30 Cdo 4299/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
S., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovníkem B. P., zastoupeného
Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14,
proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se
sídlem v Praze 10, Nové náměstí 1370/17, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalované B. O., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem
v Olomouci, Pavelčákova 6/11, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 218/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne
16. října 2014, č. j. 12 Co 322/2014-463, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. října 2014,
č. j. 12 Co 322/2014-463, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne
24. února 2014, č. j. 11 C 218/2010-431, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
února 2014, č. j. 11 C 218/2010-431, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že
výlučným vlastníkem nemovitostí, a to jednotky (bytu) č. v budově č. p. na
parc. č. st. se spoluvlastnickým podílem ve výši 617/6884 na společných částech
budovy č. p. a se spoluvlastnickým podílem ve výši 617/6884 na parc. č. st. ,
vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu O. k., Katastrální
pracoviště O., na L č. 2245 a LV č. 1097 pro katastrální území O.-město, část
obce a obec O. (dále též „bytová jednotka“) je žalobce“, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v roce 2000 nabyl
do svého vlastnictví předmětnou bytovou jednotku od Města O.. „Následně prodal
tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 3. 5. 2007 B. O. za kupní cenu
1.600.000,- Kč. V době uzavření této kupní smlouvy již žalobce trpěl závažnými
duševními poruchami – smíšenou poruchou osobnosti, lehkou mentální retardací
při dolní hranici tohoto pásma, dále trpěl ethylismem ve IV. fázi dle Jellinka.
Tyto duševní poruchy ho učinily neschopného k uzavření kupní smlouvy, jeho
volní a rozpoznávací schopnosti byly v důsledku uvedených duševních poruch
podstatně snížené a žalobce nebyl schopen posoudit právní jednání, kterým bylo
uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 5. 2007. Kupní smlouva ze dne 3. 5. 2007 je
tak absolutně neplatná. Následně žalovaná uzavřela dne 17. 7. 2007 smlouvu s
vedlejším účastníkem, od něhož předmětné nemovitosti koupila do svého
vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou dne 17. 7. 2007 s B. O..“
Soud prvního stupně se poté zabýval žalovanou namítanou dobrou vírou při nabytí
předmětné bytové jednotky, přičemž této námitce žalované přisvědčil. Při
posuzování otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka soud prvního stupně v
odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku odkázal na relevantní judikaturu
(rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Odo 1424/2006, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn.
II. ÚS 165/11, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12) a dospěl k
závěru, že „žalovaná byla v dobré víře, že předmětné nemovitosti nabyla od
jejich vlastníka. Žalovaná nabyla nemovitost přes zprostředkovatele, kterým
byla RK A., když vycházela z jejího inzerátu, v němž předmětné nemovitosti RK
nabízela k prodeji, rovněž žalovaná vycházela z řádného a platného zápisu v
katastru nemovitostí. Ani podrobným studiem nabývacího titulu by nemohla
zjistit, že je kupní smlouva neplatná z důvodu, že ji uzavřela osoba jednající
v duševní poruše. Se samotným žalobcem se nikdy nesetkala a nejednala s ním.
Kupní cenu žalovaná uhradila částečně z vlastních prostředků a na část si vzala
úvěr, který do dnes řádně splácí, dokončila rekonstrukci nemovitosti a řádně se
o ni stará. Soud (má) za to, že uvedené nemovitosti nabyla v dobré víře. Pokud
jde o vedlejšího účastníka, který uvedené nemovitosti koupil od žalobce kupní
smlouvou ze dne 3. 5. 2007, je možno rovněž u něho dovodit, že je nabyl v dobré
víře. I když jednal s žalobcem, nebylo zjištěno, že by na chování žalobce bylo
něco podezřelého spočívajícího v tom, že by mohl trpět duševní poruchou, pro
kterou by nemohl činit právní jednání. I kdyby případně vedlejší účastník nebyl
v dobré víře, žalovaná však byla v dobré víře, a proto nabyla předmětné
nemovitosti do svého vlastnictví.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné
rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze
dne 3. května 2007 je „absolutně neplatným právním úkonem dle ust. § 38, § 39
občanského zákoníku.“ K otázce následně uzavřené kupní smlouvy ze dne 17.
července 2007 mezi prodávajícím B. O. a kupující žalovanou, uvedl:
„Základní otázkou pak bylo posouzení, zda žalovaná v době uzavření kupní
smlouvy dne 17. 7. 2007 byla v dobré víře, a zda je tedy vlastnicí předmětné
bytové jednotky. Při posuzování existence dobré víry na straně žalované okresní
soud správně aplikoval závěry Ústavního soudu ČR vyjádřené v nálezu ze dne 11.
5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 6.
2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, a ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS
4684/12...okresní soud správně zkoumal existenci dobré víry na straně žalované
právě s ohledem na okolnosti tohoto konkrétního případu a správně vzal v úvahu,
že žalovaná nabyla nemovitosti přes zprostředkovatele, kterým byla realitní
kancelář, když vycházela z jejího inzerátu, v němž předmětné nemovitosti
realitní kancelář nabízela k prodeji. Žalovaná rovněž vycházela z řádného a
platného zápisu z katastru nemovitostí a ani podrobným studiem nabývacího
titulu by nemohla zjistit, že je kupní smlouva neplatná z důvodu, že ji
uzavřela osoba jednající v duševní poruše. Se samotným žalobcem se žalovaná
nikdy nesetkala, s ním nejednala...žalovaná nabyla nemovitosti ve věku svých 23
let, jako laik, a nebylo v jejích možnostech a schopnostech neplatnost
předchozí kupní smlouvy rozpoznat, zvláště když důvodem neplatnosti byla
duševní porucha žalobce, se kterým se žalovaná nikdy nesetkala. Shodně s
okresním soudem odvolací soud konstatuje, že v tomto konkrétním případě
žalovaná jednoznačně prokázala existenci dobré víry při nabytí předmětné bytové
jednotky, a právě tato skutečnost je ve světle shora uvedených nálezů Ústavního
soudu ČR důvodem k zamítnutí žaloby žalobce s tím, že řádným vlastníkem
předmětné bytové jednotky je žalovaná.“
K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvedl: „S odvolací argumentací
žalobce, že žalovaná porušila obecnou povinnost generální prevence tím, že se
řádně neseznámila s obsahem veřejně dostupného nabývacího titulu a že
postupovala laxně, pokud se spolehla na pouhou skutečnost, že je nějaká osoba
evidována v katastru nemovitostí, odvolací soud neakceptuje. Předně z kupní
smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobcem a B. O., nemohla žalovaná v žádném
případě seznat její absolutní neplatnost pro existenci duševní poruchy na
straně žalobce. Rovněž nelze klást k tíži žalované v tomto konkrétním případě,
že by postupovala při celé transakci laxně či lehkovážně. V tomto směru je
právě třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu tak, jak to učinil
okresní soud, že žalované bylo 23 let, byla právnickým laikem a nemovitost
kupovala prostřednictvím realitní kanceláře. K otázce povinností žalované
odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 792/2013, z něhož vyplývá, že žádným právním předpisem není
kupujícímu (v daném případě žalované) uložena povinnost zabývat se okolnostmi v
souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí
majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či
nějak neobvyklé. Existence dobré víry na straně žalované při nabytí
vlastnického práva k předmětné bytové jednotce tedy nebyla zpochybněna ani
argumenty žalobce v průběhu odvolacího řízení.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř. spatřuje v tom (ve stručnosti shrnuto z obsahu podaného dovolání), že
se odvolací soud při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolatel sice v tomto směru ve svém dovolání
neoznačuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), avšak cituje právní závěry, které mimo
jiné (především) zaujal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia ve
svém rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015. Za této situace
lze proto uzavřít, že dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. právně relevantním
způsobem vymezil i předpoklad přípustnosti svého dovolání, což dovolacímu soudu
umožnilo zabývat se jeho přípustností. Lze dodat, že v další části svého
dovolání dovolatel připomenul skutkové okolnosti případu, na jejichž základě
polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznil také, že při
hodnocení individuálních okolností konkrétního případu (při řešení právní
otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka) je zapotřebí brát do úvahy skutečně
všechny rozhodné okolnosti. V roce 2007, kdy došlo k příslušným převodům bytu,
totiž neexistovaly ani mezi právníky, ani mezi veřejností, dokonce ani úvahy o
tom, že by bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od nevlastníka na
základě pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. O to důležitější, než
např. v současnosti, tak bylo pro nabyvatele nemovitosti si (především z
nabývacího titulu) ověřit, zda je vlastnické právo knihovního vlastníka
nepochybné. Pokud nabyvatel takovou kontrolu neuskutečnil, či pouze povrchně,
pak mu skutečně hrozilo, že jeho vlastnické právo bude zpochybněno a přestane
být v katastru nemovitostí jako vlastník nadále evidován. Dovolatel přitom v
rámci svých procesních vyjádření argumentoval řadou informací vyplývajících z
nabývacího titulu, ze kterých musí každému (i právnímu laikovi ve věku 23 let,
jak žalovanou hodnotil odvolací soud) být zřejmé, že zde existují značné
pochybnosti o řádnosti nabytí bytu B. O.. Kupní smlouva mezi dovolatelem a B. O. byla podána ke vkladu dne 4. května 2007 a vklad byl povolen dne 18. května
2007. Žalovaná uzavřela s B. O. kupní smlouvu dne 17. července 2007, a to je
ještě otázkou, jak dlouho trvala jejich předsmluvní ujednání. Časový rozdíl
mezi oběma smlouvami je maximálně dva měsíce, což je doba nebývale krátká (aby
někdo kupoval byt a hned jej obratem prodával), která již sama o sobě musí být
výstražným signálem pro každého zájemce o koupi takovéto nemovitosti. Kromě
toho B. O.
prodával předmětnou bytovou jednotku se ztrátou spočívající v nižší
částce kupní ceny, ale i s přihlédnutím k nákladům, které vynaložil na
rekonstrukci bytu (o čemž žalovaná podle svého vyjádření byla informována). Z
kupní smlouvy ze dne 3. května 2007 je evidentní naprostá neobvyklost kupní
ceny, která je hrazena v hotovostních splátkách po 400.000,- Kč (tj. těsně pod
zákonným limitem pro hotovostní platby). Dovolatel v dovolání poukazuje na
další okolnosti, k nimž měla žalovaná před koupí bytu přihlédnout, a oběma
soudům pak vytýká, že se shora uvedenými skutečnostmi vůbec nezabývaly, ačkoliv
jsou pro posouzení merita věci naprosto zásadní. Dovolatel závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
dovolatele je ve smyslu § 237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné a
je i důvodné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) s odkazem na judikaturu
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), především s odkazem
na jeho nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (poznámka
dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), zaujal
právní názor o přípustnosti nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí
na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, aniž by
se odpovídajícím způsobem vypořádal s judikaturou dovolacího soudu, a aniž by
ve svém rozhodnutí zprostředkoval příslušné právní posouzení věci. Přitom
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo
1238/2013, vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v
odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní
pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil
svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo
chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, pak dovolací
soud vyložil a odůvodnil následující právní závěry:
„Odvolací soud se sice při řešení právní otázky nabytí nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru
nemovitostí přihlásil k závěrům obsaženým především v nálezu Ústavního soudu ze
dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, avšak ve skutečnosti tyto překlenul
ve svém shora již označeném kasačním rozhodnutí, v němž de facto stanovil
okolnosti, při jejichž naplnění je třeba aplikovat novou skutkovou podstatu
nabytí od nevlastníka, ač z nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 Ústavního soudu nic
takového (stran přijetí takového nového pravidla chování) nevyplývá. V posledně
uvedené věci totiž Ústavní soud porovnával tuzemskou právní úpravu katastru
nemovitosti ve vazbě na zásadu materiální publicity s některými zahraničními
úpravami, vytkl zákonodárci nečinnost při řešení dané problematiky (s ohledem
na v té době nedokonalou zásadu materiální publicity, v jejímž důsledku byl
vždy relevantní skutečný právní stav oproti stavu zápisů v katastru
nemovitostí), a poté konstatoval, že soudy za dané situace musejí (neuvedl však
in concreto, na jakém právním základě, tj. při aplikaci jakého pravidla
chování) dobrověrným nabyvatelům poskytovat ochranu. Již v usnesení ze dne 1.
června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 (v reakci na posledně zmíněný nález)
Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze
dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 mj. judikoval, že obecné soudy [musí] v
důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému
právu v dobré víře jednajícím osobám, avšak nosné důvody, z nichž by bylo možno
dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi
ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby
nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení,
odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti
nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru nabyvatele ,
tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134 obč. zák.), vyplývá z
odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela
stranou institut držby ve smyslu § 129 a § 130 obč. zák. ve vazbě na institut
vydržení ve smyslu § 134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy
oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení, nelze za této
absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo
jednal v dobré víře, může nabýt (mimo institut vydržení) vlastnické právo k
věci od nevlastníka.
K zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo až nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na
předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, poukazující na dosavadní absenci
vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem právním
řádu.
Podle Ústavního soudu naplnění nové skutkové podstaty nabytí vlastnického práva
dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají předcházet tři následující kroky.
Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu „,Pokud jde o první krok , tj.
identifikaci dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva
dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a
vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového
protokolu....
Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde
bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude
mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně
vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán
zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo
původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude
muset ustoupit.
V rámci třetího kroku má být podle Ústavního soudu řešen střet dotčených práv,
a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. Na
druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné
kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek)
spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak
bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Pokud pak
bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém
případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na
všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu.
Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí dobrověrnému
nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné
moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady
materiální publicity katastru nemovitostí podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb.
ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv.
Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu
zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak
třeba považovat např.:
- délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě
absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se
původní vlastník začal domáhat svého práva;
- okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a
následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se
původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení),
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle
Ústavního soudu pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním
vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu
vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů
totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický
vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.‘“
V tomto (dokonce měnícím) rozsudku Nejvyšší soud také vyložil, že osobě, která
převedla své vlastnické právo k nemovitosti na jiného v duševní poruše, která
ji činila k tomuto právnímu úkonu (nyní právnímu jednání) neschopnou, je třeba
poskytnout zvýšenou ochranu i vůči dobrověrnému nabyvateli (tomuto závěru
přisvědčil Ústavní soud v usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS
1322/15, vydaném na základě ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti
posledně zmíněnému rozsudku dovolacího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti
(ve skutkových poměrech jím posuzované věci) uvedl, že „žalobkyně uzavírala
kupní smlouvu dne 10. května 2005 s P. Š. v duševní poruše, která ji činila k
tomuto právnímu úkonu neschopnou (tento právní úkon byl tak ve smyslu § 38
odst. 2 obč. zák. absolutně neplatný), přičemž následně byla rozsudkem
Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. března 2008, č. j. 30 Nc 726/2007-30,
zbavena způsobilosti k právním úkonům (rozsudek nabyl právní moci dne 29. dubna
2008); v tomto případě by tedy měl být zvýšený zájem státu na poskytnutí
ochrany takto postiženým jednajícím osobám, na což ostatně reflektuje moderní
právní doktrína - v poměrech nové civilní úpravy - dokonce názorem, že ‚Ochrana
vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá
nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho
absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo
zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné
moci. Ve starší literatuře se k tomu uvádí, že princip veřejné víry nechrání
tam, kde nejde o nabytí, změnu nebo zánik knihovních práv skutkovými příběhy,
nýbrž o důsledky nezpůsobilosti auktorovy k právním činům (např. nezletilost
jeho), třeba tuto z knihy nebyla patrna (R., 1922, s. 209-210)‘... (S.l, J. a
kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, str. 37).“
V rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 4249/2015, Nejvyšší soud
vyložil, že „v řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka nemohou
si obecné soudy samy svévolně stanovovat kritéria či znaky, při jejichž
osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí - pokud
chtějí sledovat judikaturu Ústavního soudu v této materii, především nález
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014 (v němž byla
Ústavním soudem poprvé definována skutková podstata nabytí nemovitosti od
nevlastníka, tedy byly popsány znaky, při jejichž osvědčení je zapotřebí
přistoupit k takovému právně kvalifikačnímu závěru) a na něj navazující
judikaturu - odpovídajícím způsobem reflektovat předmětnou judikaturu (senát 30
Cdo Nejvyššího soudu v této souvislosti považuje za korektní sdělit, že v době
vydání tohoto rozsudku předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia příslušnou dovolací věc s návrhem, aby velký senát se v následně
vydaném rozhodnutí odchýlil od své dosavadní judikatury v řešení otázky ‚nemo
plus iuris‘, byť jím zaujímané stěžejní právní argumenty nebyly dosud v
judikatuře Ústavního soudu překlenuty, a tedy v tomto směru raději reflektoval
ustálenou judikaturu Ústavního soudu).“
Pokud se tedy odvolací soud při posuzování otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí
nezabýval Ústavním soudem popsanými znaky (v již shora označeném nálezu ze dne
17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/14) skutkové podstaty originárního nabytí
nemovitosti od nevlastníka v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb., a tedy ani dostatečně důsledně nezohlednil (jednotlivě a všech
souvislostech) všechny individuální okolnosti případu (např. že velmi krátce po
uzavření první absolutní neplatností postižené smlouvy došlo k uzavření druhé
převodní smlouvy atd.), včetně nezbytné zvýšené ochrany původního vlastníka
coby osoby stižené duševní poruchou v době realizace první majetkové transakce
předmětné bytové jednotky, nelze dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ani ve světle judikatury Ústavního soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“
považovat za věcně správné. Odvolací soud si tedy de facto sám zvolil svá
vlastní verifikační kritéria pro posuzování otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka, pominul při právním posouzení relevantně se vypořádat s
judikaturou dovolacího soudu, čímž ovšem postupoval (pro účastníky) zcela
nepředvídatelně a tudíž věcně nesprávně. Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně
správný. Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek
odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e
odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto zrušujícího rozsudku, tj. zrušit
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.