3 Tdo 463/2017-101
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 6. 2017 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. F. Š., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5
T 19/2010, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015 ve výrocích, kterými
byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze výrok o uložených
trestech z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T
19/2010 ohledně obviněného Ing. F. Š., a ve výroku, jímž bylo při nezměněném
výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto o
trestech a způsobu jejich výkonu ohledně tohoto obviněného, jakož i výroku,
jímž podle § 256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v
neprospěch tohoto obviněného do výroku o trestu.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí
na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e
Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010, byl
obviněný Ing. F. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body I., II., III., IV.) a
organizátorstvím na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákona (bod
B). Současně byli tímto rozsudkem uznáni vinnými i obvinění J. Š., J. Ch. a E.
B. Obviněný J. Š. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obvinění
J. Ch. a E. B. byli uznáni vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Obviněný Ing. F. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014,
sp. zn. 5 T 19/201, za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech na dobu čtyř let. Zároveň byly uloženy tresty spoluobviněným.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali obvinění Ing. F. Š., J.
Š., E. B. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání.
Odvolání obviněného Ing. F. Š. směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání
státního zástupce bylo podáno v neprospěch všech obviněných a směřovalo do
výroku o uložených trestech. Na základě podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v
Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 To 39/2015, tak, že napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve
výrocích o uložených trestech u obviněného Ing. F. Š. a J. Š. Za podmínek § 259
odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Ing. F. Š. odsuzuje podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební
doba v trvání pěti let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Obviněný J. Š.
byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání
pěti let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let a zákazu činnosti řízení
všech motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byly ohledně tohoto
obviněného zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 3 T 54/2013, z trestního příkazu
Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 T 17/2013, a z
rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 2 T 20/2013,
jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchní soud v Praze
dále podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Praze a obviněné E. B. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 To
39/2015, podal nejvyšší státní zástupce dne 26. 2. 2016 dovolání směřující do
té části rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou byl podle § 258 odst. 1 písm.
e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze a bylo v daném
rozsahu podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto. Dovolání bylo podáno v
neprospěch obviněných Ing. F. Š. a J. Š. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., s argumentací, že byl obviněným uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byli obvinění
uznáni vinnými.
O podaném dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud
usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, tak, že podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015,
sp. zn. 2 To 39/2015, ve výrocích, kterými byl podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušen pouze výrok o uložených trestech z rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010, ohledně obviněných Ing.
F. Š. a J. Š., a ve výroku, jímž bylo při nezměněném výroku o vině podle § 259
odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto o trestech a způsobu jejich
výkonu ohledně těchto obviněných, jakož i výroku, jímž podle § 256 tr. ř. bylo
zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch těchto obviněných do
výroku o trestu, když současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Praze o podaných odvoláních obviněných Ing. F. Š. a J.
Š. a státního zástupce rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2
To 39/2015, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek ohledně obviněného Ing. F. Š. v celém výroku o uloženém trestu u
tohoto obviněného. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ve věci sám
tak, že obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1
tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků. Dále mu byl podle
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech na dobu sedmi let. Odvolání státní zástupkyně a obviněného J. Š.
byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 To
39/2015, podal nejvyšší státní zástupce dne 27. 2. 2017 dovolání v neprospěch
obviněného Ing. F. Š., směřující do té části, kterou byl podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně
obviněného Ing. F. Š. a bylo v daném rozsahu podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně
tohoto obviněného znovu rozhodnuto, a do výroku, kterým bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto odvolání státní zástupkyně. Nejvyšší státní zástupce uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s argumentací, že byl
obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání nejprve zrekapituloval dosavadní
řízení. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně výslovně uvedl, že soud prvního
stupně ve svém rozsudku podle § 125 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za
prokázané a jakými právními úvahami se řídil. Přesto se soud druhého stupně
neztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně ohledně výroku o uloženém trestu u
obviněného Ing. F. Š., když opakovaně uvedl, že délka trestního řízení by měla
mít zásadní vliv na výměru uloženého trestu za situace, kdy se obviněný na jeho
délce nijak výrazně nepodílel. Současně odkazuje i na výši způsobené škody,
kterou považuje za hraniční. Na základě těchto skutečností soud druhého stupně
dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, když i odkazuje na rodinné a osobní poměry obviněného.
Nejvyšší státní zástupce vyslovuje nesouhlas s názorem soudu druhého stupně
ohledně aplikace moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Předkládá
výčet podmínek, které musí být v případě použití tohoto ustanovení splněny a
zdůrazňuje, že je vždy nutno respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení.
V dané souvislosti podotýká, že se při aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku
nemůže jednat o souhrn polehčujících okolností, ale o takové okolnosti, které
se běžně u konkrétního trestného činu nevyskytují a výrazně snižují závažnost
trestného činu. Pokud se týče argumentace soudu druhého stupně stran okolnosti,
které vedly k použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku předkládá dovolatel následující
námitky. V dané věci soud druhého stupně použití tohoto ustanovení odůvodnil
délkou řízení, výši daňového uniku a věkem obviněného a jeho péči o matku.
Dovolatel připouští, že si je vědom skutečnosti, že nedůvodné průtahy a
nepřiměřená délka trestního řízení jsou nežádoucím jevem, když porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě je zásahem do principu zaručujícího právo
na spravedlivý proces. Uvádí ovšem, že na délku řízení měla významně vliv
skutková náročnost věci a od ní se odvíjející objektivní faktory spojené s
provedením úkonů nezbytných k objektivnímu posouzení trestní odpovědnosti všech
obviněných. Konstatuje, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutková
náročnost věci byla způsobená pácháním trestné činnosti obviněným „zvlášť
sofistikovaným způsobem“, což se odrazilo ve složitém a časově náročném
dokazování. Podle dovolatele je vždy nutno zvažovat, zda právě takový způsob
páchání trestné činnosti, který ve svých důsledcích vede k časové náročnosti
objasnění věci, by měl být považován za mimořádnou okolnost případu,
odůvodňující užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná situace by podle dovolatele
nastala v případě, pokud by na straně orgánů činných v trestním řízení byly
zjištěny neodůvodněné průtahy, což však v dané věci nebylo prokázáno.
Dovolatel dále namítá, že v případě obviněného Ing. F. Š., vzniklou škodu nelze
považovat za hraniční. Ostatně pak ani sama skutečnost, že by se jednalo o
částku hraniční, nemůže vést k závěru o mimořádných okolnostech případu. Rovněž
závěry soudu druhého stupně ohledně rodinných a osobních poměrů obviněného
nelze považovat za správné, neboť z předložené lékařské zprávy nebyla zjištěna
žádná skutečnost svědčící o nutnosti trvalé péče ze strany obviněného o jeho
matku. Navíc z provedených důkazů vyplynulo, že matka obviněného žije u jeho
dcery, respektive bývalé manželky, kam za ní pouze obviněný dochází. Z
uvedeného je tedy nepochybné, že péči o matku jsou schopni zajistit i jiní
příbuzní, konkrétně jeho dcera a její rodina. Argumentace soudu, že se
zdravotní stav matky obviněného zhorší, pokud by obviněný nastoupil výkon
trestu odnětí svobody, lze považovat za nepřípadný. Nelze pominout, že obviněný
páchal trestnou činnost, ačkoliv si musel být vědom toho, že pro rodiče musí
být zjištění, že jejich dítě páchá trestnou činnost vysoce emotivní. Ani věk
obviněného neodůvodňuje použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tento nedosáhl ještě
důchodového věku a samotný věk z výjimkou osob mladistvých není důvodem pro
zohlednění při ukládání trestu.
Dále poukazuje na výčet okolností, které v daném případě soud prvního stupně
hodnotil jako okolnosti přitěžující ve smyslu § 42 písm. a), b), m), o), p) tr.
zákoníku. Současně je poukazováno na skutečnost, že soudem druhého stupně byl
obviněný, který zaujímal při páchání trestné činnosti stěžejní roli, oproti
ostatním obviněným, nepřiměřeně při ukládání trestu zvýhodněn.
Podle dovolatele soud prvního stupně zcela odpovídajícím způsobem vyhodnotil
přitěžující okolnosti na straně obviněného a současně délku trestního řízení a
uložil mu trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Lze tedy mít za
to, že soud druhého stupně pochybil, jestliže nesprávně dovodil existenci
mimořádných okolností na straně obviněného a uložil mu trest pod dolní hranicí
zákonné trestní sazby.
Závěrem proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze zrušil, v té jeho části, kterou byl podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o uloženém
trestu obviněnému Ing. F. Š. a bylo v daném rozsahu podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodnuto a ve výroku, jímž bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. podané
odvolání státní zástupkyně, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na tyto
výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i
pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný Ing. F. Š. využil možnosti se k dovolání nejvyššího státního zástupce
vyjádřit. Uvedl, že podle jeho názoru soud druhého stupně po zrušení jeho
předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem projednal věc velmi důkladně a velice
pečlivě zvážil veškeré okolnosti a ve věci rozhodl spravedlivě. Navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a pokud by pro
odmítnutí neshledal důvody, aby jej zamítl jako nedůvodné. Zdůraznil i
skutečnost, že ve věci se jedná již o třetí rozsudek soudu prvního stupně, když
předchozí dva musely být soudem druhého stupně zrušeny, takže délku soudního
projednávání věci nelze přičítat k jeho tíži. Obviněný namítá, že je absolutně
nepřípustné jeho odsouzení za období, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody
za dopravní nehodu a že by ke skutečnosti, že byl ve výkonu trestu, mělo být
přihlédnuto při úvaze o trestu. Podle jeho názoru je třeba brát v úvahu, že od
doby spáchání trestné činnosti uplynulo 14 let. Dovolateli rovněž vytýká, že
opomenul zohlednit fakt, že v rámci předmětné věci již strávil více než 1,5
roku ve vazbě a celých 14 let od spáchání posledního skutku žije bezúhonným
životem. Poukazuje i na skutečnost, že nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání mělo
vliv na jeho osobnostní sféru, když se mu rozpadlo manželství, musel být
hospitalizován v psychiatrické léčebně, musí pečovat o svojí 90 letou maminku,
kterou jeho trestní stíhání devastuje. Nemůže ani souhlasit se soudem prvního
stupně, že mu přitěžuje recidiva, když byl odsouzen pouze 1x a to za dopravní
nehodu v roce 1996, při které řídil opilý, když poukazuje na okolnosti této
dopravní nehody, přičemž odkazuje na judikát 6/75 týkající se hodnocení
recidivy. Zároveň odkazuje na své odvolání ze dne 18. 10. 2016 a veškerá jeho
doplněná podání. Závěrem obviněný udělil Nejvyššímu soudu souhlas s projednáním
dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jim
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou
alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen
těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním
zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu
obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na
sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního
trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a
trestu zákazu pobytu. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení
trestu mimo stanovenou trestní sazbu.
Z argumentace uplatněné v podaném dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupce
spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že obviněnému
byly tresty uloženy za použití § 58 tr. zákoníku, tedy mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinnými, ačkoliv
pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny zákonem předpokládané
podmínky.
Takto formulované dovolací námitky jsou pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. podřaditelné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015,
sp. zn. 4 Tdo 1479/2015), jak již i bylo naznačeno v předchozím rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, týkajícího se
totožného obviněného. Jak je patrno z podaného dovolání nejvyššího státního
zástupce naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nelze
souhlasit s aplikací ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu
obviněnému s odůvodněním, že užití tohoto ustanovení podle soudu druhého stupně
odůvodňovala délka trestního řízení a dále výše daňového úniku a osobní a
rodinné poměry obviněného.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za žádoucí zdůraznit, že v
předmětné věci již bylo jednou rozhodováno o podaném dovolání nejvyššího
státního zástupce proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 26. 11. 2015,
sp. zn. 2 To 39/2015, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláním obviněného a
dalších obviněných a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010. Dovolání nejvyššího státního zástupce
bylo podáno v neprospěch obviněného a spoluobviněného J. Š. z důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když soud druhého stupně aplikoval ohledně
těchto obviněných ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž podle nejvyššího
státního zástupce došlo k naplnění zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud
podané dovolání nejvyššího státního zástupce shledal důvodné a rozhodnutím ze
dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně ohledně těchto obviněných a věc podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rozvedl, za
jakých předpokladů, lze použit ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a proto
nyní Nejvyšší soud na toto rozhodnutí odkazuje.
Jak je patrno z písemného odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně,
tento dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil takový skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), když konstatoval, že i odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (viz
str. 7–8 rozsudku soudu druhého stupně). Podle soudu druhého stupně ovšem v
případě obviněného Ing. F. Š. jsou splněny podmínky pro postup podle § 58 odst.
1 tr. zákoníku, přičemž výslovně uvedl, že aplikaci tohoto ustanovení
odůvodňují okolnosti případu a osoba obviněného. Soud druhého stupně tedy na
rozdíl od svého předchozího rozhodnutí, jenž bylo zrušeno shora citovaným
rozhodnutím Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že použití ustanovení § 58 odst.
1 tr. zákoníku odůvodňují i poměry pachatele.
Ohledně okolností případu je třeba zdůraznit, že tyto soud druhého
stupně spatřuje, stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, v délce trestního
řízení a výši získaného majetkového prospěchu. V dané souvislosti je třeba
odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně délky řízení a možnosti
promítnutí délky řízení do uloženého trestu (blíže viz body 22, 23 rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016). Soud druhého
stupně tedy zdůrazňuje délku probíhajícího trestního řízení a dobu, která
uplynula od spáchání trestné činnosti a odkazuje na právo na spravedlivý proces
z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž konstatuje, že obviněný se na délce
probíhajícího trestního řízení nepodílel, aniž by ovšem shledal, že ze strany
orgánů činných v trestním řízení došlo k nějakým nedůvodným průtahům ve věci. Naopak výslovně uvádí, že „orgány činné v trestním řízení konaly trestní řízení
s přiměřenou pečlivostí odpovídající složitosti věci (viz str. 9 rozsudku soudu
druhého stupně). Jinak řečeno soud druhého stupně dospívá k závěru, že délka
probíhajícího řízení nebyla ovlivněna ani průtahy ze strany obviněného, ani
průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale složitostí věci. V
tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/05, podle kterého „Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit
numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí
být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke
složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě
trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky
např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti, či
přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení
délky řízení, dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba
zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule.“
Nejvyšší soud má za to, že z pohledu těchto závěrů je třeba hodnotit délku
probíhajícího trestního řízení, neboť konkrétní délku řízení v dané věci
nepochybně ovlivnila skutečnost, že se jednalo o trestní věc týkající se více
spoluobviněných (obžaloba byla podána na 5 osob, odsouzeny byly 4 osoby),
přičemž páchaná trestná činnost se vyznačovala značnou sofistikovaností a
promyšleností, byla páchána po dobu několika let (od září 1999 do listopadu
2003) za použití více firem, měla přesah do zahraničí, což nepochybně ztížilo
dokazování a náležité objasnění věci. Navíc nelze pominout ani skutečnost, že v
dané věci po nápadu obžaloby došlo ke spojení věci s další trestnou činností
obviněných a to po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku (viz č. l. 6775), což
kladlo jisté zvýšené nároky na dokazování. Lze proto uzavřít, že právě tyto
okolnosti objektivně způsobily, že délka trestního řízení nebyla zcela obvyklá.
Za této situace nelze mít za to, že samotná délka řízení způsobená složitostí
věci, která souvisí s tím, že to byl právě obviněný, jenž vymyslel a realizoval
takový způsob páchání trestné činnosti, který kladl ze strany orgánů činných v
trestním řízení zvýšené nároky na objasnění věci, by odůvodňovala použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na okolnosti případu, pokud nebudou zjištěny
neodůvodněné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Naznačený závěr nelze ovšem interpretovat tak, že by délka řízení neměla vliv
na uložený trest a neměla by při úvahách o trestu být vzata v úvahu. Takový
závěr by nakonec odporoval ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého
soud při úvaze o trestu přihlédne k délce řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho.
Pokud ovšem délka řízení byla ovlivněna složitostí věci a nebyla způsobena
průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení a řízení trvalo dlouhou dobu
a na straně obviněného nejsou zjištěné výrazně polehčující okolnosti, tak
zpravidla tato skutečnost najde svůj výraz při ukládání trestu v rámci zákonné
sazby za trestný čin, za který se ukládá trest. Takto v dané věci postupoval
soud prvního stupně, který délce řízení a době, která uplynula od spáchání
trestné činnosti dal výraz při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené
trestní sazby (viz str. 128–129 rozsudku soudu prvního stupně), když trest
uložil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené § 240 odst. 3 tr.
zákoníku, když i využil moderační oprávnění a zařadil obviněného podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice. O tom, že soud prvního stupně
výrazně přihlédl k délce probíhajícího řízení, byť ve věci nebyly zjištěny
průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, svědčí i jeho postup při
ukládání trestu. První odsuzující rozsudku byl ve věci vyhlášen dne 22. 12.
2010, sp. zn. 5 T 19/2010, přičemž obviněnému byl za trestnou činnost pod body
I. a II. rozsudku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a současně mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního
orgánu na dobu 7 roků (viz č. l. 6545–6630). Následně soud prvního stupně ve
věci vyhlásil další odsuzující rozsudek dne 10. 8. 2012, sp. zn. 5 T 19/2010,
kterým byl obviněný uznán vinným i další trestnou činností (body III., IV.), a
přestože byl obviněný odsuzován i za další trestnou činnost proti prvnímu
odsuzujícímu rozsudku, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6
roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a trest činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu 6 roků (viz č.
l. 7092–7200). Třetí odsuzující rozsudek byl vyhlášen 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T
19/2010, přičemž při nezměněném výroku o vině byl obviněnému uložen trest v
trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a trest zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu na dobu 4 roků.
V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že pokud by soud prvního stupně
nepřihlédl k délce probíhajícího trestního řízení a době, které uplynula od
spáchání trestné činnosti, nepochybně by zvažoval uložení přísnějšího trestu,
když obviněnému přitěžovala řada přitěžujících okolností [§ 42 písm. a), b),
m), o), p) tr. zákoníku], přičemž u něho nebyly zjištěné žádné polehčující
okolnosti. Lze připustit, že odkaz soudu prvního stupně na předchozí recidivu
obviněného v dané věci není zcela odpovídající, když se jednalo o trestnou
činnost zcela jiného charakteru, když ovšem lze mít za to, že se jedná o
přitěžující okolnost výslovně neuvedenou, neboť obviněný pokračoval v páchání
nyní projednávané trestné činnosti poté, co byl ve výkonu trestu odnětí svobody
a byl důsledně varován v tom směru, jaké důsledky pro jeho osobu může mít
páchání trestné činnosti. Proto lze uzavřít, že délka řízení v předmětné věci
sama o sobě neodůvodňovala postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Ohledně výše získaného majetkového prospěchu obviněným je třeba uvést,
že skutečnost, že získaný majetkový prospěch se blíží dolní hranici škody
velkého rozsahu nemůže sama o sobě vést k závěru, že v dané věci je namístě
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak již bylo naznačeno, narozdíl od předchozího rozhodnutí soud druhého stupně
spatřuje důvody pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku ve skutečnosti, že
obviněný je staršího věku a že musí pečovat o svoji matku, pro kterou by výkon
nepodmíněného trestu měl bezesporu negativní dopad. Nejvyšší soud má za to, že
ani poměry obviněného nesplňují předpoklady pro použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť u obviněného se nejedná o nijak neobvyklé a výjimečné
skutečnosti. Především je třeba zdůraznit, že samotný věk pachatele zpravidla
nepředstavuje polehčující okolnost s výjimkou osob blízkých věku mladistvých [§
41 písm. f) tr. zákoníku]. Obecně samozřejmě není vyloučeno, aby věk pachatele
byl polehčující okolností výslovně neuvedenou, když výčet polehčujících
okolností uvedený v § 41 tr. zákoníku je demonstrativní. V dané věci ovšem věk
obviněného nemůže představovat polehčující okolnost. Obviněný je osobou v
produktivním věku, byť se blíží důchodovému věku, přičemž samotná tato
skutečnost nemůže mít vliv na uložený trest. Pokud soud druhého stupně dále
uvádí, že obviněný pečuje o svojí 90letou matku, není možno přehlédnout, že z
předložených zpráv nevyplývá, že by matka obviněného vyžadovala celodenní péči
jiné osoby, a že by tuto zajišťoval právě obviněný a ten byl jedinou osobou,
která by ji byla schopna zajistit. Při posuzování zvolené argumentace soudu
druhého stupně nelze pominout, že z vyjádření obviněného vyplývá, že matka
bydlí u jeho dcery, respektive bývalé manželky, kdy on tam jen za ní dochází. I
z tohoto vyjádření vyplývá, že obviněný o matku nepečuje celodenně, a že péči
je schopna zajistit i jiná osoba. Ohledně tvrzení soudu, že by výkon
nepodmíněného trestu měl nepříznivý vliv na matku obviněného je třeba uvést, že
odsouzení pro trestnou činnost vždy nepochybně znamená zásah nejen do života
pachatele, ale i do života jeho blízkých. Proto lze mít za to, že skutečnost,
že uložení nepodmíněného trestu představuje zásah i do života dalších osob
blízkých obviněnému nebrání uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, když
je třeba vzít v úvahu účel trestního řízení vyjádřeny v § 1 odst. 1 tr. ř.,
kterým je spravedlivé potrestání pachatele, upevňování zákonnosti a předcházení
a zamezování trestné činnosti. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že to byl
právě obviněný, který se dobrovolně rozhodl páchat úmyslnou trestnou činnost
při vědomí, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti a jejímu charakteru v
případě, že bude odhalen a odsouzen je ohrožen citelným nepodmíněným trestem
odnětí svobody, a přesto se trestné činnosti dopouštěl. Proto lze uzavřít, že
skutečnost, že výkon nepodmíněného trestu bude jistým způsobem představovat i
zásah do života matky obviněného, nemůže vést k závěru, že je namístě použit
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný namítá, že byl v předmětné věci vzat do vazby, považuje Nejvyšší
soud za potřebné zdůraznit, že vzetí do vazby nelze ztotožňovat s uloženým
trestem, byť v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu dochází k zápočtu vazby
do uloženého trestu. Vzetí do vazby je totiž vázáno na zcela jiné důvody
(hrozba útěkem, pokračováním v trestné činnosti či ovlivňování svědků), než
uložení nepodmíněného trestu. V předmětné věci bylo vzetí obviněného do vazby
odůvodněno právě jeho chováním, když se stal nekontaktním.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že skutečnosti, na které
poukazuje soud druhého stupně, nejsou takového rázu, že by se jednalo o takové
okolnosti, které by byly v neobvyklé a výjimečné do té míry, že by trest
uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nebyl schopen vyjádřit
jejich význam. Nelze ani souhlasit s tím, že trest uložený soudem prvního
stupně plní toliko represivní funkci, když nepochybně plní i preventivní
funkci, neboť skutečnost, že pachatel na závažné trestné činnosti je odsouzen k
nepodmíněnému trestu i po délší době od jejího spáchání působí preventivně na
ostatní osoby. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního
zástupce za důvodné.
Nejvyšší soud proto na základě shora výše uvedeného rozhodl podle § 265k odst.
1, odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11.
2016, sp. zn. 2 To 39/2015, ve výroku, kterým byl podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. F. Š. z rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp.zn. 5 T 19/2010, a ve výroku,
jímž bylo při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto
soudem druhého stupně o trestu a způsobu jeho výkonu, ale i ve výroku, kterým
bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. podané v
neprospěch tohoto obviněného, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu (vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno nejvyšším
státním zástupcem v neprospěch obviněného, pouze do použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, tj. projednal ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu) znovu
projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude třeba důsledně dodržovat
zákonná ustanovení o ukládání trestu a nevybočovat z mantinelů, které tvoří
stanovená trestní sazba, mimo jejíž rámec se lze odklonit skutečně jen z
mimořádných důvodů.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová