ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
Ing. B. B., zastoupené JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem Horky 99,
664 61 Rebešovice, Slovenská republika, proti žalovaným 1) V. M., a 2) A. M.,
zastoupeným Mgr. Martinou Bártovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na
Valešince 171, o určení vlastníka nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 39 Co 75/2016-286, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 39 Co
75/2016-286, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října
2015, č. j. 34 C 762/2013-228, ve znění opravného usnesení téhož obvodního
soudu ze dne 9. června 2016, č. j. 34 C 762/2013-301, vyjma jeho výroku I.,
jímž nebyla připuštěna změna žaloby ohledně určení, že zůstavitel Ing. J. B.
byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku v katastrálním území V., a dále
usnesení téhož obvodního soudu ze dne 8. července 2016, č. j. 34 C
762/2013-309, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným
specifikované náklady řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
října 2015, č. j. 34 C 762/2013-228, jednak výrokem I. nepřipustil změnu žaloby
ohledně určení vlastnictví zůstavitele Ing. J. B. k pozemku v katastrálním
území (dále též „k. ú.“), dále výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala určení, že „zůstavitel Ing. J. B, zemř. 21. 5. 2010, byl ke dni své
smrti vlastníkem bytové jednotky v budově stojící na parcele č. 1852/7,
1852/8, 1852/9 a 1852/10, jakož i spoluvlastníkem podílu na společných částech
budovy dále spoluvlastníkem nebytových jednotek totožně v budově a dále
vlastníkem budovy bez č. p. (garáže) na pozemku, vše v katastrálním území V.,
obec P.“ (dále též „bytová jednotka“), a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2016, č. j. 39 Co 75/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených výrocích
II. a III. potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.) a dále nařídil soudu prvního stupně provést opravu výroku II. „tak,
že za slova ‚žaloba ze dne 27. 12. 2013, kterou se‘ se vkládá slovo ‚žalobkyně‘
a nahrazuje slovo ‚žalovaná‘“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel z předmětných
právních předpisů a z judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) vztahující se k problematice nabytí nemovitostí v dobré víře od
nevlastníka („nemo plus iuris“), když ani případná neplatnost smluv nemohla nic
změnit na vlastnickém právu žalovaných, kteří předmětnou bytovou jednotku
nabyli v dobré víře. Rozhodnutí soudu prvního stupně „rovněž odpovídá
spravedlivému uspořádání věci, přičemž odvolací soud souhlasil i s aplikací
nového občanského zákoníku (§ 6).“
Odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a „z rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 42 T 12/2015 vzal za
prokázané, že JUDr. M. S. byla uznána vinnou mimo jiné z toho, že společně se
Š. K. donutily poškozenou žalobkyni k podpisu darovací smlouvy o převodu
nemovitosti ze dne 11. 6. 2010, kterou předem připravila JUDr. S. a dle které
poškozená žalobkyně nemovitosti darovala Š. K..“ V této souvislosti odvolací
soud dále konstatoval, že „obě (obžalované) byly (nepravomocně) odsouzeny
Městským soudem v Praze ze dne 7. 12. 2015 a 25. 2. 2016, sp. zn. 42 T 12/2015
za vydírání, neboť mimo jiné žalobkyni donutily sepsat darovací smlouvu na
nemovitosti ve prospěch Š. K.. Tato okolnost je pro posouzení věci bezvýznamná,
jak shora uvedeno, protože již jejich první převod ze zůstavitele byl
neplatný.“
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 9. června 2016, č. j. 34 C
762/2013-301, rozhodl, že se jeho rozsudek ze dne 5. října 2015, č. j. 34 C
762/2013-228, ve výroku II. opravuje „tak, že za slova ‚žaloba ze dne 27. 12. 2013, kterou se‘ se vkládá slovo ‚žalobkyně‘“ a nahrazuje slovo ‚žalovaná‘“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti
svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. mimo jiné vymezila tím, že odvolací
soud se napadeným rozhodnutím v řešení právní otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele („nemo plus iuris“) odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka v této souvislosti
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015).
Kromě toho pak
dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům), že při právním
posouzení věci dostatečně důsledně nereagoval(y) na dovolatelkou v dovolání
zmiňované okolnosti případu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, aby podané žalobě bylo zcela
vyhověno, případně aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokátky)
předně z opatrnosti namítli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl jako
opožděné. Kromě toho dovolání není v této věci přípustné, jelikož předmětná
právní otázka („nemo plus iuris“) byla vyřešena rozhodnutím velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a to ve
prospěch závěru o přípustnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě
jeho dobré víry. Kromě toho oba soudy ve svých rozhodnutích potvrdily existenci
dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí ohledně dotčených
nemovitostí. Žalovaní mají za to, že v řízení před obecnými soudy bylo
prokázáno, že žalobkyně v této věci v žádném případě není v postavení
podvedeného původního vlastníka, ale že to bylo právě její nepoctivé jednání,
které vyvolalo příslušné právní kroky, tj. smluvní převody předmětných
nemovitostí, v důsledku kterých tyto nemovitosti žalovaní nabyli do svého
vlastnictví, a to v dobré víře. Nejvyšší soud (jako soud dovolací - § 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně, které bylo podáno včas, je – jak bude vyloženo dále – ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Předně je třeba poznamenat, že dva měsíce před vydáním dovoláním napadeného
rozsudku odvolacího soudu, v němž je řešena právní otázka nabytí nemovité věci
od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí,
velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), rozsudek, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že
„podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince
2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z
citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní
judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na
judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil (srov. např. jeho
rozsudky ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4872/2015, ze dne 22. června
2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, nebo ze dne 21. září 2016, sp. zn.
30 Cdo
1193/2016-453), že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané
v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis
v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne
17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014). Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí
vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré
víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet
následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva
původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o
zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve
většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku
doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj.
učiněného na
základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k
takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru
nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní
vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud
však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v
eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči
původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině
takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit
vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému
jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry
nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí
předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy
zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho
nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel
(účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších
okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla
svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění
dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení
závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících
ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná
se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o
její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu
nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria
či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně,
nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho
nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu
zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního
vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při
nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru
nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které
Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil,
že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích,
v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které
po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá
skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu
předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto
pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli,
který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná
výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování
maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která
vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor
Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný
rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci
právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v
něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný
skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS
2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti
od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž
soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě,
že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého
rozsudku odkazovat. V rozsudku ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn.
30 Cdo 1305/2016, Nejvyšší soud
zdůraznil, že je povinností soudu v řízení, v němž je řešena právní otázka
nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě
dobré víry nabyvatele, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu
jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu
popsaného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, či nikoliv, aniž by
břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se
domáhá ochrany svého vlastnického práva. Nejvyšší soud pro poměry v této věci také připomíná svůj rozsudek ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4299/2015, v němž zaujal a odůvodnil právní názor,
že ve sporu o určení vlastnictví, v němž je řešena otázka absolutní neplatnosti
smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené mezi A (osobou stiženou duševní
poruchou) a B, a dále převodní smlouvy uzavřené mezi B a C, je nezbytné
poskytnout zvýšenou ochranu původnímu vlastníkovi A coby osobě (v době převodu)
stižené duševní poruchou. V usnesení ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 2724/2016, dovolací soud zaujal
právní názor, že jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu)
zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí vyložil příslušné znaky jeho
skutkové podstaty, jehož součástí je i posouzení, zda v souvislosti s
předmětným právním úkonem nedošlo k trestněprávnímu jednání ze strany prvního
nabyvatele (Ústavní soud se sice v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 výslovně
zmiňuje o podvodném jednání, jež zpravidla bude znemožňovat průchod principu
ochrany dobré víry dalšího nabyvatele, avšak z kontextu tohoto nálezu je
zřejmé, že při řešení otázky „nemo plus iuris“ je rozhodující soud při
zvažování dobré víry nabyvatele povinen přihlédnout ke každému trestněprávnímu
jednání prvního nabyvatele, které se vztahuje k proběhnuvší majetkové
transakci), pak pokud v zahájeném řízení o určení vlastnického práva k
nemovitému majetku vyjde najevo skutečnost, že probíhá trestní řízení, v němž
má být řešena otázka trestněprávního jednání osob v souvislosti s uvedenou
majetkovou transakcí, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v oné civilní
věci, pak je tu jednoznačně důvod k přerušení předmětného civilního řízení ve
smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Jakkoliv dovolací soud reflektuje pohled obou soudů na okolnosti, za kterých
žalobkyně uzavřela se zůstavitelem Ing. J. B. (dne 9. dubna 2008) darovací
smlouvu, na základě které Ing. J. B. daroval žalobkyni (své přítelkyni)
předmětnou bytovou jednotku, ač v uvedenou dobu nebyl (pro svou duševní
poruchu) způsobilý k takovému právnímu úkonu a ač žalobkyni v době uzavírání
této smlouvy nedostatek způsobilosti zůstavitele k tomuto právnímu úkonu musel
být znám, jsou pro rozsouzení v dané věci zásadně významné následující
okolnosti:
a) podle zjištění soudu prvního stupně (učiněného z rozsudku téhož soudu ve
věci sp. zn. 28 C 372/2010) „žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Ing. J. B.,
zemř. 21. 5. 2010. Právním důvodem je závěť ze dne 16. 11. 2004 ve formě
notářského zápisu č.
Z 596/2004. Předmětem dědictví mají být nemovitosti
uvedené ve výroku II. rozsudku (tj. předmětná bytová jednotka); jak se ovšem
podává z posledně označeného rozsudku, uvedený soud v právní věci o určení
dědiců, s ohledem na zůstavitelem učiněnou závěť ze dne 16. listopadu 2004,
určil, že „žalobci ad A) Prof. Ing. Z. P., ad B) Ing. D. M., ad C) MUDr. M. Ž.,
ad D) Ing. B. B., ad E) Ing. J. B., ad F) E. V., ad G) Ing. M. K., ad H) J. J.,
jsou dědici po zůstaviteli Ing. J. B., zemřelém dne 21. 5. 2010“, tedy určil
dědičkou ze závěti nejen žalobkyni, nýbrž i další osoby; v takovém případě
(vycházel-li by soud prvního stupně, resp. odvolací soud z takového zjištění)
by ovšem bylo nezbytné reflektovat v judikatuře dovolacího soudu ustálený
právní názor, že účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí
vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, pak
takové rozhodnutí neodstraní stav právní nejistoty v právním vztahu a nemůže
být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení, přičemž
nechtějí-li dědicové vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je
označil v žalobě za žalované (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30
Cdo 3357/2013);
b) platnost závěti ad a) zpochybněna nebyla;
c) žalobkyně se jako dědička ze závěti žalobou domáhá určení, že předmětná
bytová jednotka byla ke dni (21. května 2010) smrti zůstavitele v jeho
vlastnictví;
d) žalobkyně, ač podle zjištění obou soudů věděla, že zůstavitel byl pro svou
duševní poruchu právně nezpůsobilý, uzavřela s ním jako s dárcem dne 9. dubna
2008 darovací smlouvu, na základě které jí měla být darována předmětná bytová
jednotka;
e) podle zjištění soudu prvního stupně „zůstavitel byl v roce 2009, v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 50 Nc 1001/2009, zbaven
způsobilosti k právním úkonům s účinky k roku 2006“;
e) podle zjištění soudu prvního stupně (odvolacího soudu) žalobkyně v důsledně
trestně právní činnosti JUDr. M. S. a Š. K. darovala (na základě darovací
smlouvy ze dne 11. června 2010) předmětnou bytovou jednotku Š. K., která jí
krátce poté (dne 6. října 2010) na základě kupní smlouvy prodala žalovaným za
kupní cenu 4.100.000 Kč. Dovolací soud předně nesdílí právní názor odvolacího soudu (obou soudů), že
okolnost trestně právního jednání JUDr. M. S. a Š. K. „je pro posouzení věci
bezvýznamná...protože již jejich první převod ze zůstavitele (roz. ze
zůstavitele na žalobkyni) byl neplatný.“ Předně dovolatelka již v době uzavření
předmětné darovací smlouvy byla po zůstaviteli závětní dědičkou, přičemž bez
důsledného objasnění všech okolností případu, nelze ze samotné skutečnosti, že
žalobkyně – ač byla závětní dědičkou – se nechala od zůstavitele (v době, kdy
musela vědět, že je zůstavitel stižen duševní poruchou, pro kterou není schopen
činit platné právní úkony) obdarovat předmětnou bytovou jednotkou, činit závěr,
že toto jednání žalobkyně oslabuje její pozici domáhat určení, že předmětná
bytová jednotka byla v době smrti zůstavitele Ing. J. B.
v jeho vlastnictví. Je třeba si také uvědomit, že primárně v této věci nejde (ani objektivně – bez
projednání dědického řízení – by jít nemohlo; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, usnesení téhož
soudu ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010, nebo rozsudek téhož
soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010) o určení vlastnictví
žalobkyně k bytové jednotce, nýbrž o určení, že v době smrti zůstavitele Ing. J. B. byla tato bytová jednotka (stále) v jeho vlastnictví. I kdyby tedy sama žalobkyně měla v dané věci postupovat nepoctivě (zůstává však
stále nevysvětlen její motiv, pohnutky, které jí vedly i přes okolnost, že v
inkriminovanou dobu byla závětní dědičkou po uvedeném zůstaviteli, přesto
přistoupila k uzavření předmětné darovací smlouvy), závěry, které učinily oba
soudy, by byly uplatnitelné v situaci, pokud by se sama žalobkyně domáhala
určení svého vlastnictví k této bytové jednotce. Jestliže tomu tak není, neboť
žaloba směřuje k vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že Ing. J. B. byl v
době své smrti výlučným vlastníkem této bytové jednotky, pak sama okolnost, že
dané řízení zaktivizovala žalobkyně coby závětní dědička, resp. dosud soudy
nebylo zohledněno, zda tak žalobkyně učinila jako jeden ze závětních dědiců, s
přihlédnutím k tomu, že výsledky dědického řízení po zůstaviteli nelze
presumovat, nemůže sehrávat natolik relevantní roli z hlediska posuzování
otázky „nemo plus iuris“ ve vztahu k žalovaným. Podstatné totiž je, že
předmětem řízení je určení, že uvedený nemovitý majetek byl v době smrti ve
vlastnictví zůstavitele. Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (jakož i z rozsudku
soudu prvního stupně), odvolací soud sice při rozhodování zčásti reflektoval
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, avšak nezabýval se zcela
důsledně posouzením těch právně rozhodných skutečností, při jejich osvědčení
budou splněny podmínky pro aplikaci skutkové podstaty nabytí nemovitosti od
nevlastníka ve smyslu předmětného nálezu Ústavního soudu, resp. bude nezbytné
poskytnout ochranu původnímu vlastníkovi předmětné nemovitosti. Především při rozhodování byla zcela pominuta okolnost zjištěného trestně
právního jednání předmětných osob vůči žalobkyni a dosavadní nevyjasněnost
případně dalších okolností, které se mohou podávat z předmětného trestního
spisu, a to i z hlediska chování žalovaných a informací, s nimiž v
inkriminovanou dobu disponovali, na což ostatně upozorňuje dovolatelka ve svém
dovolání. Oba soudy sice na některé okolnosti ve vztahu k již dříve uplatněným
námitkám dovolatelky ve svých rozhodnutích - s přihlédnutím k obsahu onoho
trestního spisu - reagují, leč (především z prvostupňového) z odůvodnění jejich
rozhodnutí nelze dost dobře prameny, z nichž ty které dílčí závěry či hodnocení
(místy opisy) soudy činily, vysledovat, takže vlastně nelze dost dobře ani v
dovolacím řízení posoudit logiku jejich uvažování při hodnocení důkazů ve
smyslu § 132 o. s.
okolnosti, které žalobkyně v řízení namítala - zjistit pro následné právní
posouzení věci, případně z hlediska zákonu odpovídajícího vypořádání se s takto
uplatněnými námitkami dovolatelky.
Jestliže tedy Ústavní soud shora označeným nálezem vyložil znaky skutkové
podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele (nejen) v zápis v katastru nemovitostí, je
bezpodmínečně nezbytné, aby rozhodující soud při řešení této otázky důsledně
vycházel z posouzení těchto jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty, což
předpokládá soustředění k tomu potřebných zásadně významných skutkových
zjištění, aby bylo možné finálně posoudit, zda v posuzovaném případě došlo k
nabytí předmětné nemovitosti dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka či nikoliv.
Takto ovšem odvolací soud (resp. oba soudy) nepostupoval(y).
Z vyložených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu (tj. vyjma výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby) i rozsudek soudu prvního
stupně, jakož i ve výroku shora označené usnesení soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení, jež je na zrušovaném prvoinstančním (meritorním)
rozhodnutí závislé (§ 243e odst. 2 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně se pak v dalším svém rozhodnutí neopomene důsledně
vypořádat s těmi námitkami dovolatelky, které tímto rozhodnutím dovolacího
soudu nebyly konzumovány. Zohlední také, že právní otázka aplikace ustanovení
části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, byla Nejvyšším soudem vyřešena v jeho rozsudku ze dne 16.
června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud
vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a
povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí
ustanovení části první hlavy I.“) nelze vykládat tak, že by způsobovalo
(umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb.
na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Neopomene též
se zabývat otázkou, zda v daném případě (s ohledem na učiněná skutková
zjištění) jsou uplatnitelné závěry vyplývající z již shora připomenutých
rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo sp. zn. 30
Cdo 3357/2013.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu