7 Tdo 1315/2021-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 o dovolání
obviněného M. Ch., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 2 To 63/2021, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 7/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2021, č. j. 3 T
7/2019-374, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 187 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
5 let. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozené AAAAA (pseudonym) na náhradu
nemajetkové újmy.
2. Tento rozsudek následně napadli obviněný a státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Plzni odvoláními. Z podnětu odvolání státního
zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 2 To
63/2021-407, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného shledal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 a
2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za to ho odsoudil podle §
185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož
výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo opět rozhodnuto o nároku
poškozené na náhradu nemajetkové újmy a odvolání obviněného bylo podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
3. Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že v přesně
nezjištěných dnech přibližně od 25. 5. 2018 do února 2019 v XY, XY, okres
Klatovy, v bytě užívaném I. K., nar. XY, s níž žil v partnerském vztahu, a v
místnosti (tzv. kumbálu) náležejícímu k bytu, a dále v ložnici, v době, kdy
matka poškozené nebyla doma, opakovaně nejméně 2x měsíčně, v úmyslu svého
vlastního sexuálního uspokojení požadoval po nezletilé dceři své partnerky
AAAAA, nar. XY, jejíž věk znal, aby mu rukou třela penis, hladil ji na
přirození pod kalhotkami a zasouval jí do přirození prsty, zalehával ji a
naznačoval kopulační pohyby a s tímto nepřestával, ani když mu říkala, ať toho
nechá, a snažila se z místa odejít, v čemž jí však bránil tak, že ji držel
pevně za ruku, přičemž nezletilé poškozené říkal, že je velká holka a tatínci
to normálně holčičkám dělají, nezletilá poškozená vzhledem ke svému nízkému
věku nebyl schopna zcela chápat smysl jeho jednání a jeho důsledky, a rovněž
nebyla schopna aktivního odporu proti jednání obviněného s ohledem na jeho
fyzickou převahu.
4. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný v celém jeho
rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítl, že soudy obou stupňů
dovodily stran právní kvalifikace závěry, které jsou vzájemně v příkrém
rozporu. Principy presumpce neviny a in dubio pro reo vyžadují, aby byla
prokázána vina obviněného, což se v dané věci nepodařilo, a ani nemohlo, neboť
se tvrzeného jednání nedopustil. Při hodnocení důkazů bylo vycházeno z předem
pojatého přesvědčení, že čin kladený mu za vinu spáchal. Jediným usvědčujícím
důkazem byla výpověď poškozené, tedy bylo nutné provést další důkazy k
odstranění pochybností. Výpovědi ostatních svědků byly pouze reprodukcí toho,
co od poškozené měly slyšet. Obhajoba byla založena na tvrzení, že poškozená
vypovídá to, co po ní žádala a k čemu jí navedla matka. Poškozená je
nadprůměrně intelektově vybavené dítě, s nadprůměrným verbálním výkonem. Znalkyně Mgr. Ing. Ivana Holubcová neshledala ve výpovědi poškozené naučené
pasáže, nicméně výslovně nepopřela reprodukci toho, co slyšela od matky. Rovněž
znalkyně uvedla, že poškozená byla vyspělá a její povaha podrobivá, což
nevylučuje, že poslouchala svoji matku, bála se jí, resp. se jí mohla chtít
zalíbit. Navíc matka je problémová a poškozená nevyrůstá v klidném a normálním
prostředí. Měla být proto znalecky zkoumána věrohodnost matky I. K., ovšem
tento důkaz znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie na ni ani na poškozenou
soudy neprovedly, ač tyto posudky mohly potvrdit zmíněnou obhajobu, tedy že
obvinění bylo zkonstruováno matkou poškozené. Odvolací soud k tomu uvedl, že
nebyly zjištěny žádné poznatky, podle nichž by poškozená měla trpět duševní
chorobou či poruchou, ovšem měla-li být vina postavena na jisto, bylo nutné
provést doplnění dokazování a výpověď matky a osobnost poškozené dále zkoumat,
popřípadě rozhodnout ve prospěch obviněného. Soudům činným dříve ve věci navíc
nepřišlo zvláštní, že obviněný, poškozená, její matka a její bratří sdíleli byt
a matka ani bratři žádné závadové jednání neviděli, naopak tvrdili, že si
obviněný a poškozená často povídali a měli se rádi, což potvrdila i matka
obviněného, svědkyně I. Ch. Poškozená pak uvedla, že o útocích hovořila se svým
bratrem V., který to však zapomněl, svědek V. K. naopak vypověděl, že dokud se
obviněný neodstěhoval, poškozená si na nic nestěžovala, což by nasvědčovalo
závěru, že si neměla ani nač ztěžovat. Pokud poškozená a další bratr D. M. vypověděli, že se takto měla poškozená svěřit V. K. již dříve, nasvědčuje to
připravenému scénáři. Z provedených důkazů potom také nevyplynulo použití
násilí ani zneužití bezbrannosti, zejména nepotvrzují, že by poškozená nemohla
odejít nebo zda byla držena za ruce. Není rovněž zřejmé, že by byl narušen
běžný způsob života poškozené. Obviněný také poukázal na závěry znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., podle kterého netrpí žádnou sexuální deviací ani
pedofilií, je zaměřen na dospívající a dospělé ženy.
U nedeviantních osob se
může v obdobných případech jednat o náhražku sexuálního uspokojení, avšak matka
poškozené popsala jejich sexuální život jako normální. Obviněný pak byl již
dříve stíhán, avšak pro druhově odlišnou trestnou činnost.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze i předcházející řízení zrušil, a buď ve věci sám rozhodl
rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí nebo aby přikázal nižším soudům, aby věc
znovu projednaly a rozhodly.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že pokud obviněný odkazoval na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad
skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a zákonných znaků zločinu podle
§ 185 tr. zákoníku. Rovněž nevznesl žádné kvalifikované námitky proti zpřísnění
právního posouzení skutku odvolacím soudem, kterými není pouhý odkaz na
rozdílnou právní kvalifikaci soudy obou stupňů. V rámci svého podání totiž na
základě vlastního hodnocení důkazů a polemiky s hodnocením důkazů soudy a s
úplností provedeného dokazování odmítl všechna skutková zjištění rozhodná pro
závěr o jeho vině a prosazoval verzi, podle které se skutku vůbec nedopustil.
Takové námitky zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný pak neučinil
součástí dovolání námitku týkající se extrémního rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nicméně tato zjištění v žádném,
natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nejsou. Stejně tak obviněný
nepředložil v souvislosti s tvrzením neprovedení jím požadovaného dokazování
námitky existence opominutých důkazů, ovšem ani touto vadou dokazování netrpí,
neboť odvolací soud v odstavci 15. odůvodnění svého rozsudku důvody svého
postupu shrnul. Státní zástupce dodal, že zkoumání duševního stavu svědka je ve
smyslu § 118 tr. ř. namístě v případech závažných pochybností, zda není u něj
podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, nikoli pouhé výhrady
obviněného ke svědkově věrohodnosti. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. tedy námitky obviněného neodpovídají. K dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že byl uplatněn
zmatečně a nelze k němu v dovolacím řízení přihlížet.
7. Státní zástupce navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice,
čehož využil a sdělil, že se s názorem státního zástupce neztotožňuje. V
krajních případech je možné napadat také správnost učiněných skutkových
zjištění, pokud se jedná o extrémní rozpor. V případě, kdy je v důsledku
postupu soudů nižších stupňů zasaženo základní právo obviněného, garantované
Ústavou či Listinou základních práv a svobod, nelze takové pochybení vyloučit z
dovolacího přezkumu. V daném případě právě takovým způsobem došlo k naplnění
uplatněného dovolacího důvodu. Extrémní rozpor pak v dovolání přesně popsal, a
to poukazem na rozpory mezi důkazy, tedy namítl, že ačkoli soudy činné doposud
ve věci neměly o průběhu skutku pochybnosti, rozdílné závěry provedených důkazů
tomu neodpovídaly. Obviněný rovněž v dovolání tvrdil existenci opomenutých
důkazů, neboť zmínil, které navržené důkazy nebyly provedeny a proč nesouhlasí
se závěry soudů o jejich neprovedení. Proto setrval na svém již dříve
předloženém návrhu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k
tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.)
a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
10. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání
úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání
proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly
pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný
uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily
soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel,
proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání
skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat především soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký
přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené
možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a
přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení
zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o
průběhu děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat
zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2
tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné
pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba
rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se
tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových
okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak měl na mysli § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jako taková tedy
nebyla způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz
závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
12. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací
důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž
soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc byly, podle názoru
obviněného, pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se
tedy, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31.
12. 2021, míjí.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména
tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek
porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely
tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem
řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily
sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního
řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně
přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah
soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj.
když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování,
dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního
řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a
skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i
konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad
předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko
v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým
opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento
dovolací důvod (shodného obsahu), jako dříve podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen
dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní
praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní
nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým
obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění
účinném od 1. 1. 2022.
15. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud
konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného M. Ch. shledat nelze.
Především je nutné uvést, že se již v průběhu přechozích fází řízení domáhal
znaleckého zkoumání matky poškozené I. K. stran její věrohodnosti, což však
výslovně soud prvního stupně shledal nadbytečným a svůj názor také odůvodnil,
zejména s ohledem na zprostředkovanost informací sdělených jmenovanou svědkyní,
která osobně jednání obviněného přítomna nebyla (viz odstavec 12. odůvodnění
jeho rozsudku). Pokud se obviněný domáhal psychiatrického vyšetření poškozené,
reagoval na něj odvolací soud s tím, že nejsou dány žádné poznatky o její
případné duševní chorobě či poruše (odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). Lze
doplnit, že znalkyní se specializací dětská psychologie poškozená zkoumána byla
(viz dále). Zmíněné důkazní návrhy tedy nebyly opomenuty (měla-li k tomu
směřovat dovolací argumentace obviněného) a důvodně nebyly akceptovány (srov.
přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo
224/2019).
16. Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh
skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden
v rozsudku odvolacího soudu, jenž upřesnil skutkové závěry soudu prvního
stupně. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené, a dílčím způsobem
pak i o výpovědi dalších svědků, jejích rodinných příslušníků, kteří zejména
uvedli, co jim poškozená k celé záležitosti sdělila. Věrohodnost poškozené byla
potvrzena znaleckým vyjádřením Mgr. Ing. Ivany Holubcové, znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychologie. Z něj
zejména vyplynulo, že poškozená je schopna správně vnímat prožívanou událost a
poté ji reprodukovat. Výpověď poškozené je obecně i specificky věrohodná,
nebyly zjištěny žádné sklony ke zkreslování, lhavosti či konfabulaci, ani
nebyly zjištěny motivy msty nebo nenávisti k obviněnému (jak bylo správně
připomenuto i v dovolání, poškozená si s obviněným rozuměla, chtěla si s ním
povídat a cítila k němu sympatii – čehož zjevně zneužil). Je namístě doplnit,
že byť obviněný namítal existenci určitého spiknutí proti jeho osobě, vedeného
zejména matkou poškozené I. K., nebyl schopen vyjádřit, proč by k takovému
kroku mělo být přistoupeno, přičemž takový důvod ani nebyl jinak shledán.
Obviněnému pak lze přisvědčit, že zkoumání jeho osoby znalcem z oboru
zdravotnictví, odvětí psychiatrie a sexuologie nevykázalo znaky sexuální
deviace, nicméně znalec z odvětví psychologie potvrdil zejména anomální
osobnost s převládajícími rysy citové a sociální maladaptace, které mohou
souviset s motivací takového (jako výše popsaného) jednání. K tomu Nejvyšší
soud dodává, že matka poškozené uvedla stran obviněného nadmíru vysoký sexuální
apetit, že byl bez zábran a mimo jiné jí sdělil, že by mu nedělalo problém
souložit před dětmi.
17. S ohledem na naznačené důkazy bylo nepochybně možné učinit shora
popsané skutkové závěry, vyjádřené následně zejména ve skutkové větě, které
jsou pak dostatečným podkladem pro odvolacím soudem vyslovenou právní
kvalifikaci. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové
vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě
zjevného či extrémního nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť
tato zjištění z provedených důkazů vyplývají.
18. V obecném smyslu je namístě doplnit, že pokud obviněný zmíněný
extrémní či zjevný rozpor [srov. již zmíněné znění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je dán,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] dovozoval
z toho, že z jednotlivých důkazů vyplývaly rozdílné závěry, takový stav není
bez dalšího žádným rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou
skutečností. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají
shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr,
dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř., s
některým z nich v neshodě, neznamená to proto nutně existenci pochybnosti a
potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu
takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně
připomenout, že na existenci zjevného či extrémního nesouladu rovněž nelze
usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily
k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného
hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp.
zn. 3 Tdo 563/2017).
19. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů podrobně rozebraly a
odůvodnily (viz zejména odstavce 9. a násl. rozsudku Vrchního soudu v Praze).
20. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal žádný,
natož zjevný či extrémní rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah
do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost
skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně
zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ať již ve znění účinném do
31. 12. 2021 či od 1. 1. 2022, tudíž nebyl naplněn.
21. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní podle písm. m) téhož
ustanovení], který byl naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) [nyní
až l)] tr. ř. Obsahoval tak dvě alternativy. Podle první bylo lze dovolání
podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat
určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale
místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli
přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v
daném případě odvolání) zejména odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl
podle § 253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s
obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného
nedošlo, protože odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i
řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl jednak podle § 256 tr.
ř. o zamítnutí odvolání obviněného a jednak z podnětu odvolání jiné oprávněné
osoby (státního zástupce) o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a sám učinil
nové výroky. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní podle písm. m) téhož
ustanovení] v jeho alternativě druhé bylo lze potom dovolání podat, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v
řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) [nyní až l)] tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní podle písm. m) téhož ustanovení]
byla tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k
soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně
přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu
předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku,
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k)
[nyní až l)] tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7.
vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom
tvrdil pouze naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2021, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
22. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že
dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
ve znění účinném do 31. 12. 2021, je potom podřaditelná pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, za
případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022
v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně
neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu