U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2018 o
dovolání, které podal obviněný O. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 To 376/2017-277, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 59/2017, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 8. 2017, č. j. 2 T
59/2017-251, byl obviněný O. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění
dopustil tím, že
dne 22. 8. 2015 v úmyslu vlastního obohacení, podstrčil B. K., která byla v
té době v Domově důchodců v Č. upoutána na lůžko, trpěla těžkou vaskulární
demencí s postupným odumíráním mozkové tkáně, a pro toto onemocnění nebyla
schopna posoudit obsah ani následky svého jednání, závěť (pořízení pro případ
smrti), ve které mu zůstavuje celou pozůstalost včetně finančních prostředků,
ačkoliv věděl, že vzhledem ke svému zdravotnímu a duševnímu stavu není schopna
chápat smysl a význam svého jednání, B. K. následně tuto závěť podepsala,
současně uvedl v dosud nezjištěnou dobu v omyl V. N., a D. V., které ačkoliv
nebyly přítomny jako svědkyně podpisu obsahu závěti zůstavitelky, která nebyla
napsána její rukou, v místech svého trvalého bydliště ji podepsaly, neboť jim
lživě tvrdil, že podepisují jeho žádost, že se bude o B. K. starat s tím, že
si ji vezme k sobě domů do péče, přičemž tuto závěť předložil dne 30. 9. 2016 v
Č. notářské kandidátce v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit
v zákonných dědicích zůstavitelky dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto
řízení a získat tak pro sebe na jejich úkor celou hodnotu dědictví v hodnotě
nejméně 207.176,10 Kč, k jehož nabytí by jinak byli zákonní dědici podle ust. §
1637 odst. 2 Občanského zákoníku způsobilí, a uvedeným jednáním mohl způsobit
osobám J. H., M. K., M. Z., M. H., škodu ve výši min. 207.176,10 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl
dále uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby
činní 300 Kč, tedy celkem ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý
trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 To 376/2017-277, jímž je podle §
256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Beranové dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., přičemž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě,
tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. Obviněný namítá, že jeho vina nebyla a ani nemohla být prokázána
věrohodnými důkazy a v řízení nebylo postupováno v souladu s trestním řádem,
neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž byla
porušena zásada materiální pravdy. V průběhu řízení nebyla dodržena zásada
presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Nebylo prokázáno, že by obviněný
věděl o zdravotním stavu zůstavitelky, když mu toto nikdo písemně ani ústně
nesdělil a on sám to nepozoroval. Prokázán nebyl ani jeho úmysl vyvolat v
zákonných dědicích dojem, že nejsou oprávněnými účastníky řízení. Trvá na tom,
že žádné dědice nezatajoval a naopak v průběhu dědického řízení plně
spolupracoval. Výpovědi svědkyň V. N. a D. V. považuje za rozporné, zmatečné,
nelogické a zcela nevěrohodné. Soudy obou stupňů zamítly důkazní návrhy
obhajoby pro nadbytečnost, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnily. Bylo tak
rozhodnuto v rozporu se zásadou rovnosti stran a bylo porušeno jeho právo na
obhajobu a na spravedlivý proces. Soud prvního stupně mu neumožnil svobodně se
vyjadřovat a reagovat na výpovědi svědků, kdy mohl pouze velmi omezeně položit
otázky. Měl velké výhrady a námitky k písemným protokolům z hlavního líčení, v
nichž chybí důležité části výpovědí a vyjádření, k čemuž se odvolací soud nijak
nevyjádřil. Dále má za to, že samosoudkyně JUDr. Alena Mocková nemůže pro
nepříznivý poměr k jeho osobě nestranně jednat a rozhodovat a měla by být v
případě vrácení věci soudu prvního stupně z vykonávání úkonů trestního řízení v
této věci vyloučena. Nepravdivé výpovědi svědků a nespravedlivý soudní proces
včetně napadených rozhodnutí se dotýkají jeho cti, má proto za to, že bylo
porušeno jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti
a ochranu jeho jména, jak je garantováno v čl. 10 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 To 376/2017-277, rozsudek
Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 8. 2017, č. j. 2 T 59/2017-251, a vadné
řízení jim předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil,
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze a
předcházejícímu Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl a aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. soudu prvního stupně
nařídil, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
7. Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno 9.
1. 2018, se k tomuto dovolání ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil.
Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o podaném dovolání
rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda
v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal
přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit
(§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím
zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají
nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková
zjištění nalézacího soudu, zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní
situace.
18. Nejvyšší soud je nucen především připomenout, že zásadně není v
rámci dovolacího řízení oprávněn zasahovat do hodnocení provedených důkazů
obecnými soudy. Dle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího
soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z
navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně
zhodnotí. Nejvyšší soud dále poukazuje na fakt, že námitky obviněného uplatněné
v jeho dovolání jsou zcela shodné s jeho argumentací, kterou uplatnil již před
soudem prvního a druhého stupně a s níž se soudy nižších stupňů v dostatečném
rozsahu vypořádaly. V hodnocení námitek obviněného proto dále plně odkazuje na
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
19. Odvolací soud po posouzení věci uzavřel (str. 2 usnesení), že
nalézací soud ve věci provedl procesně čisté dokazování v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil ve shodě s § 2 odst. 6 tr. ř. Naznal,
že zjištěný průběh skutkového děje byl výsledkem úvah, jimž nebylo lze vytknout
žádnou zjevnou nesprávnost či nelogičnost. S uvedenými závěry se dovolací soud
zcela shoduje, přičemž dodává, že ve věci bylo postupováno zcela v souladu s
trestním řádem, zvláště pak § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. ř.
20. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze
poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález
Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil
pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a
kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního
soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z
ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi
důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani
vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj.
argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ K důvodům zamítnutí důkazních návrhů
obhajoby se nalézací soud vyjádřil jednak v průběhu hlavního líčení (č. l. 243
spisu) a jednak v odůvodnění svého rozsudku (str. 8), kdy uvedl, že důkazní
situaci ve věci považuje za dostatečnou a další důkazy navržené obhajobou proto
odmítl pro nadbytečnost. Na základě námitky obviněného uplatněné v jeho
odvolání se k důkazním návrhům rozsáhle vyjádřil také odvolací soud (str. 3
usnesení).
21. S námitkou obviněného, že nebyl upozorněn na zdravotní stav B. K.,
přičemž sám její nepříznivý zdravotní stav nepozoroval, se zevrubně vypořádal
odvolací soud na str. 4 svého usnesení, kde poukázal na shodující se výpovědi
pracovníků domova důchodců, z nichž vyplývá závěr o dlouhodobě nepříznivém
stavu zůstavitelky, a na listinné důkazy opatřené v řízení, v němž byl B. K.
ustanoven opatrovník. Soud druhého stupně poukázal především na závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy znalec
provedl posouzení dne 12. 8. 2015, tedy deset dnů před podpisem závěti. Za
situace, kdy byl stav B. K. shodně popisován jak znalcem, tak zaměstnanci
domova důchodců, lze považovat tvrzení obviněného za spolehlivě vyvrácené.
Pokud v této souvislosti obviněný namítá, že nebyl seznámen s opatrovnickým
řízením ve věci, nemá tato skutečnost pro danou věc relevanci, neboť ke
jmenování opatrovníka došlo až po podpisu závěti.
22. Obviněný dále rozporuje závěr nalézacího soudu o jeho úmyslu vzbudit
v zákonných dědicích zůstavitelky dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto
řízení. Úmysl obviněného je v tomto případě spatřován na základě jeho jednání,
kdy notářské kandidátce v rámci dědického řízení předložil závěť, o níž si byl
vědom, že nesplňuje zákonné náležitosti pro její sepsání, neboť byl o těchto
již před jejím podpisem informován notářem (viz str. 4 usnesení odvolacího
soudu). Pokud svoji argumentaci zakládá na tom, že v průběhu dědického řízení
spolupracoval a nezatajoval údaje o zákonných dědicích, zbývá jen dodat, že
takové jednání mu kladeno za vinu nebylo.
23. Obviněný dále namítá, že výpovědi svědkyně V. N. a D. V. byly
nevěrohodné, zmatečné a rozporné. K takto formulované námitce je v obecné
rovině nezbytné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího
soudu, i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech,
kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak
zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu,
který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho
postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k
zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní
hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými
soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy
hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného
faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze
zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů
ve věci posuzované zjevně nedošlo. Výpovědi obou svědkyň byly zcela
konzistentní v průběhu celého trestního řízení a byly nadto podporovány
výpověďmi dalších svědků. Nalézací soud proto neměl důvod považovat jejich
výpovědi za nevěrohodné nebo zmatečné.
24. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo. Pravidlo in
dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má
tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného
dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má
procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá
naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na
rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje
úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu.
Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako
úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a
vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné
pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
25. Následující námitka dovolatele směřující vůči obsahu protokolů o
hlavních líčeních zcela zřejmě není podřaditelná pod žádný z důvodů dovolání
upravených v § 265b tr. ř. Proto v zásadě nad rámec nezbytného a zcela ve
stručnosti je možné reagovat tak, že je věcí obviněného, aby ten včasně, tj. v
příslušných stadiích řízení, jichž se námitka týká, sám svá procesní práva
realizoval. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat, že
pokud je obviněný přesvědčen, že protokol o hlavním líčení by měl být opraven
nebo doplněn, musí postupovat v souladu s § 57 odst. 1 tr. ř. a námitky proti
takovému protokolu podat u soudu, o jehož protokol jde. Přitom je žádoucí, aby
v konkrétnosti vymezil, v čem je protokolace nesprávná (což dovolatel, ani v
pozici odvolatele neučinil). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ani v případě,
kdy by správnost protokolu soudu prvního stupně byla zpochybněna v odvolacím
řízení, není odvolací soud oprávněn správnost či úplnost protokolace
zpochybňovat a je povinen věc předložit soudu prvního stupně k rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 4 Tz 296/2000,
uveřejněný pod číslem 1/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
trestní). V dané souvislosti je třeba upozornit na to, že odvolací soud měl
možnost, jak explicitně uvedl ve svém rozhodnutí, seznámit se s obsahem
zvukových záznamů hlavního líčení, z čehož plyne, že obsah důkazní materie byl
posouzen v její celistvosti. S ohledem na to, že přezkumná pravomoc Nejvyššího
soudu je podstatně omezená oproti přezkumu odvolacího soudu, není tím spíše
oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost protokolu o hlavním líčení.
26. Stejně tak pokud jde o námitku obviněného, že mu nebylo umožněno
svobodně se vyjadřovat a reagovat na výpovědi svědků, konstatuje Nejvyšší soud
po studiu daných protokolů, že obviněný byl přítomen všem hlavním líčením, byla
mu poskytnuta možnost vyjádřit se ke každému z provedených důkazů ve smyslu §
214 tr. ř., jeho vyjádření a písemně předložené dotazy byly v hlavním líčení
čteny (viz č. l. 239) a bylo mu uděleno také slovo k závěrečné řeči podle § 216
odst. 2 tr. ř.
27. S námitkou dovolatele, že samosoudkyně JUDr. Alena Mocková by měla
být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, se vypořádal odvolací soud
ve svém usnesení (str. 2), přičemž uzavřel, že neshledal žádnou zákonem
stanovenou okolnost, pro kterou by samosoudkyně nemohla v předmětné trestní
věci nestranně rozhodovat. Naopak považoval přístup samosoudkyně v této věci za
zcela profesionální.
28. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
může být tento dovolací důvod ve druhé alternativě naplněn pouze tehdy, shledá-
li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního
stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod,
pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána,
když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento
deklarovaný důvod nenaplnil.
29. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených
rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že se obviněný svou argumentací s
věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu zcela rozešel. Protože jeho
námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný, ustanovením § 265b tr. ř. upravený
důvod dovolání, je nezbytné konstatovat, že své dovolání podal z jiného důvodu
než je upraven v § 265b.
30. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že je odmítl
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto
usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „[v]
odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod
odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu