30 Cdo 2724/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)
M. H., a b) A. H., zastoupených Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se
sídlem v Plzni, Americká 33, proti žalovaným 1) V. T., a 2) V. S. T., oběma
zastoupeným Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy
sady 5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
Plzeň – sever pod sp. zn. 10 C 295/2013, o dovolání žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2016, č. j. 18 Co 494/2015-332, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2016, č. j. 18 Co
494/2015-332, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne
19. října 2015, č. j. 10 C 295/2013-320, potvrzuje.
Okresní soud Plzeň – sever (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
19. října 2015, č. j. 10 C 295/2013-320, rozhodl, že „Řízení ve věci 10 C
295/2013-320 se podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušuje
do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 4 T 9/2013.“
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o určení
vlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem je nutno přerušit s ohledem na
probíhající trestní řízení, které je vedeno proti osobám ze společnosti GERSTON
Invest s. r. o., jež se měly vůči žalobcům – v souvislosti s uzavřením
předmětné kupní (převodní) smlouvy s touto společností – dopustit vydírání a
psychického nátlaku. Nalézací soud upozornil, že „i Ústavní soud ČR ve svých
závěrech, kdy upřednostňuje ochranu dobré víry, poukazuje na to, že dobrověrný
nabyvatel je vůči původnímu vlastníku ve velmi oslabené pozici v případech, kdy
k převodu vlastnického práva dojde na základě podvodného jednání, resp. jednání, které je porušením trestního zákona...“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) změnil
napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že předmětné řízení se nepřerušuje. Odvolací soud se neztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní
soud“) řešící problematiku nabytí nemovitosti od nevlastníka, zejména na nález
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Uvedl, že „Z této
argumentace vyplývá, že ve vlastnických sporech vycházejících z případů nabytí
nemovitosti evidované v katastru od nevlastníka, nelze bez dalšího akcentovat
princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, nýbrž je
rovněž třeba chránit dobrou víru nabyvatele nemovitosti....Posuzování dobré
víry nabyvatele nemovitosti má tudíž v řízení před soudem zásadní význam. V
probíhajícím trestním řízení tak není řešena otázka významná pro rozhodnutí v
tomto občanskoprávním řízení.“
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci (dál též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí (také) na vyřešení
otázky procesního práva (podmínek pro přerušení civilního řízení), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Konkrétně odvolací soud chybně vyvodil závěry z nálezu Ústavního soudu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a potažmo i z rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne
12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, dospěl-li k závěru, že v
probíhajícím trestním řízení není řešena otázka významná pro rozhodnutí v tomto
občanskoprávním řízení. Dovolatelé tomuto závěru oponují následující citací z
nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.
ÚS 2219/12 (bod 46):
„Pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou , kteréžto případy nejsou
zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený
dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey
spravedlnosti prvořadé obnovit vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání.“
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu a sám potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalobců je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (všechna
zde označené rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu,
patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o
přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Jak již vyplývá z odůvodnění shora označeného usnesení soudu prvního stupně,
„Žalobci se žalobou ze dne 14. 6. 2013 domáhají určení, že jsou vlastníky
nemovitostí...s tím, že tvrdí, že uvedené nemovitosti byly převedeny na základě
kupní smlouvy, kterou podepsali v důsledku vydírání ze strany osob spojených se
společností GERSTON Invest s. r. o., a že tedy tato kupní smlouva je absolutně
neplatným právním úkonem.“ Soud prvního stupně rovněž vycházel ze zjištění, že
u Krajského soudu v Plzni je proti předmětným osobám, které se měly popsaného
jednání dopustit, trestní řízení pod sp. zn. 4 T 9/2013. Dospěl-li by v posuzované věci soud prvního stupně k závěru o (absolutní)
neplatnosti předmětné kupní smlouvy, musel by nezbytně řešit – s ohledem na
skutečnost, že v mezidobí měl být uvedený nemovitý majetek převeden do
vlastnictví žalovaných – právní otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka,
kterážto právní materie doznala ustálení v rozhodovací praxi Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne
17. dubna 2014, sp. zn. I.
ÚS 2219/12, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016,
pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze
dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata
(originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka
na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním
soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární
nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování
dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii
dodržet v nálezu popsané tři kroky, přičemž v rámci toho jsou povinny
přihlédnout též i k individuálním souvislostem; „zde bude nezbytné vzít v potaz
příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí
(tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu),
okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný
čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního
řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný
nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v
převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti
prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst.
1
Listiny základních práv a svobod).“
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním
institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v
zápis v katastru nemovitostí vyložil příslušné znaky jeho skutkové podstaty,
jehož součástí je i posouzení, zda v souvislosti s předmětným právním úkonem
nedošlo k trestněprávnímu jednání ze strany prvního nabyvatele (Ústavní soud se
sice v nálezu výslovně zmiňuje o podvodném jednání, jež zpravidla bude
znemožňovat průchod principu ochrany dobré víry dalšího nabyvatele, avšak z
kontextu tohoto nálezu je zřejmé, že při řešení otázky „nemo plus iuris“ je
rozhodující soud při zvažování dobré víry nabyvatele povinen přihlédnout ke
každému trestněprávnímu jednání prvního nabyvatele, které se vztahuje k
proběhnuvší majetkové transakci), pak pokud v zahájeném řízení o určení
vlastnického práva k nemovitému majetku vyjde najevo skutečnost, že probíhá
trestní řízení, v němž má být řešena otázka trestněprávního jednání osob v
souvislosti s uvedenou majetkovou transakcí, která může mít význam pro
rozhodnutí soudu v oné civilní věci, pak je tu jednoznačně důvod k přerušení
předmětného civilního řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že zatímco soud prvního stupně správně reflektoval dopad
zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, a správně dospěl k
závěru, že je třeba uvedené civilní řízení přerušit, odvolací soud naopak
nesprávně dovodil, že důvod k přerušení tohoto řízení zde není a v tomto směru
odvoláním napadené prvoinstanční usnesení změnil, čímž pochybil. Za této procesní situace proto Nejvyšší soud ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, jak se podává z
výrokové znělky tohoto usnesení. Pro úplnost dovolací soud odkazuje na své usnesení ze dne 25. července 2015,
sp. zn. 23 Cdo 4119/2014, v němž vyložil, že je-li účelem rozhodnutí o
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zjistit, zda účastník
spáchal trestný čin či nikoliv, může soud v přerušeném řízení pokračovat již po
skončení trestního stíhání, i když celé trestní řízení, do jehož skončení bylo
řízení přerušeno, dosud formálně neskončilo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu