4 Tdo 1681/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o
dovolání obviněného P. Š. a obviněné právnické osoby H. S. T. o. s., , proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To
263/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5
T 256/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. a
obviněné právnické osoby H. S. T. o. s., odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 5 T 256/2014,
byl obviněný P. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze
spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr.
zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněná právnická osoba H. S. T. o. s., (dále jen obviněná právnická
osoba, popř. dovolatel) byla uznána vinnou ze spáchání přečinu dotačního
podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný a
obviněná právnická osoba podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustili tím, že:
I) obviněný P. Š. sám
dne 15. 3. 2011 v Teplicích, okres Teplice, náměstí Svobody 2/2, u Statutárního
města Teplice, podal jako předseda výkonného výboru právnické osoby H. S. T.
o.s., za uvedenou právnickou osobu, žádost o poskytnutí dotace z fondu na
podporu sportu, přičemž k této žádosti připojil seznam 154 členů klubu mladších
18 let s trvalým bydlištěm v T., ačkoliv věděl, že
„1.*), 2.*), 3.*), 4.*), 5.*), 6.*), 7.*), 8.*), 9.*), 10.*), 11.*), 12.*),
13.*), 14.*), 15.*), 16.*), 17.*), 18.*), 19.*), 20.*), 21.*), 22.*), 23.*),
24.*), 25.*), 26.*), 27.*), 28.*), 29.*), 30.*), 31.*), 32.*), 33.*), 34.*),
35.*), 36.*), 37.*), 38.*), 39.*), 40.*), 41.*), 42.*), 43.*), 44.*), 45.*),
46.*), 47.*), 48.*), 49.*), 50.*), 51.*), 52.*), 53.*), 54.*), 55.*), 56.*),
57.*), 58.*), 59.*), 60.*), 61.*), 62.*), 63.*), 64.*), 65.*), 66.*), 67.*),
68.*), 69.*), 70.*), 71.*), 72.*), 73.*), 74.*), 75.*), 76.*), 77.*), 78.*),
79.*), 80.*)“
nejsou členy H. S. T. o. s., neboť neplatili členské příspěvky v souladu s
platnými stanovami občanského sdružení a ani se neúčastnili soustavně a
pravidelně činnosti organizace, což byly podmínky poskytnutí dotace, se kterými
byl seznámen, kdy dotace v částce 251.386 Kč na uvedených 80 údajných členů
klubu byla poskytnuta neoprávněně, čímž způsobil poškozenému Statutárnímu městu
Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši
251.386 Kč,
II) oba obvinění
1)
dne 28. 3. 2012 v Teplicích, okres Teplice, náměstí Svobody 2/2, u Statutárního
města Teplice, podali prostřednictvím obviněného P. Š. jako předsedy výkonného
výboru právnické osoby H. S. T. o.s., žádost o poskytnutí dotace z fondu na
podporu sportu, přičemž k této žádosti připojili seznam 140 členů klubu
mladších 18 let s trvalým bydlištěm v T., ačkoliv věděli, že
„9.*), 11.*), 12.*), 13.*), 14.*), 15.*), 16.*), 17.*), 18.*), 19.*), 20.*),
21.*), 22.*), 23.*), 24.*), 25.*), 26.*), 27.*), 28.*), 35.*), 31.*), 78*),
29.*), 30.*), 32.*), 33.*), 34.*), 36.*), 37.*), 38.*), 39.*), 40.*), 42.*),
43.*), 44.*), 79.*), 45.*), 46.*), 47.*), 48.*), 49.*), 50.*), 51.*), 52.*),
53.*), 54.*), 55.*), 56.*), 57.*), 59.*), 81.*), 60.*), 61.*), 62.*), 82.*),
63.*), 83.*), 64.*), 65.*), 84.*), 66.*), 85.*), 80*), 67.*), 68.*), 86.*),
87*), 88.*), 89*), 69.*), 71.*), 72.*), 73.*), 90*), 91.*), 74.*), 75.*), 76*)“
nejsou členy H. S. T. o. s., neboť neplatili členské příspěvky v souladu s
platnými stanovami občanského sdružení a ani se neúčastnili soustavně a
pravidelně činnosti organizace, což byly podmínky poskytnutí dotace, se kterými
byli seznámeni, kdy dotace v částce 242.286 Kč na uvedených 78 údajných členů
klubu byla poskytnuta neoprávněně, čímž způsobil poškozenému Statutárnímu městu
Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši
242.286 Kč,
2)
dne 28. 3. 2013 v Teplicích, okres Teplice, náměstí Svobody 2/2, u Statutárního
města Teplice, podali prostřednictvím obviněného P. Š. jako předsedy výkonného
výboru právnické osoby H. S. T. o.s., žádost o poskytnutí dotace z fondu na
podporu sportu, přičemž k této žádosti připojili seznam 56 členů klubu mladších
18 let s trvalým bydlištěm v Teplicích, ačkoliv věděli, že
„22.*), 92.*), 37.*), 57.*), 52.*), 53.*), 49.*), 55.*), 93.*)“
nejsou členy H. S. T. o. s., neboť neplatili členské příspěvky v souladu s
platnými stanovami občanského sdružení a ani se neúčastnili soustavně a
pravidelně činnosti organizace, což byly podmínky poskytnutí dotace, se kterými
byli seznámeni, kdy pracovnicí Magistrátu města Teplice zjistili v seznamu
nesrovnalosti a dotace nebyla vůbec poskytnuta, přičemž pokud by poskytnuta
byla, H. S. T. o. s., by neoprávněně obdržela na údajných 9 členů klubu dotaci
ve výši 53.302 Kč ke škodě Statutárního města Teplice, IČ: 002 66 621, se
sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
2 let. Obviněná právnická osoba byla podle § 212 odst. 4 tr. zákoníku ve
spojení s § 23 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, odsouzená k trestu zveřejnění rozsudku s
tím, že pravomocný rozsudek je povinná zveřejnit na své náklady v Teplickém
Deníku v rozsahu výroku o vině, trestu a náhradě škody, který se vztahuje k
obviněné právnické osobě ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit na
náhradě škody poškozenému Statutárnímu městu Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem
Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši 251.386 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. pak byli obviněný a obviněná právnická osoba zavázáni společně a nerozdílně
nahradit poškozenému Statutárnímu městu Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem
Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši 242.286 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. bylo poškozené Statutární Město Teplice se zbytkem nároku na náhradu škody
odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 5 T
256/2014 podal obviněný a obviněná právnická osoba odvolání, které směřovalo do
výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský
soud v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 263/2015
tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4
To 263/2015 podal obviněný a obviněná právnická osoba prostřednictví obhájce
JUDr. Aloise Dvořáka dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř. Obvinění namítají, že v dané věci došlo k nepřípustné
deformaci provedených důkazů v jejich neprospěch. Dokazování je podle jejich
přesvědčení zatíženo extrémním rozporem mezi vlastním obsahem důkazů a
skutkovými závěry z takových důkazů vyvozených. Dovolatelé poukazují na
skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku,
zejména na výklad pojmu nepravdivý údaj. Podle obviněných závěr o nepravdivosti
údajů, které měli uvést v žádostech o poskytnutí dotace, není správný a je v
extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vyjadřují názor, že je nutno zkoumat a
prokázat existenci všech formálních znaků zvolené skutkové podstaty, včetně
společenské škodlivosti činu, kterou soudy nižších stupňů hodnotily nesprávně.
Poukazovali i na požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na
spravedlivý proces s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1285/08. Podle nich postupem soudů k porušení tohoto práva
došlo. Odkazují i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1.
2010 a s tím související zásadou in dubio pro reo a dále na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 40 T 3/2006 podle kterého pro
naplnění trestného činu dotačního podvodu postačí úmysl uvést nepravdivé údaje
v žádosti o poskytnutí dotace. Soudy dospěly k závěru, že úmyslně uvedli
nepravdivé údaje ohledně členů sdružení, ačkoliv pro tento závěr neexistují
žádné důkazy. Soudy se i otázkou úmyslu zabývaly pouze okrajově. Obvinění
zdůrazňují, že neuvedli nepravdivé údaje, že v žádostech uvedli informace
pravdivé, vycházeli z podmínek pro přiznání dotace, které byly veřejně
přístupné. Protože u nich není dán úmysl, nelze kvalifikovaně o jejich vině
rozhodnout. Poukazují i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 109/11 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/08.
Zároveň dovolatelé poukazují na zásadu subsidiarity trestní represe a princip
ultima ratio. Dospívají k závěru, že i pokud by byly závěry o jejich zaviněném
jednání správné, tak by se mohlo maximálně jednat o přestupek. Obvinění v tomto
směru namítají, že pravidla, která byla stanovena pro přiznání dotace
umožňovala dvojí výklad, a že dotace byly použity v souladu s jejich účelem.
Údaje uvedené v žádosti tedy nebyly falešné, šlo jen o otázku špatného výkladu.
Extrémní rozpor dovozují ze skutečností, že soudy vyvodily nesprávný závěr o
podmínkách poskytování dotací, neboť dospěly k závěru, že předpokladem
poskytnutí dotace je aktivní účast člena, když ovšem příspěvek byl poskytován
pro organizaci a nebylo vyžadováno, aby se členové aktivně účastnili
sportovních aktivit. Podle jejich názoru dále došlo k porušení zákazu
retroaktivity, když došlo zpětně k aplikaci podzákonné normy, a to dotačních
pravidel z roku 2013 na předchozí roky. Jedná se o případ pravé retroaktivity,
které je nepřípustná. Současně poukazují na tzv. opomenuté důkazy, když soudy
neprovedly důkaz o tom, že členové sdružení jsou zároveň evidování jako
sportovci u Českého svazu ledního hokeje. Nesouhlasí také se závěrem, že městu
Teplice vznikla škoda, když dotace měly být rozděleny mezi sportovce, takže
město by stejně dotace rozdělilo a jen by došlo k zvýšení dotace na jednoho
člena.
V závěru podaného dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud v souladu s
ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 263/2015 zrušil, stejně tak zrušil
podle § 265k odst. 2 tr. ř. navazující rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř.
sám rozhodl tak, že se obžaloby zprošťují.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze
dne 4. 10. 2016 uvedl, že oba dovolatelé jen opakují obhajobu, kterou uplatnili
před soudem prvního stupně, a v podaných odvoláních, kdy s těmito námitkami se
zejména velmi přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně. Námitky uplatněné v
rámci podaného dovolání mají základ procesní, nikoliv hmotněprávní. Obvinění
totiž brojí převážně proti závěrům soudů, že uvedené děti vůbec členy H. S. T.
o. s., nebyly. V tomto směru poukazuje na závěry soudů nižších stupňů, kdy i
zdůrazňuje, že samotná obviněná právnická osoba nemůže vyvíjet žádnou sportovní
aktivitu, tuto mohou vyvíjet jen fyzické osoby, tedy děti, na které byla
poskytnuta dotace. Ohledně existence extrémního rozporu se jedná jen o
vyjádření jejich nesouhlasu s výkladem dotačních pravidel. V případě námitky
týkající se porušení zásady retroaktivity uvádí, že tato námitka není zcela
jasná, podle jeho názoru předmětná dotační pravidla nemají povahu obecně
závazné vyhlášky. Jedná se tedy jen o listinný důkaz, nikoliv o právní předpis.
Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům uvádí, že soudy nižších stupňů provedly
všechny požadované důkazy a dovolatelé ani v odvolání nenamítali, že by nějaké
důkazy nebyly provedeny. Rovněž výše způsobené škody byla stanovena správně,
navíc se jedná o námitky skutkové. K argumentaci týkající se otázky, kdo je
poškozeným státní zástupce zdůrazňuje, že poškozeným subjektem mohlo být pouze
město Teplice, což nakonec vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 888/2009. Porušení zásady in dubio pro reo nenaplňuje
zvolený dovolací důvod, jedná se o námitku procesní, což nakonec vyplývá i z
judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo
496/2015). Pokud se obvinění dovolávají subsidiarity trestní represe odkazuje
na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013.
Sb. roz. tr.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce v závěru podaného vyjádření navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, kdy
současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího
důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podaná odvolání obviněného P. Š. a
obviněné právnické osoby H. S. T. o. s., ačkoliv podle obviněných byl v
předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Oba obvinění v podstatě uplatňují totožné námitky ve vztahu k naplnění
dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají, že neuvedli v
žádostech o dotace nepravdivě údaje, ve věci existuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry, soudy nevzaly v úvahu subsidiaritu
trestní represe. Rozhodnutí nejsou řádně odůvodněná, nebyl prokázán jejich
úmysl, došlo k porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněných a k
porušení zákazu retroaktivity. Neexistuje poškozený.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami
obvinění uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. formálně naplnili. Jedná se o námitky vztahující se k otázce úmyslu
spáchat trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a subsidiarity
trestní represe.
Ohledně dalších námitek obviněných, které jsou zcela totožné, je za potřebné
uvést následující. Obvinění namítají, že neuvedli v podaných žádostech o
poskytnutí dotace nepravdivé údaje. Byť by se navenek mohlo jevit, že takto
formulované námitky mohou naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť obvinění
zdánlivě namítají, že nenaplnili všechny znaky zvolené skutkové podstaty, je
třeba uvést, že obvinění tuto námitku zakládají na nesouhlasu se způsobem
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obvinění totiž uvádí, že v žádosti
nepravdivé údaje neuvedli, tvrdí, že údaje v žádostech byly pravdivé. Takto
formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších
stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Obvinění, jak již bylo naznačeno, v podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením
provedených důkazů, zejména se způsobem hodnocení pravidel udělení dotace
městem Teplice, když ze způsobu hodnocení tohoto důkazu dovozují zároveň
existenci extrémního rozporu. Jedná se tedy o námitky, které mají procesní
charakter. Obvinění totiž neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty
vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze
soudům vytýkají především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení
provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění, přitom současně
prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaném dovolání, které směřují
primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pouze na podporu závěru, že nejde o
případ tzv. extrémního nesouladu, jenž obvinění rovněž namítají, v jeho výkladu
Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně
své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně
odůvodnil. Ze spisového materiálu je zřejmé, že prováděl důkazy, jak navrženém
obžalobou, tak i důkazy, jejichž provedení požadovali obvinění (výslech
svědkyně Bc. H. Z., vyžádání listinných důkazů ohledně výše všech přiznaných
dotací v předmětném období na sportovní aktivity nezletilých dětí), takže
důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně uvedený soud podrobně hodnotil
všechny provedené důkazy, rozvedl na základě kterých důkazů má za prokázaný
skutkový stav, který je uveden v popisu skutku (č. l. 7-10 rozsudku). Soud
prvního stupně se řádně vypořádal se skutečností, že obvinění spáchání trestné
činnosti popírají, když se hájí tím, že uvedli v žádostech o poskytnutí dotace
pravdivé údaje, neboť všechny osoby uvedené v žádostech byly členy H. S. T. o.
s., byť připouštějí, že někteří nevyvíjeli sportovní aktivity a neplatili
členské příspěvky. Uvedený soud odůvodňuje na základě kterých důkazů má
obhajobu obviněných za vyvrácenou. Poukazuje na výpověď svědkyně Z., která
popsala jaké byly předpoklady udělení dotace, komu byly dotace určeny, a jaké
doklady museli žadatelé k žádosti přiložit. V dané souvislosti je třeba
zdůraznit, že soud prvního stupně nevychází jen z výpovědi této svědkyně, bere
v úvahu zejména listinné důkazy, především stanovy předmětného občanského
sdružení a žádosti o poskytnutí dotací. Z těchto žádostí je zřejmé, jaké
doklady musely být k žádosti přiloženy. Jednalo se o seznam členů mladších 18
let, rozpis tréninků, výši členských příspěvků popř. jiných úhrad, kterými se
členové podílejí na úhradě nákladů organizace. V žádosti také uváděli, že se
jedná o seznam aktivních členů. Ze smluv o poskytnutí dotací za rok 2011 a 2012
pak vyplývalo, že dotace byla vyplacena na základě předloženého seznamu
registrovaných členů a toho, že tito řádně zaplatili členské příspěvky. V dané
souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pokud by byli
obvinění skutečně přesvědčení, že dotace se poskytuje podle počtu
registrovaných členů bez ohledu na skutečnost, zda tito v klubu vyvíjeli nějaké
sportovní aktivity a zda platí členské příspěvky, tak by museli v žádosti
uvést, že část údajně registrovaných členů neplatí členské příspěvky a
nestvrzovali by ve smlouvách o poskytnutí dotace, že členské příspěvky byly
uhrazeny. Uvedené listinné důkazy podporují výpověď svědkyně H. Z., o jejíž
věrohodnosti v průběhu řízení nevznikly žádné pochybnosti. Tato svědkyně není
na věci nijak zainteresovaná.
Soud druhého stupně se pak s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil.
V dané souvislosti je třeba konstatovat, že obvinění v rámci podaného odvolání
uplatnili zčásti totožné námitky jako v dovolacím řízení (zpochybňovali
hodnocení pravidel pro udělování dotací). Soud na tyty argumenty reagoval,
přičemž i blíže rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z
provedených důkazů z pohledu námitek, které obvinění uplatnili v rámci podaného
odvolání (str. l. 6-8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Odůvodnění rozhodnutí
soudů nižších stupňů pak zcela odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., a §
134 tr. ř. proto lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly
všechny potřebné důkazy, a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 tr.ř.).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z
provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. Z tohoto pohledu je
odkaz obviněných na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.
1285/08 nepatřičný, když soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily, takže právo
obviněných na spravedlivý proces bylo dodrženo.
Nad rámec shora uvedeného z pohledu námitek obviněných, které nenaplňují
zvolený dovolací důvod, přesto pokládá Nejvyšší soud za potřebné konstatovat,
že pokud se obvinění hájí tím, že všechny osoby uvedené v žádostech byly
registrovány jako členové H. S. T. o. s, tak toto jejich tvrzení je v rozporu s
výpověďmi řady svědků (údajných členů tohoto občanského sdružení nebo jejich
zákonných zástupců), kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti postupem podle
§ 158 odst. 6 tr. ř. a jejich výpovědi byly u hlavního líčení za souhlasu
obviněných a státního zástupce přečteny podle § 211 odst. 6 tr. ř. Z jejich
výpovědi vyplývá, že někteří z uvedených členů nikdy nebyli členy H. S. T. o.
s. (např. svědek „40.*), 39.*), 4.*), 16.*), 33.*), 62.*), 52.*)“ apod.), tedy
k tomuto sdružení neměli žádný vztah, takže není zřejmé, jak mohli být vůbec
registrování jako členové tohoto sdružení. Z výpovědi dalších svědků je pak
nepochybné, že pokud někteří navštěvovali předmětné sdružení, tak do tohoto
docházeli pouze krátkou dobu, následně přestali vyvíjet jakoukoliv sportovní
aktivitu v tomto sdružení, přestali platit členské příspěvky a to již dlouho
před rokem 2011, takže obvinění si museli být vědomi, že se fakticky nemůže
jednat o jejich členy. V dané souvislosti také nelze pominout podepsaná čestná
prohlášení v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně, které zákonní zástupci
těchto údajných členů nikdy nepodepsali, a přestože se nepodařilo zjistit, kdo
je konkrétně podepsal, je nepochybné, že sloužily k podvodnému vylákání dotace,
které měla získat právě obviněná právnická osoba. I z tohoto pohledu je třeba
mít za to, že obhajoba obviněných byla provedenými důkazy vyvrácena.
Pokud obvinění namítají nesprávné hodnocení pravidel pro poskytnutí dotace, tak
se opětovně jedná o argumentaci směřující do způsobu hodnocení důkazů a tudíž
námitku mající procesní charakter. Tato námitka proto nemůže naplňovat zvolený
dovolací důvod, ale ani žádný jiný. V souvislosti s námitkou obviněných
týkající se údajného porušení retroaktivity při aplikaci podzákonné normy, tedy
dotačních pravidel, je potřebné zdůraznit následující. Tato námitka by mohla
zakládat existenci extrémního rozporu, pokud by byla opodstatněná. Z formulace
námitky je zřejmé, že obvinění se domnívají, že soudy porušily zákaz
retroaktivity pravé, když podle jejich názoru nesprávně aplikovaly pravidla na
poskytování dotací z roku 2013 na poskytnutí dotací v roce 2011 a 2012. V tomto
směru je ovšem nutno konstatovat, že rozhodnutí soudu nižších stupňů o
neoprávněném poskytnutí dotací v roce 2011 a 2012 nevychází z aplikace těchto
pravidel zpětně, soudy závěr o vině opírají o výpověď svědkyně Bc. H. Z. a o
listinné důkazy, zejména vycházejí z obsahu samotných žádosti o poskytnutí
dotace a jaké doklady se k nim musely přiložit a smluv uzavřených mezi H. S. T.
o. s. a Statutárním městem Teplice. Proto je tato námitka zcela bezpředmětná.
Obecně je nutno uvést, že pravidla pro přidělování dotací nepředstavují
podzákonnou normu, nejedná se tedy o obecně závazný akt a nejedná se o pramen
práva. Jedná se fakticky o interní normu města Teplice, která upravuje kdo může
žádat o dotaci, za jakých podmínek a v jakých lhůtách a na jaký účel je dotace
poskytována. Svou povahou se jedná o listinný důkaz.
K argumentaci obviněných týkající se tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést
následující. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne
10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade
na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi
důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani
vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj.
argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že
soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu
vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním
řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a
shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr.
ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou
okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci lze konstatovat, že soudy nižších stupňů v rámci hlavního líčení
provedly všechny důkazy, jejichž provedení obvinění navrhovali. Pokud obvinění
nyní v rámci podaného dovolání uvádí, že navrhovali doplnění dokazování o
prověření členství členů H. S. T. o. s. v Českém svazu ledního hokeje, tak ze
spisového materiálu nevyplývá, že by skutečně provedení tohoto důkazu
požadovali. Takže v tomto smyslu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz.
Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že požadovaný důkaz není schopen
ověřit tvrzenou skutečnost, když z provedeného dokazování je nepochybné, že
jako členové H. S. T. o. s., byly prokazatelně vedeny osoby, které členství
nikdy nepodepsaly, takže členy tohoto sdružení nikdy nebyli. Proto by případné
provedení tohoto důkazu nemělo žádnou vypovídací hodnotu, neboť by nebyl
schopen potvrdit, že uvedené osoby vyvíjely aktivní činnost v předmětném
sdružení, tedy podílely se na sportovních aktivitách a platily členské
příspěvky, což bylo podmínkou poskytnutí dotace.
Rovněž další námitka obviněných, kteří namítají, že město Teplice nemůže být
poškozeným v daném řízení, když poškozenými by snad mohly být další sdružení,
které dostávaly dotace, nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Tato námitka směřuje
do určení osoby poškozeného, tedy do řešení otázky, komu byla trestnou činností
způsobená škoda, přičemž kdo se považuje za poškozeného upravují procesní
předpisy, konkrétně ustanovení § 43 tr. ř. Přesto lze uvést, že v případě
trestného činu dotačního podvodu je přímým poškozeným Statutární město Teplice,
neboť škoda vznikla na jeho majetku. Nelze totiž pominout, že poskytovatelem
dotace bylo právě město Teplice, jednalo se o jeho finanční prostředky, přičemž
právě mezi ním a obviněnými byla uzavřena smlouva o poskytnutí dotace.
Skutečnost, že pokud by nebyla dotace poskytnuta obviněným, byla by částka
rovnající se neoprávněně vyplacené dotace rozdělena mezi další žadatele dotace,
je nerozhodná. Navíc i pokud by bylo nesprávně určeno, kdo je poškozeným v
konkrétní věci, tak by to bez dalšího neodůvodňovalo zrušení rozhodnutí soudů
nižších stupňů v řízení o dovolání obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 29. 10. 2015. sp. zn. 3 Tdo 1042/2015). Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 888/2009 je nepřípadný, neboť i v tomto
rozhodnutí byl poškozeným subjekt, který poskytoval dotace, nikoliv jednotliví
příjemci dotace.
Obdobná situace je v případě námitek obviněných, že soudy nepostupovaly v
souladu se zásadou in dubio pro reo (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V dané souvislosti je
třeba ovšem zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny
(§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z formulace této námitky je ovšem nepochybné, že obvinění
opětovně vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištění a potažmo proti způsobu
hodnocení provedených důkazů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pravidlo
„in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze
ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká
se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba
zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje
pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich
pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Pokud dále obvinění namítají existenci extrémního rozporu mezi provedenými
důkazy a zjištěným skutkovým stavem, je třeba konstatovat, že ani v tomto směru
žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnili. Obvinění pouze odkazují na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 166/04, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV ÚS 260/05 týkající se deformace důkazů.
Obecně lze uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který
opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je
nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím
řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci
v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může
existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp.
zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence
extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže
zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř.
ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých
druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009,
sp. zn. 3 Tdo 55/2009). V dané věci je třeba uvést, že obvinění ve vztahu k
namítané existenci extrémnímu rozporu toliko opětovně vyjadřují nesouhlas s
hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo ovšem naznačeno
tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak
jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich
vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr.
ř. a § 134 tr. ř.
Nejvyšší soud bez ohledu na shora uvedené považuje za potřebné uvést, že
existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených
verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily
k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným
způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně odkazu
obviněných na shora uvedené rozhodnutí je třeba uvést, že část těchto
rozhodnutí nelze na věc vůbec stáhnout (usnesení Ústavního soudu sp. nz. III.
ÚS 166/04, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/04). Pokud se týká
odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05
tyto nelze na danou věc vztáhnout, neboť soudy nižších stupňů k náležitému
objasnění provedly všechny potřebné důkazy, tato i náležitě hodnotily v souladu
s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž jejich rozhodnutí se neopírá o žádný
nezákonně provedený důkaz a jeho hodnocení je logické a odůvodnění obou
rozhodnutí odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.,
jako již bylo naznačeno shora, takže ve věci nedošlo k deformaci důkazů, V dané
věci tedy neexistuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, který by
odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014).
Jiná je situace pokud se týká námitek obviněných vztahující se k úmyslu spáchat
trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku. Tato argumentace, byť s
jistou dávkou tolerance, naplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., přestože většina uplatněných námitek směřuje do skutkových
zjištění soudů nižších stupňů. Jedná se opětovně o argumentaci směřující k
tomu, zda obvinění v žádosti uvedli nepravdivé údaje.
Obecně lze ovšem konstatovat, že argumentace týkající se úmyslu spáchat trestný
čin představuje námitky, které směřují do právního posouzení skutku, když se
jedná o řešení otázky zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění. Platí,
že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich
logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický
stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní
zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že
zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného
činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění zda na straně pachatele je dáno
zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy,
úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). Tento závěr o zavinění lze bez výhrad
vztáhnout k trestnému činu spáchaného fyzickou osobou, který je pachatelem.
Trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční
výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí.
Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění základní skutkové podstaty tohoto
trestného činu vyžaduje u fyzické osoby jako pachatele úmysl ve smyslu § 15 tr.
zákoníku, kdy se ovšem nevyžaduje úmysl přímý (§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku), ale postačí i úmysl nepřímý (§ 15 odst. 1 písm.) tr. zákoníku). K
naplnění kvalifikovaných skutkových podstat se nevyžaduje úmysl, postačí i
nedbalostní forma (§ 16 tr. zákoníku).
V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v
úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz č. l. 9
rozsudku). Soud druhého stupně se, byť to explicitně ve svém rozhodnutí
neuvádí, s tímto závěrem ztotožnil, když výslovně uvedl, že soud prvního stupně
se s námitkami obviněných náležité a řádně vypořádal (viz č. l. 7 rozhodnutí
soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje zejména na úvahy
soudu prvního stupně, který řádně odůvodnil, z jakých důkazů vyplývá přímý
úmysl obviněného spáchat uvedený trestný čin. Nad rámec úvah tohoto soudu je
třeba poukázat na jednání obviněného, který opakovaně v žádosti o poskytnutí
dotace uvedl nepravdivé údaje ohledně členů H. S. T. o. s., ačkoli si musel být
vědom toho, že část z nich není členem tohoto občanského sdružení, když jednak
vůbec nepodepsali přihlášku, jednak v tomto sdružení nevyvíjeli žádnou činnost,
nesportovali, neúčastnili se sportovních akcí a neplatili členské příspěvky.
Obviněný si vzhledem k pravidlům o poskytnutí dotací v uvedeném období a
dokladům, které musel předložit k žádosti musel být vědom toho, že se musí
jednat o aktivní členy sdružení, kteří v něm vyvíjeli sportovní činnost a hradí
členské příspěvky, což stvrdil i při podpisu smlouvy o poskytnutí dotací,
ačkoliv si byl vědom, že členské příspěvky nejsou těmito osobami hrazeny. Svým
faktickým jednáním obviněný dával najevo, že jeho cílem je získat více dotací,
než které by sdružení náležely, pokud by uvedli skutečný počet členů, kteří
byli jeho členy a vyvíjeli sportovní činnost a platili členské příspěvky.
Obviněný tedy jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Proto námitku obviněného týkající se absence úmyslu spáchat trestný čin lze
považovat za neopodstatněnou.
Jistým způsobem je situace odlišná v případě obviněné právnické osoby. I v
tomto případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná právnická osoba
jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz č.
l. 9 rozsudku). Soud druhého stupně se, jak již bylo naznačeno, s tímto závěrem
ztotožnil (viz č. l. 7 rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti
považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že závěry soudů o úmyslu přímém v
případě obviněné právnické osoby nejsou zcela odpovídající. Obviněná H. S. T.
o. s., je právnickou osobou, takže na její trestní odpovědnost je nutno
aplikovat zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a
řízení o nich ve znění platném do 31. 12. 2013.
Zákon č. 418/2011 Sb., v § 8 odst. 1 v návětí stanoví základní předpoklady pro
přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 tohoto zákona právnické
osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených
osob jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Předpoklady
uvedené v tomto návětí mají v podstatě zabránit tomu, aby byla právnická osoba
volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c)
či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro
vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z
požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které
jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou
stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a),
b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke
smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá
protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její
činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista
není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní
odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu,
že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její
úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude
uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vokoun, R., Novotný, O. a kol. Trestní
právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních
zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35).
Zákonný požadavek „v zájmu právnické osoby“ ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.
418/2011 Sb. je třeba vykládat tak, že prospěch právnické osoby plynoucí pro ni
ze spáchaného trestného činu prostřednictvím trestným činem dosažených benefitů
jejích zaměstnanců, společníků, musí mít takovou povahu, aby benefit
zaměstnance, společníka právnické osoby podmiňoval benefit samotné právnické
osoby jako takové. O takový případ se v dané věci nepochybně jednalo, když v
důsledku jednání obviněného došlo k tomu, že obviněná právnická osoba získala
neoprávněně dotace, které by nezískala, kdyby nebylo jednání obviněného, který
za ní podepsal, jako předseda jejího představenstva, žádost o poskytnutí dotace
a podepsal i smlouvu o poskytnutí dotace.
V souvislosti s trestní odpovědnosti právnických osob považuje Nejvyšší soud za
nutné zdůraznit, že v případě obviněné právnické osoby není možno vycházet z
pojetí zavinění ve smyslu § 15 a § 16 tr. zákoníku. V případě obviněných
právnických osob se vychází z tzv. přičitatelnosti. Právnické osobě lze
přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán přímo
vlastním jednáním členů jejích orgánů nebo ovládajících osob, anebo jednáním
jejího zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) na
podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby či ji
ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby
neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich
lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu
nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily
nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu
(Šámal. P. a kol., Trestní odpovědnost právnických osob, 1. vydání, 2012,
Praha, C. H. BECK: str. 171). Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob
tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale
právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 spáchání
trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), b), c)
nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v odstavci 3 a 4. Jinak
řečeno odpovědnost právnické osoby za některý z trestných činů vymezených v § 7
zákona č. 418/2011 Sb. je třeba zásadně odvozovat od jednotlivé fyzické osoby,
která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím
zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 tohoto zákona.
Nejvyšší soud má za to, že v dané věci lze spáchaný skutek přičítat nepochybně
obviněné právnické osobě, když jak již bylo naznačeno, obviněný P. Š. byl
předsedou výkonného výboru předmětné obviněné právnické osoby, a jako takový
byl oprávněn jednat jejím jménem, byl to právě on, kdo předkládal žádosti k
poskytnutí dotací včetně příloh a odpovídal za jejich obsah. Obviněný také
podepisoval smlouvy o poskytnutí dotací, přičemž příjemcem dotací byla právě
obviněné právnická osoba, takže jednání obviněného vedlo k získání prospěchu
pro obviněnou právnickou osobou. Protože jednání obviněného lze přičítat
obviněné právnické osobě, tak lze dovodit její odpovědnost podle zákona č.
418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich. Proto
lze i námitky obviněného právnické osoby považovat za neopodstatněné. V dané
souvislosti je třeba zdůraznit, že byť soud prvního stupně hovoří o úmyslu
přímém u obviněné právnické osoby, tak v další části svého rozhodnutí se zabývá
odpovědností obviněné právnické osoby z pohledu zákona č. 418/2011 Sb., o
odpovědnosti právnických osob a řízení o nich (viz č. l. 10-11 rozsudku), takže
si nepochybně byl vědom toho, jak je konstruována trestní odpovědnost právnické
osoby. Tedy že nelze hovořit o úmyslu právnické osoby spáchat trestný čin, ale
o přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě.
Rovněž námitka obviněných týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní
represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se
jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně
naplňuje uvedený dovolací důvod. Obvinění při uplatnění této námitky uvádí, že
i pokud by byl závěr o jejich vině správný, tak jejich jednání nedosahuje svojí
intenzitou trestného činu, když poukazují na skutečnost, předmětná pravidla
umožňovalo dvojí výklad, a že dotace byla použita zcela v souladu s jejich
smyslem, takže by se mohlo jednat toliko o přestupek. V souvislosti s použitou
argumentaci je nezbytné zdůraznit, že námitka týkající se toho, že pravidla pro
poskytování dotací umožňovala dvojí výklad, směřuje nepochybně do skutkových
zjištění soudů nižších stupňů a není proto podřaditelná pod zvolený dovolací
důvod.
Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze
základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva.
Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů,
které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle § 13 odst. 1 tr.
zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje
za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto
ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence
je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné
poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku,
a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a
dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod
č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích
Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo
vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6
Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost
postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe
(resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata
byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli
při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na
primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních
odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního
principu ? účelu trestního řízení ? tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst.
1 tr. ř.“
Přestože se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích otázkou subsidiarity
trestní represe výslovně nezabývají, lze mít za to, že v dané věci se i z
pohledu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku jedná o trestný čin, který
vykazuje požadovanou společenskou škodlivost. V dané věci je třeba zdůraznit,
že obvinění se trestné činnosti dopustili více útoky, trestné činnosti se
dopouštěli delší dobu, kdy z hlediska výše způsobené škody, kterou způsobili a
která hrozila, naplnili znaky kvalifikovaných skutkových podstat (obviněný P.
Š. zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem
dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná
právnická osoba přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku,
dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku). Za
této situace nelze námitce obviněných spočívající v tom, že soudy měly vycházet
za zásady subsidiarity trestní represe a jejich jednání posoudit jako přestupek
přisvědčit, neboť tato byla sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale
je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným
námitkám obviněných, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na
podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné
námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Ve věci nebyl naplněn ani
dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento lze naplnit jen
prostřednictvím naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Jiří
Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta
Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.