policie ČR Benešov. Poté, co stěžovatel opakovaně odmítl s hlídkou na jejich výzvy na dvoře objektu komunikovat a z místa odcházel, se slovy "tak jak chcete" otevřel vpravo se nacházející dveře do jedné z místností v přízemí zemědělské usedlosti, ze které vyběhl kříženec stafordšírského bulteriéra a pitbulteriéra, tohoto pobídl slovy "vem si je" a sám bez dalšího pokračoval v chůzi. Po tomto pokynu pes zaútočil na jednoho z policistů (dále jako "policista A"), zakousl se mu do levého bérce a pustil jej až po použití služební zbraně druhého z policistů (dále jako "policista B"), který psa postřelil (lehké poranění pes přežil). Zranění policisty A si vyžádalo lékařské ošetření v benešovské nemocnici s pracovní neschopností od 7. 7. 2021 do 31. 7. 2021, s omezením v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 10 dnů.
5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením ze dne 5. 10. 2023 sp. zn. 11 To 273/2023 podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2024 č. j. 6 Tdo 82/2024-482 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
7. Stěžovatel se podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že Ústavní soud v jeho věci vydal kasační nález, kterým konstatoval porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Od počátku trestního řízení tvrdí, že když vcházel do místnosti, ze které vyběhl pes, nevěděl, že pes je v místnosti zavřený a k útoku na policejní hlídku tak došlo shodou nešťastných okolností. Odmítá, že by psa na policisty poštval. Podle názoru stěžovatele však názor Ústavního soudu obecné soudy nerespektovaly a k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu došlo znovu.
9. Po kasaci věci nálezem zůstalo pro kvalifikaci jednání stěžovatele podstatné zjištění, zda stěžovatel věděl nebo mohl vědět, kde se v době, kdy se policisté zdržovali na dvoře, pes nachází, zda, jak hlasitě a případně v jaký okamžik stěžovatel udělil psovi pokyn "vem si je" a zda takto udělený pokyn mohl ovlivnit chování a útok psa.
10. Stěžovatel obsáhle analyzuje věrohodnost výpovědi své tehdejší přítelkyně ohledně její možnosti vědět, kde se v době příchodu policistů nacházel stěžovatel a pes. Stěžovatel označuje závěr o tom, že musel vědět, že pes se nachází zavřený dole v bytě, za spekulaci. Stěžovatel namítá, že svědkyně sama připouští, že byla v době incidentu hysterická, což je údajně patrno i z jejího telefonátu na linku 158 (kvůli banální hádce mezi nimi, jak uvádí stěžovatel), a potvrzují to i policisté. Soud pak její výpověď hodnotí jako nevěrohodnou pouze v části, která uvádí okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele.
11. Tvrzení stěžovatele, že pokyn psovi neudělil, podporuje i výpověď jeho tehdejší přítelkyně. Příkaz "vem si je" se prolíná celým trestním řízení a nelze se tudíž divit, že tento příkaz stěžovatel vyřkl při prověrce na místě, aniž by k tomu byl soudem vyzván. Pro stěžovatele je situace, ve které se nacházel v době incidentu i v průběhu trestního stíhání, značně vypjatá. Dále pak rozvádí své úvahy o síle hlasu, kterým pokyn při prověrce vyslovil.
12. Z vyjádření kynologa vyplývá, že pes je nevychovaný, jedná pudově a nereaguje na žádné pokyny. I pokud by mu stěžovatel pokyn dal, což zcela odmítá, pes by pokynu nerozuměl. Je tedy i nelogické, aby mu jakýkoli pokyn stěžovatel dával. Stěžovatel znovu zpochybňuje věrohodnost výpovědí policistů A i B. Nesouhlasí se závěry soudů ohledně možnosti dotčených osob poznat, odkud se ozývá štěkot psa. Zpochybňuje i adekvátnost následného policejního zásahu. Nikdy údajně nepopíral svůj celkově negativní vztah k policejním orgánům, nicméně jeho despekt vůči policistům není důkazem o jeho vině. Dodává, že svého psa by rozhodně nevystavil hrozbě, že bude policisty zastřelen. Stěžovatel uzavírá, že soudy znovu hodnotily provedené dokazování s upřednostněním těch důkazů, které svědčily v jeho neprospěch, a jejich posouzení nese znaky svévole. Připomíná zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) a princip presumpce neviny.
13. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyslovil mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v řadě dalších rozhodnutí, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ,
,
IV. ÚS 1642/11 ,
IV. ÚS 2213/16 či
II. ÚS 1711/20 ).
14. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu procesu, který by neúměrně prodlužoval řízení a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1711/20 ).
15. Ústavní soud v kasačním nálezu v posuzované věci obecným soudům vytkl, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Uložil obecným soudům, aby se v dalším řízení zaměřily na zhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí policistů, a to nikoli izolovaně, nýbrž zejména při zohlednění ostatních dostupných důkazů (zejména fotografií z místa činu a kamerového záznamu).
16. Okresní soud, vázán právním názorem Ústavního soudu, dosud provedené dokazování (výslechem policistů, tehdejší přítelkyně stěžovatele, listinnými důkazy, kamerovým záznamem z místa činu a záznamem telefonátu tehdejší přítelkyně na linku 158) doplnil o prověrku na místě provedenou dne 17. 7. 2023 za přítomnosti soudního senátu, fotografiemi, záznamem z kamery předloženým stěžovatelem a svědeckou výpovědí dosahového policejního důstojníka. Zejména provedení prověrky na místě za přítomnosti stěžovatele i policistů a porovnáním z ní získaných poznatků s kamerovým záznamem a fotografií z místa činu přispělo k vyjasnění skutkových zjištění, ať už se týká rozměrů dvora, tak i vzdálenosti dveří v přízemí od místa na dvoře, kde policisté stáli.
Při prověrce pak stěžovatel názorně ukázal, jakým způsobem šel ke dveřím, které otevřel, a sám spontánně bez vyzvání uvedl slova "vem si je". Jejich slyšitelnost na vzdálenost odsouhlasenou předtím stěžovatelem (cca 18 metrů) potvrdili přítomní policisté. Tato skutečnost sama o sobě oslabuje věrohodnost obhajoby stěžovatele. Obecné soudy své přesvědčení o tom, že stěžovatel musel vědět, kde je pes zavřený, nabyly z výpovědi tehdejší přítelkyně stěžovatele i z kontextu vývoje situace na místě (str.
10 až 12 rozsudku okresního soudu, str. 5 usnesení krajského soudu a bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). Lze jen dodat, že pokud stěžovatel, jak sám uvedl, choval v nemovitosti psa, kterého vlastní přes 8 let, o němž ví, že je agresivní (napadl dříve i jej a tehdejší přítelkyni) a nezvladatelný, musí být izolovaný a z 90 % času je proto zavřený v budově a ve zbývajícím čase v kleci na zahradě (bod 10 rozsudku okresního soudu, kde je zachycena výpověď stěžovatele), musel si být vědom možnosti, že pes po otevření dveří v domě (ve kterém jej převážně s přítelkyní drželi zavřeného) může na cizí lidi na dvoře objektu zaútočit.
Uvěřitelný důvod, proč by jinak místnost v přízemí, kde nikdo nebydlí, je tam podle slov stěžovatele sklad a lavice se stolem a někdy tam bývá držen pes, bezprostředně po vyhrocené komunikaci s policisty, kterým dal jasně najevo, že je nehodlá respektovat, stěžovatel otvíral, soudy nezjistily.
17. Význam posouzení, jak hlasitě a případně v jaký okamžik stěžovatel udělil psovi pokyn "vem si je" a zda takto udělený pokyn mohl reálně ovlivnit chování a útok psa, ustupují vzhledem ke skutkovým zjištěním, která jsou podstatná pro konstatování viny stěžovatele stíhaným trestným činem, do pozadí. Klíčové totiž je, že stěžovatel si musel být při svém jednání vědom následku, že pes policisty na dvoře statku může pokousat a z jeho počínání je zřejmé, že s takovým následkem byl srozuměn.
18. V řízení provedeném po kasaci rozhodnutí Ústavním soudem již obecné soudy nevycházely izolovaně z výpovědí přivolaných policistů. Ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů hodnotily všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k celkovému kontextu událostí (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.). Věrohodnost usvědčujících výpovědí policistů je tak nyní nepochybně podpořena dalšími důkazy.
19. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá.
20. Ústavní soud tedy uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatele považuje v jeho věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. Dospěly-li na základě hodnocení řádně provedených důkazů obecné soudy k závěru, že skutková podstata uvedeného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.
21. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a usnesením mimo ústní jednání ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu