U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o
dovolání, které podala obviněná JUDr. E. T., proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 51/2015, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 171/2014,
Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 2 T 171/2014,
byla obviněná JUDr. E. T. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209
odst. 1, 3 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v T. dne 21. 12. 2013 s vědomím, že dne 28. 9. 1995 uzavřela coby prodávající
kupní smlouvu o prodeji parcel (vše v katastrálním území B. u T.) za částku
132.200,- Kč s manželi E. a M., B., která jí byla vyplacena, uzavřela dne 21.
12. 2013 v T. kupní smlouvu o prodeji pozemkových parcel - vše v katastrálním
území B. u T. – s kupujícími manželi D., a J., K., ve které v rozporu se
skutečností deklarovala, že jí není známo, že by si jakákoliv třetí osoba
činila nárok na vlastnictví k předmětným pozemkům, kdy využila toho, že manželé
B. nepodali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a
vylákala tak od kupujících manželů K. kupní cenu ve výši 490.000,- Kč, kterou
tito uhradili splátkově ještě do konce roku 2013, když v důsledku zjištění, že
si na nemovitost činí nárok ještě někdo jiný, kupující K. od kupní smlouvy na
pozemky ze dne 21. 12. 2013 dne 13. 3. 2014 odstoupili a požadovali vrácení
kupní ceny, k čemuž však nedošlo, čímž způsobila D., a J., K. škodu ve výši
490.000,- Kč“.
Za to byla podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního
zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli
poškození D. K., a J. K., gen. vedeny mimo spis, odkázáni s náhradou škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 51/2015, jímž
je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 11. 3. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc)
trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž
uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu.
Namítla, že jednání popsané ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně
nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu a dále že skutkové závěry
nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K tomu
obviněná uvedla, že manželé K. provedli majetkovou dispozici (zaplacení kupní
ceny) nikoli pro omyl či zamlčení podstatných skutečností, ale v příčinné
souvislosti s nabytím vlastnictví k převáděným nemovitostem. Žádná škoda jim
nevznikla, neboť za zaplacenou kupní cenu dostali dohodnutý ekvivalent. O tom,
že se stali vlastníky předmětných nemovitostí, nemůže být pochyb. Podle právní
věty rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1995, sp. zn. 2 Cdon 848/97,
smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve
převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického
práva pro tuto osobu nedošlo. Podle obviněné si soudy rozhodující v nyní
projednávané věci neosvojily problematiku obligačních a věcněprávních účinků
smlouvy, v důsledku čehož v rozporu s principem ultima ratio zasáhly
nepřípustným způsobem do standardních civilních vztahů na úkor jednoho z jejich
účastníků. Ve vztahu k extrémnímu nesouladu obviněná namítla, že z článku 1.4.
smlouvy kupní ze dne 20. 12. 2013 nelze dovodit, že by jednala v úmyslu
zamlčet, že by si jakákoli třetí osoba činila jakékoli právo nebo nárok ve
vztahu k předmětu převodu, například vyplývající z restitučních či
rehabilitačních předpisů. Žádné takové právo manželé B. vůči ní neprojevili.
Pokud tedy podepsala předmětnou smlouvu, nedopustila se žádného úmyslného
podvodného jednání vedeného snahou obohatit sebe nebo jiného. Podle obviněné
proto nalézací soud nesprávně právně posoudil žalovaný skutek. Odvolací soud
pak nedostál své přezkumné povinnosti a pochybení nalézacího soudu neodstranil.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, č. j. 12
To 51/2015-487, i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12. 2014, č.
j. 2 T 171/2014.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h
odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) k dovolání uvedla, že soudy nesprávně vyřešily předběžnou otázku
podle § 9 odst. 1 trestního řádu, komu svědčí vlastnictví předmětných
prodávaných nemovitostí. Jelikož ani obviněná ani manželé B. nepodali návrh na
provedení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v souvislosti se
smlouvou ze dne 28. 9. 1995, uzavřela obviněná dne 21. 12. 2013 s manželi K.
rovněž druhou platnou kupní smlouvu. Proto je třeba manžele K. považovat za
majitele pozemků převáděných kupní smlouvou a nikoliv za poškozené. Podle
státní zástupkyně ovšem z uvedeného nevyplývá, že by se obviněná uzavřením
druhé kupní smlouvy nedopustila trestného jednání. Uvedla totiž v omyl manžele
B., kteří byli přesvědčeni, že jim svědčí právo vlastnictví k pozemkům
převedených smlouvou z roku 1995. Poté, co E. B. zjistil, že do katastru
nemovitostí není jako vlastník zapsán on, ale stále obviněná, a že na
nemovitosti vázne exekuce, spojil se s obviněnou, která jej ubezpečila, že se
nic neděje, že je vše v pořádku, že jej upozorní, až bude její exekuce
vyřešena. Svědek mohl z jejího ujištění vycházet, neboť spoléhal, že jako
právnička a kamarádka vše vyřídí v souladu s uzavřenou kupní smlouvou. Zůstává
vyřešit otázka, zda manželé B. dostáli zásadě „práva náležejí bdělým“.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, sp zn. 12 To 51/2015, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12. 2014, sp. zn.
2 T 171/2014, a aby Okresnímu soudu v Semilech přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná JUDr. E. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a
byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l)
trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu námitky obviněné v převážné míře odpovídaly.
Nejvyšší soud přitom zjistil, že byly uplatněny zčásti důvodně. Obviněné lze
přisvědčit do té míry, že soudy nesprávně vyřešily předběžnou otázku podle § 9
odst. 1 trestního řádu, komu svědčí vlastnictví prodávaných nemovitostí.
Případně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1995, sp. zn. 2
Cdon 848/97, jehož závěry na projednávanou věc dopadají. Obviněná tak nemohla
vytýkaným jednáním způsobit manželům K. škodu způsobem, který dovodily v
předchozím řízení oba soudy, jelikož se tito na základě smlouvy uzavřené s
obviněnou stali vlastníky předmětných nemovitostí. Obdrželi tedy ekvivalent
jimi uhrazené kupní ceny.
Naproti tomu je však třeba uvést, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3
trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Naplnění skutkové podstaty trestného
činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku předpokládá existenci příčinné
souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných
skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost
mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením
pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány
celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba
obohacená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8
Tdo136/2000, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo by nesprávné vykládat předmětné ustanovení trestního zákoníku tak, že
podvedený i poškozený musí být nutně jedna a tatáž osoba.
V projednávané věci podle skutkových závěrů soudů obviněná nejprve v roce 1995
uzavřela coby prodávající kupní smlouvu o prodeji nemovitostí s manžely B. Na
jejím základě vznikl obviněné závazek převést na kupující vlastnictví
předmětných nemovitostí, který však nikdy nesplnila a ani k tomu neučinila
žádné právní kroky, např. podání návrhu na vklad vlastnického práva u
katastrálního úřadu. Od kupujících současně přijala úhradu celé kupní ceny.
Když kupující v roce 2012 zjistil, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí
stále evidovány na obviněnou, a navíc jsou postiženy exekucí, kontaktoval
telefonicky obviněnou, která jej ubezpečila, že se nic neděje, že je vše v
pořádku a že ho upozorní, jakmile bude její exekuce vyřešena. Je nepochybné, že
závazek obviněné převést na kupující předmětné nemovitosti stále trval (blíže
viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96). Obviněná
přesto v roce 2013 převedla nemovitosti na manžele K. za kupní cenu 490.000 Kč.
Nové kupující nejenže neinformovala o podstatné okolnosti týkající se
převáděných nemovitostí, totiž že je zavázána je převést na jiné osoby a tyto
si na ně činí nárok, naopak je v kupní smlouvě ubezpečila o opaku. Soudy
správně dovodily, že manželé K. byli jednáním obviněné uvedeni v omyl. Pokud by
byli o této okolnosti informováni, nikdy by podle svého vyjádření kupní smlouvu
neuzavřeli. Výsledkem je pro ně nyní soudní spor o určení vlastnického práva k
předmětným nemovitostem.
Pokud jde o škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, jednáním
obviněné nebyla způsobena manželům K. (viz výše), nýbrž původním kupujícím,
manželům B. Podle Nejvyššího soudu totiž závazku obviněné převést na manžele B.
předmětné nemovitosti odpovídala jejich pohledávka vůči ní, tvořící součást
jejich majetku. V důsledku trestného jednání obviněné došlo k nemožnosti plnění
daného závazku (§ 575 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), a tím i ke zmenšení
majetku původních kupujících odpovídajícímu tržní ceně nemovitostí (§ 137
trestního zákoníku). Původním kupujícím tak vznikl nejen nárok na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
(zaplacené kupní ceny), ale i na náhradu způsobené škody podle § 420 a násl.
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Obiter dictum Nejvyšší soud doplňuje, že opodstatněná nemohla být námitka
obviněné odkazující na zásadu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí
práva), neboť jejím uplatněním by dovolatelka profitovala ze svého trestného
jednání. Přihlédnuto přitom bylo ke vzájemnému vztahu důvěry mezi ní a původním
kupujícím, umocněnému jejím právním vzděláním, charakterem pozemku,
skutečnosti, že původní kupující prakticky po celou dobu platil daň z
nemovitosti, a zejména k tomu, že obviněná jej opakovaně utvrzovala v
přesvědčení o splnění svého závazku.
Ač Nejvyšší soud částečně přisvědčil námitkám dovolatelky, je zřejmé, že její
jednání popsané ve skutkové větě i tak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jímž byla uznána
vinnou, byť poškozeným je někdo jiný, než dovodily soudy v předchozím řízení.
Z uvedeného pak zjevně plyne, že samotné projednání takto podaného dovolání
nemůže zásadně ovlivnit (změnit) postavení obviněné a současně nejde po právní
stránce o otázku zásadního významu, když právně-kvalifikační problémy, výše
naznačené, byly již judikatorně vyřešeny.
Dovolací soud tedy podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f)
trestního řádu, neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní
stránce zásadní význam.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu