8 Tdo 1482/2014-46
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2015 o
dovolání obviněného J. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6.
2014, sp. zn. 5 To 26/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V. o d m í t á
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně podala již
dne 1. 11. 2004 ke Krajskému soudu v Brně obžalobu na obviněné M. Š., J. M. a
J. V., v níž jim kladla za vinu, že:
„obviněný M. Š. v přesně nezjištěné době před 30. 03. 1995 ve své
kanceláři požádal obviněného J. V., aby zajistil fyzickou likvidaci M. L. z
důvodu, že tento zpronevěřil minimálně 40 milionů Kč z obchodu s lehkými
topnými oleji a svým jednáním ohrožoval další podnikatelskou činnost obviněného
M. Š. a Mgr. V. K., přičemž pokyn byl sdělen obviněnému J. V. při ústním
jednání v kanceláři obviněného M. Š. na K. ulici v Š. tím způsobem, aby si
vybral mezi vlastní likvidací, či fyzickou likvidací M. L., kdy obviněný J. V.
ze způsobu, jakým mu pokyn byl sdělen, pochopil vážnost úmyslu obviněného M.
Š.;
následně se obviněný J. V. obrátil na obviněného J. M. se žádostí, zda by bylo
možné provést usmrcení M. L., k čemuž se obviněný J. M. vyjádřil kladně a
požadoval za tuto práci částku 500.000,- Kč, kterou obviněný J. V. obdržel na
pokyn obviněného M. Š. od J. H. v obci R., okres B., kde mu J. H. předal obálku
s 500.000,- Kč a tuto společně s D. P. dovezli na benzinovou čerpací stanici,
která se nachází u silnice z P. do Z., na konci dlouhé rovinky při výjezdu z
P., a zde ji předal obviněnému J. M., který společně s dosud neustanovenými
osobami zajistil realizaci fyzické likvidace poškozeného M. L. v nočních
hodinách z 29. 03. 1995 na 30. 03. 1995 v prostoru řeky M. v katastrálním území
obce K., okres K., tím způsobem, že byla přivedena k výbuchu trhavina Permonex
V19, která byla přiložena na několika místech na těle M. L., odpálena
pravděpodobně na větší vzdálenost a výbuchem došlo k naprosté devastaci těla
poškozeného a tím k jeho usmrcení,
přičemž obviněný J. V. byl již v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem
Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 ze dne 16. 01. 2001 pro
organizování trestného činu vraždy dle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k
§ 219 odst. 1 trestního zákona a pro přípravu trestného činu vraždy dle § 7
odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1 trestního zákona ve formě
spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v
trvání 12 let nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a
obviněný M. Š. byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp.
zn. 56 T 3/2000 ze dne 24. 07. 2002 pro návod k trestnému činu vraždy dle § 10
odst. 1 písm. b) trestního zákona k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního
zákona k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců nepodmíněně se
zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 4.000.000,- Kč“.
V takto popsaném jednání státní zástupkyně spatřovala u obviněného J.
V. účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství podle § 10
odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„tr. zák.“) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák., u obviněného M. Š.
účastenství na trestném činu vraždy ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b)
tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák. a u obviněného J. M.
trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Krajský soud v Brně po podání obžaloby a provedeném hlavním líčení
opakovaně ve věci meritorně rozhodl a všechny tři obviněné obžaloby zprostil.
Zprošťující rozsudky však k odvoláním státní zástupkyně postupně rušil Vrchní
soud v Olomouci a věc vracel krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V pořadí pátým rozsudkem ze dne 16. 12. 2011 znovu zprostil obviněné M. Š. a J.
M., obviněného J. V. však uznal vinným jednáním výše popsaným, které právně
kvalifikoval jako účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství
podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zák., a uložil mu za to a za odsouzení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
16. 1. 2001, č. j. 56 T 23/2000-2396, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. 10. 2001, č. j. 7 To 40/01-3103, podle § 219 odst. 2 tr. zák.
ve spojení s § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v
trvání 21 let, pro jehož výkon jej podle § 39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil
do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest
propadnutí věci – 1 ks tlumiče. Současně podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák.
zrušil výrok o trestu uložený tomuto obviněnému citovanými rozsudky Městského
soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Vedle toho ve věci dvakrát rozhodoval Ústavní soud České republiky (dále jen
„Ústavní soud“), jenž řešil otázku ústavnosti aplikace ustanovení § 262 tr. ř.
ze strany Vrchního soudu v Olomouci (podrobnou genezi celé věci viz na stranách
3 až 5 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014). V
důsledku nálezu Ústavního soudu, jenž částečně zrušil výrok usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011, č. j. 5 To 22/2011-4843, ve věci znovu
rozhodoval původní senát Krajského soudu v Brně, jenž rozsudkem ze dne 14. 5.
2012 znovu všechny tři obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. K
odvolání státní zástupkyně (podanému v neprospěch všech tří obviněných) však
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 3. 2013, č. j. 5 To 88/2012-5623,
napadený rozsudek částečně zrušil (v celém rozsahu ohledně obviněného J. V.) a
v této části věc vrátil soudu prvního stupně, když současně podle § 262 tr. ř.
nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, ovšem v
částech týkajících se dalších dvou obviněných M. Š. a J. M. soud odvolání
státní zástupkyně zamítl, čímž zprošťující rozsudek ohledně těchto dvou
obviněných nabyl právní moci.
Krajský soud v Brně (v pořadí sedmým) rozsudkem ze dne 26. 2. 2014,
sp. zn. 50 T 14/2004, proto rozhodoval již jen o obviněném J. V., jehož uznal
vinným, že
„v přesně nezjištěné době před 30. 03. 1995 zajistil fyzickou likvidaci M. L.,
a to tím způsobem, že najal dosud neustanovené osoby, udělil jim pokyn k
usmrcení M. L., několik hodin, maximálně jeden den před likvidací jej vylákal
na schůzku, na které najatým osobám tohoto ukázal a tyto osoby poté poškozeného
M. L. naložily v nočních hodinách z 29. 03. 1995 na 30. 03. 1995 do motorového
vozidla, odvezly do prostoru řeky M. v katastrálním území obce K., okres K.,
kde v době mezi 00.00 hod a 01.00 hod. dne 30. 03. 1995 došlo k samotné
realizaci likvidace poškozeného M. L. tím způsobem, že byla přivedena k výbuchu
trhavina Permonex V19, která byla přiložena na několika místech na těle M. L.,
odpálena na větší vzdálenost a výbuchem došlo k naprosté devastaci těla
poškozeného a tím k jeho usmrcení, kdy důvodem likvidace M. L. bylo jeho
zapojení do obchodních aktivit s lehkými topnými oleji a finanční dluhy, které
touto činností vytvořil,
přičemž obžalovaný J. V. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl pravomocně
odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 56 T 23/2000-2396 ze dne 16.
01. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 40/01-3103
ze dne 18. 10. 2001 pro organizování trestného činu vraždy dle § 10 odst. 1
písm. a) trestního zákona k § 219 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961
Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen trestní zákon), jehož se dopustil v
období od měsíce prosince 1994 do 15. 01. 1995 a pro přípravu trestného činu
vraždy dle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1 trestního zákona ve
formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se dopustil v
přesně nezjištěné době roku 1993, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který
vykonal dne 12. 11. 2011“.
Takto popsané jednání obviněného J. V. (dále převážně jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) právně kvalifikoval jako účastenství na trestném činu vraždy ve
formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zák. (ve znění zákona č. 38/1994 Sb.) a uložil mu za to (a
taktéž pro sbíhající se trestné činy organizování trestného činu vraždy podle §
10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. a přípravu trestného činu
vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., návodu k trestnému činu
nedovoleného ozbrojování podle § 10 odst., 1 písm. b) tr. zák. k § 185 odst. 2
písm. a) tr. zák., pro něž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j.
56 T 23/2000-2396 ze dne 16. 1. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Praze č. j. 7 To 40/01-3103 ze dne 18. 10. 2001) podle § 219 odst. 2 tr. zák.
ve spojení s § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání
patnácti let, pro jehož výkon jej podle § 39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil
do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i
trest propadnutí věci – 1 ks tlumiče. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona současně
zrušil výrok o trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci uložený tomuto
obviněnému výše citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v
Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 5 To 26/2014-5845, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil,
a to ve výroku o trestu, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému
nově uložil za účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství
podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
(ve znění zákona č. 38/1994 Sb.), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek
nezměněn, a taktéž za sbíhající se organizování trestného činu vraždy dle § 10
odst. 1 písm. a) tr. zákona k § 219 odst. 1 tr. zákona a přípravu trestného
činu vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., návod k trestnému činu
nedovoleného ozbrojování podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 185 odst. 2
písm. a) tr. zák., pro něž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č.
j. 56 T 23/2000-2396, ze dne 16. 1. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Praze, č. j. 7 To 40/01-3103, ze dne 18. 10. 2001, podle § 219 odst. 2 tr.
zák. ve spojení s § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání
čtrnácti let, pro jehož výkon jej podle § 39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil
do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i
trest propadnutí věci – 1 ks tlumiče. Současně podle § 35 odst. 2 věta druhá
tr. zák. zrušil výrok o trestu uložený obviněnému výše citovanými rozsudky
Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Machourka podal proti němu dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání velmi podrobně zrekapituloval předchozí
průběh trestního řízení (započal popisem skutku v podané obžalobě, navázal
výkladem obsahu všech rozhodnutí učiněných postupně soudy prvého a druhého
stupně, zmínil i nálezy Ústavního soudu) a poté konstatoval, že skutek, za
který byl odsouzen, doznal podstatných změn oproti skutku popsanému v obžalobě.
Podle obžaloby byl stíhán za účastenství na trestném činu vraždy ve formě
organizátorství (M. Š. jako návodce a J. M. jako spolupachatel). Po pravomocném
zproštění z obžaloby M. Š. a J. M. nezůstalo z původního jednání popsaného v
obžalobě prakticky nic. Nebylo prokázáno, že by jej M. Š. požádal o likvidaci
M. L., že by se on (dovolatel) obrátil na J. M. se žádostí o likvidaci
jmenovaného, že by obdržel od J. H. částku 500.000,- Kč a že by tuto částku
předal J. M., že by J. M. spolu s blíže neustavenými osobami vraždu M. L.
spáchal, a že by k vraždě došlo proto, že by M. L. zpronevěřil 40 mil. Kč z
obchodu s lehkými topnými oleji a ohrožoval další podnikatelskou činnost M. Š.
a V. K. Z podané obžaloby zůstalo pouze to, že (obviněný) se měl na provedené
vraždě podílet jako organizátor, aniž by bylo zjištěno, na čí pokyn měl vraždu
organizovat, koho měl organizovat a jakým způsobem, a dále zůstal nezměněn
následek – usmrcení M. L.
Obviněný dále prezentoval, že je mu známo, že v dovolání je možno
namítat pouze to, že skutkový stav, který soud zjistil, nenaplňoval znaky
trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že předmětem dovolání nemohou být
námitky, kterými by se domáhal jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je
hodnotil soud. Nicméně v souladu s právním názorem Ústavního soudu (odkázal tu
na rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. I. ÚS
481/04 a sp. zn. IV. ÚS 669/05) může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout do
skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv.
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Skutek,
za který byl odsouzen, nebyl podle jeho názoru zjištěn způsobem, který by
odpovídal zásadám spravedlivého procesu. Skutková zjištění postrádala logiku, a
to zejména v závislosti na pravomocném zproštění spoluobviněných M. Š. a J. M.
Odsuzující výrok se opírá především o doznání jeho samotného v přípravném
řízení, toto doznání se však vázalo na tvrzení, že k usmrcení M. L. došlo v
důsledku požadavku spoluobviněného M. Š., a že provedení vraždy zajistil
spoluobviněný J. M. Pokud ovšem oba tito spoluobvinění byli obžaloby zproštěni,
pak toto doznání ztratilo jakýkoliv význam. Na základě nepřímých důkazů nebylo
možno učinit nepochybný závěr o jeho vině. Po zprošťujícím výroku ve vztahu ke
spoluobviněným nebyla odůvodněna jeho forma účasti na usmrcení M. L.
Dovolatel rovněž tvrdil, že oba soudy nižších instancí se nevypořádaly se všemi
okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to zejména pokud šlo o úlohu policistů
(vyšetřovatelů) v této věci, a dále okolností, za kterých učinil „doznání“.
Připomněl část odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (strany 25 a 26)
týkající se nejasností ohledně setkání policistů s ním, jeho přebírání od
rakouských orgánů, schůzky u dálničního motorestu R., způsobu předání výbušniny
(obviněným) u tohoto motorestu, či okolností, za nichž mu policisté umožnili
vycestování do zahraničí. To, co soud prvého stupně označoval jako
nadstandardní přístup policistů k němu, nebylo nic jiného, než trestná činnost
policistů spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele a v křivé
výpovědi. Sám soud prvého stupně uvedl, že policisté H., H. a V. při svědeckých
výpovědích v trestní věci vedené u Městského soud v Praze pod sp. zn. 56 T
13/2000 lhali, pokud tvrdili, že obviněného viděli poprvé někdy na jaře 1999, a
že o jeho zadržení v Rakousku a předání do České republiky (dále jen „ČR“) nic
nevěděli a nevědí, a v odůvodnění rozsudku rovněž konstatoval, že dne 22. 3.
2000 bylo J. Š. sděleno obvinění pro návod trestného činu vraždy, toto jí však
nebylo doručeno, a dne 24. 3. 2000, tedy po dvou dnech bez bližšího vysvětlení,
bylo sděleno obvinění pro návod k trestnému činu vraždy M. Š., přičemž tento
postup nebyl nikdo z policistů schopen vysvětlit. Závěr soudu prvého stupně pak
vyzněl tak, že vůči M. Š. a J. M. bylo možno z těchto údajů dovodit pochybnosti
o jejich vině, ve vztahu k němu však nikoli. Přitom právě toto nezákonné
chování policistů vedlo k jeho „doznání“.
Obviněný ve svém podání dále tvrdil, že k trestné činnosti se doznal
na základě příslibu policistů, že mu bude uložen mírný trest. Policisté mu také
předestírali, že za vraždou stál J. M. jako její vykonavatel a že ji měl
provést buď v zájmu K. a Š., nebo Š. a R. Obě verze se jevily být stejně
pravděpodobné, a pokud zvolil větev K.– Š., resp. Š., bylo to pouze jeho
rozhodnutí. Aby mohl spoluobviněné M. Š. a J. M. usvědčit, musel se pasovat do
postavení organizátora, jiná možnost nebyla. Jeho doznání tak bylo svázáno s
vymyšlenou legendou o účasti těchto spoluobviněných na vraždě M. L.. Pokud soud
prvého stupně konstatoval, že příslib mírného trestu mohl být maximálně v
mantinelech trestních předpisů, a že si (obviněný) musel být vědom toho, že ani
policie ani státní zástupce nemůže zajistit uložení mírného trestu, v obecné
rovině měl nepochybně pravdu. Při hodnocení této otázky však měl vycházet z
konkrétních podmínek. V postavení osoby zbavené osobní svobody se člověk
„chytal každého stébla“, a proto zvolil verzi, která mu mohla přinést mírnější
trest, a to i za cenu křivého obvinění M. Š. a J. M. a nepravdivého
sebeobvinění.
Dovolatel rovněž uvedl, že pokud mu policie byla schopna zajistit
vydání cestovního pasu v době, kdy po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání,
byla schopna obvinit z účastenství J. Š. a dva dny poté M. Š., pak nabyl dojmu,
že policisté jsou schopni zajistit cokoliv; nešlo tedy o dohody v mantinelech
trestních předpisů. Pokud soud prvého stupně dospěl k závěru, že mu policisté
nemohli slibovat mírný trest v závislosti na objasnění vraždy M. L., pak byl
tento závěr chybný. Jakkoliv si je vědom toho, že se jedná o opakování
obhajoby, kterou uplatnil již před soudem prvého a druhého stupně, učinil tak
proto, že soudy nepřihlédly k roli policistů, což vedlo k tomu, že skutková
zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ačkoli výše uvedené
námitky byly základním důvodem podaného odvolání, odvolací soud je ve svém
rozhodnutí žádným způsobem nehodnotil.
Obviněný také připomněl, že v předchozím řízení byl šestkrát (a to
dvěma rozdílnými senáty) zproštěn obžaloby, a že k jeho odsouzení došlo až na
základě přímého pokynu Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 7. 6. 2011,
že pouze ve vztahu k M. Š. a J. M. lze uplatnit pravidlo in dubio pro reo.
Postupem orgánů činných v trestním řízení tak bylo hrubým způsobem porušeno
jeho právo na spravedlivý proces. Jeho trestní stíhání postrádalo znaky
nestrannosti a byla porušena zásada rovnosti zbraní. Tyto vady pak
představovaly extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2014, sp.
zn. 5 To 26/2014, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014,
sp. zn. 50 T 14/2004, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání podal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z
rekapitulace dovolacích námitek obviněného vyplynulo, že nevznesl žádné
námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv.
skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného
trestného činu, resp. účastenství na něm, popř. nesprávnost jiného
hmotněprávního posouzení. Jeho námitky směřovaly prakticky výlučně proti
hodnocení důkazů soudy, když namítal, že závěr o jeho vině nebylo možno opřít o
jeho výpověď z přípravného řízení, ve které se k trestné činnosti doznal. V
této souvislosti pak namítal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudu a provedenými důkazy.
Státní zástupce připomněl, že o tzv. extrémní rozpor se jedná v
případě, kdy soud učiní závěry, které nemají žádnou logickou návaznost na
provedené důkazy, resp. závěry, které z provedených důkazů nelze vyvodit při
žádném z v úvahu přicházejících způsobu jejich hodnocení. Soudní rozhodnutí v
předmětné trestní věci však takovouto vadou nebyla zatížena a podatel takovouto
vadu ani nevytýkal, když se domáhal v podstatě pouze toho, aby jeho výpověď z
přípravného řízení byla hodnocena jiným způsobem. Soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, proč považovaly tuto jeho výpověď
za hodnověrnou přinejmenším v části, ve které vypovídal o své vlastní účasti na
vraždě poškozeného M. L. Zabývaly se při tom i některými nestandardními postupy
příslušníků kriminální policie a důvodně dospěly k závěru, že tyto okolnosti
nemohou mít vliv na věrohodnost jeho výpovědí učiněných po zahájení trestního
stíhání, ve kterém byla důsledně dodržována jeho obhajovací práva (poukázal
zejména stranu 24 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dodal, že k
těmto nestandardním postupům z větší části docházelo v rámci operativní
činnosti policistů delší dobu před tím, než bylo dovolateli v předmětné trestní
věci sděleno obvinění. Tyto nestandardní postupy navíc spočívaly spíše v
poskytování výhod obviněnému (umožnění vycestování z ČR v době, kdy již byl
podezřelý z účasti na několika vraždách), nikoli v tom, že by byl nucen k
sebeobvinění z trestné činnosti. Nalézací soud též vyložil, proč přistupoval
odchylně k hodnocení výpovědi obviněného v části, ve které vypovídal o vlastní
účasti na usmrcení M. L., a v částech, ve kterých v přípravném řízení
usvědčoval spoluobviněné M. Š. a J. M.
Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel ve své argumentaci některé
„nehodící se“ skutečnosti zcela pomíjel. Tak např. z provedeného dokazování
vyplynulo, že mimo rámec trestního řízení se svěřoval se svou účastí na
usmrcení M. L. svědkyni J. Š. i dalším osobám (viz str. 32 až 34 rozsudku
nalézacího soudu), nebo že v roce 2004 vystupoval v televizním pořadu „Můj
přítel vrah“, kde uváděl údaje zcela shodné jako při výsleších v přípravném
řízení. Nezmiňoval rovněž, že své doznání v přípravném řízení zopakoval v
procesně bezvadné formě celkem 9x a setrval na něm i při konfrontacích s tehdy
spoluobviněnými M. Š. a J. M. Státní zástupce v dalších podrobnostech, pokud
jde o hodnocení výpovědi obviněného z přípravného řízení, odkazoval na shrnutí
této problematiky na str. 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu, a uzavřel, že soudy
hodnotily výpovědi obviněného z přípravného řízení (tj. jeho opakovaná doznání)
logicky plně akceptovatelným způsobem, a že nelze dovodit žádný (natož
extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudy
učiněnými.
Podle státního zástupce námitky, ve kterých dovolatel obecně namítal
porušení svého práva na spravedlivý proces, popř. porušení zásady rovnosti
zbraní, se již nacházely zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího
důvodu. Irelevantní z hlediska tohoto dovolacího důvodu byly též jeho odkazy na
skutečnost, že byl v předcházejících stadiích trestního řízení opakovaně
obžaloby zproštěn. Uzavřel tak, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec
bylo možno v části týkající se tzv. extrémního rozporu podřadit pod deklarovaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly zjevně nedůvodné.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl,
aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatel, ačkoliv předložil Nejvyššímu soudu
mimořádně rozsáhlé podání, neuplatnil v něm žádnou relevantní námitku, kterou
by vytýkal nesoulad skutkového zjištění se znaky trestného činu, jímž byl
pravomocně uznán vinným. Prakticky celé své podání vyplnil líčením skutkových
okolností a údajně nesprávného procesního postupu v posuzované věci, v důsledku
čehož deklaroval porušení práva na spravedlivý proces. Ve skutečnosti však
nevznesl žádné námitky, jimiž by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených
v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků
trestného činu, jímž byl uznán vinným (resp. účastenství na něm), případně
nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Jeho výhrady přitom primárně
směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších instancí
(namítal především, že závěr o jeho vině nemohly učinit na základě jeho
výpovědí z přípravného řízení, v nichž se k trestné činnosti doznal). Teprve
následně (tedy až sekundárně) namítal údajně nesprávná skutková zjištění a
nesprávnou právní kvalifikaci.
K tomu je namístě připomenout, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř. nezakládají a ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná
povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Uvedený dovolací důvod obviněný uplatnil výhradně na základě toho, že se
odvolal na judikaturu Ústavního soudu hovořící o tzv. extrémním nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a tvrdil, že v jeho věci k
takovému extrémní nesouladu došlo. Takové obecné tvrzení pak rozvinul dvěma
skutkovými námitkami – jednak námitkou o úloze policistů v jeho trestní věci,
jednak námitkou o okolnostech, za kterých učinil své doznání v přípravném
řízení.
Ve výkladové rovině Nejvyšší soud konstatuje, že při respektování
judikatury Ústavního soudu lze sice zásah do skutkových zjištění v rámci řízení
o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li tzv. extrémní
nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-
li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Proto se při
posuzování uvedené argumentace obviněného – s jistou výhradou a nemalou mírou
tolerance – zabýval i otázkou, zda lze uplatněným námitkám přisvědčit. Dospěl
přitom k závěru, že v dané věci ani takováto situace nenastala.
Jak již bylo v narativní části tohoto usnesení uvedeno, k uplatněným dovolacím
námitkám podal rozsáhlý a podrobný výklad nastíněné problematiky již státní
zástupce ve svém vyjádření. Závěry, které tam učinil, přitom přiléhavě dopadají
na posuzovanou věc, takže lze na ně – i z důvodu procesní ekonomie – odkázat
(srov. zejména rozsáhlý odstavec na str. 7 shora) a pouze dodat, že dovolatel
uplatnil takřka identické námitky již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku,
což ostatně i sám ve svém podání výslovně uvedl. V této souvislosti Nejvyšší
soud rovněž připomíná svou judikaturu, podle níž jedná-li se o opakování
námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně
vypořádaly, bývá takové dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné (srov.
například usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6.
2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Za tohoto stavu pak postačovalo argumentaci
státního zástupce jen v některých směrech dále doplnit, resp. rozšířit.
Ve vztahu k prvé z uvedených námitek dovolatel citoval vybrané pasáže z
odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (zejména jeho strany 25 a 26), v nichž
soud zmiňoval rozpory a nelogičnosti ve výpovědích policistů při popisu setkání
s ním (obviněným), při jeho přebírání od rakouských orgánů a při popisu schůzky
u dálničního motorestu R., k čemuž výslovně uvedl, že to, co soud považoval za
nadstandardní přístup k němu (obviněnému), to on považuje za trestnou činnost
policistů spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele a v jejich křivé
výpovědi.
K této dovolatelově námitce je třeba uvést, že nalézací soud v uvedené
části odůvodnění svého rozsudku skutečně upozornil na to, že v průběhu
dokazování zjistil výše popsané neobvyklosti a nesrovnalosti v postupu a
výpovědích policistů, k čemuž výslovně uvedl, že si je nedovede vysvětlit a
považuje je za nadstandardní přístup policie k obviněnému. Pokud dovolatel na
tyto pasáže poukazoval, pak je třeba akcentovat, že při své argumentaci vyňal z
celého textu odůvodnění rozsudku čítajícího 43 stran (strany 3 až 46) pouze
několik (jemu prospívajících) vět a současně opomenul (může být otázkou,
nakolik záměrně) ostatní obsah odůvodnění. Především nezmínil, že soud po
popisu uvedených nejasností vysvětlil, jak se s nimi vypořádal, když uvedl: „Na
druhou stranu však připomíná, že operativní práce policistů mnohdy vyžaduje
volbu velmi neformálních postupů soustředěných na jediný cíl, a to objasnění
trestné činnosti. Jak již bylo konstatováno v posledním rozhodnutí krajského
soudu, kde tento odkázal na odložení šetření smrti M. L. pro nedostatečné
důkazy. Soud si dokáže vysvětlit velmi opatrný přístup policistů k obviněnému,
jestliže tento jim později nabídl spolupráci s tím, že odhalí nejen své
zapojení do trestné činnosti, ale rozkryje rozsáhlé nelegální aktivity dalších
osob napojených na obchodování s lehkými topnými oleji. Zde lze dle soudu
hledat důvod nadstandardního přístupu policie k obviněnému, např. v podobě
zajištění nového cestovního pasu a umožnění vycestování. Na okraj soud musí k
námitkám obhajoby objektivně sdělit, že pokud je poukazováno na „podivnou
ztrátu paměti“ policistů, která má vyvolávat pochybnosti o jejich
důvěryhodnosti, ke stejnému závěru by soud musel dospět při hodnocení poslední
z výpovědí obviněného J. V. (č. l. 5721 až 5725), který si nebyl schopen
vzpomenout na detaily pobytu ve společnosti policistů v okolí B. při své
spolupráci, ačkoliv současně tvrdil, že takováto spolupráce, kdy by bydlel
několik dnů s policisty na ubytovně, byla v jeho životě naprosto ojedinělá.“
Na tyto hodnotící závěry soudu prvního stupně odkázal i soud odvolací,
který v odůvodnění svého rozsudku (srov. stranu 8 uprostřed) nejprve odkázal na
strany 23 až 27 rozsudku soudu prvého stupně a poté dodal, že „… případné
nestandardní postupy příslušníků kriminální policie před zahájením trestního
stíhání obviněného J. V. nemohou mít vliv na věrohodnost jeho tvrzení po
zahájení trestního stíhání postupem upraveným v § 160 odst. 1 tr. ř., když v
tomto řízení byla důsledně dodržována obhajovací práva obviněného“.
Už z uvedeného je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů se předmětnými
námitkami dovolatele řádně zabývaly a své závěry pečlivě odůvodnily. K jejich
přesvědčivým úvahám proto stačí akcentovat, že pokud již došlo k postupu
policistů, který soudy označovaly jako nestandardní, stalo se tak v době před
zahájením trestního stíhání, zatímco k výpovědím, v nichž obviněný učinil
doznání (celkem devětkrát!), došlo v přípravném řízení až poté, co proti němu
bylo řádně zahájeno trestní stíhání.
Jestliže dovolatel v další části této výhrady uváděl, že dne 22. 3.
2000 bylo sděleno obvinění pro návod k trestnému činu vraždy J. Š., které jí
však nebylo doručeno, a dne 24. 3. 2000 bylo sděleno obvinění pro návod k
trestnému činu vraždy M. Š., a následně namítal, že tento postup žádný z
policistů nebyl schopen vysvětlit, pak vůbec nevyložil, jak tato sdělení
obvinění měla (příp. mohla mít) vliv na správnost rozhodnutí obou soudů nižších
stupňů. Stejně tak blíže neosvětlil smysl a význam své další argumentace, že ze
strany policistů mu mělo být předestíráno, že vražda M. L. měla být provedena
„buď v zájmu K. a Š., nebo Š. a R.“. K tomu je proto třeba jen dodat, že na
uvedeném postupu policistů nelze spatřovat nic mimořádného, neboť pokud
pracovali s těmito v úvahu přicházejícími variantami, bylo možno v průběhu
dalšího řízení očekávat sdělení obvinění jak J. Š., tak V. K.
Druhou z uvedených námitek se dovolatel snažil zpochybnit své doznání a
jeho význam pro skutková zjištění soudů, když tvrdil, že se doznal jen proto,
že mu policisté slibovali mírný trest a že od nich dostal na výběr – buď pomůže
objasnit předmětnou trestnou činnost, nebo ho může čekat doživotní trest odnětí
svobody. Tato tvrzení opřel o emocionální vyjádření, že člověk v postavení
osoby zbavené osobní svobody se chytá každého stébla, a proto zvolil verzi,
která mu mohla přinést mírnější trest, i za cenu křivého obvinění M. Š. a J. M.
a nepravdivého křivého sebeobvinění, přičemž nabyl dojmu, že policisté jsou
schopni zajistit mu cokoli.
Nejvyšší soud – stejně jako oba soudy nižších instancí – však neshledal
pro taková tvrzení reálný podklad. Obviněný se snažil takovouto námitkou
vylíčit sebe sama jako osobu podléhající emocím, která naprosto podléhala jím
tvrzenému vlivu policie a jednoduše přebírala verze předestírané policií. Z
provedeného dokazování však vyplynul zcela jiný osobnostní obraz obviněného. Ze
znaleckého zkoumání z odvětví psychologie (srov. stranu 27 a násl. odůvodnění
rozsudku soudu prvého stupně), jemuž byl podroben, totiž (mimo jiné) soudy
zjistily, že je osobou se zvýrazněním významu a pocitu vlastní důležitosti a
jedinečnosti, která nepodléhá dojmům ani subjektivním náladám či emocím a má
sklon k suverénnímu chování, mnohdy až bezohlednému; nemá obecné sklony ke
konfabulaci, a pokud by v jejím smyslu jednal, šlo by o záměrné jednání
motivované snahou získat prospěch vlastní osobě.
Soud prvého stupně při hodnocení provedených důkazů k tomu uvedl, že
pro popsané hodnocení obviněného jako osoby inteligentní a racionálně uvažující
si jen stěží dovede představit, že by právě tento obviněný, vzhledem k jeho
psychologickému profilu hypersenzitivního až podezřívavého jedince, zaměřeného
na vlastní úspěch a prospěch, podlehl příslibům či dokonce vyhrožování policie,
která mu měla pouze zajistit mírný trest, nebo naopak doživotí, takže v tomto
směru se mohl pouze spoléhat (což také činil), že v případě spolupráce s
policií mu bude navržen příznivý trest. Takovým přiléhavým hodnocením soud
velmi přesně a výstižně reagoval na námitku, kterou se obviněný snažil (již v
průběhu dokazování) vylíčit sebe sama jako osobu podléhající emocím a vlivu
policie. Takovému jeho obrazu právem nepřiznal pravdivostní hodnotu a obdobně
mu ji nepřiznal ani soud odvolací. Jiného názoru nemůže být ani soud dovolací,
zvláště když ze znaleckého zkoumání obviněného je zřejmé, že je osobou
racionálně uvažující a snažící se vyzískat v každé situaci maximální prospěch,
a nikoli ovlivnitelnou emocionální osobou.
Není bez zajímavosti, že obviněný také u této námitky „opomněl“ zmínit další
skutečnosti zjištěné a hodnocené oběma soudy nižších stupňů, především to, že
jeho opakovanému doznání (potvrzenému i při konfrontacích s tehdy
spoluobviněnými M. Š. a J. M.) korespondovaly další provedené důkazy. V prvé
řadě to byly výpovědi svědků J. Š., P. S. a R. M., jimž se svěřil s některými
informacemi o usmrcení poškozeného M. L. Tak například svědek R. M. uvedl, že
mu obviněný řekl, že „… to musel s M. L. ukončit ...“, k vlastnímu usmrcení mu
sdělil, že „… na poškozeného byla uvázána výbušnina, že se rozletěl na všechny
kousky …“, i když mu „… přitom neříkal, kdo u toho byl, nebo kdo to udělal,
jenom sděloval, že on to musel zařídit …“ (srov. stranu 31 rozsudku soudu
prvého stupně). Svědek P. S. vypověděl, že mu obviněný „… sdělil asi 3 dny před
výbuchem, že se musí nebo chce M. L. zbavit …“ (tamtéž), a konečně svědkyně J.
Š. vypověděla, že jednou jí obviněný také vyprávěl, proč zemřel M. L., že k
vraždě došlo někde u K.; chtěli jej odvézt dál, ale „M. L. se strašně bál a
jelikož se posral v autě, udělali to v K.“.
Do hodnocení věrohodnosti doznání obviněného ze strany obou soudů nižších
stupňů zapadá i jimi zmiňovaný obsah reportáže České televize s názvem „M. p.
v.“, (srov. stranu 28 rozsudku soudu prvého stupně), v níž obviněný uváděl
naprosto shodné údaje jako při výsleších v přípravném řízení, jeho
fyziodetekční vyšetření, a v neposlední řadě rovněž indicie z výslechů dalších
osob. Například svědek P. W. vypověděl, že obviněný „… se velmi zajímal o úmrtí
M. L., ... když hovořili o výbuchu v K., ztratil J. V. výraz ...“, což na něho
udělalo dojem, že „… buď o této věci něco ví, nebo má strach …“ (srov. str. 32
rozsudku soudu prvého stupně). Podobně svědkyně JUDr. A. S. uvedla, že obviněný
v době jeho pobytu u ní „… sledoval zprávy o vraždě nějakého podnikatele na j.
M. a chtěl, aby mu kupovala denní tisk …“ (tamtéž; srov. i strany 6 až 8
rozsudku odvolacího soudu). Všechny zjištěné skutečnosti pak ve svém souhrnu
vytvářely uzavřený řetězec důkazů, který oběma nižším soudům umožňoval bez
důvodných pochybností vyslovit vinu obviněného J. V.
Pokud dovolatel v závěru svého podání obecně namítal porušení jeho
práva na spravedlivý proces, je třeba připomenout, že toto právo není možné
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí,
které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno
právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. A k tomu v dané věci
přes výhrady obviněného došlo.
Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí
soudů obou nižších stupňů vyplývala (v rozporu s tvrzením dovolatele) zjevná
logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Proto Nejvyšší soud neshledal existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a