U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 27. ledna 2012 dovolání M. A., O. P. a A. H., proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. února 2011, sp. zn. 2 To 116/2010, jako soudu
odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 2 T 1/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. A., O. P. a A.
H. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 1/2008 z 28. 6. 2010 byl
obv. M. A. uznán vinným tím, že celkem ve čtrnácti případech násilím a pod
pohrůžkou násilí nutil jiného, aby něco konal, přičemž dílem spáchal takový čin
jako člen organizované skupiny, dílem způsobil takovým činem značnou škodu a
dílem spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.
Tím spáchal ve čtrnácti skutcích trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1,
odst. 2, písm. a), d), e) tr. zák. platného do 31. 12. 2009, a v důsledku toho
byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, a pro výkon tohoto
trestu byl zařazen do věznice s dozorem.
Týmž rozsudkem byl obv. O. P. uznán vinným tím, že ve čtrnácti případech
násilím a pod pohrůžkou násilí nutil jiného, aby něco konal, přičemž dílem
spáchal takový čin se zbraní, dílem způsobil takovým činem značnou škodu a
dílem spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti a
v jednom případě jinému úmyslně ublížil na zdraví. Tím spáchal ve čtrnácti
skutcích trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2, písm. a), c), d),
e) tr. zák. a v jednom případě trestný čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1
tr. zák. platného do 31. 12. 2009, a v důsledku toho byl odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, a pro výkon tohoto trestu byl zařazen
do věznice s dozorem.
Stejným rozsudkem byl obv. A. H. uznán vinným tím, že celkem v osmi případech
násilím a pod pohrůžkou násilí nutil jiného, aby něco konal, dílem spáchal
takový čin jako člen organizované skupiny, dílem spáchal takový čin se zbraní a
dílem způsobil takovým činem značnou škodu a ve dvou případech jinému úmyslně
ublížil na zdraví. Tím spáchal ve čtrnácti skutcích trestný čin vydírání podle
§ 235 odst. 1, odst. 2, písm. a), c), d) tr. zák. platného do 31. 12. 2009 a ve
dvou skutcích trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.
platného do 31. 12. 2009, a v důsledku toho byl za shora uvedené jednání a
zároveň za spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.
1, 2 písm. a), b) tr. zák. platného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným v
bodě II) rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2009, sp. zn.
2T 1/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009,
sp. zn. 2To 48/2009, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
(šesti) roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obv. H. uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výše
uvedeném rozsudku.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Hradci Králové (stručně řečeno)
páchali obvinění v různé míře a ve dvojici, trojici i samostatně - výše
uvedenou trestnou činnost nejčastěji tak, že půjčili poškozeným (někdy i
vícekrát za sebou) požadovanou částku peněz, pohybující se zpravidla od
10.000,- Kč do 100.000,- Kč, a když dlužníci tento obnos v dohodnuté době
nesplatili, opakovaně na ně vyvíjeli nátlak (zahrnující zpravidla nejprve
psychické a poté fyzické násilí a poté i pohrůžky dalšího fyzického násilí,
které mělo být zaměřeno nejen vůči dlužníkům, ale i na členy rodin, event.
další blízké osoby). To vše za účelem splacení dlužných částek, které však
obvinění v mezičase navyšovali o značné obnosy, často několikanásobně
převyšující výši původní, skutečně realizované půjčky, nebo zahrnující smyšlené
pokuty – např. za údajné nedodržení termínů splátek, za nesplacení splátek,
které dlužníci ve skutečnosti již splatili, nebo např. za údajné slovní urážky
osob obviněných, které ze strany poškozených nepadly, ale které si obvinění
vzájemně dosvědčovali. Tímto dlouhodobě vyvíjeným nátlakem obvinění nutili
poškozené podepisovat další smlouvy o uznání nově navýšených dluhů, a později
také smlouvy o bezplatném převodu movitých i nemovitých věcí (např. automobily,
byty, rodinné domy poškozených). V řadě případů také přiměli poškozené ke
konání prací v jejich prospěch (zpravidla se jednalo o opravování motorových
vozidel, práce na úpravách domů, provádění úklidu a dalších úsluh), přičemž za
tyto vykonané práce poškozené neodměnili a vynucené dluhy jim nesnížili,
přestože se o tom předem dohodli. V několika případech obvinění poškozené pod
psychickým nátlakem (odkazujícím na předchozí fyzické napadení) donutili i ke
změnám v provedených svědeckých výpovědích, vyznívajících v neprospěch
obviněných, což mělo za následek obnovu řízení a následné vydání rozhodnutí se
zprošťujícím výrokem. Podrobný popis všech devatenácti skutků, kterých se
obvinění dopustili, obsahuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.
2 T 1/2008 ze dne 28. 6. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To
116/2010 ze dne 24. 2. 2011.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 1/2008 ze dne 28.
6. 2010 podali obvinění M. A., O. P. a A. H. v zákonné lhůtě odvolání, o
kterých rozhodl Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 2 To
116/2010 tak, že v souladu s ust. § 256 tr. řádu odvolání všech obviněných
zamítl.
V projednávané věci se však nejedná o první rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové, ani Vrchního soudu v Praze. V řízení, které výše uvedeným rozhodnutím
předcházelo, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové nejprve rozsudkem sp. zn. 2
T 1/2008 ze dne 18. 2. 2009, který byl ve vztahu k obviněným z podnětu jejich
odvolání i odvolání státního zástupce zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 2 To 48/2009 ze dne 10. 9. 2009 v odsuzující části, a to v případě
obv. M. A. a O. P. v celém rozsahu a v případě obviněného A. H. ve výroku o
vině pod bodem I. 9) – 13), 16) – 18), ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě
škody (pokud se jej týká) a ve výroku o zabrání věci. Podle § 259 odst. 1 tr.
řádu byla poté věc v rozsahu zrušení vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k
novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze ve svém kasačním rozhodnutí
uložil soudu I. stupně, aby znovu vyslechl jím jmenované svědky (protože ti
byli vyslechnuti v přípravném řízení v době, kdy obhájce obv. H. byl z obhajoby
zproštěn, přičemž o výslechu těchto svědků nebyl informován ani nově ustanovený
obhájce), dále aby podrobně zdůvodnil své závěry týkající se poškozeného M. B.
a rovněž, aby specifikoval jednání k jednotlivým skutkům (dílčím útokům). Soudu
I. stupně bylo rovněž uloženo, aby pečlivě zhodnotil, zda ze strany obviněných
se jednalo o pokračování v trestném činu (s přihlédnutím k časové souvislosti,
kdy k jednotlivým dílčím útokům mělo dojít), a poté rozhodnout, zda nedošlo k
promlčení trestného činu.
Po vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 2 To
116/2010, podali všichni obvinění dovolání – a to obv. M. A. prostřednictvím
advokáta JUDr. Teryngla, s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, obv. O. P. prostřednictvím advokáta Mgr. Lipavského, s odkazem na
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. řádu a obv. A.
H. prostřednictvím Mgr. Tomana, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. c) a g) tr. řádu.
Obv. M. A. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod ust. § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu (v dovolání je uveden dovolací důvod ust. § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu, je ale zřejmé, že se jedná o písařskou chybu.) V něm nejprve
zopakoval svou argumentaci z odvolání a zdůraznil, že provedené důkazy byly
soudem I. instance hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, a proto napadá
pravdivost výpovědí poškozených, zejména o násilí a pohrůžkách násilí z jeho
strany, neboť dle jeho náhledu se jedná o lidi na okraji společnosti, jejichž
svědectví jsou značně nevěrohodná. Za významné považuje fakt, že nikdo z
poškozených neinicioval trestní stíhání a vše vzešlo z iniciativy policie,
která manipulovala výpověďmi v jeho neprospěch. Krajský soud v Hradci Králové
poté vyhodnotil všechny provedené důkazy způsobem, který nerespektuje zásadu
„in dubio pro reo“.
Za další námitku označuje dovolatel skutečnost, že jeho obhájce Mgr.
Zdeněk Hrouzek byl protiprávně vyloučen z úkonů trestního řízení. V této
souvislosti pak odkazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4.
2008, se kterým se krajský ani vrchní soud nevypořádaly. Dovolatel zdůrazňuje,
že poté, co byl Mgr. Hrouzek orgány činnými v trestním řízení z obhajoby
protiprávně vyloučen (dne 1. 6. 2007), jsou provedené důkazy v dalším řízení
nepoužitelné, což vyvozuje z ust. § 211 odst. 3 tr. řádu. Především ale
dovolatel zdůrazňuje, že v případě, že se výslechu příslušného svědka zúčastnil
jiný obhájce než ten, kterého si sám zvolil, nešlo o řádnou obhajobu. Tato
situace se změnila až dne 7. 4. 2008, kdy byl v jeho věci vyhlášen citovaný
nález Ústavního soudu, pořád však zůstává sporné, zda jsou Krajským soudem v
Hradci Králové výpovědi svědků z předchozích hlavních líčení použitelné.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že nikoliv, neboť rozhodnutí soudu I. stupně se
opíralo o důkazní stav, který nebyl zjištěný zákonným způsobem (má na mysli
úkony přípravného řízení, kterých se nezúčastnil jím zvolený obhájce Mgr.
Hrouzek).
V návaznosti na výše uvedené dovolatel akcentuje další významné
pochybení Krajského soudu v Hradci Králové, spočívající v chybně použité právní
kvalifikaci, která u řady útoků neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného
činu vydírání podle § 235 tr. zák. Dovolatel tvrdí, že řada v odůvodnění
existujících vnitřních rozporů a nelogičností by byla vyřešena, kdyby soud
posuzované útoky kvalifikoval jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák.,
nebo trestní čin lichvy podle § 253 tr. zák. I když dovolatel nepopírá, že
poškození v řadě případů jednali v určité tísni či závislosti, měly soudy
nižších instancí i přes tuto skutečnost uvažovat o mírnější právní kvalifikaci
všude tam, kde jsou pochybnosti o pravdivosti výpovědí svědků. Tímto postupem
byla porušena jeho ústavně zaručená práva na rovnost před zákonem a na
spravedlivý proces, což jsou práva mající údajně hmotněprávní charakter
(třebaže byla porušena nedodržením předpisů procesních). Z těchto důvodů je
dovolatel přesvědčen o tom, že tyto vady lze namítnout v rámci uvedeného
dovolacího důvodu, a proto navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. 2. 2011, sp. zn. 2 To 116/2010 i zrušení rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2T 1/2008 a dále navrhuje, aby soud,
o jehož rozhodnutí jde, dále postupoval podle § 265l tr. řádu.
Dovolatel O. P. ve svém podání odkázal na dovolací důvody ust. § 265b odst. 1
písm. a), c), g) a l) tr. řádu.
Ve svých námitkách, které podřadil dovolacímu důvodu podle ust. § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, obv. P. vznáší nesprávné právní posouzení všech čtrnácti
skutků, kterými byl uznán vinným (z nichž třinácti se měl dopustit formou
spolupachatelství). K tomu uvádí, že popis těchto skutků nekoresponduje se
zvolenou právní kvalifikací a ani nemá oporu v provedeném dokazování. I když si
je vědom, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě vad
právního posouzení věci, zdůrazňuje, že „skutková zjištění jsou v extrémním
nepoměru s přijatým právním hodnocením“, a proto použité právní hodnocení
nemůže obstát. Následně rozebírá každý skutek (který je mu kladen za vinu)
zvlášť a upozorňuje, v čem konkrétně extrémní nesoulad spatřuje. Na tomto
základě znovu zdůrazňuje nekonkrétní popisy skutků, které jsou důvodem
nesprávného právního hodnocení věci a následně akcentuje, že použitá právní
kvalifikace nemůže obstát, mj. i proto, že krajský soud při hodnocení důkazů
vycházel pouze ze skutečností svědčících v jeho neprospěch. Přitom nejen on,
ale všichni obvinění předložili mnoho důkazů svědčících pro jejich nevinu
(zejména audionahrávky se záznamem průběhu jednání mezi obviněnými a
poškozenými), soud ale tyto důkazy zhodnotil jako nevěrohodné a poté je odmítl.
Dovolatel také vylučuje, že by písemné smlouvy uzavřené a podepsané poškozenými
i další dokumenty byly podepsány pod pohrůžkou násilí.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolatel
dále namítá, že Krajský soud v Hradci Králové byl nesprávně obsazen. Tuto vadu
obviněný shledává v nejasných a nesrozumitelných pravidlech přidělování, neboli
v tom, že rozvrh práce Krajského soudu v Hradci Králové na rok 2008 neumožňoval
u každé věci nejpozději v den, kdy soudu napadla, nepochybně a bez použití
rejstříků či jiných evidenčních pomůcek stanovit, do kterého soudního oddělení
věc náleží. Rozvrh práce tak nevyhovuje požadavkům ust. § 42 odst. 2 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a dovolatel na tuto skutečnost upozorňuje,
neboť je subjektivně přesvědčen o tom, že podle tohoto rozvrhu práce nebylo
možné přidělit věc senátu 2 T, tj. JUDr. Miroslavu Ježkovi, který ve věci
rozhodoval.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný
poukazuje i na to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že nebyl řádně
zastoupen obhájcem, a to nejméně při hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2010.
Jeho obhájce, který mu byl ustanoven dne 8. 6. 2010 (tedy pouhých 12 dní před
konáním hlavního líčení) nemohl být s ohledem na rozsáhlost spisového materiálu
objektivně schopen se s celým případem seznámit a obviněného kvalifikovaně
hájit. Krajský soud v Hradci Králové však nevyhověl žádosti obhájce o odročení
hlavního líčení, což mělo za následek, že tento obhájce nebyl schopen přednést
závěrečnou řeč. Krajský soud však přesto vynesl odsuzující rozsudek. Dovolatel
má za to, že tímto postupem byla de facto porušena jeho ústavní práva na
obhajobu a na spravedlivý proces.
V závěru svého dovolání obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, ale ten již nijak nekonkretizoval. Vzhledem k výše uvedenému
dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
24. 2. 2011, sp. zn. 2 To 116/2010, i rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 T 1/2008, zrušil a věc vrátil k novému
projednání.
Obv. A. H. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. c) a g) tr. řádu.
V námitkách podřazených pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. c)
tr. řádu tento dovolatel nejprve obecně uvedl, že oba soudy nižších instancí
přijaly za své důkazy, které byly opatřeny v rozporu se zákonem, což se
odehrálo v době, kdy obviněný neměl zvoleného ani soudem ustanoveného obhájce.
Takto provedené důkazy byly přesto použity v řízení před soudem. Dle názoru
dovolatele, po zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.
2. 2009 Vrchním soudem v Praze, tento soud prováděl dokazování v nedostatečném
rozsahu a navíc způsobem, který není možné hodnotit jako procesně použitelný. V
další části dovolatel popisuje pochybení orgánů činných v trestním řízení ve
vztahu k poškozenému Ing. M., neboť v rámci šetření tohoto skutku byly opět
použity nezákonně získané důkazy. Nejedná se však o jediné pochybení při
provádění a hodnocení důkazů. Během hlavního líčení dne 27. 5. 2008 došlo ke
kontaktu mezi policejním orgánem a svědky před služebnou ÚOOZ. O tomto
nestandardním postupu byla pořízena fotodokumentace a obhajoba marně žádala
vysvětlení tohoto postupu. Dovolatel si neumí vysvětlit tuto skutečnost jinak,
než že ze strany policejního orgánu docházelo k ovlivňování svědků, těmito
skutečnostmi se však soudy I. ani II. stupně nezabývaly.
V námitce podřazené patrně pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
dovolatel dále uvádí, že oba soudy nižších instancí se nesprávně vypořádaly s
námitkou promlčení trestného činu směřujícího k zániku trestnosti a nesprávně
vyložily ustanovení trestního řádu o povinnosti uložení souhrnného trestu. Z
tohoto důvodu za jednání, pro které byl obviněný shledán vinným, mu byl uložen
úhrnný trest v trvání šesti let. Dovolatel je však stále přesvědčen o tom, že
byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu v souladu s ust. § 35 odst.
2 tr. zák., neboť byl rozsudkem soudu I. stupně odsouzen za trestný čin, který
spáchal dříve, než byl jiným soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za
jiný trestný čin. Dovolatel má za to, že výkon vazby a trestu odnětí svobody v
souvislé délce jednoho roku (v období od 18. 4. 2003 do 22. 4. 2004) je svou
délkou zásadní a způsobuje přerušení pokračování jakékoliv trestné činnosti.
Proto je i nadále přesvědčen o tom, že měl být zproštěn obžaloby z důvodů
promlčení skutků (poškození K., K., L.) nebo v případě, že by tyto skutky
promlčeny nebyly, měl mu být uložen trest souhrnný. Soudy však ani jednu z
uvedených námitek neakceptovaly.
S ohledem na výše uvedené obv. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 116/2010 ze dne 24. 2. 2011 i
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 1/2008 ze dne 28. 4. 2010
a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Postupně se vyjádřil ke
všem podaným dovoláním.
Státní zástupce k námitkám obv. M. A., které všechny subsumoval pod dovolací
důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zaujal odmítavý postoj. K dovolatelově
výhradě, že z obhajoby byl orgány činnými v trestním řízení protiprávně
vyloučen jím zvolený obhájce Mgr. Zdeněk Hrouzek (neboli k otázce zabezpečení
dovolatelovy nutné obhajoby) nejprve uvedl, že spíše odpovídá dovolacímu důvodu
§ 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, a poté na podkladě studia příslušné části
spisového materiálu uvedl, že dle jeho názoru ke zkrácení práv na obhajobu ani
práva na spravedlivý proces obv. A. zcela jistě nedošlo. K další výhradě
dovolatele, ve které uvádí, že jeho jednání není možné posuzovat jako trestný
čin vydírání ve smyslu § 235 tr. zák., a že se nanejvýš může jednat o některý z
trestných činů, kterým odpovídá mírnější trest, státní zástupce odkazuje na
příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, se kterou se zcela
ztotožnil, a proto podle jeho soudu právní hodnocení projednávané věci je
přiléhavé i podrobně odůvodněné a z tohoto důvodu výše popsané námitky obv. A.
vyhodnotil jako neoprávněné.
Obv. O. P. založil své dovolání na dovolacích důvodech podle ust. § 265b odst.
1 písm. a), c), g) a l) tr. řádu. K námitkám podřazeným pod dovolací důvod §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce upozorňuje, že těmito námitkami
se zabýval již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 10. 9. 2009, sp. zn.
2 To 48/2009, ve kterém uložil soudu I. stupně, aby při novém projednání a
rozhodnutí mj. přesně specifikoval jednání jednotlivých obviněných a více je
konkretizoval, vůči jakým poškozeným se konkrétního jednání dopustili, jaká
byla míra jejich účasti na tom kterém dílčím skutku, a zda, u koho a jak měl
být čin spáchán. Poté, co Krajský soud v Hradci Králové nově případ projednal a
ve věci rozhodl, Vrchní soud v Praze po opětovném podání odvolání ve svém
usnesení ze dne 10. 9. 2011, sp. zn. 2 To 48/2009 potvrdil, že všechny jeho
pokyny vydané k novému projednání věci byly Krajským soudem v Hradci Králové
bezezbytku splněny. Proto státní zástupce považuje námitky dovolatele uvedené
v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu jako neopodstatněné. A jelikož
napadená rozhodnutí výše uvedenými výhradami netrpí, vztahuje se odmítnutí
dovolatelových námitek i na ty, které obviněný subsumoval pod dovolací důvod
podle ust. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
K námitce subsumované pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. c) tr.
řádu, v níž obv. P. namítá zkrácení svého ústavního práva na obhajobu, státní
zástupce odkazuje na odůvodnění opatření předsedy senátu Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 24. 6. 2010, v němž zamítl žádost ustanoveného obhájce
Mgr. Petra Krátkého o zproštění povinnosti obhajování obv. P.. Státní zástupce
se s odůvodněním tohoto rozhodnutí rovněž zcela ztotožnil a uvádí, že ke
zproštění obhajoby nebyl nijaký důvod. Ustanovený obhájce totiž mohl obhajobu
fakticky vykonávat od 9. 6. 2010, kdy mu prokazatelně byly doručeny potřebné
písemné dokumenty (a elektronicky rovněž kompletní protokolace z dosavadního
průběhu hlavního líčení). Současně byl obhájce seznámen s termínem hlavního
líčení stanoveného na 28. – 29. 6. 2010, takže měl na svou přípravu dostatečnou
dobu (cca 3 týdny), kdy mu byl kompletní spis u uvedeného soudu k dispozici.
K námitce, v níž dovolatel odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
a) tr. řádu a ve které uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové nebyl náležitě
obsazen, se státní zástupce nevyjádřil.
Výhrady vznesené obv. A. H., který své dovolání založil na dovolacích důvodech
podle ust. § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu, státní zástupce rovněž odmítl
jako neopodstatněné. Ve výhradě subsumované pod ust. § 265b odst. 1 písm. c)
tr. řádu dovolatel akcentuje porušení jeho práva na obhajobu tím, že v
přípravném řízení došlo ke změně v osobě jeho obhájce. Státní zástupce ale
zdůrazňuje, že i tato okolnost byla řešena ve zrušovacím usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 To 48/2009, kde odvolací soud
uložil soudu nalézacímu, aby ve vztahu k obv. H. vybrané důkazy zopakoval, a
poté je znovu zhodnotil, neboť některé výslechy byly provedeny opravdu v době,
kdy obviněný po krátkou dobu obhájce skutečně neměl. Krajský soud v Hradci
Králové toto nařízení vrchního soudu akceptoval a veškeré procesní úkony znovu
provedl, a proto státní zástupce uzavírá, že dovolatelovo právo na obhajobu,
vzhledem k doplněnému dokazování, nebylo nijak omezeno.
Co se týče námitky podřazené pod ust. 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní
zástupce upozorňuje, že i otázka promlčení a uložení příslušného druhu trestu
byla předmětem doplněného dokazování a nového vyhodnocení důkazů soudem I.
stupně, po zrušení jeho původního rozsudku. Z tohoto důvodu odkazuje na
příslušnou část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.
6. 2010, sp. zn. 2 T 1/2008, kde tento soud řeší ve vztahu k obv. H. i tuto
otázku, přičemž s tím, jak se s ní krajský soud vypořádal, se státní zástupce
taktéž zcela ztotožnil. Z tohoto důvodu i tuto námitku zhodnotil jako
neoprávněnou, stejně jako další výhrady dovolatele, které směřují do skutkových
okolností a hodnocení důkazů, neboť ty se s tímto dovolacím důvodem zcela
míjejí.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu ČR navrhuje,
aby dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s tím, aby toto
rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1
písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu)
nejprve zjišťoval, zda je v této věci dovolání přípustné, tzn. že prověřil, zda
jsou podaná dovolání v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu,
zda byly podány ve dvouměsíční zákonné lhůtě, u věcně a místně příslušného
soudu v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, i oprávněnou osobou v
souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud
zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, které jsou
upraveny v ust. § 265f tr. řádu. Po prostudování všech tří předmětných podání
Nejvyšší soud shledal, že všichni dovolatelé splnili výše uvedená ustanovení
trestního řádu, a proto je lze v řízení před Nejvyšším soudem věcně projednat.
I.
Dovolatel M. A. podřadil všechny vznesené námitky pod dovolací důvod
ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením
skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Podstatou právního posouzení skutku
je aplikace hmotného práva (trestního práva) na skutkový stav, který zjistily
soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek,
tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V
dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav,
který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž
byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci
skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou
jednak námitky na porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a dále námitky skutkové povahy, tj.
námitky, jimiž se dovolatelé domáhají jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak
je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich
nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí. Správnost a
úplnost skutkových zjištění Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(viz omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje ze strany Nejvyššího soudu
restriktivní pojetí dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně v případech, když
objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem
dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.
Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů
např.:
- nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
- nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení,
- jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna,
apod.
Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud
zhodnotí, zda tato námitka je akceptovatelná a relevantní.
Pokud by však dovolatel tuto výhradu pouze vyslovil, ale už ji nezdůvodnil, v
takovém případě Nejvyšší soud není povinován ji vyhledat a „domýšlet si“, v
které části rozhodnutí obhajoba extrémní nesoulad vidí a z jakého důvodu. Z
toho tedy vyplývá, že pokud dovolatel uvede pouze tento argument, ale bez
relevantního zdůvodnění, tak jej Nejvyšší soud nemůže akceptovat. To samé platí
i v případě, kdy dovolatel namítá extrémní nesoulad pouze účelově, tj. z
důvodu, že soud II. stupně odmítl provést důkazy jím navrhované.
a) Ve svém dovolání obv. A. zpochybnil věrohodnost a pravdivost výpovědí
poškozených o násilí a pohrůžkách násilí z jeho strany. Dále zdůraznil, že
nejen tyto, ale i další důkazy byly soudem I. stupně zhodnoceny jednostranně a
v jeho neprospěch. V konečném důsledku tak krajský soud nerespektoval zásadu
„in dubio pro reo“. Touto argumentací dovolatel vznesl námitky proti provedeným
důkazům a jejich následným zhodnocením, s cílem zpochybnit výsledky celého
důkazního řízení.
Takto odůvodněné dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť prověřování úplnosti
provedených důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností soudu I. stupně, a pro případ, že
byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu II. stupně. Nejvyšší soud však
v tomto stadiu řízení již není oprávněn opětovně vstupovat do ukončeného
dokazování a znovu prověřovat to, co dříve přezkoumal soud odvolací. Poukaz na
údajnou vnitřní rozpornost odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a hodnocení
jednotlivých výpovědí jednoznačně směřují k posouzení skutkových okolností,
které však Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat. V tomto smyslu je i výhrada
údajného porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ námitkou proti hodnocení
důkazů soudy I. a II. stupně. Takovýto dovolací důvod však ustanovení § 265b
tr. řádu nezná.
b) Pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obv. A.
podřadil i námitku o protiprávním vyloučení jím zvoleného obhájce Mgr. Zdeňka
Hrouzka, se kterou se krajský a vrchní soud nevypořádal a v důsledku toho
považuje důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení v tomto období (tj.
od 1. 6. 2007 do 7. 4. 2008, kdy byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008) za nepoužitelné.
Základní otázkou, kterou je Nejvyšší soud povinen posoudit, je to, zda tuto
námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, když otázku zastupování obviněného obhájcem v trestním řízení řeší
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. V tomto smyslu ze
spisového materiálu vyplynulo, že dovolatelem zvolený obhájce Mgr. Hrouzek byl
pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2007,
sp. zn. 11 To 295/2007, vyloučen z jeho obhajoby. Následně rozhodnutím
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 0 Nt 1082/2007 (č.
l. 122) byl obv. A. podle ust. § 36 odst. 1 tr. řádu obhájce ustanoven, ale dne
14. 8. 2007 si obviněný na plnou moc zvolil za svého nového obhájce Mgr.
Stanislava Kadečku. Ten vedl obhajobu obviněného do 21. 4. 2008, tedy do doby,
kdy mu obviněný vypověděl plnou moc. Důvodem tohoto kroku ze strany obviněného
bylo to, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů o vyloučení Mgr.
Hrouzka z obhajoby obv. A.. Mgr. Hrouzek dne 28. 4. 2008 sdělil Krajskému soudu
v Hradci Králové, že Ústavní soud ČR nálezem ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS
2445/07, rozhodl o jeho ústavní stížnosti v jeho prospěch a požádal, aby byl
jako obhájce obviněného A. nadále vyrozumíván. Proto poté, co se krajský soud s
obsahem tohoto nálezu seznámil (tento nález mu byl doručen dne 28. 4. 2008),
zaslal tomuto obhájci opis obžaloby a řádně jej vyrozuměl o nejbližším konání
hlavního líčení, které se konalo ve dnech 28. – 29. 6. 2010.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že v meziobdobí, kdy obv. A.
nezastupoval jím zvolený obhájce Mgr. Hrouzek, byl zastupován obhájcem Mgr.
Kadečkou, kterého si sám zvolil, tzn. že v tomto směru zcela zjevně nebyl ve
svém právu na obhajobu nijak zkrácen.
c) V rámci svého dovolání obv. A. vznesl rovněž námitky proti použité
právní kvalifikaci, když uvedl, že aplikovaná kvalifikace soudy nižší instance
neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr.
zák. (dle názoru dovolatele z obsahu dokazování vyplynulo, že by se mělo jednat
spíše o trestný čin útisku podle § 237 tr. zák., nebo lichvy podle § 253 tr.
zák.).
Při hodnocení této výhrady je třeba si ujasnit, že obviněný
sice správně namítl nesprávné právní posouzení skutků (když touto námitkou
usiluje o překvalifikování prokázaných skutků za účelem udělení mírnějšího
trestu), nicméně svou výhradu formuloval značně vágně a nekonkrétně, neboť v
podstatě neuvádí, v čem konkrétně se soud I. stupně dopustil pochybení, když
rozhodl, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, naplňují skutkovou podstatu
trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák., páchaného převážně formou
spolupachatelství spolu s obv. P. a H.. Nicméně pouhé subjektivní tvrzení
dovolatele o údajně chybné právní kvalifikaci, ale bez konkrétního zacílení a
právního odůvodnění, k úspěšné argumentaci nestačí. Zatímco se obv. A. spolu s
ostatními spolupachateli omezil na subjektivní tvrzení o neodpovídající právní
kvalifikaci, Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku sp. zn.
2 T 1/2008 ze dne 28. 6. 2010 provedl velmi podrobný rozbor aplikované právní
kvalifikace při posuzování předmětných skutků všech obviněných (viz s. 46 an.).
V rámci ní pak zcela jasně a konkrétně prezentoval svůj právní názor, a jak
odvolací, tak i Nejvyšší soud v tomto odůvodnění neshledal nijaké pochybení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání obv. A. muselo být Nejvyšším soudem
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Dovolatel O. P. ve svém dovolání vznesl námitky s odkazem na
ust. § 265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. řádu.
a) Za nejzávažnější pochybení soudů nižších instancí dovolatel považuje
nesprávné právní posouzení skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Oproti
spoluobviněnému A. svou výhradu ještě zesílil svým tvrzením o reálně
existujícím extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími
skutkovými závěry, které dle jeho názoru soudy nižších instancí nesprávně
interpretovaly, což se projevilo i v jejich konečných právních závěrech.
Jak bylo řečeno výše, Nejvyšší soud je v rámci dovolacího
řízení oprávněn zasáhnout i do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale
učiní tak pouze v případě zcela zřejmé existence extrémního nesouladu mezi
vykonanými důkazy na jedné straně a skutkovými závěry a z nich plynoucími
právními závěry na straně druhé. Takový závažný nesoulad dovolatel P. spatřuje
ve všech čtrnácti skutcích, které jsou mu kladeny za vinu, přičemž ve svém
podání popsal, v čem konkrétně tato závažná pochybení spatřuje. Po prostudování
těchto námitek však Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel ve svých výhradách
vytrhuje z kontextu části svých výpovědí a staví je do opozice se stejně
získanými částmi výpovědí poškozených, a to vše za současné ignorace ostatních
důkazních závěrů, které obviněného P. z předmětné trestné činnosti usvědčují.
Takový postup však není akceptovatelný a nemohl mít v rámci dovolacího řízení
naději na úspěch.
Přezkumem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že při
svém postupu vyhodnotil všechny provedené důkazy tak, jak mu to předepisuje
trestní řád v ust. § 2 odst. 6, tj. podle svého vnitřního přesvědčení,
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v
jejich souhrnu. Prokazatelně přitom akceptoval všechny připomínky usnesení
Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 2 To 48/2009 ze dne 10. 9. 2009), kterým byla
věc zrušena a vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání. V
novém projednání případu soud I. stupně odstranil všechny vady, které mu byly
odvolacím soudem vytknuty, což po opětovné iniciaci odvolacího řízení ze strany
obviněných ve svém usnesení (sp. zn. 2 To 116/2011 ze dne 24. 2. 2011) potvrdil
Vrchní soud v Praze, když se následně s vyhodnocením provedených důkazů,
skutkovými závěry i aplikovanou právní kvalifikací krajského soudu ve věci
zcela ztotožnil.
Také Nejvyšší soud při přezkumu těchto právních otázek v postupu Krajského
soudu v Hradci Králové neshledal žádné pochybení, tím méně pak rozpor
extrémního charakteru, který dovolatel namítá. Námitky obviněného jsou ryze
skutkového charakteru, ty ale v tomto stadiu řízení již nelze učinit předmětem
dovolání (jak bylo uvedeno výše).
V další námitce obv. P. vznesl výhradu k postupu soudů nižších
instancí, které odmítly důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch (zejména
poukazuje na audionahrávky jednání obviněných s poškozenými).
K této námitce zaujal Nejvyšší soud rovněž odmítavý postoj, neboť ze
spisového materiálu jasně vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové ve věci
provedl dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby byl spolehlivě zjištěn
skutkový stav věci. Je nezpochybnitelným právem soudu, který projednává daný
případ, aby návrhy stran na doplnění dokazování odmítl, pokud jejich provedení
považuje za nadbytečné. Tohoto práva krajský soud využil, když odmítl svědectví
osob, které se měly pouze zprostředkovaně vyjádřit k osobám poškozených a k
jejich pověsti. Stejně tak opětovné výslechy poškozených, kteří již vyslechnuti
byli a kteří by takovým postupem soudu byli nuceni pouze opakovat to, o čem již
svědčili. Audionahrávky, na jejichž existenci obvinění rovněž upozorňovali,
Krajský soud v Hradci Králové zamítl jako důkazy nevěrohodné, neboť se jedná o
záznamy pořízené zcela v režii dovolatelů, na kterých figuruje pouze „to, co
tam chtěli mít“. Navíc byly pořízené pouze v některých případech a jenom s
vybranými poškozenými (viz rozsudek soudu I. stupně, s. 47). Je plně v
pravomoci nalézacího soudu vyhodnotit si věrohodnost nabízeného důkazu a
nezbytnost jeho provedení i s ohledem na celkovou důkazní situaci ve věci. Z
výše uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud zjevně nepochybil, když po logické
úvaze odmítl provádět důkazy zbytečné, které by mu předmětnou trestnou činnost
nepomohly nijak objasnit. Naopak – prováděním takových důkazů by se zcela
zjevně provinil proti zásadě rychlosti řízení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud
výhrady směřující pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
odmítl jako zjevně neopodstatněné.
b) Dále obv. P. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
řádu vytkl pochybení Krajského soudu v Hradci Králové spočívající v tom, že
jeho věc byla příslušnému senátu přidělena podle nejasných a nesrozumitelných
pravidel, resp. že soud I. stupně nebyl řádně obsazen. V pozadí této námitky
stojí dovolatelova nezakrývaná nespokojenost s tím, že případ byl přidělen
senátu 2 T, jehož předsedou je JUDr. Ježek. Přitom však neuvedl žádný argument
– z jakého důvodu by předseda senátu tento případ projednávat neměl.
Obecně je tento důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dán v
případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s
pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a §
17 tr. řádu). Soud nebyl náležitě obsazen, pokud jeho obsazení neodpovídalo
ust. § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů. Tak by tomu bylo za stavu, kdy samosoudce rozhodoval
namísto senátu, nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a
přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně,
a dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, popř. by se na rozhodování
podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu.
Pro určení věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu I. stupně je v souladu
s ust. § 17 tr. řádu rozhodná jednak dolní hranice trestní sazby odnětí svobody
ve výši nejméně pěti let, anebo možnost uložení výjimečného trestu. Tato
zákonná podmínka byla v posuzovaném případě splněna. I další zákonné podmínky,
které vyplývají z ust. § 31 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění pozdějších předpisů, byly řádně naplněny, neboť Krajský soud v Hradci
Králové v tomto případě rozhodoval v senátě složeném z předsedy a dvou
přísedících, konkrétně složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Ježka a
přísedících Věry Stachové a Bedřišky Mauerové. Námitku dovolatele, která
zpochybňuje přidělení této věci právě senátu 2 T podle rozvrhu práce Krajského
soudu v Hradci Králové Nejvyšší soud zhodnotil jako irelevantní, neboť samotný
fakt, že dovolateli jsou nejasná pravidla pro přidělování spisů, ještě
nezakládá výše uvedený dovolací důvod. Dovolatel nepřinesl jediný konkrétní
argument plynoucí z rozvrhu práce, proč by tato věc neměla být projednávaná
senátem 2 T a proč a kterému senátu měla být přidělena. Navíc pokud dovolatel
je skutečně přesvědčen o nejasných a nesrozumitelných pravidlech o přidělování
spisů jednotlivým senátům, je s podivem, že na tuto skutečnost upozorňuje až v
rámci dovolacího řízení, neboli v době, kdy je v této věci trestní řízení již
téměř u konce.
Protože všechny výše popsané zákonné podmínky týkající se věcné příslušnosti a
náležitého obsazení soudu, který věc projednal, byly splněny, Nejvyšší soud
vyhodnotil i tuto výhradu jako zjevně neopodstatněnou.
c) Další námitku obv. P. vznesl s odkazem na dovolací důvod podle ust. § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. a vyjádřil v ní své přesvědčení, že nebyl řádně
zastoupen obhájcem, a to nejméně při hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2010
(což je mylný údaj, neboť tohoto dne se žádné hlavní líčení nekonalo). Jako
důvod obviněný uvedl, že obhájce, který mu byl ustanoven soudem dne 8. 6. 2010,
nemohl být objektivně schopen se s jeho případem seznámit a kvalifikovaně ho
hájit. Krajský soud v Hradci Králové však této skutečnosti nedbal, žádosti
obhájce o odročení hlavního líčení za účelem řádné přípravy jeho obhájce
nevyhověl a následně vynesl odsuzující rozsudek.
K námitce je nutné nejprve obecně uvést, že tento dovolací důvod se týká
přímého porušení práva na obhajobu, které jim zaručují čl. 6 odst. 3 písm. b) a
c) Úmluvy, dále čl. 40 odst. 3 Listiny a rovněž § 33 odst. 1 tr. ř. Podmínkou,
aby byl tento dovolací důvod reálně naplněn je to, že v řízení byl dán důvod
pro nutnou obhajobu dle ust. § 36 tr. ř. (a pro vykonávací řízení dle ust. §
36a tr. ř.) a obviněný i přes tuto skutečnost obhájcem zastoupen nebyl. Jelikož
v obou posuzovaných případech podmínky nutné obrany dány byly, bylo nutné
posoudit, zda oba dovolatelé byli v celém řízení zastupováni obhájcem.
Dovolatel P. namítl zkrácení svého ústavního práva na obhajobu tím, že poté, co
vypověděl plnou moc svému obhájci při hlavním líčení dne 12. 4. 2010 (konkrétně
ve chvíli, kdy soud prohlásil dokazování za skončené a udělil slova k
závěrečným řečem) s tím, že plnou moc uděluje Mgr. Hrouzkovi. Ten však obv. P.
zastupoval pouze při hlavním líčení dne 17. 5. 2010 (č. l. 5147), ale poté mu
vypověděl plnou moc (č. l. 5159), a proto byl podle § 39 a z důvodu § 36 odst.
3 tr. řádu obviněnému ustanoven obhájce Mgr. Petr Krátký (č. l. 5165). Je
pravdou, že obv. P. nebyl dne 18. 5. 2010 zastoupen žádným obhájcem, nicméně v
tento den nebyly soudem I. stupně prováděny žádné důkazy, pouze se strany
dohodly na vhodném termínu pro odročení hlavního líčení (č. l. 5150).
Advokát Mgr. Petr Krátký dne 23. 6. 2010 v 18,24 hod. požádal o odročení
hlavního líčení, a pro případ, že mu nebude vyhověno, požádal o zproštění
obhajoby obv. P. (č. l. 5183). Krajský soud v Hradci Králové této žádosti
nevyhověl, neboť Mgr. Krátký měl na seznámení s případem dostatečně dlouhou
dobu (konkrétně od 9. 6. 2010, když hlavní líčení bylo nařízeno na 28. – 29. 6.
2010, č. l. 5192), po kterou se měl možnost s předmětným spisem seznámit. Podle
vyjádření krajského soudu – pokud tento obhájce žádal o kopie určitých
dokumentů, nalézací soud mu v tom vždy obratem vyhověl, a tak mimo kopií listin
z trestního spisu mu byla elektronickou cestou poskytnuta kompletní protokolace
z dosavadního průběhu hlavního líčení. Vzhledem k těmto skutečnostem předseda
senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve svém opatření sp. zn. 2 T 1/2008 ze
dne 24. 6. 2010 žádost obhájce Mgr. Petra Krátkého o zproštění povinnosti
obhajování obv. P. zamítl (č. l. 5187) a toto rozhodnutí řádně odůvodnil. Toto
vše tedy svědčí o ryzí účelovosti této námitky. Z toho tedy Nejvyšší soud
vyvodil závěr, že právo obviněného na obhajobu zkráceno nebylo, neboť po celou
vymezenou dobu řízení, včetně hlavního líčení konajícího se dne 28. – 29. 6.
2010, byl dovolatel obhájcem zastoupen (č. l. 5192 an.), a proto tuto námitku
Nejvyšší soud odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
K průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Hradci Králové dne 12. 4. 2010
Nejvyšší soud ještě poznamenává: po ukončeném dokazování a následném vypovězení
plné moci obv. P. svému obhájci měl soud I. stupně možnost pokračovat v řízení
v souladu s § 37 odst. 2 tr. řádu, neboť toto ustanovení jasně stanoví
povinnost dosavadního obhájce pokračovat ve výkonu obhajoby až do doby, než ji
osobně převezme nově zvolený obhájce obviněného. Z tohoto důvodu mohl Krajský
soud v Hradci Králové dále pokračovat v řízení, tzn. že mohly být řádně
předneseny závěrečné řeči všech obhájců, vč. závěrečné řeči dosavadního obhájce
obv. H., neboť nový obhájce v danou chvíli u hlavního líčení nebyl přítomen.
d) Další námitkou, vznesenou dovolatelem P. s odkazem na dovolací důvod ust. §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, je skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedeném v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu,
a) aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí, nebo
b) byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k) ust. § 265b odst. 1 tr. řádu.
Pokud Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové
na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně jej svým
rozhodnutím ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 2 To 116/2010, v souladu s ust. § 256
tr. řádu zamítl, je možné, aby dovolatel tento dovolací důvod uplatil pouze v
jeho druhé alternativě, tj. pokud v řízení, které předcházelo uvedenému
zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm.
a) až k) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp.
zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Podstatou této alternativy je
skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II.
stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí
soudu I. stupně věcně přezkoumával, se zjevně dopustil vytýkané
vady.
V projednávaném případě obv. P. pouze odkázal na dovolací důvod dle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu, ale svou výhradu dále nijak výslovně neodůvodnil.
Nicméně z povahy věci lze vyvodit, že dovolatel se domníval, že Krajský soud v
Ostravě v rámci odvolacího řízení jeho odvolání zamítl neoprávněně (v souladu s
ust. § 256 tr. řádu), neboť zde byla dle jeho náhledu dána existence dovolacích
důvodů podle ust. § 265b odst. 1 písm. a), c) a g) tr. řádu. Jelikož však
Nejvyšší soud v řízení neshledal tyto dovolatelovy námitky jako oprávněné,
odmítl i námitku podřazenou pod tento dovolací důvod v souladu s ust. § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněnou.
III.
Dovolatel A. H. ve svém dovolání vznesl námitky s odkazem na ust. § 265b odst.
1 písm. c) a g) tr. řádu.
a) První řadu námitek dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že rozhodnutí soudů nižších
stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutků, které jsou mu
kladeny za vinu. V rámci těchto námitek obviněný popsal své výhrady vůči
celkovému způsobu opatřování, provádění a hodnocení důkazů i k jejich
provedenému rozsahu, a to zejména ze strany soudu I. stupně (zvlášť podrobně
popisuje důkazy týkající se poškozeného M.). Vzhledem k výše uvedenému už
Nejvyšší soud jen stručně uvádí, že tyto námitky, kterými obv. H. zpochybňuje
proces dokazování a v návaznosti na to i skutková zjištění Krajského soudu v
Hradci Králové, nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit.
Mimo to obviněný v rámci této části dovolání vznesl i námitku o neoprávněném
uložení úhrnného trestu v trvání šesti let, když dle jeho názoru byly splněny
všechny zákonné podmínky § 35 odst. 2 tr. zák. pro uložení trestu souhrnného.
Ani tato dovolatelova výhrada není nová a ze strany obhajoby byla již vznesena.
O tom svědčí odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.
6. 2010, sp. zn. 2T 1/2008, na s. 67 – 68, kde se jí tento soud zabýval a
odmítl ji jako neoprávněnou. Jelikož však obviněný i nadále na svém názoru
setrval a učinil jej součástí argumentace řádného opravného prostředku,
vyslovil se k němu rovněž Vrchní soud v Praze, a to v odůvodnění svého
rozhodnutí ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 2 To 116/2010, na s. 29, kde právní
názor soudu I. stupně bezvýhradně podpořil a ztotožnil se s ním. Přesto
Nejvyšší soud znovu argumenty dovolatele přezkoumal.
Je pravdou, že obv. H. byl před svým odsouzením Krajským soudem v Hradci
Králové shledán vinným ze spáchání jiného trestného činu, konkrétně rozsudkem
Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2T 111/2003 ze dne 18. 9. 2006 (který nabyl
právní moci dne 20. 10. 2006) za spáchání trestného činu ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák, platného do 31. 12. 2009. Je také pravdou, že v
důsledku toho strávil ve vazbě a výkonu trestu nepřetržitě dobu jednoho roku
(od 18. 4. 2003 do 22. 4. 2004). Tento fakt označuje obhajoba za zcela zásadní,
neboť tak dlouhá doba dle jejích tvrzení způsobila přerušení pokračování
trestné činnosti, a proto měl být dovolateli uložen trest úhrnný. I přes to, že
na první pohled se může zdát toto tvrzení oprávněné, Nejvyšší soud je odmítl.
Pokračování je podle § 89 odst. 3 tr. zák. jednání, jehož jednotlivé dílčí
útoky jsou vedeny jednotným záměrem, naplňují stejnou skutkovou podstatu
trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení,
předmětem útoku a blízkou časovou souvislostí. Je pravdou, že blízkou časovou
souvislost nelze přesně určit, neboť je zjevně závislá na druhu a složitosti
páchané trestné činnosti. U trestných činů, ke kterým není třeba dlouhodobé
přípravy, se tato doba pohybuje zpravidla v délce několika dní až týdnů, u
trestné činnosti, ke které je třeba na další útok náročnější přípravy, se
mezičasy pohybují až v řádu měsíců. Znak časové spojitosti však schází, je-li
časové rozpětí tak značné, že vylučuje jednání na základě společného záměru.
Zároveň platí, že časová souvislost je přerušena jen v případě, kdy obviněný v
páchání trestné činnosti ustane z vlastní vůle na dobu cca několika měsíců, po
kterou současně rezignuje na jakékoliv přípravné práce na další dílčí útok.
V případě obv. H. však nedošlo k tomu, že dovolatel ustal v páchání trestné
činnosti z vlastní pohnutky. K tomu došlo tím, že byl ze svého každodenního
života vytržen trestním řízením, spojeným s výkonem vazby a následně i výkonem
trestu odnětí svobody. Poté, co tato na jeho vůli nezávislá skutečnost pominula
a obviněný byl propuštěn na svobodu, se znovu – takřka okamžitě – zapojil do
svých „podnikatelských aktivit“, v rámci kterých pokračoval v páchání své
trestné činnosti. Z toho vyplývá, že byť fakticky došlo v páchaní předmětné
trestné činnosti k roční přetržce, tak ta zcela zjevně nenastala subjektivním
rozhodnutím obviněného, že již nebude dále pokračovat ve vydírání dlužníků, ale
objektivní skutečností, na vůli obviněného zcela nezávislou. Z tohoto důvodu
byla podmínka časové souvislosti naplněna i v tomto případě. Tento názor
Nejvyšší soud v minulosti nejednou judikoval, o čemž svědčí i několik
publikovaných rozhodnutí (např. usnesení NS sp. zn. 11 Tdo 640/2004 ze dne 23.
6. 2004 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T
718, nebo usnesení sp. zn. 11 Tdo 337/20045 ze dne 31. 8. 2004, publikované
tamtéž jako rozhodnutí T 730).
Pokud jde o trestný čin vydírání, bylo jednání obviněného posouzeno jako
pokračující, na které neměl vliv ani výkon odnětí svobody (vč. výkonu vazby) ve
faktické délce jednoho roku. Protože pokračování se z hlediska hmotného práva
posuzuje jako jediný skutek a jediný trestný čin a současně rozhodujícím
momentem pro ukončení pokračující trestné činnosti je ukončení posledního
dílčího útoku (a ten ze strany obv. H. proběhl 18. 1. 2007), byla tato řada
protiprávních aktivit ukončena až v době, která následovala po vyhlášení
rozsudku za jiný trestný čin obviněného. Soud je podle § 35 odst. 2 tr. zák.
oprávněn uložit souhrnný trest pouze tehdy, když odsuzuje pachatele za trestný
čin, který spáchal dříve než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek
za jiný jeho trestný čin. Protože tato podmínka vůči rozhodnutí Okresního soudu
v Náchodě nebyla splněna, tak ani nebylo možné při posuzování pokračujícího
trestného činu vydírání užít ustanovení o souhrnném trestu (§ 35 odst. 2 tr.
zák.). Z tohoto důvodu byla odmítnuta i dovolatelova námitka promlčení
trestního stíhání.
Z výše uvedeného tedy zjevně vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové ve svém
postupu nijak nepochybil, když obviněnému H. uložil trest úhrnný, stejně jako
nepochybil ani Vrchní soud v Praze, který právní názor nalézacího soudu
potvrdil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl tuto námitku obv. H. jako zjevně
neoprávněnou.
b) Dále ve svém dovolání obv. H. vznesl s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm.
c) tr. řádu námitku, že v části řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona
mít měl, a proto byla část získaných důkazů opatřena v rozporu se zákonem.
I výhrada porušení dovolatelova práva na obhajobu byla v průběhu trestního
řízení projednávána, když ji Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 2 To
48/2009 ze dne 10. 9. 2009 vyhodnotil jako oprávněnou. Proto napadený rozsudek
krajského soudu ohledně obv. A. H. zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I.
9)-13), 16)-18), a dále ve výroku o trestu, výroku o náhradě škody (pokud se
týká tohoto obviněného) a ve výroku o zabrání věci. V rozsahu zrušení pak věc
vrátil soudu I. stupně, aby zopakoval důkazy, které byly provedeny v době, kdy
dovolatel (po přechodnou dobu) neměl obhájce, a poté tyto důkazy znovu
zhodnotil ve vztahu k ostatním skutečnostem.
Následně Krajský soud v Hradci Králové tomuto nařízení odvolacího soudu
bezezbytku vyhověl, a výslechy svědků F., K., D., P., F. (viz č. l. 5091,
5023, 5036, 4972, 5029) provedené při hlavních líčeních ve dnech 18. 1. – 19.
1., 22. 2. a 12. 4. 2010 zopakoval. Z toho vyplývá, že uvedení svědkové byli
soudem vyslechnuti v přítomnosti obhájce obv. H., a proto je možné konstatovat,
že všechna pochybení byla zhojena, a proto právo na obhajobu obv. H. nebylo
nijak zasaženo.
Závěrem lze shrnout, že vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud námitky
dovolatelů podřazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr.
řádu vyhodnotil v souladu s ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné.
IV.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byli
obvinění uznáni vinnými, byly správně právně kvalifikované, a proto svůj
přezkum uzavřel konstatováním, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp. zn.
2 To 116/2010 ze dne 24. 2. 2011 stejně jako Krajský soud v Hradci Králové ve
svém rozsudku sp. zn. 2 T 1/2008 ze dne 28. 6. 2010 ve svých právních závěrech
nepochybily. V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněných
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. řádu k
porušení zákona, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. A., O. P. i A. H.
odmítl s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší
soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud bylo v textu použito termínu „tr. zák.“, má se na mysli zákon č. 140/1961
Sb. ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 27. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman