30 Cdo 1193/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce
Mgr. E. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Krakovská 25, proti žalovaným 1) E. B., 2) J. N., zastoupeným Mgr. Vlastimilem
Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, za účasti REUNION-CT s. r.
o., se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, identifikační číslo
osoby 250 42 777, vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr.
Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn.
12 C 736/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 8. října 2015, č. j. 9 Co 144/2004-363, takto:
Dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2015, č. j. 9 Co 144/2004-363, se odmítá.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2015, č. j. 9 Co
144/2004-363, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
„předmětné nemovitosti“)“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001
uzavřeli účastníci tohoto řízení, resp. žalobce a nynější vedlejší účastnice na
straně žalovaných, a podle které žalobce prodal předmětné nemovitosti nynější
vedlejší účastnici za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje
simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že
by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu § 49a obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 9 Co 606/2008-115, odvoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011,
zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí byla okolnost, že rozsudek
odvolacího soudu byl postaven na vzájemně si odporujících dílčích skutkových
závěrech, z nichž nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení věci. Odvolací soud poté co rozhodnutím připustil, aby na místo žalované společnosti
REUNION-CZ, s. r. o., se sídlem shora, vstoupili nynější žalovaní 1) a 2),
usnesením ze dne 1. března 2012, č. j. 9 Co 606/2008-187, zrušil shora cit. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním
(ve stručnosti shrnuto), že s ohledem na právní názor dovolacího soudu v
kasačním rozhodnutí a nové skutečnosti nastalé v odvolacím řízení, je zapotřebí
se zabývat novými tvrzeními žalovaných a vedlejšího účastníka, že předmětné
nemovitosti nabyli v dobré víře a že nemovitosti vydrželi. Soud prvního stupně v dalším svém rozsudku ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C
736/2004-243, opět zamítl předmětnou určovací žalobu a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní koupili předmětné nemovitosti sice
v dobré víře, ale od nevlastníka. Za této situace soud prvního stupně při
právním posouzení věci odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. II. ÚS 165/11. Zdůraznil, že možnost nabytí vlastnického práva od
nevlastníka následně připustil i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. února
2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, nebo ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo
2367/2012, s odůvodněním, že: „nepřiznání ochrany dobré víry žalovaných by vůči
nim bylo hrubě nespravedlivé, a to měrou převažující zájem na ochraně principu
nemo plus iuris ad alium trasnfere potest quam ipse habet svědčícího žalobci. Protože, jak z podstaty věci vyplývá, nebylo možné najít praktickou konkordanci
mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum
principu – nezbylo, než při konečném rozhodnutí na jeho působení zcela
rezignovat.“ V závěru odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval
otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými.
S
ohledem na popisované právně významné okolnosti pak uzavřel, že „žalovaní kupní
smlouvou ze dne 1. 4. 2010 nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, a i kdyby
tomu tak nebylo, nabyli je do svého vlastnictví uplynutím desetileté vydržecí
lhůty počítané od 1. 11. 2001.“
K dalšímu odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. října 2001 ve smyslu § 39 obč. zák.,
protože byla ujednáním o propadné zástavě a vlastnické právo na vedlejšího
účastníka na jejím základě přijít nemohlo. Neztotožnil se však – s odkazem na
právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 - se závěrem soudu prvního stupně o vydržení
vlastnického práva žalovaných k uvedeným nemovitostem. Dále se odvolací soud zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na základě dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí
(nabytí nemovitosti od nevlastníka). Za tím účelem bylo již soudem prvního
stupně provedeno obsáhlé dokazování a s odkazem na cit. judikaturu Ústavního
soudu i Nejvyššího soudu nalézací soud dospěl k závěru, že je třeba dát
přednost možnosti nabytí věci od nevlastníka. S tímto závěrem se odvolací soud
ztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu
k předmětné problematice stojící na stanovisku, že nelze nabýt vlastnické právo
k nemovitosti zapsané v katastru z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v
katastru nemovitostí. Naproti tomu stojí judikatura Ústavního soudu (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), kde bylo
judikováno, že je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v
katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do
katastru nemovitostí. Současně platný nový občanský zákoník vychází z toho, že
není možné připustit, aby ten, kdo jednal v dobré víře v zápis ve veřejném
seznamu, byl ve své důvěře zklamán. Zakotvení zásady materiální publicity ve
vztahu k nabývání nemovitostí je zdůrazněno v ustanovení § 984 o. z., které
výslovně uvádí, že osobě, která nabyla vlastnické právo za úplatu v dobré víře
od osoby zapsané ve veřejném seznamu jako osoba oprávněná, svědčí zapsaný stav
ve veřejném seznamu v její prospěch. Podle odvolacího soudu nová právní úprava
tak řeší dosud ne zcela jednoznačnou judikaturu, zda je možné nabýt vlastnické
právo k nemovitostem od neoprávněného nevlastníka. S ohledem na tento vývoj
právní úpravy i na skutečnost, že je třeba především respektovat rozhodnutí
Ústavního soudu, se odvolací soud přiklonil k posouzení učiněném soudem prvního
stupně a uzavřel, že v daném případě žalovaní nabyli v dobré víře vlastnictví k
nemovitostem, i když je nabyli od nevlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kde namítal, že
soudy obou stupňů se v této věci nevypořádaly správně s kolizí principů dobré
víry nabyvatelů a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, když zcela
přehlédly okolnosti svědčící ve prospěch principu ochrany vlastnického práva. Soudy se rovněž nevypořádaly s právní argumentací dovolatele stran jeho odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, nebo na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011,
podle něhož je-li smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi prodávajícím a
kupujícím absolutně neplatná, nemohl se kupující stát vlastníkem předmětných
nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví dalšího subjektu. Kromě toho
je dovolatel přesvědčen, že existence dobré víry na straně žalovaných při
nabývání nemovitostí nebyla v řízení prokázána. Dovolatel dále poukázal na
procesní pochybení, jež zatěžuje prvoinstanční řízení ohledně výslechu svědkyně
Schickerové. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015,
uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení mj. s tímto odůvodnění:
„V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně ohledně nabytí předmětných nemovitostí žalovanými od
nevlastníka, a to s ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru
nemovitostí. Odvolací soud sice odkázal na dva nálezy Ústavního soudu řešícího
předmětnou právní otázku, nicméně v rámci zaujatého právního názoru
nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované
aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u předmětných žalovaných,
případně ústavně právního předpisu, na jehož základě dospěl k závěru o nabytí
předmětného nemovitého majetku žalovanými. Přitom Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vyložil, že jde o
nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení
– v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu,
aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby
bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na
zjištěný skutkový stav použito... V reakci na dosavadní rozpornou judikaturu Ústavního soudu ovšem velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne
12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí pod číslem 16/2015, čímž lze také uzavřít, že dále uvedený právní
názor sdílí celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) vyložil a
odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o.
z.) nemohl (nemůže) –
vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl
při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Nejvyšší soud tedy i
nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS
75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jíž jsou podle jeho mínění podřízeny i tříčlenné
senáty Ústavního soudu), z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v
posledně označeném rozsudku), že ‚pouze zákonem stanovené způsoby nabytí
vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro
případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B
převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné
odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit
věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný
nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej...nemůže pozbýt. Popsaný model je tak
třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého
počátku absolutně neplatná.´ [k tomu srov. třeba i důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž je obsažen
totožný právní názor, který zaujímá Nejvyšší soud, dále např. závěry
převažující právní doktríny zapovídající nabytí nemovitosti od nevlastníka
podle předchozí civilní úpravy či těmto závěrům přisvědčující judikaturu i
Ústavního soudu – rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 91/98, sp. zn. II. ÚS
349/03, sp. zn. I. ÚS 226/98, sp. zn. ÚS II. 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, sp. zn. II. ÚS
3676/11].“
Poté odvolací soud – vázán právním názorem Nejvyššího soudu (tj. zejména
názorem týkajícím se nabývání nemovitostí od nevlastníka při dobré víře v zápis
v katastru nemovitostí, obsaženým zejména v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, který byl publikován ve Sbírce soudních
rozhodnutí pod číslem 16/2015) – nově rozhodl rozsudkem ze dne 3. listopadu
2015, č. j. 9 Co 144/2014 – 363, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 20. května 2013, č. j. 12 C 736/2004 – 243, ve spojení s usnesením soudu
prvního stupně ze dne 7. ledna 2014, č. j. 12 C 736/2004 – 268, a ve spojení s
usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2014, č. j. 12 C 736/2004 – 269,
tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci je postaveno na jisto, že kupní
smlouva ze dne 24. října 2001, uzavřená mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na
straně žalovaných ohledně předmětných nemovitostí, je absolutně neplatná, a že
žalovaní kupní smlouvu ze dne 1. dubna 2010, kterou měly nabýt do vlastnictví
předmětné nemovitosti od vedlejšího účastníka na straně žalovaných, tak
uzavřeli s nevlastníkem.
Odvolací soud uzavřel, že „vztaženo na tento případ,
žalovaní se nemohli stát vlastníky předmětných nemovitostí, neboť je nabyli od
nevlastníka.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podali prostřednictvím svých advokátů
dovolání společně žalovaná 1) a žalovaný 2) (dále též „dovolatelé“), jakož i
vedlejší účastnice na jejich straně, jejíž dovolání ovšem není přípustné. Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a
povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony
odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení
stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní
v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka
podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost
vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto
upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro
zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo
162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz), dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle
občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání
dovolání. S přihlédnutím k občanskému soudnímu řádu platnému a účinnému od 1. ledna 2013 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo
644/2014, ovšem zaujal právní názor, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou
podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení. Lze tedy zrekapitulovat, že
de lege lata vedlejší účastník není oprávněn (subjektivně legitimován) k podání
dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, je však oprávněn
(subjektivně legitimován) podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení
(k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30
Cdo 3609/2014). Protože k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu
není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), a protože v daném
případě vedlejší účastnice na straně žalovaných ve svém dovolání nijak
nebrojila proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaných podle § 243b, § 218 písm. b) a
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalovaní 1) a 2) ve svém dovolání namítali, že rozsudek odvolacího soudu ze dne
3. listopadu 2015, č. j. 9 Co 144/2014 – 363 spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Hledisko přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
vymezili
tak, že „právní otázka nabývání vlastnictví od nevlastníka, která byla řešena v
rámci nalézacího řízení, má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Žalovaní 1) a
2) zejména poukázali na to, že odvolací soud řádně nevymezil odpovídající
právně kvalifikační závěr, na základě jehož rozhodl, což činí soudní rozhodnutí
nepřezkoumatelným. V této souvislosti žalovaní 1) a 2) odkázali na předchozí
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání
žalovaných 1) a 2) je podle ust. § 237 o. s. ř. přípustné a je – jak bude
rozvedeno níže – i důvodné. Předně je třeba poznamenat, že cca pět měsíců po vydání rozsudku odvolacího
soudu, v němž byla řešena právní otázka nabytí nemovité věci od nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. března
2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek, v němž vyložil a odůvodnil právní
názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z
citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní
(dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem
na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30
Cdo 2659/2016 vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu
fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je
dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a
poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři
kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva
původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o
zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit.
Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve
většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku
doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na
základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k
takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru
nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní
vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud
však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v
eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči
původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině
takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit
vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému
jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry
nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí
předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné
soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost
jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel
(účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších
okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla
svědčit dobrá víra.
Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění
dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení
závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících
ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná
se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o
její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu
nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo). K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria
či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně,
nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho
nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu
zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního
vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při
nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru
nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které
Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán
právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května
2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o
nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného
vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález
Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu
bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu
sp. zn. I.
ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním
zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na
který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset
v odůvodnění svého rozsudku odkazovat. Z vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
(byť ten v předchozím odvolacím řízení postupoval zcela v intencích předchozího
kasačního rozhodnutí dovolacího soudu obsahujícího k řešení právní otázky „nemo
plus iuris“ právní názor, který ovšem v mezidobí zásadním způsobem na půdě
Nejvyššího soudu – pod vlivem judikatury Ústavního soudu – doznal změny) podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle § 243e
odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom nemohl sám
změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry žalovaného nebyla
dosud – v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných
znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) – odvolacím soudem
posuzována, takže bude nyní plně na odvolacím soudu, aby při rozhodování
vycházel z této nově do právního řádu Ústavním soudem zavedené (přijaté)
skutkové podstaty. Nejvyšší soud nepřikročil též ke zrušení rozsudku soudu
prvního stupně, neboť by se tím mohlo výrazně prodloužit soudní řízení
(trvající již od roku 2004), když je v možnostech odvolacího soudu v dalším
řízení ve věci co nejdříve rozhodnout. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.