11 Tdo 35/2015-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2015
dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné M. B., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 11 To 74/2014, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 2 T 13/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 2 T
13/2013, byla M. B. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byla podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle
§ 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti
tím, že si v době nejméně od července 2011 do konce října 2012 na různých
místech v T. za úplatu opatřovala od neustanovené osoby pod přezdívkou N. omamnou látku heroin, a to nejméně v množství ze začátku jedenkrát týdně po 5 g
po dobu jednoho měsíce, kdy se jednalo o množství 20 g heroinu, poté za období
dvou měsíců jedenkrát týdně po 10 g, kdy se jednalo o množství 80 g heroinu,
dále za období 6 měsíců jedenkrát týdně po 20 g, kdy se jednalo o množství 480
g heroinu, a ve zbývajícím období nejméně od dubna 2012 do konce října 2012
jedenkrát týdně po 50 g, kdy se jednalo o množství nejméně 1 400 g heroinu,
celkem si tak opatřila množství nejméně 1 980 g heroinu za účelem jeho další
distribuce za úplatu mezi koncové uživatele, kdy 1 g heroinu nakupovala za
částku 600 Kč a následně jej prodávala v uvedeném období za částku 800 Kč
nejméně osobám:
1. v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2011 v T. – T., M. t., a na přesně nezjištěném místě v T. prodala R. H., nejméně ve třech
případech omamnou látku heroin, a to zpravidla v množství po 0,2 – 0,5 g za 200
Kč až 500 Kč, celkem tedy nejméně 0,6 g za částku nejméně 600 Kč,
2. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce prosince 2011 do konce
října 2012 v T. – T., M. t., Š., prodala E. H., nejméně ve 150 případech
omamnou látku heroin, a to zpravidla v množství po 0,5 g za 500 Kč, celkem tedy
75 g za částku nejméně 75 000 Kč,
3. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna do září 2012 v T.,
Š., darovala a dále prodala P. T., nejméně ve 12 případech omamnou látku
heroin, a to zpravidla v množství po 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 3,2 g za
částku nejméně 2 400 Kč,
4. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce září do konce října 2012 v
T., Š., zároveň i na jiných místech v T. prodala K. Ž., nejméně v 7 případech
omamnou látku heroin, a to 1 g za 1 000 Kč, celkem tedy 7 g za částku nejméně 7
000 Kč,
5. v přesně nezjištěné době v průběhu října 2012 v T., Š., prodala R. V., nejméně v 5 případech omamnou látku heroin, a to 0,4 g za 200 Kč, celkem
tedy 2 g za částku nejméně 1 000 Kč,
6. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna 2011 do konce října
2012 v T. – T., M. t., Š., prodala L. K., a J. R., v intervalech téměř každý
den, nejméně ve 400 případech omamnou látku heroin, to vždy po 0,5 g za 500 Kč,
kdy od 7. 9. 2012 z důvodu nástupu výkonu trestu J. R. v SRN, v T. – T., Š.,
zakoupila L. K. od obviněné omamnou látku heroin nejméně ve dvou případech po
0,2 g za 400 Kč, tedy celkem se jednalo o zakoupené množství 200,4 g heroinu za
částku nejméně 200 400 Kč,
7.
v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna do konce října 2012
v T., Š., prodala N. Š., nejméně ve 100 případech omamnou látku heroin, z toho
v 70 případech po 0,3 g za 250 Kč, ve 30 případech 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy
27 g za částku nejméně 23 500 Kč,
8. v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu do prosince 2012 v T. –
T., M. t., Š., prodala R. B., nejméně v 10 případech omamnou látku heroin, a to
zpravidla v množství po 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 2 g za částku nejméně 2
000 Kč,
9. v přesně nezjištěné době v průběhu října a listopadu 2012 v T., Š.,
prodala Z. D., nejméně v 30 případech omamnou látku heroin, a to 0,2 g za 200
Kč, celkem tedy 6 g za částku nejméně 6 000 Kč,
10. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce srpna do konce října 2012
v T. – T., M. t., Š., prodala L. B., nejméně ve 122 případech omamnou látku
heroin, a to 100x po 0,5 g za 400 Kč, 2x po 0,2 g za 200 Kč, celkem tedy 60,4 g
za částku nejméně 48 400 Kč,
jakož i dalším neustanoveným osobám, přičemž heroin je omamnou látkou uvedenou
v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a je zařazen do
Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, na základě kterého Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 11 To 74/2014, podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné podle § 283 odst. 3 za
použití § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v
trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch
obviněné. K důvodům dovolání uvedl, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení a obviněné byl uložen trest mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a odkázal
na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Vrchního
soudu v Praze a konstatoval, že důvody pro podání dovolání v neprospěch
obviněné jsou spatřovány v tom, že vrchní soud jako soud druhého stupně v
řízení o odvolání zmírnil uložený trest aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
přestože k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nebyly splněny zákonem
stanovené podmínky, ani pokud se jedná o okolnosti spáchaného trestného činu,
ani pokud se jedná o osobu obviněné (poměry pachatele). Podle nejvyššího
státního zástupce již z označení tohoto ustanovení „mimořádné snížení trestu
odnětí svobody“ je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej
nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu,
že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro
pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě
pečlivě odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Podle nejvyššího státního zástupce je pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby nezbytné naplnění tří kumulativních
podmínek: (I) existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o
tom, že (II) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo
pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž (III) nápravy pachatele lze dosáhnout
i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností
případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ
zvlášť, anebo obě zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedna z nich. Žádnou
z těchto podmínek zákon výslovně nepreferuje a vždy bude záležet na posouzení v
každé věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom je nutné respektovat výjimečný
charakter tohoto ustanovení a používat ho jen v těch případech, kdy lze
přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v něm uvedených, s tím, že se nemůže
jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které
se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují
a výrazně snižují závažnost trestného činu.
Jen takový souhrn může nabýt
charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný
spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany,
nebo pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám
nezavinil, k činu byl vyprovokován poškozeným apod.). Např. běžný rodinný
život, dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným
trestným činem nebo vedení řádného života před činem, jsou polehčujícími
okolnostmi ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k
okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, zpravidla v
rámci příslušné trestní sazby. Lze je totiž považovat ve většině případů jen za
obvyklé, nikoliv výjimečné, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti,
uvedené v § 41 tr. zákoníku, příp. jiné tam neuvedené, byly tak intenzivní a
tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je
možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku
[např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v § 41
písm. e) nebo g) tr. zákoníku apod.]. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku
lze podle nejvyššího státního zástupce odůvodnit i okolnostmi, které jsou
znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich
význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových
trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však
dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková
podstata (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007). Není možné ani zásadně vyloučit, že by více okolností, které
jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu
nabylo v konkrétním případě takového významu, že by je bylo možné hodnotit jako
okolnosti případu ve smyslu § 58 tr. zákoníku (viz č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr.). Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody je potom možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou
chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho
výdělku apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že
vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému
trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti
trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. (viz
č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Přitom musí být, jak u okolností případu, tak u
poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady,
totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto
skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i
trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).
Ze všech těchto skutečností je podle nejvyššího státního zástupce
nutné zdůraznit, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat
alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně
odůvodňuje či dokladuje, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není
způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. přiměřeně č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). V přezkoumávané věci se však odvolací soud podle názoru nejvyššího státního
zástupce uvedenými kritérii neřídil, neboť v zásadě existenci podmínek § 58
odst. 1 tr. zákoníku dovodil pouze na podkladě okolností, jež soud prvního
stupně zvažoval jako polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, aniž by v
potřebné míře rozlišil, že podle § 39 odst. 4 druhá věta tr. zákoníku k
okolnosti, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody, nelze
přihlédnout jako k okolnosti polehčující. Odvolací soud současně ani s
nezbytnou pečlivostí neodůvodnil, v čem jsou poměry obviněné anebo okolnosti
spáchaného trestného činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní
hranici zákonné trestní sazby, která v daném případě činí pět roků (pozn.:
dolní hranice trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku činí osm let), by
byl pro obviněnou nepřiměřeně přísným. Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud svůj závěr založil na osobních
poměrech obviněné, především na skutečnostech, že je matkou tří nezletilých
dětí a na její bezúhonnosti, tedy že do současné doby nebyla soudně trestána,
resp. na jejím postavení v distribučním řetězci, ale neodůvodnil žádným
způsobem, v čem spatřuje jejich mimořádnost, stejně jako nezdůvodnil, z jakého
důvodu tyto poměry způsobily, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody
by bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné, a rovněž z čeho dovozuje, že nápravy
obviněné lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Při úvaze o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody, kdy zákon zdůrazňuje zejména nápravu pachatele,
nelze ani opominout potřebu dostatečné ochrany společnosti, která má význam
zejména z důvodů, kdy je nepodmíněný trest ukládán za závažnou trestnou
činnost. Obviněná M. B. byla odsouzena za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se obviněná jednání
dopustila ve velkém rozsahu, po delší dobu, a ve vztahu k velkému množství
osob, které od ní látku heroin odebíraly, a v neposlední řadě i vzhledem k výši
finanční částky, kterou tímto jednáním pro sebe získávala, přitom nelze podle
nejvyššího státního zástupce v případě obviněné mít za to, že její poměry a
zároveň ani povaha, závažnost a ohrožení společnosti jsou tak málo intenzivní,
že výrazně vybočují z obvyklých případů, a že by byl namístě shovívavý postup
při ukládání trestu. Odvolací soud podle něj podcenil závažnost samotného
skutku, jehož se obviněná dopustila, a výměrou trestu bagatelizoval vysokou
škodlivost drogové kriminality.
Nejvyšší státní zástupce se v tomto ohledu
ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že se jedná o jednu z
nejnebezpečnějších kriminalit, která velmi negativním a často nenahraditelným
způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Nejsou zde tedy podle něj dány
žádné mimořádné okolnosti případu, jež by měly být zohledněny v mimořádném
snížení trestu pod dolní hranicí sazby. Obviněná sice vedla před spácháním
trestného činu řádný život, nicméně tato obecná polehčující okolnost bez
dalšího nemůže být podkladem pro uplatnění institutu mimořádného snížení trestu
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ani u jiných bezúhonných pachatelů
trestné činnosti není tato skutečnost dle dostupné judikatury dostatečnou
podmínkou pro uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby (viz např. č. 21/1970, 14/1965, 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Rovněž péče o nezletilé děti
není sama o sobě skutečností, jež by obecně vzato vyžadovala uložení trestu pod
zákonnou trestní sazbu. Vrchní soud v Praze tak podle nejvyššího státního zástupce učinil rozhodnutí,
které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, což naplňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně tím, že aplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněné
uložil trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby stanovené
trestním zákoníkem na trestný čin, kterým byla uznána vinnou, přičemž zohlednil
skutečnosti, které nebyly vyjádřením žádného mimořádného stavu či mimořádné
situace, resp. které by mohly být podkladem pro aplikaci mimořádného a
fakultativního institutu, ale v zásadě jsou pouze vyjádřením okolností, které
byly v konkrétním případě dostatečným způsobem zohledněny soudem I. stupně při
ukládání trestu odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby, naplnil i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nebyl dán podklad
pro postup ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud dané ustanovení Vrchní
soud v Praze nesprávně aplikoval, uložil tím obviněné trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána
vinnou. Závěrem svého dovolání tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 11 To
74/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se vyjádřila obviněná M. B. prostřednictvím svého obhájce
JUDr. Karla Kýčka. S dovolatelem nesouhlasí, naopak se ztotožňuje s rozhodnutím
soudu druhého stupně. Ten jí uložil trest pod spodní hranicí zákonné trestní
sazby zcela správně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná má ve své
péči tři nezletilé děti, a to M. a T. a V. výživné na první dvě bylo stanoveno
ve výši 600 Kč, na nezl. V. ve výši 1 000 Kč.
K její péči o nezletilé nejsou ze
strany orgánu sociálně právní ochrany dětí výhrady. V době páchání trestné
činnosti obviněná pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč, byla
tedy pod hranicí životného minima a trestnou činnost páchala proto, aby
zajistila živobytí sobě a dětem, jinou motivaci neměla. V přípravném řízení a v
řízení před soudem spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a snažila
se také ztotožnit osobu, která jí heroin dodávala. Obviněná připomněla, že se k
trestné činnosti doznala, nebyla dosud trestána a v místě bydliště proti ní
nejsou výhrady. Před spácháním trestné činnosti vedla řádný život. Od doby
jejího spáchání uplynula již delší doba. Nyní je ve výkonu trestu, který je pro
ni dostatečným ponaučením. Zapojila se do výkonu práce ve věznici. Obviněná
těžce nese, že jsou dvě její starší dcery v péči její matky a nejmladší dcera v
péči otce nezletilé. Má obavu, že by dlouhým výkonem trestu došlo k zpřetrhání
citových vazeb. Bylo podle ní dostatečně prokázáno, že je samoživitelkou (k
tomu odkázala na č. 35/1963 a 21/1970 Sb. rozh. tr.). Podotkla také, že byla
posledním článkem distribučního řetězce ve vztahu k odběratelům drogy. Závěrem
svého vyjádření pak obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako
nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.],
že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e
odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a)
tr. ř.]. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i
v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale
ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě
nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií
uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného
přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani
prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že argumentace nejvyššího státního zástupce
uplatněným dovolacím důvodům odpovídá. Přesto jí však nelze přisvědčit.
Dovolatel podal obsáhlý výklad podmínek aplikace institutu mimořádného snížení
trestu odnětí svobody včetně odkazů na judikaturu, jež tyto podmínky
konkretizuje, nicméně postup Vrchního soudu v Praze se nejeví být s touto
judikaturou a samotným ustanovením zákona v rozporu. Převážná část argumentace
podané v dovolání není zcela přiléhavá danému případu (dovolatel například
uvádí, že obviněná sice vedla před spácháním trestného činu řádný život,
nicméně tato obecná polehčující okolnost bez dalšího nemůže být podkladem pro
uplatnění institutu mimořádného snížení trestu – v posuzovaném případě přitom
nebyla tato okolnost „bez dalšího“ podkladem pro aplikaci § 58 tr. zákoníku).
Základním dovolacím argumentem je, stručně řečeno, zdůraznění výjimečnosti
institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a přesvědčení dovolatele,
že tato výjimečnost v daném případě nebyla dána, a dále poukaz na nedostatečné
odůvodnění ze strany vrchního soudu.
Lze připustit, že aplikace § 58 tr. zákoníku mohla být vrchním soudem
pečlivěji zdůvodněna, nicméně naplnění zákonem vyžadovaných podmínek je z
napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Vrchní soud spatřuje naplnění podmínek
pro aplikaci citovaného institutu v poměrech obviněné. Doplnil dokazování
zprávou Magistrátu města Teplice, z níž vyplynulo, že obviněná má do své
výchovy svěřeny tři nezletilé dcery, M. a T., a V., výživné bylo stanoveno na
starší dvě dcery ve výši 600 Kč, na nejmladší ve výši 1 000 Kč. K její péči o
nezletilé nebyly zjištěny žádné negativní poznatky. Tuto skutečnost pak vrchní
soud hodnotil v souvislosti s dalšími polehčujícími okolnostmi, tedy že
obviněná nebyla dosud soudně trestána a v obchodu s heroinem zastávala pozici
posledního článku. K tomu je možné odkázat na rozhodnutí publikované pod č.
21/1970 Sb. rozh. tr., podle nějž nelze vyloučit, že více okolností, které
jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu
nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako
okolnosti případu ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 40
tr. zák.), a především na rozhodnutí publikovaná pod č. 35/1963 a 3/1970 Sb.
rozh. tr., která za poměry pachatele odůvodňující uplatnění institutu
mimořádného snížení trestu odnětí svobody považovala skutečnost, že je
živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, resp. že pečuje
o osoby, které jsou na něm závislé svou výživou nebo výchovou, což je právě
případ obviněné. V kontextu aktuálních společenských a ekonomických poměrů asi
sotva kdo bude „živitelem mnohočlenné rodiny“, nicméně péči o tři nezletilé
dcery svěřené do výchovy obviněné, na něž bylo stanoveno výživné v de facto
symbolické výši, lze za takovou mimořádnou okolnost bezpochyby považovat.
V daném případě se však podle názoru Nejvyššího soudu nabízelo
zhodnotit i další okolnosti svědčící ve prospěch obviněné, které v řízení vyšly
najevo, ovšem při ukládání trestu jim nebyla věnována dostatečná pozornost.
Obviněná v rámci své obhajoby opakovaně tvrdila, že motivací ke spáchání činu
byla finanční tíseň. Mimo soudem stanoveného výživného uvádí jako příjem pouze
rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč. Podle rozsudku soudu prvního stupně měla
obviněná pobírat rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč, přídavek na dítě 1 720
Kč a výživné na dvě nezletilé dcery v celkové výši 600 Kč. Má pouze základní
vzdělání. Její celkový měsíční příjem by tak v době konání hlavního líčení
činil 6 120 Kč. Bylo by proto namístě zjistit, kolik činil celkový legální
příjem obviněné v době páchání trestné činnosti včetně toho, zda bylo řádně
hrazeno výživné stanovené na nezletilé. Pakliže se tato částka pohybovala kolem
šesti tisíc korun, je zcela zřejmé, že nemohla ani zdaleka stačit k výživě čtyř
osob. Výdělkové možnosti obviněné přitom byly zásadně omezeny péčí o nezl. V. a
navíc také pouze základním vzděláním. Soud prvního stupně stanovil celkový
výnos z trestné činnosti na částku 396 000 Kč. Při vědomí, že trestná činnost
trvala šestnáct měsíců, což činí průměrný zisk 24 750 Kč měsíčně, v souvislosti
s nedostatečným legálním příjmem a skutečností, že obviněná víceméně sama
živila tři nezletilé děti, se ovšem tato částka nejeví až tak vysoká.
Dále by se při srovnání s obdobnými případy jako polehčující okolnost,
kterou však soudy přehlédly, mohlo jevit také to, že osoby, které od obviněné
drogy kupovaly, byly ve věkovém rozmezí 28 až 40 let, tedy osoby již poměrně
zkušené.
Konkrétní výše trestu je pak do značné míry otázkou soudcovského uvážení, nejde
o údaj, jenž by bylo možno přesně vypočítat podle předem určeného vzorce.
Vrchní soud dospěl k závěru, že k nápravě obviněné postačí trest v trvání čtyř
a půl roku (obviněná nebyla dosud soudně trestána), přičemž otázku, proč to
nemělo být např. pět let, jak uvádí dovolatel, není podle názoru Nejvyššího
soudu namístě řešit v dovolacím řízení. Podstatné je, že vrchní soud nevybočil
ze zákonných mezí, jeho rozhodnutí odpovídá podmínkám § 58 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nedošlo.
Dovolání nejvyššího státního zástupce proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch