6 Tdo 82/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2024 o dovolání obviněného K. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 11 To 273/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 206/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 1 T 206/2021, byl obviněný K. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, byl podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to nespotřebované krystalické látky obsahující metamfetamin basi o hmotnosti 33,517 g. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Česká republika, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Benešově podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 90/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Dovolání obviněného do rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 6 Tdo 661/2022, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

4. K ústavní stížnosti obviněného Ústavní soud nálezem ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22 (dále též jen „nález Ústavního soudu“), rozhodl o zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů i usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

5. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 1 T 206/2021, byl obviněný opakovaně uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, byl podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to nespotřebované krystalické látky obsahující metamfetamin basi o hmotnosti 33,517 g. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Česká republika, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že

dne 6. 7. 2021 v přesně neujištěné době od 17:00 hodin do 17:30 hodin na dvoře objektu č. p. XY v obci XY, okr. XY, na policejní hlídku Oddělení hlídkové služby Obvodního oddělení Policie ČR Benešov ve složení D. B. a M. H., která byla na místo vyslána za účelem řešení nahlášeného jeho protiprávního jednání vůči přítelkyni P. K., poté, co opakovaně odmítl s hlídkou na jejich výzvu komunikovat a z místa odcházel, poštval svého psa, se slovy „tak jak chcete“ otevřel vpravo se nacházející dveře do jedné z místností zemědělské usedlosti, ze které vyběhl kříženec stafordšírského bulteriéra a pitbulteriéra jménem H., tohoto pobídl slovy „vem si je“, sám bez dalšího pokračoval v chůzi, po tomto pokynu pes zaútočil na D. B., zakousl se mu do levého bérce a pustil jej až po použití služební zbraně M. H., který psa postřelil, zranění B. si vyžádalo lékařské ošetření v benešovské nemocnici s pracovní neschopností od 7. 7. 2021 do 31. 7. 2021, s omezením v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 10 dnů.

7. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Benešově podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 11 To 273/2023, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 11 To 273/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tyto námitky formálně podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sporoval za četných citací částí výpovědí svědků skutkový závěr o jeho vědomí, že pes je zavřený v přízemí domu, a že měl psa na policisty poštvat slovy „vem si je“. Ač P. K. podle soudů vypověděla o štěkotu psa, obviněný ani žádný z policistů psa neslyšeli, ani o jeho zavření v přízemí domu nevěděli a svědkyni u tohoto neviděli. Nikdo ze svědků ani neví, odkud měl obviněný na dvůr přijít. Závěr o povelu pro psa byl dovozen pouze z výpovědí poškozených, které však vykazují zásadní rozpory a motivy k popisu událostí, jak na ně upozornil Ústavní soud v bodech 23.–28. jeho nálezu. Ani doplnění dokazování soudem prvního stupně prověrkou na místě dne 17. 7. 2023 a vyžádání zpráv Policie České republiky tyto rozpory neodstranilo. Policisté popsali vzdálenost od obviněného v době vypuštění psa s povelem jako 7 metrů (M. H.) či 4 nebo 5 metrů (D. B.), což je v rozporu s videozáznamem, prověrkou na místě i výpovědí P. K. Nikdo neviděl obviněného dveře otvírat a nemohl tak ani sledovat jeho reakci na psa. Pokud při prověrce na místě byl slyšet pokyn obviněného „vem si je“, je to kvůli tomu, že ona slova vykřikl, nikoli vyslovil nebo vyřkl. Při otevírání dotčených dveří se obviněný ztratil z dohledu, neboť výklenek má cca 1 metr a dveře se otvírají dovnitř. Skutková zjištění tak podle dovolatele nemohou být provedeným dokazováním dovozena. Poškození mohli mít zájem na tendenčním vylíčení události kvůli ospravedlnění použití služební zbraně a kvůli následnému použití policejní techniky a dalších policejních složek. Událost není ničím jiným než pokousáním policisty poté, co obviněnému náhodou proběhl pes otevřenými dveřmi mezi nohama.

10. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že pes nebyl vycvičen, je slovně neovladatelný, na žádné pokyny nereaguje, jak ostatně vyplynulo z vyjádření kynologa. Poněvadž pokyny nejsou způsobilé vyvolat reakci psa, je vyloučeno, aby jej použil jako zbraň pro napadení policistů za účelem užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Trestnost jednání obviněného je tudíž vyloučena. Obviněný se opakovaně přihlásil ke své občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou jeho psem a poškozenému D. B. uhradil 50 000 Kč.

11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 11 To 273/2023, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 1 T 206/2021, zrušil a Okresnímu soudu v Benešově věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedla, že prvoinstanční soud po vlastním uvážení doplnil dokazování listinnými důkazy, prověrkou na místě a výslechem svědka J. Z. Státní zástupkyně setrvala na stanovisku, že poštvání psa obviněným bylo prokázáno výpovědí obou poškozených. K závěru o jejich nevěrohodnosti není důvodu. Jejich pohyb na dvorku, nikoli u vrat, je potvrzen i svědkyní P. K. Obviněný věděl, že pes se nachází v domě, že je agresivní a nebezpečný a zcela vědomě jej na policisty poštval, ač musel být nejméně srozuměn s tím, že je může pokousat. Jednal tak v úmyslu nepřímém a psa použil jako zbraň. Právní kvalifikace jeho činu je proto zcela přiléhavá.

13. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného K. P. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.

ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.

ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV. Důvodnost dovolání

18. V projednávaném případě dovolací soud pochybení, na která pamatují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nezaznamenal.

19. Vytýkaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 9–13, body 23. a 24. rozsudku nalézacího soudu, str. 3–6, body 3.–5. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

20. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, proč při ustanovování skutkového děje vycházely z výpovědí policistů D. B. a M. H. jako z věrohodných a žádným způsobem nezatížených eventuálním negativním vztahem k obviněnému. Policisté v naprosté obsahové shodě a bez pochybností potvrdili, že obviněný na ně poštval svého psa, se slovy „tak jak chcete“ (neboť předtím výslovně s policisty odmítl komunikovat) otevřel dveře do jedné z místností dvorního traktu nemovitosti, ze které vyběhl kříženec stafordšírského bulteriéra a pitbulteriéra, a tohoto pobídl slovy „vem si je“.

Soudy vyloučily pravdivost výpovědí obviněného (logicky odmítajícího vinu) a jeho tehdejší přítelkyně P. K. (která má expartnerské i podnikatelské vazby na obviněného a byla si vědoma přivolání policejní hlídky pro banální partnerskou rozmíšku s ním), kteří uváděli, že obviněný o výskytu psa v místnosti, kterou otevřel, nevěděl, pes vyběhl nečekaně a bez jakékoliv pobídky ze strany obviněného na poškozeného D. B. spontánně zaútočil. Dostatečně podrobně a logicky soudy reagovaly na veškeré námitky obviněného, jimiž se snažil výpovědi policistů znevěrohodnit, a argumentačně zcela přiléhavě vyvrátily jeho dílčí tvrzení o odlišném průběhu skutkového děje, než ke kterému na podkladě provedeného dokazování dospěly.

Dostatečně ilustrativní je v těchto souvislostech i skutečnost, že obviněný po vyběhnutí psa nereagoval a z místa odcházel bez náznaku zájmu o výsledek střetu psa s osobami policistů.

21. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že po kasačním nálezu Ústavního soudu soud prvního stupně důsledně vycházel z pochybností o vině obviněného, které Ústavní soud vyjádřil (viz body 6.–8. rozsudku okresního soudu), z vlastní iniciativy doplnil dokazování ve směrech, které Ústavní soud považoval pro závěry o vině obviněného za nikoli jednoznačné a následně adekvátní hodnotící úvahy vycházející z původního rozsahu dokazování a z dokazování doplněného velmi pečlivě a maximálně podrobně zakomponoval do výše uvedených pasáží odůvodnění rozsudku.

Nejvyšší soud pouze v obecnosti může uzavřít, že tyto hodnotící pasáže jsou již natolik vyčerpávající, že na ně lze pouze odkázat. Nepostrádají pak žádný z provedených důkazů, jak tomu bylo v minulém rozhodnutí, např. stran videozáznamu z kamerového sytému obviněného. Pakliže i Nejvyšší soud detekoval výhrady Ústavního soudu ke skutkovým závěrům o vině obviněného, lze uzavřít, že naznačené pochybnosti považuje i Nejvyšší soud po doplnění dokazování a opětovném zhodnocení provedených důkazů za rozptýlené.

Soud prvního stupně se zaměřil především na rozšířené hodnocení osob poškozených optikou jejich vztahu k obviněnému i jejich vyjádření ke skutku a k technickým parametrům dvora (uvádění vzdáleností rozporovaných obviněným, výhledovým možnostem, architektonickému řešení dveří v přízemí budovy apod.) a zabýval se i možnými vlivy použití služební zbraně a následných policejních manévrů několika početnějších složek Policie České republiky na obsah výpovědi poškozených. V těchto souvislostech tak lze odkázat na doplnění dokazování zprávami Policie České republiky ohledně následného zásahu na místě, výslechem svědka J.

Z., fotografiemi poskytnutými obviněným v rámci písemného odvolání proti prvnímu rozsudku okresního soudu a prověrkou na místě ze dne 17. 7. 2023 (body 16.–22. rozsudku).

22. Jak již výše bylo konstatováno, nepovažuje Nejvyšší soud za vhodné ani nezbytné podrobně rekapitulovat provedené dokazování a jeho hodnocení, s nímž se plně ztotožnil opakovaně i po nálezu Ústavního soudu. Přesto právě v návaznosti na uvedený nález a následné doplnění dokazování lze stručně doplnit či zopakovat a akcentovat následující. Důvodem přítomnosti poškozených policistů na místě činu (lhostejno zda před branou či na dvorku nemovitosti) byl telefonát svědkyně P. K., bývalé přítelkyně obviněného, dožadující se příjezdu policejní hlídky z důvodu odebrání mobilního telefonu obviněným.

Již tento telefonát se vyznačuje jistou dávkou arogance uvedené svědkyně vůči policejní operátorce (viz přepis telefonátu na č. l. 173–174), kdy obdobná vlastnost rozhodně není cizí především samotnému obviněnému. Právě on je osobou s dlouhodobě negativním vztahem k orgánům policie, o čemž svědčí četná jeho trestní stíhání vedená před či paralelně s danou trestní věcí. Je o něm známo a plyne to i z trestních spisů, že jde o osobu odsouzenou mj. pro drogovou trestnou činnost apod., a nijak se netají svým negativním vztahem k policistům i na sociálních sítích.

Pokud tato skutečnost byla známa jednomu ze zasahujících policistů, není to důvodem zpochybnění jeho věrohodnosti, nýbrž naopak známkou vyhroceného vztahu obviněného k policistům. To bylo nakonec možno vysledovat i v rámci prověrky na místě – na dvoře obviněného dne 17. 7. 2023, kdy se přítomní oba policisté v průběhu natáčení chovají naprosto korektně a připouští i skutkový popis obviněného a svědkyně P. K., zatímco je obviněný tituluje s maximálním despektem „dva ocasové s bouchačkou“ (viz druhý videozáznam pořízený v rámci prověrky – CD na č. l.

381). Nutno zároveň opět připomenout, že policisté se nedostavili na místo činu o vlastní vůli, tedy v jakési naději, že bude možno postupovat vůči obviněnému šikanózně, nýbrž byli vysláni operátorkou v návaznosti na požadavek P. K. Ani Nejvyšší soud tedy neshledal poznatky o tom, že by měli oba policisté předem nastavený negativní vztah k obviněnému natolik, že by se snažili po (navíc nečekaném) pokousání D. B. psem okamžitě prezentovat zkreslenou verzi událostí v neprospěch obviněného.

23. Dalším relevantním důkazním okruhem je samotný pohyb policistů po dvoře a jejich vnímání obviněného, zejména pak jeho verbální doprovod a samotné stěžejní vypuštění psa. I Nejvyšší soud vnímá událost jako situační konflikt od počátku provázený incidentem mezi obviněným a P. K. a následně mezi obviněným a oběma policisty. Ti na místě řešili oznámenou událost (odejmutí mobilního telefonu) a důvodně se věnovali (byť s minimálním úspěchem) pokusu navázat kontakt s obviněným, který to striktně odmítal (a ani to nijak nepopírá).

Za daných okolností tedy je plně akceptovatelné, že oba svědci D. B. a M. H. neupřeli primární pozornost k vnímání vzdáleností mezi nimi a obviněným, resp. dveřmi, z nichž posléze pro ně neočekávaně vyběhl pes (jehož eventuální předchozí štěkot nemuseli vnímat tak, aby si jej vybavili), a k detailům toho, jaké podrobnosti viděli při vypuštění psa obviněným. Naopak by bylo s podivem, pokud by svědci udali shodné odhady vzdáleností. Pokud Ústavní soud vyjádřil v tomto směru pochybnosti (viz body 25.–28.

nálezu), lze v souladu se soudy nižších stupňů nejprve upozornit na to, že ani údaje uváděné obviněným (vzdálenosti a kóty prezentované zejména v původním písemném odvolání č. l. 216– 262) zdaleka neodpovídají realitě zjištěné na místě soudem při prověrce dne 17. 7. 2023. V podrobnostech viz porovnání údajů pod body 20. a 22. rozsudku. Je tedy zjevné, že obviněným uvedené údaje byly nadsazené v neprospěch schopnosti svědků jej vidět a slyšet, ač měl možnost v domácím prostředí dodatečně při sepisu odvolání vzdálenosti proměřit, na rozdíl od svědků, kteří na místě byli krátce, řádově desítky vteřin, a poprvé v životě, nadto vyhnáni útočícím psem.

Zejména je třeba upozornit, že hloubku zádveří, resp. výklenku ke dveřím, obviněný udal dvojnásobnou (2 m), ačkoli ve skutečnosti se jedná o 1 m (a šířku 0,88 m). Obviněný tvrdil, že svědci stáli od něj 25 m, soud však na místě reálně dovodil maximálně cca 18 m (svědci sami označili dokonce vzdálenost 15,3 m). Na tuto vzdálenost je pak podle průběhu prověrky na místě vedené předsedkyní senátu zcela zřetelně slyšet, pokud obviněný pronese slova „vem si je“. Pro ilustraci lze doplnit, že tato slova pronesl obviněný po výzvě, aby zopakoval pohyb po dvoře při příchodu policistů, zcela spontánně, aniž by jej kdokoli vyzval k vyslovení uvedeného pokynu.

Není pak pravdou, jak tvrdí dovolatel, že by ona slova při prověrce na místě „vykřikl“ (a proto byla slyšet), jednalo se co do hlasitosti a intonace o naprosto normální vyslovení věty, kterou zaregistrovali všichni přítomní a pořízený videozáznam (viz první videosoubor CD na č. l. 381 v čase 0:00:13).

24. K jednoznačně prokázané možnosti slyšet verbální pokyn obviněného psovi se pojí otázka možnosti či nemožnosti vidět obviněného při otevírání dveří domu. Videozáznam z prověrky na místě v tomto směru skutečně zachycuje obviněného, který při vstupu do výklenku pro dveře na pokyn předsedkyně senátu „mizí“ z výhledu osob stojících na místě policistů (na což dovolatel poukázal). Nicméně pokud byl následně vyzván ke skutečnému otevření dveří a učinil tak, byla z poloviny jeho postava viditelná, obviněný nakročil do 1 m hlubokého výklenku, otevřel dveře, aniž by zmizel z výhledu zcela, přičemž charakter jeho pohybu nezavdává pochyb o tom, co činí (že otevírá dveře), a to i s přihlédnutím k tomu, že po pravé straně budovy je viditelný nejméně jeden další obdobný výklenek, v němž jsou rovněž dveře.

Záleží tedy na tom, jakým způsobem se do výklenku vkročí, ten není 2 m hluboký, nýbrž toliko 1 m, a není tedy rozhodně vyloučeno, aby byl obviněný při otevírání dveří alespoň částečně spatřen. Stavební provedení nemovitosti nakonec ani nepřipouští jinou možnost, než že ve výklenku jsou dveře. (viz první videosoubor CD na č. l. 381 v čase 0:00:13 – 0:00:23).

25. Zcela zásadním pak Nejvyšší soud vnímá samotné jednání obviněného při pohybu po dvoře, jak jej sám popsal a předvedl při prověrce na místě, plně v souladu s předchozí výpovědí. Ačkoli měl údajně záměr „uklidit se před policií“, s níž odmítal spolupracovat, (viz rekapitulace jeho výpovědi pod bodem 10. rozsudku okresního soudu) v přízemním bytu budovy a nevěděl, že se zde pes nachází, otevřel dveře, vypustil psa (tvrdí, že nedopatřením), avšak následně zcela v rozporu s prezentovaným záměrem nezašel do onoho bytu, nýbrž pokračoval v chůzi podél zdi dále přes celý dvůr, který následně opustil.

Krom tvrzení obviněné žádný ze tří přítomných svědků nezaznamenal pokus obviněného psa odvolat pokynem „H., vrať se“. Z jednání a pohybu obviněného tedy lze poměrně přesvědčivě seznat záměr otevřít předmětné dveře pouze za účelem vypuštění psa (tedy obviněný i musel vědět, že se tam pes nachází; navíc po dvoře se evidentně nepohyboval) s povelem k útoku a následně místo opustit, aniž by obviněný projevil (pokud nemohl přehlédnout, že pes běží na policisty) sebemenší náznak zájmu o další vývoj situace, tedy zejména zda pes nenapadl policisty, popř. P.

K., či jaký je další osud psa samotného. Přitom obviněný dobře věděl, že pes je problematický, agresivní a obtížně zvladatelný. Takový postup a přístup obviněného tedy nesvědčí o tom, že pes náhodně a nečekaně vyběhl ze dveří mezi nohama obviněného. Ten totiž podle vlastního popisu kráčel od policistů pryč, otevřel dveře, vypustil psa a pokračoval dále po dvoře, aniž zašel do domu (kam vlastně směřoval) nebo se zajímal o další dění na dvoře, kde dokonce zakrátko došlo ke střelbě na psa. Obsah svědecké výpovědi obou policistů v konfrontaci s obhajovací verzí dovolatele je pak třeba po doplnění dokazování považovat za věrohodný podklad pro závěr o vině obviněného.

Svědci tedy zejména (stručně vyjádřeno) viděli a slyšeli, jak obviněný na ně psa poštval. Jimi uváděné údaje nebyly rozporné ani nepravdivé (vzdálenosti a schopnost slyšet a vidět obviněného), nýbrž doplněným dokazováním ověřené.

26. Soudy nižších stupňů se podrobně zabývaly i posledním okruhem úvah naznačených Ústavním soudem pod bodem 23. jeho nálezu, tedy možnou motivací policistů k jejich výpovědi v souvislosti, či spíše v návaznosti na použití služební zbraně, na následné angažmá jiných policejních složek a nasazení náročné policejní techniky. K tomuto byl k důkazu proveden listinný materiál Policie České republiky a výslech svědka J. Z. (viz body 16.–19. rozsudku soudu prvního stupně). S přihlédnutím k obsahu těchto důkazů a v návaznosti na jejich vyhodnocení Nejvyšší soud považuje za zcela nelogickou konstrukci, podle níž by policisté svojí výpovědí měli „zpětně legalizovat následné policejní manévry“.

Již opakovaně bylo soudy nižších stupňů přiléhavě argumentováno, že i v případě náhodného a neúmyslného vypuštění psa, který policistu pokousal, by bylo použití služební zbraně plně odůvodněno a nebylo žádného důvodu k policejnímu komplotu, úvaha o němž se blíží konstrukci křivého obvinění svědků dovolatelem. Naopak je zjevné, že od počátku (tedy po proběhlém incidentu se psem) byla událost hlášena a řešena jako napadení policisty psem úmyslně vypuštěným obviněným (i tento poznatek svědčí o autenticitě výpovědi policistů).

Pokud je tento znám jako osoba závadová (o čemž objektivně svědčí jeho trestní minulost i současnost), není s podivem, že policejní složky zaujaly nadstandardně ostražitý postoj. Nutno vnímat, že obviněný odmítal jakoukoli spolupráci a po spáchání projednávaného skutku, v němž důvodně byl spatřován trestný čin, se z místa vzdálil, ujížděl policii v terénu na čtyřkolce, za účelem zklidnění situace byla angažována dokonce matka obviněného apod. Zcela logicky je tak třeba dovodit, že situace vzniklá v podobě přivolání zásahové jednotky, policejní letecké služby atd., je následkem trestné činnosti obviněného, nikoli neodůvodněným postupem, který by se snad zakročující policisté snažili zhojit nepravdivým obviněním dovolatele.

Konstrukce obviněného nedává smysl ani z hlediska časového průběhu, kdy by vlastně předem svědci oznamovali trestnou činnost obviněného, a toto oznámení mělo sloužit k ospravedlnění policejního postupu, který měl teprve nastat.

27. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů po doplnění dokazování jednotlivé důkazy opakovaně podrobně a důkladně jak jednotlivě, tak zejména ve vzájemných souvislostech zhodnotily postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., na kterém ani Nejvyšší soud neshledal vad. Důvodně vycházely z výpovědí obou zasahujících policistů – svědků D. B. a M. H., kteří relevantní okolnosti průběhu skutkového děje popsali shodně, autenticky a pravdivě, aniž byly zjištěny skutečnosti, pro které by na svědky mělo být nahlíženo jako na nevěrohodné, ať již pro vztah k obviněnému či pro vztah k události jako takové.

Nejde tedy o jediný usvědčující důkaz, nýbrž dvě svědecké výpovědi přímých účastníků incidentu, kteří jednání obviněného zcela zřetelně vnímali a popsali. Pokud jsou tyto výpovědi v rozporu s výpovědí obviněného a jeho bývalé přítelkyně P. K., i na tuto skutečnost soudy adekvátně reagovaly a vysvětlily, z jakých důvodů tyto výpovědi považují za nepravdivé a účelově vedené. Tyto závěry (tedy že obviněný vědomě po předchozí průpovídce na policisty vypustil psa s povelem „vem si je“) jsou opodstatněné zejména při návaznosti ostatních důkazů v podobě listin, videozáznamů, lékařských a policejních zpráv, provedené prověrky na místě apod.

Závěr o vině tak Nejvyšší soud nevnímá jako svévolné hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, nýbrž hodnocení důkladné, logické a smysluplné při zohlednění osoby obviněného, zevrubné analýzy jeho jednání na dvorku a posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí.

28. Namítl-li dovolatel porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud konstatovat, že dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Podle četné judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, usnesení ze dne 30.

11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016) ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Z novější judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Námitky porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1.

1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021. Nejvyšší soud zde konstatuje, že nový dovolací důvod podle citovaného ustanovení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzívním výkladem. Nejvyšší soud vykládá význam uvedeného dovolacího důvodu ještě podrobněji v odstavci 11 odůvodnění svého usnesení ze dne 12.

1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021: „Je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v § 265b tr.

ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v § 265b odst. 1 písm.

a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených ve zmíněné judikatuře ústavního soudu a v citovaném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.“ Obdobně hodnotí nové znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 i Ústavní soud, jak je patrno například z odstavce 16 odůvodnění jeho usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22.

29. Ze všech citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu plyne, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší soud v hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v projednávané věci žádné extrémní pochybení neshledal. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti popíraného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

30. Stejně jako neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými výhrady proti skutkovým zjištěním soudů, nepřisvědčil ani výtkám směřujícím v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti právnímu posouzení skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.

31. Přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Spáchá-li tento čin se zbraní a ublíží-li takovým činem jinému na zdraví, dopustí se zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby.

Po subjektivní stránce se u přečinu násilí proti úřední osobě vyžaduje úmysl, neboť pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby. Násilím se v obecné rovině rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit (srov. ŠÁMAL P.

a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3127 a 3128). Podle § 118 tr. zákoníku trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

32. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný na policisty, kteří s ním chtěli hovořit o nahlášeném protiprávním jednání, jehož se měl dopustit vůči své přítelkyni P. K., poštval svého psa. Se slovy „tak jak chcete“ (evidentně evokujícími jeho rozhodnutí na policisty bezprostředně zaútočit) otevřel dveře do jedné z místností zemědělské usedlosti, ze které pes vyběhl, a tohoto slovy „vem si je“ pobídl, přičemž sám bez dalšího pokračoval v chůzi. Po tomto pokynu pes zaútočil na D. B., zakousl se mu do levého bérce a pustil jej až po použití služební zbraně M.

H., který psa postřelil. Uvedená skutková zjištění neposkytují prostor pro úvahy, že užitá právní kvalifikace skutku je nesprávná. Obviněný s policisty zmíněné nahlášené protiprávní jednání nechtěl řešit, odmítal se s nimi o předchozím konfliktu s přítelkyní jakkoliv bavit, vyzýval je k odchodu (srov. výpověď poškozeného D. B.), přičemž jakmile uviděl, že se opětovně ocitli na dvoře zemědělské usedlosti (kam byli vpuštěni svědkyní P. K.) a usilují o kontakt s ním, začal od nich odcházet, se specifikovaným slovním doprovodem záměrně vypustil svého psa a udělil mu pokyn k napadení policistů.

Argumentace obviněného, že jeho pes není způsobilou zbraní, poněvadž je nevychovaný, jedná pudově a nepředvídatelně, neobstojí. Obviněný velmi dobře věděl (jak plyne z jeho vlastní výpovědi, výpovědi přítelkyně i z vyjádření kynologa), jakou má jeho pes povahu, byl si vědom jeho agresivity i toho, že on sám i jeho přítelkyně byli z jeho strany v minulosti napadeni. Věděl, čeho je pes schopen, a právě z toho důvodu jej izoloval od okolí a zavíral jej v bytě. Jestliže tedy v situaci, kdy si byl vědom nebezpečnosti a nevypočitatelnosti svého psa, tohoto záměrně vypustil z uzavřené místnosti do prostoru, v němž se nacházeli policisté, tj. pro psa cizí osoby, které s ním nikdy předtím nepřišly do kontaktu, a pobídl jej pokynem „vem si je“, je evidentní, že jednal se srozuměním, že ze strany psa reálně může dojít k útoku na policisty a byl s takovým průběhem skutkového děje srozuměn.

S ohledem na okolnosti tedy obviněný musel předpokládat, že dojde k napadení policistů – že na ně pes zaútočí a pokouše je. Dovolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů i s rozborem státní zástupkyně, že obviněný použil psa jako zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku a že jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Psa popsaného charakteru a vlastností tak rozhodně nelze považovat za nezpůsobilý prostředek ve smyslu zbraně nezpůsobilé k napadení jiného (jak nakonec prokázal i konkrétní průběh projednávaného děje).

Není pochyb o tom, že obviněný uvedeným jednáním užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž tento čin spáchal se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví. Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr.

33. Dovolací soud námitkám obviněného obsaženým v dovolání nepřisvědčil, neboť ač byly vyhodnoceny jako formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 3. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu