22 Cdo 335/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce JUNÁK - svaz skautů a skautek ČR, středisko 04 se sídlem v
Lánech 8, Ivančice, zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Úvoz 39, proti žalovaným: 1) Mgr. H. K., 2) J. R., a 3) H. R.,
zastoupenému JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Poštovská 6,
o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C
1052/2000, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 17. června 2009, č. j. 12 Co 683/2006-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho
právní zástupkyně JUDr. Marie Karasové.
Okresní soud v Třebíči („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
března 2006, č. j. 4 C 1052/2000-250, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce
je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 postavené na p. č. st. 115 (pozemek
jiného vlastníka) v k. ú. L., zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu –
Katastrální pracoviště Třebíč pro obec a katastrální území L. na LV č. 196“,
výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalovaných na určení, že 1. žalovaná M. R.
je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 postavené na parcele p. č. st. 115
(pozemek jiného vlastníka) v obci a k. ú. L., okr. T., zapsané u Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč, na LV č. 196 pro
obec a k. ú. L.“ a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného 3) H. R. a
M. R. (původně žalované 1., jež v průběhu odvolacího řízení zemřela), rozsudkem
ze dne 17. června 2009, č. j. 12 Co 683/2006-316, výrokem pod bodem I.
připustil změnu „vzájemné žaloby, v její části, ve vztahu k žalovanému H. R.
tak, že se určuje, že žalovaný H. R. je vlastníkem chaty evidenční číslo 21
zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro obec a katastrální území L., u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč
postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro
obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Třebíč“, výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu
prvního stupně v jeho „výroku I. tak, že se žaloba žalobce na určení, že je
vlastníkem chaty evidenční číslo 21 zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro
obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Třebíč postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na
listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč, zamítá“, výrokem
pod bodem III. rozhodl, že „ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje s tím, že se zamítá vzájemná žaloba žalovaných Mgr. H. K. a J. R. na
určení, že M. R., nar. 26. 12. 1925, zemřelá dne 22. 6. 2008, je vlastníkem
chaty evidenční číslo 21 zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro obec a
katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Třebíč postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na listu
vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč a že se zamítá vzájemná žaloba
žalovaného H. R. na určení, že je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 zapsané
na listu vlastnictví č. 196 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč postavené na pozemku
p. č. st. 115 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální
území L., u katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště
Třebíč“ a výrokem pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
Proti výroku pod body III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný
3) dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá v nesprávném právním
posouzení věci“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází
přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Závěr odvolacího soudu, že nelze určit vlastnické právo dědice
k věci, pokud neproběhlo dědické řízení, odpovídá konstantní judikatuře. Tak
např. v rozsudku ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3130, se uvádí:
„Dědictví se podle § 175a a násl. o. s. ř. projedná v řízení o dědictví, které
lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví
dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§ 175a odst. 1 a 2 o. s.
ř. ), a které podle § 175s o. s. ř. vedle případu přenechání dědictví
věřitelům (§ 175p o. s. ř.) končí mj. usnesením podle § 175q odst. 1 písm. a)
o. s. ř., kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle
§ 175q o. s. ř. se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti
zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v
podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do
dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o
dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví
deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je
vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při
projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 písm. c) o.
s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v
řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se
legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v
řízení o dědictví … Lze tedy shrnout, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem
domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci
náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a
ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví“. V citovaném
rozsudku je pak věc podrobněji objasněna.
Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat jen určení, že zůstavitel byl
ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2001, č. 6). V
dané věci bylo předmětem řízení též určení, že původní žalovaná Marie Růžičková
je (výlučnou) vlastnicí chaty. V řízení však nevyšlo najevo nic, co by tento
závěr podporovalo (např. že by chatu dostala darem, sama ji vybudovala v úmyslu
mít ji pro sebe apod.). Chyběl tedy titul pro její výlučnou držbu věci;
zamítavé rozhodnutí je tak v souladu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, Soudní rozhledy č. 8/2001.
Odvolací soud, vázán žalobním návrhem, nerozhodoval o tom, zda sporná chata
byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (ke dni úmrtí prvního z nich);
pokud jde o tuto otázku, nebyla rozhodnutím odvolacího soudu vytvořena překážka
rozhodnuté věci. Proto se touto otázkou nemohl zabývat ani dovolací soud.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, není přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, Soudní rozhledy č. 1/2002)
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného 3) bylo
odmítnuto a v dovolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokátky za jeho
právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí
podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a
dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč
a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši
1.060,- Kč, celkem tedy 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160
odst. 1 a § 149 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobce
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu