30 Cdo 4872/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce A.
U., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova
824/9, proti žalované INGBAU CZ s. r. o., se sídlem v Pardubicích – Zelené
Předměstí, S. K. Neumanna 2708, identifikační číslo osoby 259 41 127,
zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice
181, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C
129/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
března 2015, č. j. 15 Co 57/2015-328, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 15 Co
57/2015-328, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 24. března 2015, č. j. 15 Co 57/2015-328, rozsudek soudu prvního stupně
ohledně určení vlastnictví k označeným pozemkům (jako věcně správné rozhodnutí)
podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.), výrokem II. rozhodl, že „Co do určení
vlastnictví rozestavěných budov se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že
žalobce je vlastníkem rozestavěné budovy – rodinného domu nacházejícího se na
pozemku parc. č. 169/91 o výměře 97 m2 – zastavěná plocha a nádvoří,
rozestavěné budovy – rodinného domu nacházejícího se na pozemku – parc. č.
169/92 o výměře 97 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, to vše v katastrálním území
S., obec P.“, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Právní posouzení věci odvolací soud postavil na závěru, že společnost K&G spol. s r. o., se nikdy nestala vlastnicí předmětných staveb (rozestavěných staveb
na pozemcích p. č. 169/91 a p. č. 169/92 v k. ú. S.), a proto žalovaná, která s
uvedenou společností uzavřela předmětnou převodní smlouvu, nabyla vlastnictví k
těmto stavbám od nevlastníka. Podle odvolacího soudu nebylo možné dovodit vznik
vlastnictví na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru
nemovitostí. V tomto ohledu odvolací soud odkázal na (v té době) ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) prezentovanou rozsudkem jeho velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
jeho internetových stránkách http://nsoud.cz). Kromě toho odvolací soud
vyložil, že předmětné stavby v době zápisu žalobcova vlastnického práva do
katastru nemovitostí byly již způsobilým subjektem občanskoprávního vztahu, tj. nebyly součástí pozemku, ale byly vlastní nemovitou věcí, přičemž žalobce jako
stavebník vlastnické právo k nim nabyl originárním způsobem – výstavbou. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroků II. a III., podala
žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné
dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v
odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry
v zápis v katastru nemovitostí, přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání
spatřuje v tom, že uvedená právní otázka, na jejímž řešení závisí rozhodnutí
odvolacího soudu, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. A to v
intencích ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“), na kterou dovolatelka ve svém dovolání odkazuje. Dovolatelka
závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudkem změnil v dovoláním napadeném
rozsahu rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy. Žalobce se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalované je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Odvolacímu soudu nelze v žádném případě vytknout, že v době rozhodování o
podaném odvolání proti označenému rozsudku soudu prvního stupně vycházel při
řešení otázky „nemo plus iuris“ z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jak ji
odpovídajícím způsobem vyložil při svém aplikačním závěru v odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozsudku.
V mezidobí se ovšem judikatorní situace
zásadně změnila, neboť Nejvyšší soud byl - s ohledem na předchozí vydané
kasační nálezy Ústavního soudu řešící uvedenou právní materii diametrálně
odlišně od dovolací praxe - nucen se touto problematikou znovu zabývat, a i
když jeho právní argumenty v řešení právní otázky nabytí nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v
zápis v katastru nemovitostí nebyly Ústavním soudem zcela překlenuty,
dovolacímu soudu nakonec nezbylo, než přistoupit k právnímu závěru, jenž
ustáleně ve své rozhodovací praxi zaujímá Ústavní soud. Proto velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, vyložil, že „podle platné právní úpravy
účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru
nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do
katastru nemovitostí.“
Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru
nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna
2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (in http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu
fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je
dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a
poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři
kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva
původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o
zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve
většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem.
V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu, konkrétně:
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku
doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na
základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k
takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru
nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní
vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud
však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v
eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči
původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině
takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit
vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému
jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry
nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí
předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy
zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho
nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel
(účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších
okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla
svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění
dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení
závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících
ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní.
Jedná
se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o
její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu
nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo). K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria
či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně,
nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho
nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu
zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního
vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při
nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru
nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které
Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor
Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný
rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci
právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v
něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný
skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS
2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti
od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž
soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě,
že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého
rozsudku odkazovat. Z vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu
vrátit podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Dovolací soud
přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry
žalované nebyla dosud – v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z
hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) –
posuzována. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.