USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o
dovolání obviněné M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, bytem na adrese XY,
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 42 T 18/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 42 T
18/2013, byla obviněná M. S. uznána vinnou pod body I. 1. až I. 5.
pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem pod body I. 4. a I. 5. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, a pod bodem II. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto
trestné činy byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon
byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a podle §
73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let. Bylo rozhodnuto i o vině a trestech
obviněné Š. K., nar. XY (o jejímž odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 6 To 34/2017) a obviněných M. G., nar. XY,
M. P., nar. XY, a J. S., nar. XY (kteří odvolání nepodali), a o náhradě škody.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 3. 2018,
sp. zn. 6 To 3/2018, na podkladě odvolání obviněné M. S., státní zástupkyně, a
poškozených M. Ž. a B. B. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil v celém rozsahu ohledně obviněné
M. S., a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že ji uznal
vinnou v bodě I. 1. až I. 5. pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodech I. 1. až I. 3. dokonaným, pod body I. 4. a I. 5. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dílem nedokonaným,
a v bodě II. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jež spáchala tím, že
I. poté, co se seznámila při právním zastupování B. B., nar. XY, která jí dne
26. 1. 2010 udělila plnou moc v řízení ve věci ustanovení opatrovníka J. B.,
nar. XY, probíhajícího u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod. sp. zn. 50 Nc
1001/2009, s majetkovými a osobními poměry J. B., pod záminkou zjištění jeho
aktuálního zdravotního stavu navštívila společně s poškozenou B. B. v přesně
nezjištěné době v sanatoriu L. v XY J. B., kterému v průběhu návštěvy v úmyslu
získat majetkový prospěch nechala podepsat prázdné listy papíru o formátu A4,
přičemž následně kontaktovala Š. K. za účelem zajištění její účasti při
zamýšleném neoprávněném získání části majetku J. B. a jeho následného
zpeněžení, a proto
1. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené
prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez jeho vědomí a souhlasu
kupní smlouvu mezi jím jako prodávajícím a kupující obviněnou Š. K. a návrh na
povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, obojí antedatované
ke dni 16. 12. 2008, týkající se pozemků parcel č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, vše
v katastrálním území XY, pozemků parcel č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
v katastrálním území XY, podíl ve výši 1/2 vzhledem k celku pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY, podíl ve výši 7/8 vzhledem k celku pozemku parcelní
č. XY v katastrálním území XY, budovy č. p. XY v části obce XY postavené na
pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY v XY, pozemek parcelní č. XY
v části obce XY v katastrálním území v Čechách, pozemky parcel č. XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v části obce
XY v katastrálním území XY v Čechách, za kupní cenu 4.500.000 Kč, to vše bez
vědomí a souhlasu poškozeného J. B., a následně se obrátila na obviněného J. S., s nímž sdílela advokátní kancelář, s žádostí, aby jako advokát ověřil na
výše uvedené kupní smlouvě podpisy zúčastněných osob, což tento učinil a v
přesně nezjištěné době od 26. 3. 2010 do 29. 3. 2010 v úmyslu zajistit
obviněným Š. K. a M. S. neoprávněný finanční prospěch vyplývající z výše
uvedené kupní smlouvy vydal prohlášení, kterým ověřil, že kupní smlouvu na výše
uvedené nemovitosti datovanou dne 16. 12. 2008 před ním v tento den, tj. 16. 12. 2008, vlastnoručně ve dvou vyhotoveních podepsali v XY J. B.
a obviněná Š. K., ačkoli věděl, že J. B. tuto smlouvu před ním dne 16. 12. 2008 ani jindy
nepodepsal, a následně obviněná Š. K. předložila dne 29. 3. 2010 výše uvedenou
kupní smlouvu spolu s návrhem na povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí na Katastrální úřad pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště XY,
který mylně považoval kupní smlouvu za pravou, a v důsledku tohoto omylu
rozhodnutím V-1655/2010-603 vklad práva ve prospěch obviněné Š. K. povolil a
zapsal jej v katastru nemovitostí dne 22. 4. 2010, přičemž právní účinky vkladu
vznikly ke dni 29. 3. 2010, čímž obviněná Š. K. nabyla vlastnictví k výše
uvedeným nemovitostem v celkové hodnotě podle znaleckého posudku 21.801.000 Kč,
přičemž část takto získaných nemovitostí, pozemky s parcelními č. XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY prodala s
právní pomocí obviněné M. S. Českému rybářskému svazu, místní organizace XY, za
částku 755.930 Kč a pozemek s parcelním číslem XY v k. ú. XY společnosti P. za
částku 189.592 Kč, zbylé nemovitosti byly zajištěny ve smyslu ustanovení § 79d
tr. ř. v tehdejším znění, tímto jednáním způsobily poškozenému zemřelému J. B. a následně jeho dědicům ze závěti, a to M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, a D. M., nar. XY, škodu v celkové výši škodu 21.801.000 Kč,
2. obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez jeho
vědomí souhlasu dohodu o úplatném převodu členského podílu a práv a povinností
spojených s členstvím v Bytovém družstvu XY, se sídlem XY v Čechách, XY,
jejichž součástí je právo k nájmu bytové jednotky č. XY o velikosti: 3+1,
situovaného ve 3. podlaží budovy č. p. XY, na adrese XY č. p. XY, XY v Čechách,
z převodce J. B. na nabyvatele obviněnou Š. K. za částku 200.000 Kč,
antedatovanou ke dni 16. 12. 2008, a následně obviněná Š. K. předložila dne 6. 5. 2010 výše uvedenou dohodu s požadavkem na vystavení nájemní smlouvy na
Bytové družstvo XY, které ji mylně považovalo za pravou, tímto jednáním
způsobily poškozenému zemřelému J. B., a následně jeho dědicům ze závěti V. Č.,
nar. XY, a M. Č., nar. XY, škodu v celkové výši 890.000 Kč,
3. obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez jeho
vědomí a souhlasu kupní smlouvu o prodeji movitých věcí antedatovanou ke dni
16. 12. 2008, kde je jako prodávající uveden J. B. a jako kupující obviněná Š. K., přičemž na základě této kupní smlouvy nabyla obviněná Š. K. do vlastnictví
hrobky nacházející se na hřbitově v obci XY v Čechách, k. ú. XY v Čechách, na
hrobovém místě část EH evidenční č. 1,2 řada 1 a evidenční č. 3,4 řada 1 v
celkové hodnotě 99.000 Kč, kdy se jedná o čtyřhrobku s označením RODINA – M. při horní zdi hřbitova, a hrobku č. 237, řada IIIB v hodnotě 40.000 Kč, kdy se
jedná o jednohrob při podélné zdi hřbitova, v němž jsou uloženy ostatky
manželky J. B. B. B., přičemž tuto kupní smlouvu následně obviněná Š. K. zaslala spolu s průvodním dopisem datovaným dne 26. 4.
2010 a plnou mocí pro
své zastupování obviněnou M. S. na Městský úřad XY za účelem uplatnění
vlastnického práva k výše uvedeným hrobkám a uzavření smlouvy o nájmu hrobového
místa, kdy Město XY mylně považovalo kupní smlouvu za pravou, a v důsledku toho
uzavřelo dne 12. 11. 2010 s obviněnou Š. K. Smlouvu o nájmu hrobového místa č. IIIB 237 a Smlouvu o nájmu hrobového místa č. EH 1,2 ř 1 3,4, ř 1, tímto
jednáním způsobily poškozenému zemřelému J. B. a následně jeho dědicům ze
závěti V. Č., nar. XY, a M. Č., nar. XY, celkovou škodu ve výši 139.000 Kč,
4. obviněné M. S. a Š. K. za účelem neoprávněného získání majetku J. B. v rámci
budoucího dědického řízení a s vědomím, že s ohledem na jejich výše uvedenou
trestnou činnost nebudou předmětem závěti nemovitosti a movité věci uvedené pod
body I. 1. až I. 3. rozsudku, které již obviněná Š. K. podvodným jednáním
získala za života J. B., s ohledem na znalosti majetkových poměrů J. B. a jeho
závěti z 16. 11. 2004 důvodně předpokládaly, že na účtu J. B. č. XY, vedeném u
Komerční banky, a. s., a na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní
banky, a. s., se bude nacházet nejméně finanční částka převyšující částku
5.000.000 Kč, obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne
30. 7. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. k vyhotovení
závěti znějící ve prospěch obviněné Š. K., předstíraje, že tuto závěť sepsal a
znění závěti podepsal dne 28. 4. 2009 zůstavitel J. B., přičemž obviněná Š. K. na základě dohody s obviněnou M. S. zajistila obviněné M. G. a M. P., kterým
byla rovněž známa finanční situace J. B. a kteří v blíže nezjištěné době
nejméně od 30. 7. 2010 do 5. 8. 2010 na blíže nezjištěném místě pod příslibem
finanční odměny jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli osobně přítomni
sepsání a podepsání závěti J. B. dne 28. 4. 2009 v Ostředku, podle které měl
veškerý majetek zůstavitele J. B., připadnout obviněné Š. K., ačkoli věděli, že
J. B., který zemřel dne 21. 5. 2010, s nímž nikdy nepřišli do kontaktu, jednak
tuto závěť nevyhotovil, a jednak ji před nimi nepodepsal, přičemž obviněná M. S. jako právní zástupkyně Š. K. na základě plné moci ze dne 4. 8. 2010, kterou
jí obviněná Š. K. k tomu účelu udělila, předložila tuto závěť dne 5. 8. 2010 v
Praze notářce JUDr. Běle Brané v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu
vzbudit v původních dědicích ze závěti ze dne 16. 11. 2004, kterými byli M. Ž.,
nar. XY, Z. P., nar. XY, M. K., nar. XY, D. M., nar. XY, V. M., nar. XY, J. J.,
nar. XY, J. J., nar. XY, B. B., nar. XY, J. B., nar. XY, E. V., nar. XY, V. Č.,
nar. XY, M. Č., nar. XY, a V. P., nar. XY, dojem, že nejsou oprávněnými
účastníky tohoto řízení, to vše v úmyslu získat pro sebe a výše uvedené
obviněné dědictví, jehož hodnota, vyjma movitých a nemovitých věcí uvedených
pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, činila po odečtení závazků 5.071.802 Kč, k
jehož nabytí by jinak byli původní dědici ze závěti ze dne 16. 11. 2004
způsobilí, přičemž k nabytí dědictví obviněnou Š. K. v důsledku aktivního
postupu původních dědiců z předchozí závěti ze dne 16. 11. 2004 nedošlo,
5. obviněné M. S. a Š.
K., za účelem neoprávněného získání majetku J. B. v
rámci budoucího dědického řízení a s vědomím, že s ohledem na jejich výše
uvedenou trestnou činnost nebudou předmětem závěti nemovitosti a movité věci
uvedené pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, které již obviněná Š. K. podvodným
jednáním získala za života J. B., s ohledem na znalosti jeho majetkových poměrů
a jeho závěti z 16. 11. 2004 důvodně předpokládaly, že na účtu J. B. č. XY,
vedeného u Komerční banky, a. s., a na účtu č. XY, vedeném u Československé
obchodní banky, a. s., se bude nacházet nejméně finanční částka převyšující
částku 5.000.000 Kč, a proto obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila v přesně nezjištěné době od 30. 7. do 16. 9. 2010 výše uvedené
prázdné listy s vylákaným podpisem J. B. k vyhotovení závěti znějící ve
prospěch obviněné Š. K. předstíraje, že tuto závěť sepsal a znění závěti
podepsal dne 18. 11. 2004 zůstavitel J. B., přičemž obviněná Š. K. na základě
dohody s obviněnou M. S. zajistila obviněného M. G. a obviněného M. P., kterým
byla rovněž známa finanční situace J. B. a kteří v blíže nezjištěné době
nejméně od 30. 7. 2010 do 16. 9. 2010 na blíže nezjištěném místě pod příslibem
finanční odměny jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli osobně přítomni
podepsání závěti údajně podepsané J. B. dne 18. 11. 2004 v Praze, podle které
měl veškerý majetek zůstavitele J. B., připadnout obviněné Š. K., ačkoli
věděli, že J. B., s nímž nikdy nepřišli do kontaktu, jednak tuto závěť
nevyhotovil a jednak ji před nimi nepodepsal, neboť zemřel dne 21. 5. 2010,
přičemž obviněná M. S. jako právní zástupkyně obviněné Š. K., která jí k tomuto
účelu udělila dne 4. 8. 2010 plnou moc, předložila tuto závěť dne 16. 9. 2010 v
XY notářce JUDr. Běle Brané v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu
vzbudit v původních dědicích ze závěti ze dne 16. 11. 2004, kterými byli M. Ž.,
nar. XY, Z. P., nar. XY, M. K., nar. XY, D. M., nar. XY, V. M., nar. XY, J. J.,
nar. XY, J. J., narozená XY, B. B., nar. XY, J. B., nar. XY, E. V., nar. XY, V. Č., nar. XY, M. Č., nar. XY, a V. P., nar. XY, dojem, že nejsou oprávněnými
účastníky tohoto řízení, to vše v úmyslu získat pro sebe a výše uvedené
obviněné celé dědictví, jehož hodnota, vyjma movitých a nemovitých věcí
uvedených pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, činila po odečtení závazků
5.071.802 Kč, k jehož nabytí by jinak byli původní dědici ze závěti ze dne 16. 11. 2004 způsobilí, avšak k nabytí dědictví obviněnou Š. K. v důsledku
aktivního postupu původních dědiců ze závěti ze dne 16. 11. 2004 nedošlo,
II. obviněné M. S. a Š. K. dne 10. 6. 2010 v době od 17.00 hodin v prostorách
advokátní kanceláře obviněné M. S., na adrese XY, po předchozí vzájemné
domluvě, že přinutí poškozenou B. B., kterou v té době obviněná M. S. zastupovala, k převodu majetku, který poškozená získala údajným darem od J. B.,
ještě za jeho života, a to na obviněnou Š. K., se obviněná Š. K. představila
poškozené jako nevlastní dcera J. B.
s tím, že požaduje jeho veškerý movitý i
nemovitý majetek, kdy poškozené vyhrožovala způsobením těžké újmy, která měla
spočívat v tom, že ji a obviněnou M. S. udá na policii, neboť má videozáznam,
na kterém je nahráno, jak obviněná M. S. nechává J. B. podepsat prázdné papíry,
a dále užitím násilí s tím, že obviněná Š. K. má známé, kteří se postarají, aby
se rodině poškozené něco stalo, přičemž svou agresivitu vůči poškozené
stupňovala a zakončila ji požadavkem vůči poškozené na podepsání darovací
smlouvy na předmětný byt a garáž, přičemž obviněná M. S. poškozenou utvrzovala
v tom, že nejde o plané výhružky, kdy poškozené říkala, že je případně
spolupachatelkou podpisu prázdných papírů J. B., v tomto jednání pokračovaly i
následující den, kdy obviněná Š. K. poté, co se opětovně sešly za účelem
jednání v odpoledních hodinách v prostorách advokátní kanceláře obviněné M. S.,
donutila poškozenou k podpisu darovací smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 11. 6. 2010, kterou předem připravila obviněná M. S., a podle které poškozená B. B. darovala obviněné Š. K. bytovou jednotku č. XY (byt), nacházející se v budově s
č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY,
XY, XY, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7096/386183 na společných
částech domu – budovy s č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na
pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY, který je s výše uvedenou bytovou
jednotkou neoddělitelně spojen, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti
7096/377763 na nebytové jednotce č. XY (jiný nebytový prostor) v budově č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY,
včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu - budovy s č. p. XY,
XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY,
které jsou s výše uvedenou bytovou jednotkou neoddělitelně spojeny, budovu bez
č. p./č. e. (garáž), postavenou na pozemku parcelní č. XY o výměře 19 m? pozemek parcelní č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 19 m?,
vše v katastrálním území XY, obec Praha, kdy následně po předchozí domluvě mezi
obviněnou M. S. a obviněnou Š. K., podala dne 21. 6. 2010 obviněná M. S., která
obviněnou Š. K. zastupovala na základě plné moci, návrh na vklad do katastru
nemovitostí, kterým obviněné Š. K. vzniká vlastnické právo k výše uvedeným
nemovitostem, a to přestože obě věděly, že darovací smlouva o převodu
nemovitostí z poškozené B. B. na obviněnou Š. K. byla poškozenou podepsána na
základě výhrůžek vznesených obviněnou Š. K., přičemž takto získané nemovitosti
prodala obviněná Š. K. s využitím právní pomoci obviněné M. S. manželům A. M.,
nar. XY, a V. M., nar. XY, za částku 4.100.000 Kč, tímto jednáním způsobily
původnímu vlastníkovi (buď poškozené B. B. nebo dědicům zůstavitele J. B.)
škodu podle znaleckého posudku znaleckého ústavu z oboru ekonomiky ve výši
3.440.000 Kč.
3. Odvolací soud obviněnou M. S. odsoudil podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu
deseti let. Rovněž rozhodl z podnětu M. Ž. o náhradě škody. Odvolání státní
zástupkyně a poškozené B. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněné
4. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněná podala
prostřednictvím obhájce z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení,
které v části dovolání označené jako I. směřovala proti bodu II. rozsudku soudu
prvního stupně, protože byla nesprávně uznána vinnou spolupachatelstvím, ač se
z její strany jednalo o pomoc k činu hlavní pachatelky obviněné Š. K., a že
nebyl objasněn okamžik dokonání činu. Proto se nemůže jednat o zločin vydírání,
když u něj nebyla ani řádně objasněna osoba, jíž měla škoda vzniknout. V části
II. dovolání vytýkala, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou její
příčetnosti a část III. zaměřila proti vadně uloženému trestu s ohledem na to,
jaký vliv bude mít její uvěznění na zdravotní stav její postižené dcery.
5. Výhradami proti nesprávnosti právního posouzení zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod II. rozsudku odvolacího
soudu), tvrdila, že její jednání nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství,
neboť tím, kdo poškozenou prvého dne nutil pod pohrůžkou jiné těžké újmy i pod
pohrůžkou násilí, a druhého dne ji přinutil k podpisu darovací smlouvy, byla
obviněná Š. K. Dovolatelka se na tomto činu účastnila jen dílčími úkony či
projevy ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy byla pomocnicí
spoluobviněné jako hlavního pachatele zejména proto, že po činu zajistila vklad
do katastru nemovitostí, tedy sama poškozenou nenutila něco konat či strpět.
Podle obviněné tak pro závěr o tom, že je spolupachatelkou, není v popisu
skutku dostatek podkladů, a jestliže tak byla uznána vinnou, jde o rozpor mezi
skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, či nález ze dne 11. 12.
1997, sp. zn. III. ÚS 205/1997).
6. V použité právní kvalifikaci v bodě II. obviněná shledala nejasnosti
ohledně dokonání uvedeného zločinu, protože tak, jak je čin popsán, nemůže být
posouzen jako zločin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, a to vzhledem k nutnému
rozlišení dokonání a dokončení trestného činu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 388/2015, či ze dne 25. 10. 2015. sp. zn. 7 Tdo
1172/2016). Podle obviněné byl uvedený zločin dokonán tím, že obviněná Š. K.
poškozenou pohrůžkami donutila k podpisu darovací smlouvy, též proto, že kupní
smlouva nemá účinek převodní, ale obligační (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/1997) a dokončen byl podáním návrhu na vklad
vlastnického práva ve prospěch vydírající Š. K. do katastru nemovitostí za její
součinnosti. Jestliže však skutková věta a na ni navazující věta právní za
součást trestného činu vydírání považuje i následné jednání spočívající v
převodu majetku, i tím došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva. Takto popsané
jednání nemůže být součástí objektivní stránky trestného činu vydírání,
nanejvýš tak součástí popisu širšího skutkového děje, který by případně za
splnění dalších podmínek mohl zakládat skutkovou podstatu jinou, a to
legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) alinea druhá,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
7. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení obviněná považovala i závěr
odvolacího soudu, že jednáním v bodě II. byla způsobena škoda „buď poškozené
B. B., nebo dědicům zůstavitele J. B.“, což souvisí s tím, komu svědčí
vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, neboť v průběhu trestního řízení
probíhal spor mezi dědici zůstavitele a poškozenou B. B., která je sama
podezřelá z toho, že tyto nemovitosti nabyla za života zůstavitele protiprávním
způsobem. Podle obviněné si odvolací soud byl toho nedostatku vědom a vypořádal
se s ním jen tím, že skutkovou větu doplnil o „údajný“ dar, a v jejím závěru
pak uzavřel alternativně, že škoda vznikla buď B. B. anebo dědicům zůstavitele.
Ani jednomu z těchto poškozených soud nárok na náhradu škody nepřiznal a
všechny je bez bližší argumentace odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Obviněná vyjádřila názor, že takový postup soudů je v rozporu s tím,
že trestní právo nesmí být vykládáno extenzivně v neprospěch obviněného,
například analogií nebo vytvářením fikcí poškozeného, jak v dané věci učinil
odvolací soud. I když zmínila znalost judikatury Nejvyššího soudu, podle které
námitka směřující do určení osoby poškozeného se považuje za námitku procesní
povahy, neboť se dotýká § 43 tr. ř., a nelze ji podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázala na nález Ústavního soudu ze dne
4. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 645/16, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soud
ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016, v němž byl tento názor zastáván.
9. V části II. dovolání obviněná vytýkala, že soudy nevěnovaly větší
pozornost její příčetnosti, kterou neověřovaly, ačkoliv se jedná o právní
otázku, a poukázala na to, že nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že by mohla
trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat její
příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena, což nastalo v
projednávaném případě, kde podle obviněné okolnosti nasvědčovaly tomu, že
takovou duševní poruchou by trpět mohla, a přesto soudy neuvedly ani prosté
konstatování, že o příčetnosti obviněné nemají důvod pochybovat. Soud prvního
stupně se otázce jejího duševního stavu věnoval selektivně, a to bez
jakéhokoliv odůvodnění. Nepostačovalo, že zadal posudek pouze za účelem ověření
její schopnosti účastnit se hlavního líčení z důvodu opakovaných omluv, což
nebylo vyšetřením duševního stavu jako u ostatních spoluobviněných. Přitom
vyjádřila názor, že je ze spisu patrná její závislost na spoluobviněné Š. K.
jako věštkyni, což považovala za podstatnou známku nenormálnosti vyžadující
potřebu zkoumat její duševní stav, neboť je zřejmé, že se nechala ovlivňovat
okultními vědami a šarlatánstvím. Pochybnosti o svém duševním stavu spatřovala
v obsahu odposlechů, lékařské zprávě z gynekologie, podle níž jí při kontrolách
v listopadu 2009, prosinci 2009 a červnu 2010 bylo doporučeno psychologické a
psychiatrické vyšetření, a to, že se léčila se stupňujícími se depresemi, na
které užívala léky. Pokud soudy neprovedly žádný důkaz k ověření jejího
duševního stavu, jednalo se o opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního
soudu.
10. Část III. dovolání obviněná soustředila proti výroku o trestu,
protože se soudy nevypořádaly s její obhajobou ohledně zdravotního stavu její
nezletilé dcery XXXXX (pseudonym). Přestože odvolací soud v tomto směru doplnil
dokazování znaleckým posudkem zpracovaným Mgr. Petrou Sumcovou, dostatečně
uvedenou skutečnost nezkoumal. Opíral se o listiny týkající se nezletilé,
zejména znalecký posudek PhDr. et BC. Terezy Soukupové, Ph.D., včetně výslechu
znalkyně s tím, že u nezletilé došlo k rozvoji separační úzkostné poruchy,
zatímco předchozí diagnóza Aspergerova syndromu byla nesprávná. Obviněná
poukázala na vadnost názoru vysloveného odvolacím soudem, pokud nepoužil při
ukládání trestu § 58 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2027/17), protože nebral zdravotní stav dcery dostatečně do
úvahy a nedodržel principy nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při
jakékoliv činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování. Odkázala i
na článek 9 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte), který
odvolací soud nerespektoval a zcela v rozporu s ním konstatoval, že v důsledku
změny diagnózy u nezletilé bylo zjištěno, že její psychické potíže jsou
důsledkem trestné činnosti obviněné. I když obviněná připustila správnost
tohoto závěru, považovala za vyloučené, aby i v takovém případě nebylo možné
matku zvýhodnit mírnějším trestem, a na dotvrzení tohoto svého názoru citovala
konkrétní pasáže ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. et BC. Terezy Soukupové,
Ph.D.
11. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3.
2018, sp. zn. 6 To 3/2018, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému
projednání a rozhodnutí.
12. K tomuto dovolání obviněná připojila návrh, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu odložil výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3.
2018, sp. zn. 6 To 3/2018, a to až do doby rozhodnutí o podaném dovolání,
případně aby jeho výkon přerušil, a to z důvodu zdravotního stavu její
nezletilé dcery XXXXX.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr.
ř.) u něj působící státní zástupce označil námitku proti vadnosti použité
právní kvalifikace pod bodem II. výroku vině za nedůvodnou. Poukázal na
předcházející řízení, v němž se soudy se spolupachatelstvím obviněné vypořádaly
(viz body 61. a 62 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněná jednala od
počátku ve společném úmyslu se spoluobviněnou Š. K., která měla roli vyhrožovat
poškozené, kdežto účast dovolatelky poskytla prostory a zajistila účast všech
aktérů, při vyslovení pohrůžek z pozice právní zástupkyně poškozené však
nezasáhla, ačkoli věděla, že spoluobviněná není dcerou J. B., a že žádný
obrazový záznam, který by spoluobviněná mohla poskytnout policii, neexistuje.
Následně na poškozenou vyvíjela i psychický nátlak v souladu se společným
zájmem obou spoluobviněných ve snaze domoci se vlastnických práv spoluobviněné
Š. K. k předmětným nemovitostem i finančního profitu z prodeje těchto
nemovitostí (zde v kontextu jednání, jehož se obě spoluobviněné dopustily pod
bodem I. rozsudku). Záměrně pominula, že její přínos k dokonání a dokončení
trestné činnosti byl mnohem významnější, než jak podala ve svém dovolání.
Státní zástupce připomenul aktivitu, s níž se dovolatelka s vědomím všech
podstatných okolností od počátku na činu spolupodílela, a díky vztahu s
poškozenou měla pod kontrolou i její reakci na výhrůžky obviněné Š. K.. Za
rozhodný označil nejen společný úmysl, ale i společný záměr obou
spoluobviněných vyplývající ze zištnosti.
14. Nevýznamnou státní zástupce shledal námitku ohledně dokonání zločinu
v bodě II. s důrazem na to, že byly naplněny představy obviněných o cíli jejich
protiprávního jednání již tím, že společně donutily poškozenou uzavřít darovací
smlouvy, čímž došlo k převodu nemovitostí na spoluobviněnou Š. K., jež dál
prodaly, a dosáhly tak jejich zpeněžení, a tedy zisku, o nějž od počátku
usilovaly. Vymezený skutek obsahuje všechny zákonné znaky zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve vztahu k oběma
spoluobviněným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Požadavek
dovolatelky, aby byl prodej nemovitostí posouzen jako trestný čin legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) alinea druhá, odst. 2
písm. b) tr. zákoníku je nepřijatelný, protože je k její tíži, a tedy v rozporu
se zásadou, že se nemůže domáhat změny ve svůj neprospěch.
15. Vzhledem k tomu, že je v současném stavu řízení sporná otázka, kdo
je majitelem, resp. byl vlastníkem nemovitostí, o něž obviněné v bodě II.
usilovaly, státní zástupce k výhradě o tom, komu byla způsobena majetková škoda
u zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zmínil, že u
tohoto zločinu je primárně poškozeným ten, kdo na základě nedovoleného jednání
pachatele je nucen něco konat, opominout nebo trpět. Ten nemusí vždy být
totožný s osobou, jíž je způsobena škoda v důsledku majetkové (či jiné)
dispozice nucené osoby. Zmínil též, že odvolací soud dospěl k závěru, že by v
době činu statut osoby poškozené mohl svědčit i jiným osobám než poškozené B.
B., která byla jako vlastník dotčených nemovitostí uvedena v katastru
nemovitostí, neboť byl samotnou poškozenou B. B. zpochybněn v civilním řízení.
Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil k alternativnímu určení poškozeného.
B. B. nebyla za žádnou trestnou činnost páchanou na zemřelém obviněna, a svědčí
jí tak postavení poškozené, jíž měla být způsobena, krom nemajetkové újmy v
důsledku násilného činu proti její svobodě rozhodování, i majetková škoda.
Proto soud druhého stupně nepřesně formuloval, když poškozenými alternativně
označil neurčité osoby z řad dědiců zůstavitele J. B. Bylo však i přesto
dostačující, že je i B. B. uvedena jako ten, komu měla být způsobena majetková
škoda ve výši 3.440.000 Kč.
16. Výhrady proti příčetnosti obviněné státní zástupce považoval za
skutkové námitky spočívající v nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování pro
absenci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinické psychologie, ke zkoumání jejího duševního stavu, což s označeným
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Ze skutkových
zjištění soudů nevyplynuly poznatky, že by obviněná nevěděla, co činí, ani že
by své jednání, třebaže v důsledku duševní poruchy, nemohla ovládnout. Tvrzení,
že se skutků, z nichž byla uznána vinnou, dopustila v závislosti na
spoluobviněné Š. K., neodpovídá skutkovým zjištěním, resp. je s nimi v rozporu.
Avšak ani případná závislost mezi osobami neznačí stav zmenšené příčetnosti či
dokonce nepříčetnosti a nezavdává ani pochybnosti o duševním zdraví takové
osoby. Obviněná M. S. nebyla ve vleku jiného, ale byla tím, kdo trestnou
činnost vymyslel a řídil ji, byla to právě ona, která po právní stránce celé
trestné jednání zastřešovala a měla z ní zásadní majetkový prospěch. Státní
zástupce se ani neztotožnil s tím, že by za účelem objasnění příčetnosti
obviněné nebylo vedeno potřebné dokazování. Ze skutkových zjištění, okolností
případu a osobních poměrů obviněné lze dovodit, že v době činu obviněná věděla,
že takové jednání je trestné. O opomenutý důkaz jít nemůže, protože nebyl žádný
k provedení navržen.
17. Státní zástupce nepřisvědčil obviněné ani v její námitce týkající se
významu jejích osobních poměrů pro výrok o trestu ve smyslu použití § 58 tr.
zákoníku. Námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu je možné v
řízení o dovolání zásadně uplatnit jen na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., ohledně něhož dovolání však obviněná nepodala, ale nedůvodně požadovala
uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby za použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku s poukazem na zdravotní stav své nezletilé dcery. Zmínil závažnost
činů, jichž se obviněná dopustila, protože zneužila poškozeného ve vysokém věku
se zdravotním handicapem, neschopného se účinně podvodným útokům bránit. Péče o
nezletilé děti není sama o sobě skutečností, jež by vyžadovala uložení trestu
pod zákonnou trestní sazbu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp.
zn. 11 Tdo 35/2015), obzvláště, když ani znalec zkoumající stav postižené dcery
nezdůraznil nutnost trvalé péče ze strany obviněné a do doby, kdy byl vyhlášen
přezkoumávaný rozsudek ve veřejném zasedání dne 26. 3. 2018 byl dostatek času,
aby obviněná za součinnosti dalších příbuzných vyhledala spolupráci odborníka a
vyvinula maximální úsilí s cílem nezletilou připravit na odloučení. Státní
zástupce též poukázal na to, že odvolací soud sice spatřoval ve zdravotním
stavu dcery obviněné mimořádnou okolnost v jejích poměrech, ale hlavním důvodem
nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku byla neexistenci dalších zákonných
podmínek. Uložený trest není v žádném, natož pak v extrémním rozporu s povahou
a závažností trestného činu a s dalšími rozhodnými hledisky, taktéž je v
souladu s ústavním principem proporcionality trestní represe (nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Protože státní zástupce
neshledal námitky obviněné důvodnými, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné, která k němu
připomínky do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevznesla.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
20. Protože napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být
podrobena věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o
některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1,
2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je dovolání možné
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Neslouží k přezkumu hodnocení správnosti a úplnosti skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování úplnosti
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení
procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 482/2002). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve
smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U
22/33 SbNU 445), aj.].
21. Vzhledem k zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní vady bez
výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i
správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v
případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, o který se jedná, když jsou zjištěny kardinální procesní
nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy
Ústavního soudu ? ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187),
ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9.
2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však
limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v
oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95
Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a
rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov.
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
V. K nedostatečně objasněné příčetnosti
22. Část dovolání označenou II. obviněná zaměřila proti příčetnosti, ve
vztahu k níž namítala, že soudy se jejím duševním stavem dostatečně nezabývaly,
ačkoliv z provedených důkazů vyplývaly pochybnosti o jejím psychickém zdraví,
kdežto u ostatních obviněných příčetnost přímo zjišťovaly a zabývaly se jí.
23. V obecném smyslu lze uvést, že námitka příčetnosti je právní
kategorií, neboť se jedná o jeden ze znaků trestného činu, protože trestně
odpovědným může být jen příčetný pachatel. Příčetným je člověk (fyzická osoba),
u kterého jsou v době činu zachovány schopnost rozpoznávací i určovací. Trestní
zákon nedefinuje pojem příčetnosti, ale pomocí vymezení nepříčetnosti uvádí
důvody vylučující trestní odpovědnost. Podle § 26 tr. zákoníku je nepříčetným
ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho
protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje
příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému
činu (srov. č. 17/79 Sb. rozh. tr.). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde
i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala
rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit
protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a
dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové
okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde
o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti
určovací (volní kritérium) spatřujeme v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost
posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v
takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není
způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi
regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna
své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže
ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela
vymizelá. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti
určovací půjde o zmenšenou příčetnost [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I.
§ 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369; a též rozhodnutí
č. 22/1993 Sb. rozh. tr.), přiměřeně srov. též např. pasáže z Císařová, D.,
Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy
trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním
nepříčetnosti – srovnávací studie). Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv.
55. Praha: SEVT, 1995, s. 30 až 50].
24. V těchto souvislostech však obviněná své výhrady nevznesla, a tímto
směrem námitky v dovolání nespecifikovala a ani svou nepříčetnost z těchto
hmotněprávních hledisek nenamítala. Navíc je třeba zdůraznit, jak již
poznamenal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, uvedené
námitky v předcházejících etapách trestního řízení neuváděla, a to ani v rámci
odvolacího řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo
192/2016).
25. S obsahem spisového materiálu vůbec nekoresponduje námitka obviněné,
že se soudy nezabývaly jejím duševním stavem, protože lze jen ve stručnosti
odkázat na stranu 32 rozsudku soudu prvního stupně, v níž je konstatováno, že
soud nechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie též na obviněnou M. S. (č. l. 42 až 56), z něhož vyplývá, že
posuzovaná je schopná plnohodnotné účasti na trestním řízení. Z tohoto
znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Petrem Navrátilem, který provedl
soud prvního stupně při hlavním líčení dne 25. 2. 2016 (č. l. 62), plyne, že
obviněná psychiatricky léčena systematicky nebyla, došlo pouze k několika
návštěvám u psychiatra pro úzkostně depresivní obtíže ve stresové zátěži
trestního stíhání, nebyly u ní nikdy přítomny žádné objektivní známky
závažnější duševní choroby či duševní poruchy, která by byla duševně podstatná,
nedošlo k podstatnému ovlivnění osobnosti a jejího kontaktu s realitou,
schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost svého chování a toto jednání
dále ovládat u ní byly vždy plně zachovány. Znalec rovněž uvedl, že vyhledávání
psychiatrické péče mělo a má charakter volání o pomoc v tíživé osobní situaci,
jednání, které bylo předmětem obžaloby, nebylo z motivačního ani z realizačního
hlediska chorobně ovlivněné (viz č. l. 54 a 55 přiloženého spisu). Z uvedeného
plyne, že námitka o opomenutém důkazu či neprovedení potřebných důkazů, nebo
nezabýváním se jejím duševním stavem, je zcela v rozporu s výsledky provedeného
dokazování.
26. Jestliže se obviněná s poukazem na znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl uvedeným způsobem zpracován MUDr.
Petrem Navrátilem, dovolávala jeho nedostatečnosti a domáhala se posudku
výslovně na posouzení svého duševního stavu (tak jako tomu bylo ostatních
obviněných), jde o požadavky, které nemají oporu ani v provedeném dokazování,
ani v procesních předpisech. Podle § 105 odst. 1 tr. ř. se znalec přibírá, jen
když pro složitost posuzované otázky nepostačuje odborné vyjádření. Účelem
znaleckého posudku podle § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na
základě odborných znalostí v příslušném oboru [srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/65 (publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1965)]. Kdy bude znalec
přibrán, záleží na posouzení soudu, protože je tomu tak jen „je-li to třeba“,
což je tehdy, pokud jsou na základě výsledků dokazování pochybnosti o plné
příčetnosti pachatele [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1975, sp. zn.
5 Tz 72/75 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 24/1976). V takovém případě se přibere znalec z oboru psychiatrie
(§ 116 odst. 1 tr. ř.). Z uvedeného plyne, že přibrání znalce z oboru
psychiatrie je nutné tehdy, když skutečně důvodně vzniknou pochybnosti o tom,
že obviněný není plně příčetný (§ 26 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke
konkrétnímu činu. Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci
obviněného, v níž obviněný sám nepříčetnost namítá, byl znalec přibírán, ale je
nutné potřebu přibrání znalce vždy vázat na pochybnosti, které objektivně
vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v
době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto
existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálně
existující pochybnost, která vychází ze zhodnocení jak chování a projevů
obviněného, tak i jeho reakcí v rámci konkrétních situací, za nichž byl čin
spáchán, jedná se o souhrn různých faktorů, z nichž tato pochybnost objektivně
vyplývá. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce proto nepostačuje jen subjektivní
podání obviněného ani pouze zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky
léčen (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod
č. 3/1983-23), ani to, že byl po určitou dobu léčen antidepresivními léky, nebo
že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné.
27. V projednávané věci však nelze pominout, že duševním stavem obviněné
se znalec, byť z hlediska možnosti účasti obviněné na hlavním líčení zabýval a
z jeho závěrů vyplynulo, že výslovné zkoumání duševního stavu z hlediska
příčetnosti u obviněné není pro absenci duševní poruchy nutné. Z těchto důvodů
neurčité tvrzení obviněné, že její údajná nepříčetnost, kterou však ničím
nespecifikovala, vyplývá z odposlechů, anebo že byla ošetřující lékařkou
posílána k lékaři psychiatrovi, jak uváděla obviněná v dovolání, nebo to, že
pobírala po určitou dobu léky na uklidnění, samy o sobě nemohou vést k závěru o
tom, že by bylo třeba přibírat znalce pro vyšetření jejího duševního stavu ve
smyslu § 116 tr. ř., jak se ho zřejmě obviněná domáhala. Doporučení ze strany
gynekoložky podstoupit psychologické či psychiatrické vyšetření vzniklo v
souvislosti s porodem obviněné (tedy před spácháním činu), z důvodu únavy,
deprese a pocitu nesoustředěnosti (zpráva MUDr. Pavly Slavíkové ze dne 25. 9.
2012). Rovněž ve zprávách MUDr. Ingrid Wurmové z první poloviny roku 2010 je
uvedeno, že obviněné byly medikace předepisovány ve vztahu k depresivním stavům
spojených s porodem, který absolvovala dne 7. 10. 2009.
28. Obviněnou tvrzená závislost na obviněné Š. K., případně na jí
proklamovaném věštění, je jen subjektivní vyjádření obviněné nemající oporu ve
výsledcích provedeného dokazování, jež by mohly vést k závěru o potřebě
obviněnou duševně zkoumat, neboť z nich nevyplývá, že by ve vztahu k činu, jenž
jí je kladen za vinu, měla rozpoznávací nebo ovládací schopnosti vymizelé
(případně zmenšené), což potvrdil v posudku znalec MUDr. Petr Navrátil. Je
vhodné zmínit, že obviněná vytrhává uvedené okolnosti z kontextu celé trestní
věci a záměrně pomíjí výsledky dokazování mající odraz ve skutkových
zjištěních, z nichž plyne, že se v nastalých situacích plně orientovala zcela
přiměřeně všem situacím, jednala sofistikovaně, v souladu s daným záměrem,
vystupovala energicky a s jasně stanoveným plánem. Na vzniklé problémy
reagovala reálným způsobem a dokázala je řešit přiměřeně jejich významu.
Jednala tudíž racionálně, aby dosáhla svého cíle. Žádné podstatné okolnosti
nenasvědčovaly pochybnostem o jejím psychickém zdraví, v jehož důsledku by byla
její příčetnost narušena. Ze skutkové věty je zřejmý její podíl na trestné
činnosti, nikoliv tvrzená závislost na spoluobviněné Š. K.
29. Jen pro úplnost Nejvyšší soud k uvedené námitce obviněné zmiňuje, že
se nemůže jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů, protože obhajoba
provedení důkazů týkajících se duševního stavu obviněné v průběhu řízení před
soudy nižšího stupně nenavrhovala. O opomenutý důkaz by šlo, kdyby navrhované
důkazy nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem (tj. důkazy,
o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř.). Protože nebylo navrženo
provedení konkrétního důkazu, nebyl žádný důkaz zcela opomenut, a navíc soudy
se této otázce dostatečně věnovaly což znamená, že nic nesvědčí o tom, že se
jednalo o porušení práva na spravedlivý proces z hlediska opomenutého důkazu
[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04
(N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU
455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a
další].
VI. K výhradám proti zločinu vydírání
30. Obviněná v dovolání v části pod bodem I. vytýkala nesprávnou právní
kvalifikaci zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
(bod II. rozsudku soudu druhého stupně), přestože ji soudy nesprávně považovaly
za spolupachatelku. Ačkoliv její jednání bylo pomocí podle § 24 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku k tomuto zločinu, neujasnily otázku dokonání a dokončení tohoto
trestného činu, a nesprávný byl i alternativní závěr o osobách, kterým náleží
způsobená škoda.
a) ke spolupachatelství
31. Nejvyšší soud k těmto námitkám nejprve uvádí, že zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného
násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal,
opominul nebo trpěl, a způsobí-li takovým činem značnou škodu.
32. Jestliže obviněná vytýkala, že jednání, které je popsáno ve skutku
bod bodem II. nemůže být v jejím případě posouzeno jako spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku, ale pouze jako účastenství ve formě pomoci na něm podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, lze k tomu uvést, že rozlišení činnosti
pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku. Spolupachatelství předpokládá, aby byly společně splněny dvě
podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu
směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo
jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků
skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto
jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň
článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému
vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a
působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.).
33. Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé
nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná.
Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém
souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl
spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek
uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být
rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou
provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu
naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb.
rozh. tr.).
34. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i
částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným
úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně
složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod
číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Musí však být vedeno
stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává
objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání
(srov. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Rozhodným je zejména společný
úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování
společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov.
rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být
vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k
spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ
srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání
svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým
přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh.
tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání
také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti
navzájem posilováni při jejím páchání.
35. Odlišná je trestná činnost účastníka, který podle § 24 tr. zákoníku
bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové
podstaty trestného činu, avšak účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje.
Organizátorství, pomoc ani návod nejsou součástí společného jednání přímo
směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního)
pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 23 tr.
zákoníku. Lze pro úplnost zmínit, že účastníkem ve formě pomoci na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten,
kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména
opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo
činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět
po trestném činu (pomocník) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139.
Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333).
36. Pro to, aby mohly být učiněny správné právní závěry, je třeba
vycházet z obsahu skutku tak, jak byl soudy po provedeném dokazování zjištěn. V
této trestní věci jde o čin popsaný v bodě II., na jehož základě soudy své
právní úvahy utvářely, když z něj plyne, že obě obviněné jednaly po vzájemné
domluvě, že obviněná Š. K. bude poškozenou B. B. nutit k tomu, aby podepsala
darovací smlouvy, a obviněná M. S. bude při tomto na poškozenou působit
psychicky, což realizovaly způsobem, jak je ve skutku popsán. Soudy zdůraznily,
v čem spočívala činnost obviněné M. S. a shledaly ji právě v tom, že působila
na poškozenou, a přitakala spoluobviněné, jestliže poškozenou stavěla do role
spolupachatelky při podpisu prázdných papírů poškozeným J. B. Soudy shledaly,
že její činnost spočívala v posilování obavy poškozené z vyplnění výhrůžek, a
utvrzovala ji tím, že nejde o plané výhrůžky, čímž ji i ona sama přiměla k
naplnění toho, co po ní obviněná Š. K. požadovala, tedy darování nemovitostí
(srov. strany 82 a 83 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tyto závěry
doplnil tím, že obě obviněné jednaly ve stejném záměru docílit převodu bytu a
garáže na obviněnou Š. K., aby mohly byt a garáž obratem prodat a peníze si
ponechat a rozdělit si je. Poukázal na to, že obviněná M. S. i nadále
vystupovala vůči poškozené jako její právní zástupkyně, která se snaží
zprostředkovat domluvu s nevlastní dcerou J. B., za níž se obviněná Š. K.
vydávala, ač sama věděla, že jde o lživé tvrzení. Dovolatelka využívala své
autority advokátky a vedla poškozenou k tomu, aby se se spoluobviněnou dohodla,
resp. aby jí v požadavku převodu bytu a garáže vyhověla, čehož společně
docílily. Podle odvolacího soudu nebylo rozhodné, že obviněná M. S. poškozené
nevyhrožovala, neboť postačilo, že vyjádřila obavu z toho, že obviněná Š. K.
realizuje svoji výhrůžku a podá trestní oznámení. Na poškozenou pak apelovala,
aby spoluobviněné vyhověla. Šlo o promyšlenou a úspěšnou taktiku, dokonce do té
míry, že poškozené ještě dlouho trvalo, než pochopila smysl toho, co se událo
(body 62. a 87. rozsudku odvolacího soudu).
37. Nejvyšší soud právní závěry soudů obou stupňů považuje za správné,
protože plně korespondují, jak s vymezením pojmu spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, tak i s tím, jak je celé jednání obviněných popsáno a jak při
trestném činu vystupovaly, jaké role podle předem připraveného scénáře
realizovaly. Ze všeho, co je uvedeno, je zřejmé, že se u nich jednalo o
společný čin a úmysl k tomu směřující, jejich jednání bylo současně
probíhající, navazovalo na sebe, každá z obviněných naplnila svým jednáním
všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr. a stanovisko č. 17/1982
Sb. rozh. tr.). Jednání každé bylo článkem řetězu, jejich jednotlivé činnosti
působily současně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání
uvedeného zločinu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. nebo č. 15/1967
Sb. rozh. tr.). Byl prokázán jejich společný úmysl, který zahrnoval jak jejich
společné jednání, tak sledování společného cíle, jímž bylo vylákání majetku,
který v té době měla ve svém vlastnictví B. B. Rozhodnou úlohu v tomto činu
sehrálo to, že obviněná M. S. byla právní zástupkyně B. B. a z této pozice
poškozenou utvrzovala v obavách, jež obviněná Š. K. u poškozené vyvolala.
Společným působením tak obě obviněné dosáhly svého cíle, protože se poškozená
podvolila jejich vůli a podepsala v prostorách advokátní kanceláře M. S. a za
její přítomnosti darovací smlouvu, kterou M. S. již předtím připravila.
Obviněná M. S. čin dokončila tím, že podala dne 21. 6. 2010 jako právní
zástupce Š. K. v pozici nabyvatelky uvedených nemovitostí na základě plné moci
návrh na jejich vklad do katastru nemovitostí. Svou roli, která byla určena po
dohodě obou obviněných, v posuzovaném jednání obviněná M. S. plnila a společně
se spoluobviněnou činila vše, aby cíle dosáhly.
38. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná M. S. byla spolupachatelem ve
smyslu § 23 tr. zákoníku, protože byla do činu zapojena od samého počátku, a to
v roli, která jí s ohledem na jejich rozdělení se spoluobviněnou příslušela.
Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možné akceptovat její požadavek, aby
toto jednání bylo posouzeno jako účastenství. Již závěr o tom, že jde o
spolupachatelství, předestřený požadavek vylučuje (srov. přiměřeně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
b) k dokonání činu
39. Pokud obviněná tvrdila, že jednání, které jí je kladeno za vinu v
bodě II. rozsudku odvolacího soudu, nemůže být posouzeno jako zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože není zřejmé, kdy
byl tento čin dokonán, jelikož se ona na uvedeném jednání podílela až poté, co
jej dokonala obviněná Š. K., a ona již po jeho dokonání jej jen dokončila, jde
o nedůvodné výhrady, protože obviněná je podává bez ohledu na skutkové i právní
souvislosti, jak v této věci z výsledků provedeného dokazování vyplynuly.
40. Nejvyšší soud již výše vyložil, že účast obviněné na činu, jak je v
bodě II. popsán, se týkala celého jednání, a že obviněná byla spolupachatelkou
na jeho celém provedení, a to bez ohledu na to, že tím, kdo výhrůžky vůči
poškozené vznášel, byla pouze spoluobviněná Š. K., protože se zapojila v rámci
své role i do této části činu [blíže viz část a)]. V té souvislosti je proto zcela bezpředmětné, v jakém momentě byl tento čin
dokonán nebo dokončen, protože z hlediska posouzení toho, že dovolateleka je
jeho spolupachatelkou ve smyslu § 23 tr. zákoníku, je moment jeho dokonání nebo
jeho dokončení bezvýznamný, protože okamžik ukončení (dokončení) trestného
činu, zejména pokud se liší od dokonání trestného činu, má význam pro
posuzování takových otázek trestního práva, jako je časová působnost trestních
zákonů, promlčení nebo nutná obrana. I přesto Nejvyšší soud k uvedené námitce
připomíná, že dokonaným je trestný čin, jestliže jednání pachatele naplňuje
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména následek (účinek), což
je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. U trestného činu
vydírání tento následek nastane tehdy, jestliže pachatel jiného donutí k tomu,
o co usiloval, protože objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom,
že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to
násilím nebo pohrůžkou násilí jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným
jednáním, a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov.
rozhodnutí č. 1/1981 Sb. rozh. tr.). Ukončení (dokončení) trestného činu se
liší od dokonání, neboť je realizováno po dokonání, tedy naplnění všech znaků
trestného činu, kdy může pachatel ještě v trestné činnosti pokračovat, aby
uskutečnil svůj předem pojatý záměr. Zatímco dokonání činu je spíše objektivní
situací, neboť nastává naplněním všech znaků trestného činu, v dokončování se
projevuje naopak prvek subjektivní, poněvadž jde o realizaci záměru, účelu nebo
cíle, který si pachatel předsevzal (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 279, 280).
41. Dokonán i dokončen byl tento čin i ve vztahu k vzniku škody, zde
značné ve smyslu odstavce 2 písm. d) § 175 tr. zákoníku, když katastrální úřad
na základě návrhu na vklad uvedených nemovitostí zanesl jako jejich vlastníka
obviněnou Š. K., k čemuž směřovaly aktivity zejména ze strany obviněné M. S.,
která ve snaze zajistit majetkové záležitosti z uvedené smlouvy plynoucí,
realizovala kroky k převedení majetku i po formální stránce. Pro převedení
nemovitého majetku na jinou osobu je nutné zahájit vkladové řízení o povolení
vkladu, jímž se zapisuje mj. vznik, změna a zánik vlastnického práva [§ 11
odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon (dále jen „zákon č.
256/2013 Sb.“)]. Vkladové řízení je zahájeno doručením formulářového návrhu
katastru (§ 14 zákona č. 256/2013 Sb.) a jeho výsledkem je pravomocné
rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, na jehož podkladě lze samotný
vklad provést. Obviněná si tak musela připravit veškeré podklady pro zahájení
vkladového řízení, včetně stanoveného formuláře o návrhu, a uhradit též správní
poplatek (podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích). Tím, že takto
postupovala, zajistila, že čin je i co do kvalifikované skutkové podstaty
dokonán, a to v okamžiku, kdy poškozená se podvolila jejich vůli a podepsala
kupní smlouvu (z těchto hledisek není vůbec rozhodné, jak je z občanského práva
povaha kupní smlouvy vnímána). V tomto okamžiku totiž byly naplněny všechny
znaky uvedeného zločinu v jeho základní skutkové podstatě.
c) k označení osoby poškozeného
42. K výhradě obviněné proti alternativnímu závěru odvolacího soudu
ohledně vlastníka nemovitosti, je třeba uvést, že odvolací soud zde vyjádřil
skutečnost (byť nikoliv zcela správně s ohledem na ostatní skutečnosti, neboť o
postavené B. B. jako poškozené nebyly v době činu pochybnosti), která z
výsledků provedeného dokazování vyplynula, a to zejména z civilního řízení
vedeného v rámci dědického řízení po zesnulém J. B. Nutné je však zdůraznit, že
uvedené označení poškozeného, byť vyjadřuje určitou nekonkrétnost, není
nikterak vadný skutkovým závěrem, ale naopak odráží neurčitý stav v době
rozhodování soudu, protože poškozená iniciovala v roce 2013 žalobou na určení
podanou u Obvodního soudu v Praze (sp. zn. 34 C 762/2013) proti manželům M.
řízení o určení, že vlastníkem bytu a garáže byl ke dni své smrti, tj. 21. 5.
2010, J. B. Ve věci vlastnictví bytu a garáže (bod II. výroku o vině) není
dosud rozhodnuto. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5603/2016, odvolací soud zjistil, že jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 34 C 762/2013, tak rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 39 Co 75/2016, kterými byla žaloba B. B.
zamítnuta, Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení a poukázal na fakt, že dědické řízení není dosud skončeno a
ostatně ani není pro vyřešení sporu rozhodné, zda žalobu podala B. B. jako
jedna ze závětních dědiček (srov. body 63. a 79. rozsudku odvolacího soudu).
43. Podstatné pro právní závěry je, že odvolací soud vycházel ve vztahu
ke škodě, resp. komu fakticky vznikla, z toho, že se tak stalo k „původnímu
vlastníku“ v době činu, což je po závěry o naplnění znaků zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku plně dostačující. Pro výrok
o náhradě škody tato nikoliv jasně stanovená skutečnost rovněž není v současném
stadiu adhezního řízení důležitá. Soud totiž rozhodoval jen o těch nárocích, s
nimiž se poškození připojili, a ve vztahu k bodu II. to byla pouze B. B.
Učinila tak prostřednictvím zmocněnce při hlavním líčení dne 1. 12. 2014 (č. l.
4607), kdy uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 4.000.000 Kč, který
odůvodnila skutečnostmi z bodu II.; následně v průběhu hlavního líčení svůj
uplatněný nárok upravila a navrhla, aby jí byla přiznána škoda podle znaleckého
posudku ve výši 3.440.000 Kč (strana 88 rozsudku soudu prvního stupně). Jako
další se s nárokem na náhradu škody připojili prostřednictvím zmocněnce M. Ž.
(č. l. 4607 a 4635 až 4640) a bytové družstvo XY (č. l. 4607), avšak nikoliv k
činu v bodě II. Je tedy zřejmé, že obviněnou vytýkaná skutečnost nemá v rámci
tohoto trestního řízení podstatný význam.
44. Rozhodně nelze přisvědčit obviněné v tom, že by tím byla zkrácena na
právu na obhajobu, neboť možnost obhajoby jí nebyla v tomto směru jakkoli
upřena. Obviněná byla o všech uvedených skutečnostech informována a všem krokům
soudů byla řádně ona nebo její obhájce účastna.
45. Protože se čin posuzuje podle doby, kdy byl spáchán, to byla právě
poškozená B. B., kdo byl v době trestného jednání obviněných vlastníkem
předmětných nemovitostí, o čemž svědčí i zápis na katastru nemovitostí. Právě z
toho důvodu na ni obviněné zaměřily své snahy a pod pohrůžkami ji donutily, aby
jim tento svůj majetek převedla prostřednictvím darovací smlouvy. Tudíž to byla
i ona, vůči níž se obviněné ve smyslu hmotného trestní práva § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku uvedeného trestného jednání dopustily. Byla tedy
tou, jíž byla způsobena újma jak nemajetková, tak i majetková, protože z jejího
vlastnictví byly uvedené nemovitosti vylákány na základě vyděračského jednání
přepsány na obviněnou Š. K.. Z těchto důvodů je až do rozhodnutí o opaku
poškozenou v bodě II. stále B. B. Proto také odvolací soud, zřejmě jen z
opatrnosti pro budoucí případné jiné rozhodnutí, učinil alternativní sdělení
(srov. zejména body 80 a 81 rozsudku odvolacího soudu).
46. Je třeba zdůraznit, že alternativní označení poškozeného v popisu
jednání v bodě II. nemělo na správnost výroku o vině a naplnění všech znaků
posuzované skutkové podstaty v její kvalifikované podobě vliv, a proto nebyl
namístě ani obviněnou učiněný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12.
2017, sp. zn. I. ÚS 645/16, neboť na rozdíl od uvedeného nálezu v nyní
přezkoumávané věci nejsou pochybnosti o vině obviněné M. S. a nejedná se o
překvapivé rozhodnutí či překvapivou změnu v popisu skutku, v důsledku které by
ve věci nastala nejistota. Lze jen zmínit, že obviněná v podaném dovolání
neuvedla žádné námitky proti tomu, že by neměla škoda vzniknout, ale fakticky
brojila toliko proti znění skutkové věty, která však poskytla dostatečný
podklad pro rozhodnutí o její vině, jak bylo v předchozích částech tohoto
usnesení vyloženo.
47. Ze všech uvedených důvodů soudy své závěry o použité právní
kvalifikaci jednání obviněné popsaného pod bodem II. podrobně vysvětlily,
jejich úvahy jsou logické, odpovídají zákonným ustanovením, a není pochyb o
tom, že dovolatelka naplnila po všech stránkách jako spolupachatelka (§ 23 tr.
zákoníku) znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku.
48. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v reakci na požadavky obviněné, že
by se mohlo za určitých okolností jednat o přečin legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku v tehdy platném znění, připomíná, že pokud skutek vykazuje znaky
jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v
týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov.
přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo
830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
VII. K námitkám proti výroku o trestu
49. Dovolání obviněné na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. směřovalo i proti výroku odvolacího soudu o trestu, kterému v zásadě
vytýkala, že nerespektoval pravidla vyplývající z ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, jestliže je pro uložení trestní sankce v jejím případě neaplikoval, a
nezvážil, jaký vliv by měl výkon trestu odnětí svobody na nezletilou dceru.
50. Nejvyšší soud konstatuje, že podle dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu by šlo o alternativu
„jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, za
které je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto
výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Takové výhrady však obviněná proti rozhodnutí odvolacího soudu neměla.
51. Přestože obviněná v dovolání neuvedla důvod, podle kterého je obecně
možné výhrady proti výroku o trestu vznášet, Nejvyšší soud jen nad rámec
označeného dovolacího důvodu a z hlediska obecné spravedlnosti dodává, že ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněná
neuvedla), lze výhrady proti trestu vytýkat, ale jen tehdy, jestliže by byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.
zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
52. Požadavek na snížení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby
ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku není žádným z dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o
trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp.
zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na § 58 odst. 1
tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod
dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení,
protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně,
čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5
Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6.
2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014).
Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve
zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v
řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
53. Nejvyšší soud shledal, že obviněná uvedené dovolací důvody
neuplatnila v souladu s jejich zákonným vymezením, ale i přes tyto závěry nad
rámec zmíněných dovolacích důvodů uvádí, že odvolací soud se v potřebné míře
vypořádal se všemi obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestů.
Konkrétně lze odkázat na body 89. až 103. rozsudku, kde odvolací soud podrobně
v této souvislosti rozvedl své závěry ohledně uloženého trestu odnětí svobody
ve výši nad polovinou zákonné trestní sazby podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku,
protože neshledal podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
54. Se zřetelem na to, že se obviněná v dovolání zejména zabývala
zdravotním stavem své nemocné nezletilé dcery, o který opírala své argumenty,
je třeba zmínit, že odvolací soud právě této skutečnosti věnoval až
nadstandartní pozornost a za tímto účelem bylo též prováděno potřebné
dokazování, z čehož lze dovodit, že soudy nerezignovaly na svou povinnost, a
především skutečnost, jak na nezletilou bude působit odloučení od matky,
objasňovaly a věnovaly se jí v dostatečné míře. Rodinné poměry obviněné tak
shledal mimořádnými, neboť odloučení nezletilé od matky představuje nebezpečí
zdravotní újmy pro nezletilou, avšak uvedenou skutečnost jako jedinou nemohl
promítnout do snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. I přesto toto
zjištění hodnotil poměry obviněné v souladu s kritérii § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, u nichž musí být vždy současně splněny i další zákonem stanovené
předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k
těmto skutečnostem nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele se v daném případě
dosáhne i trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č.
24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud v potřebné míře vysvětlil, z jakých
důvodů shledal nenaplněné zejména hledisko možnosti nápravy obviněné i trestem
kratšího trvání. V této souvislosti vzal do úvahy, že obviněná neprojevila
lítost nad svým činem ani snahu nahradit způsobenou škodu, neomluvila se, ani
jinak snahu po své nápravě nenaznačila. Neprojevila nejmenší sebereflexi, a
proto nelze očekávat, že by byl pro její nápravu dostačující podmíněný trest
odnětí svobody, o který v rámci svého návrhu usilovala (bod 99. rozsudku
odvolacího soudu). Současně odvolací soud podotkl, že přední kritérium zájmu
nezletilého dítěte při rozhodování ve věcech, které se ho dotýkají, neznamená,
že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na
spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. Takové upřednostnění by vedlo
de facto k vyloučení postihu pachatelů, kteří mají děti, trestem odnětí
svobody. Při maximálním upřednostnění zájmů dítěte před zájmy společnosti by
pak mohlo být vyloučeno i uložení trestu postihujícího majetek a trestu zákazu
činnosti, aby nedošlo k ohrožení zdroje obživy dítě (srov. nález Ústavního
soudu ze 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Odkázal i na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017, podle něhož skutečnost, že
uložení nepodmíněného trestu představuje zásah i do života dalších osob
blízkých obviněnému, nebrání uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (bod
100. rozsudku odvolacího soudu).
55. Nejvyšší soud tyto závěry, kdy odvolací soud mimořádnost situace
obviněné a její dcery zkoumal a zabýval se jí, avšak neshledal splnění podmínek
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku, považuje za korespondující se zákonným vymezením
uvedeného ustanovení. Okolnosti případu, kdy obviněná se dopustila trestné
činnosti na starém a nemocném muži, zneužila jeho nemoci, v rámci své
ziskuchtivosti došla až tak daleko, že odebrala z jeho vlastnictví, případně
jeho dědiců i hrobní místo s ostatky jeho manželky, je natolik zavrženíhodným
činem, který nesvědčí pro to, že by trest uložený v zákonem stanovené sazbě byl
pro dovolatelku nepřiměřeně přísným [srov. rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh.
tr.)]. Způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí
svobody, co do jeho výše i nepodmíněnosti soud správně uvážil a zhodnotil ze
všech rozhodných hledisek ve smyslu § 39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)],
ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827). Nejvyšší soud v
posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud
zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl podstatné
okolnosti, které posuzoval [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4.
2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I.
ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827). I způsob, jakým se odvolací soud zabýval
námitkou brojící za nejlepší zájem dítěte, je pochopitelný, avšak v daném
případě není dostatečným podkladem pro to, aby byl obviněné trest snížen.
VIII. Závěr
56. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů výhrady obviněné, jimiž
brojila proti rozhodnutím soudů obou stupňů, shledal neopodstatněnými. Vzhledem
k tomu, že mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění
přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená
rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání
obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
57. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení byl bezpředmětný požadavek
obviněné o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu