3 Tdo 1615/2014-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o
dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ?
pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T
219/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 7 T 219/2013,
byl obviněný J. K. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 2
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových
zjištěních popsaných pod bodem 1) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím
v tom, že „dne 24. 6. 2013 kolem 14:08 hod. až 14:35 hodin v O., na ul. U S.
m., v areálu bývalého podniku I., ze zadní strany administrativní budovy, za
pomocí páčidla se pokoušel odcizit kovový poklop výtahu a kovový lem nákladové
rampy, čímž mohl způsobit dosud neustanovenému majiteli objektu škodu ve výši
500,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 9. 7. 2012 vykonal
trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen Okresním soudem v
Olomouci ve věci 6T 191 /2010 pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku“,
a dále zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku,
kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině
dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 26. 6. 2013 v době od 11:15 hod.
do 12:20 hodin před orgánem G. i. b. s., pracoviště O., K. č. 6, po předchozím
řádném poučení podle trestního řádu, ačkoli byl tímto orgánem řádně poučen mimo
jiné i o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, včetně
upozornění na trestní odpovědnost za křivé obvinění, v úmyslu odvrátit své
vlastní trestní stíhání pro napadení policisty vědomě uváděl nepravdivé
skutečnosti týkající intenzity, množství a příčin úderů obdržených od
příslušníků PČR KŘ O. kraje, Územní odbor O., Obvodní oddělení O., a to pprap.
J. S. a pprap. M. H., k nimž mělo dojít ve výslechové místnosti tohoto útvaru v
O., na ul. S. dne 24. 6. 2013 v souvislosti s prováděním úkonů trestního řízení
pro podezření ze spáchání jeho majetkové trestné činnosti“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti)
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest
propadnutí věci, a to:
- 1 ks černá látková taška,
- 1 ks zvedák tzv. hever černé barvy,
- 1 ks dláto,
- 1 ks kleště kombinované červené,
- 1 ks štípací kleště,
- 1 ks plochý šroubovák,
- 1 ks nůž s dřevěnou rukojetí,
- 1 ks pilka na železo,
- 1 ks páčidlo,
- 1 ks kladivo,
- 1 ks pákové nůžky červené barvy,
- 1 ks pracovní rukavice pravá,
které jsou uloženy u PČR, KŘP O. kraje, ÚO O., OO O. u sp. zn.
KRPM-81046-10/TČ-2013-140523.
Současně byl rozsudek zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 4. 10. 2013, č. j. 7 T 159/2013-72, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 7 T
219/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak
výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci usnesením ze dne
28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ? pobočka v Olomouci ze dne
28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, podal obviněný prostřednictvím svého
advokáta dovolání (č. l. 124 ? 126), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu údajně
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Obviněný dále uvedl i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., kdy však dle rozvedení v textu dovolání lze usuzovat, že měl
na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího
soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný uvedl, že jeho námitky se netýkají pouze nesprávného právního
posouzení věci, ale také nesprávných skutkových závěrů obou soudů, které nemají
žádný podklad v provedených důkazech, kdy je přesvědčen, že se jedná o extrémní
vybočení ze základních zákonných pravidel pro zjišťování skutkového stavu, a
tedy o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítl tak existenci
extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a
provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí je podle jeho názoru výsledkem naprosto
nesprávného hodnocení důkazů.
Ve vztahu k přečinu krádeže uvedl, že místem činu byl velmi zchátralý areál
působící tak, že je určen k demolici, kdy tedy jednoznačně mohl považovat
předměty v něm za věci derelikované, resp. opuštěné, bez cizího vlastnického
práva. Jeho úmysl tedy směřoval k okupaci věci opuštěné. Z uvedeného pak
dovozuje absenci subjektivní stránky uvedeného přečinu.
Ve vztahu ke zločinu křivého obvinění pak namítl, že nebyly naplněny znaky
skutkové podstaty uvedeného zločinu, neboť přes všechny provedené důkazy, nelze
s jistotou konstatovat, co přesně se daného dne na policejní služebně událo. Ze
shromážděného důkazního materiálu zcela zjevně vyplývá, že ze strany policistů
došlo vůči němu k použití donucovacích prostředků ? hmatů, chvatů a úderů.
Jejich konkrétní množství a míra intenzity, stejně tak i jejich skutečná
příčina, pak v současnosti zůstávají otázkou, kterou lze dovozovat toliko z
vyjádření zúčastněných osob. Výpovědi osob jsou však subjektivní a protichůdné.
Navíc je nevhodně akcentována jeho trestní minulost. Obviněný napadá i skutková
zjištění stran míry jeho fyzické újmy a subjektivní stránky uvedeného přečinu s
tím, že nikdy neměl zájem na tom, aby byl kdokoli stíhán.
Obviněný dále vyjadřuje nesouhlas s výši jemu uloženého trestu, který označuje
za nepřiměřeně přísný.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ? pobočka v Olomouci, a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí věci.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 12.
2014, sp. zn. 1 NZO 1260/2014.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s
výjimkou výhrady extrémního nesouladu obviněný opakuje víceméně doslovně tytéž
argumenty, o které opíral i předcházející řádný opravný prostředek. Soud
druhého stupně se však podaným odvoláním náležitě zabýval, jak je zřejmé z
obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí. Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího
soudu plyne, že dovolání opírající se výlučně o důvody již neúspěšně uplatněné
v odvolání, na jehož podkladě byla věc řádně přezkoumána soudem druhého stupně,
bývají zpravidla odmítána jako zjevně neopodstatněná. Navíc se v tomto rozsahu
ani nejedná o námitky, jež by vyhovovaly důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil. Dovolatel brojí výlučně proti
skutkovým zjištěním, a to navíc pouhým opakováním námitek. Smyslem těchto
výhrad není vytýkat pochybení v právním posouzení skutku, nýbrž prosadit změnu
skutkových zjištění tak, aby odpovídala zájmům obviněného. Jestliže v této
souvislosti obviněný namítá, že meritorní rozhodnutí je zatíženo extrémním
nesouladem mezi obsahem důkazů, skutkovými zjištěními a právním posouzením
věci, zůstává toto jeho tvrzení v rovině pouhé proklamace.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř.
[v textu dovolání je zřejmě písařskou chybou uvedeno písm. k)] pak státní
zástupce uvedl, že tento důvod nemůže být naplněn. Vadou rozhodnutí naopak je
to, že výrok o souhrnném trestu je neúplný, neboť neobsahuje specifikaci
sbíhající se trestné činnosti řešené rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze
dne 4. 10. 2013, sp. zn. 7 T 159/2013, za niž byl ukládán souhrnný trest,
přičemž označení sbíhajících se trestných činů (trestného činu) není uvedeno
ani v odůvodnění rozhodnutí. Tato vada se opakuje i v rozhodnutí soudu
odvolacího, nicméně dovolatel tento nedostatek napadenému rozhodnutí nevytýká,
a proto nemůže být v řízení o dovolání napraven.
S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ? pobočka v Olomouci ze dne
28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým
byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst.
1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
S ohledem na znění námitek obsažených v dovolání má Nejvyšší soud za to, že
obviněný, přestože uvedl výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř., odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci
odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše
uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný v rámci podaného dovolání poukazuje na nesprávná skutková zjištění,
kdy namítá, že se předmětných skutků nedopustil, tedy předkládá vlastní verzi
skutkového stavu věci, kteroužto dovozuje z vlastního hodnocení provedených
důkazů. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nelze
podřadit námitky stran výpovědí svědků a poškozeného [skutek pod bodem 2)
výroku o vině], nebo toho, v jakém rozsahu došlo k použití donucovacích
prostředků ze strany policistů a jaká míra zranění byla obviněnému způsobena
[skutková zjištění stran skutku pod bodem 2) výroku o vině].
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil. Předpokladem je zde nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný své námitky uplatnil s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména
v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se
obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn
přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy
pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv
spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy
nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v
Ostravě ? pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na
provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy
soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými
objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém
tvrzení, které z nich vyplývalo.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině, obviněný namítl absenci
subjektivní stránky předmětného přečinu krádeže, kdy namítl, že jeho úmysl
nesměřoval k přisvojení si cizí věci, ale k okupaci věci opuštěné.
Uvedenou námitku uplatnil obviněný již v předcházejících stádiích trestního
řízení, včetně řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí dostatečně
zabýval. V rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „obžalovaný musel být
přinejmenším minimálně srozuměn s tím, že se zmocňuje cizí věci, tedy dané
trestné činnosti se dopustil minimálně ve formě úmyslu nepřímého“ (str. 4
napadeného usnesení). Objekt, do kterého obviněný bez povolení vstoupil, byl
opatřen cedulemi v objektu sídlící firmy, obchodu a skladu, navíc jak uvedl
odvolací soud, nelze bez dalšího předpokládat, že věci nacházející se v na
první pohled opuštěných budovách nemají majitele, resp., že se jedná o věci
opuštěné, neboť takovýto závěr by byl poněkud absurdní. Soudy vycházely z
výpovědi obviněného, kteroužto obviněný měnil a kterážto byla vyvrácena
výpověďmi nezávislých svědků P. K. a E. M.. Nalézací soud neuvěřil verzi
obviněného, že z jeho strany došlo k jakémusi omylu v úsudku a odvolací soud se
s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil.
I ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině stran zločinu křivého obvinění
obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již součástí řádného
opravného prostředku. Odvolací soud se k těmto námitkám vyčerpávajícím způsobem
vyjádřil a Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. V uvedeném tedy
postačuje odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména pak str. 6
až 7, popř. usnesení odvolacího soudu, zejména str. 4 až 5 napadeného usnesení.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části
odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci jasně vyplývá, jaké skutečnosti
soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými
úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je
rovněž patrno, jak se vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a jakými
právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním
posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 4 až 6
napadeného usnesení), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat. Na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené
obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
Pokud pak obviněný namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu, Nejvyšší soud
podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve
vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví
jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá v podaném dovolání.
Přestože, jak uvedl v rámci vyjádření k podanému dovolání státní zástupce, lze
shledat pochybení soudu ve výroku o souhrnném trestu, tato námitka nebyla
obviněným uplatněna, a proto ji nelze v rámci dovolacího řízení napravit.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným
podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil
námitky zcela totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích
řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného J. K. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata