Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014
o dovolání obviněného D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 2. 2014, sp. zn. 4 To 40/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 213/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B.
o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 T
213/2013, byl obviněný D. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 12.30 hodin dne 15. 6. 2013 do 20.50 hodin dne 18. 6. 2013 v B. na
ulici D. před domem … a zejména pak v bytě … soustavně fyzicky napadal svou
družku L. C. tak, že ji venku před domem jednou silným kopem nohy s nápřahem
udeřil zepředu do obličeje, načež poškozená sedící na chodníku upadla hlavou
vzad, a poté ji po celou dobu ve společně obývaném bytě opakovaně bil dlaněmi,
hranou ruky, pěstmi a kopal ji do obličeje, hrudníku, rozkroku a horních a
dolních končetin, přičemž při kopu před domem do obličeje a při útoku proti
hrudníku poškozené vůči ní útočil velkou intenzitou síly, a tímto jednáním
poškozené způsobil zranění spočívající v rozsáhlém zhmoždění měkkých tkání v
obličeji oboustranně včetně zlomenin obličejového skeletu, mnohočetné
pohmožděniny horních a dolních končetin, zlomeniny žeber vpravo, druhého a
devátého žebra v zadní podpažní čáře, přičemž v obličeji šlo o četné krevní
podlitiny, jak čerstvé tak i částečně se odbarvující brýlovitého charakteru,
rozsáhlý otok měkkých tkání celého obličeje, mnohočetné kožní oděrky obličeje
oboustranně více vpravo, přibližně dva dny starou plochou kožní oděrku nad
pravým obočím, rozsáhlou odbarvující tzv. seběhnutou krevní podlitinu na pravé
straně krku ve velikosti 10x15 cm, tříštivou zlomeninu spodiny očnice vpravo s
vpáčením, výhřezem a uskřinutím obsahu očnice do přínosní dutiny horní čelisti
vpravo, zlomeninu nosních kůstek, na horních a dolních končetinách mnohočetné
pohmožděniny, a to na horních končetinách oboustranně s četnými kožními
oděrkami a krevními podlitinami velikosti o průměru 15 cm vlevo, především v
rozsahu paže a hřbetu ruky odbarvující se krevní podlitiny, krevní podlitiny na
vnitřních plochách stehen, kdy pro tato zranění musela být poškozená
hospitalizována na jednotce intenzivní péče chirurgického oddělení nemocnice v
Krnově od 18. 6. 2013 do 21. 6. 2013, následně do 16. 7. 2013 hospitalizována
na oddělení ošetřovatelské péče nemocnice v Krnově, od 16. 7. 2013 do 25. 7. 2013 hospitalizována na klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie ve
Fakultní nemocnici v Ostravě, kde se dne 17. 7. 2013 v celkové anestezii
podrobila operačnímu zákroku, a to rekonstrukci spodiny pravé očnice, s
následnou hospitalizací do 25. 7.
2013, přičemž vzhledem k velké intenzitě síly
při napadení poškozené a k místům útoků, kde se nachází životně důležité orgány
a opakovaným úderům do stejných míst hrozila zranění závažnější, a to při
přímém kopu do obličeje s nápřahem tříštivá zlomenina obličejového skeletu se
ztrátovým poraněním oka, udušení při vdechování krve z tříštivých zlomenin
obličeje, u útoku vůči hrudníku pak zlomenina žeber s krvácením do hrudníku,
vniknutí vzduchu do hrudní dutiny, zhmoždění plic či srdce, naplňující kritéria
poškození důležitého orgánu, respektive delší dobu trvající poruchy zdraví s
významným omezením poškozené v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6
týdnů, přičemž pouze shodou náhod k těmto závažnějším následkům na zdraví
poškozené nedošlo.
Za tento zločin a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního
soudu v Bruntále ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 4 T 128/2013, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 6 To 322/2013,
byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 4 T 128/2013,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 6
To 322/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v neprospěch
obviněného státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 4 To 40/2014, rozhodl tak, že z
podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově obviněného odsoudil za zcela stejných skutkových okolností jako
soud prvního stupně k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let.
Jinak rozsudek soudu prvního stupně nezměnil. Odvolání obviněného podle § 256
tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž namítal, že soudy nesprávně ve vztahu ke zvlášť závažnému
zločinu těžkého ublížení zdraví ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 145 tr. zákoníku shledaly nepřímý úmysl, na který nelze usuzovat z provedeného
dokazování. Naopak takový závěr obviněný zpochybnil s odkazem na subtilní
tělesnou konstituci poškozené a na to, že při důraznějším jednání mohl
poškozené těžkou újmu na zdraví způsobit, což nechtěl i proto, že projevil
snahu zajistit poškozené lékařské ošetření. K tíži mu nebylo možné přičítat
veškerá zranění poškozené, neboť jeho podíl na jejich vzniku byl minimální,
když řadu z nich si poškozená přivodila v důsledku své podnapilosti. Má tudíž
za to, že za této situace by bylo možno v jeho jednání spatřovat dokonaný
přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečin ublížení
na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Zdůraznil, že
konflikt mezi ním a poškozenou vznikl při nadužívání alkoholu poškozenou,
kterou se obviněný snažil přimět k tomu, aby s pitím přestala, poškozenou nebil
soustavně ani na ni neútočil kopy a pěstmi, ale pouze v sobotu hřbetem pravé
ruky na obě strany tváře, přičemž úderů mohlo být asi deset. Poté poškozená
začala krvácet z nosu a následně upadla ze schodů. Soudy se tudíž podle jeho
názoru nedostatečně zabývaly tím, že poškozená v inkriminovanou dobu denně
navštěvovala sousedy za účelem konzumace alkoholu a nebyla schopna se postarat
o sebe ani o syna, který je v péči sestry obviněného. V rozhodnou dobu vlastnil
pouze jedny boty, které mají okovanou špičku, a pokud by jimi poškozenou kopl,
zabil by ji. Poškozená v důsledku nadměrné konzumace alkoholu nemohla být
schopna popsat události tak, jak se skutečně odehrály. Za účelem zjištění, zda
výpověď poškozené ze dne 19. 6. 2013, kterou sama poškozená při hlavním líčení
zpochybnila, lze hodnotit jako věrohodnou, opakovaně navrhoval vypracování
znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, čemuž však soudy
nevyhověly. Poukázal rovněž na rozpory ve výpovědích svědků M. B. a Z. B.,
které ohledně počtu údajných kopů do hlavy poškozené označil za nevěrohodné. Namítal, že soudy uvěřily výpovědi poškozené, jež byla učiněna dne 19. 6. 2013
jako neodkladný a neopakovatelný úkon, bez účasti obhájkyně obviněného, kterou
sice soud neprovedl jako důkaz v hlavním líčení, avšak předestřel ji poškozené
při její výpovědi v rámci hlavního líčení a následně ji také citoval v
odůvodnění svého rozsudku, ačkoli měl vyjít pouze z výpovědi učiněné při tomto
hlavním líčení. Soudům vytkl i to, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, a
napadená rozhodnutí nesou rysy libovůle, a proto závěr o jeho vině pokusem
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145
odst. 1 tr. zákoníku, považoval za nespravedlivý.
Obviněný nesouhlasil ani s
rozhodnutím soudu druhého stupně, pokud výměru uloženého trestu navýšil o jeden
rok, neboť nepovažoval za objektivní argumenty, jimiž odvolací soud zpřísnění
trestu odůvodnil.
Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na toto usnesení obsahově
navazující a podle § 265l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí. Jelikož další výkon trestu odnětí svobody dovolatel
pokládal za neopodstatněný, požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby
podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu
odnětí svobody, který obviněný na základě napadeného rozhodnutí vykonává.
Vedle takto obhájcem zpracovaného dovolání obviněný tytéž výhrady, avšak
obšírněji zpracované, rozvedl v jím osobně sepsaném podání, jež bylo Nejvyššímu
soudu doručeno dne 13. 6. 2014, které jako jediné z řady dalších obviněným
zpracovaných podání bylo učiněno ještě ve dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e
tr. ř.).
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který s odkazem na
zákonem vymezenou podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. za odpovídající tomuto důvodu označil výhradu, jejímž prostřednictvím
obviněný namítal neexistenci byť i nepřímého úmyslu způsobit poškozené těžkou
újmu na zdraví, čímž se dožadoval právního posouzení přečinu ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku označil za nedůvodnou,
a to s odkazem na jednání popsané ve skutkovém zjištění, z něhož vyplývá, že
obviněný uvedeným způsobem jednat chtěl, věděl, že takovým jednáním může
závažný následek způsobit a pro případ, že ho způsobí, byl s ním srozuměn. V
podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů, s nimiž se ztotožnil. Protože jimi použitou právní kvalifikaci
považoval za správnou, navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených
důvodů, dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které
dopadají na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Tento důvod podle uvedeného právního vymezení slouží k
nápravě právních vad nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Za podklad takového přezkumu
právních otázek obecně slouží skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně. Zásada v této souvislosti stanovená, spočívající na tom, že
Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze
dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30.
10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004), platí zásadně v případech, kde
soudy postupovaly v souladu se všemi procesními pravidly stanovenými pro řádné
objasnění věci zejména podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V případě, že Nejvyšší soud
shledá, že takový postup soudy nebyl zachován a vznikají v tomto směru
pochybnosti, jde o výjimku z tohoto pravidla předpokládanou tzv. extrémním
nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a za takové
situace Nejvyšší soud zkoumá i správnost procesních postupů při zjišťování
skutkového stavu věci. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, pokud byly zjištěny
a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném
nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn
extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato
činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních
ustanovení.
Podle obsahu obviněným podaného dovolání je zřejmé, že uplatnil současně dvě
skupiny výhrad. Jednak namítal nesprávné právní posouzení zavinění ve vztahu k
pokusu zvlášť závažného zločinu, jímž byl uznán vinným s požadavkem na mírnější
právní kvalifikaci podle § 146 nebo 146a tr. zákoníku, což je výhrada, která s
jím použitým dovolacím důvodem koresponduje, a jednak brojil proti skutkovým
zjištěním, resp. rozsahu provedeného dokazování a především způsobu, jakým
soudy provedly a hodnotily výpověď poškozené.
S ohledem na povahu a význam obviněným vznesených námitek proti provedenému
dokazování Nejvyšší soud z důvodu potřeby vyloučit existenci extrémního
nesouladu mezi právním posouzením věci a skutkovými podklady, zkoumal, zda
soudy své právní závěry učinily na podkladě skutkových zjištění vycházejících z
procesně správně provedených a obsahově dostatečných důkazů.
Podstatná výhrada obviněného spočívala v tom, že poškozené nezpůsobil všechna u
ní zjištěná zranění s tím, že jí dal přibližně deset facek hřbetem ruky na
pravou tvář a že závažnější poranění utrpěla z důvodu své podnapilosti pádem ze
schodů na chodbě domu. Tvrdil, že poškozenou soustavně fyzicky nenapadal, ani
ji nebil pěstmi, nekopal do obličeje, hrudníku, rozkroku a horních a dolních
končetin ani vůči ní neútočil silou velké intenzity, a proto jí nezpůsobil
všechna zranění popsaná ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Závěry o těchto
skutečnostech přisuzuje nesprávně procesně provedené výpovědi poškozené, neboť
soudy vycházely z výpovědi poškozené učiněné jako neodkladný a neopakovatelný
úkon v řízení před zahájením trestního stíhání. Ve vztahu k této výpovědi
namítal i nevěrohodnost poškozené jako osoby trvale požívající velké množství
alkoholu s dopady na její schopnost se starat o sebe samu i rodinu, a tedy i
neschopné reálně popsat proběhlé události.
K námitce o nesprávně provedeném prvním předprocesním výslechu poškozené je
potřeba z obsahu spisu uvést, že úkony trestního řízení byly zahájeny Policií
České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní
odbor Bruntál, 1. oddělení obecné kriminality SKPV (dále jen „Policie České
republiky“) záznamem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. KRPT-130732-78/TČ-2013-070171,
podle něhož měl obviněný D. B. spáchat zločin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku,
a to tak, že přesně nevyjasněným způsobem měl napadnout L. C. (č. l. 3). Podle
Protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 48) byl obviněný nejprve předveden
dne 19. 6. 2013 v 11.30 hodin a zadržen byl téhož dne ve 12.00 hodin. Usnesení
o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 4) obviněný
obdržel dne 20. 6. 2013, obhájkyně mu byla ustanovena opatřením soudce ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 0 Nt 679/2013 (č. l. 19). Výslech poškozené L. C. byl
podle § 158 odst. 9 tr. ř., za podmínek § 158a tr. ř. proveden jako neodkladný
a neopakovatelný úkon dne 19. 6. 2013 ve 14.10 hodin, v hlavním líčení byla
vyslechnuta dne 30. 10. 2013 (č. l. 378 a násl.). Soud prvního stupně k
použitelnosti výpovědi poškozené jako neodkladného a neopakovatelného úkonu ze
dne 19. 6. 2013 uvedl, že ji nemohl považovat za provedenou v souladu s
podmínkami neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr.
ř., protože obviněný jako podezřelá osoba byl již v této době v zadržení
Policie České republiky, avšak obhájce mu zatím nebyl ustanoven. Tuto okolnost
nepovažoval za překážku bránící tomu, aby tuto výpověď svědkyni při hlavním
líčení v souladu s podmínkami § 212 odst. 1 tr. ř. (č. l. 385) předestřel,
avšak toliko za účelem vysvětlení rozporu mezi jejími jednotlivými dalšími
výpověďmi. Toto předestření jinak procesně nepoužitelné výpovědi jako důkazu
soud použil jen pro posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené
učiněné v hlavním líčení (strana 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
K tomuto postupu soudu prvního stupně, v němž neshledal pochybení ani odvolací
soud, Nejvyšší soud připomíná, že soud zcela správně výpověď poškozené
provedenou dne 19. 6. 2013 ve 14.10 hodin jako neodkladný a neopakovatelný
úkon, jako zákonně provedený důkaz nepovažoval, protože obviněný již byl jako
podezřelý v této věci zadržen téhož dne od 12.00 hodin. Je proto nutné
souhlasit se závěrem soudů, že za takové situace, kdy již byl pachatel znám a
byl v zadržení policejních orgánů, nic nebránilo v tom, aby bylo zahájeno
trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., neboť v této době již byly splněny
všechny předpoklady pro takový postup, který je nutné učinit neprodleně, když z
prověřování vyplynuly skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin
a bylo i dostatečně odůvodněno, že jej spáchal obviněný. Policejní orgány činné
v tomto řízení proto měly namísto postupu podle § 160 odst. 4 tr. ř. zahájit
trestní stíhání a provést další s tím spojené úkony, a poté poškozenou, která
sice byla vážně zraněna, avšak v nemocniční péči, jako svědkyni již v rámci
trestního stíhání vyslechnout (srov. rozhodnutí č. 26/1999 Sb. tr. rozh.).
Neodůvodněně trestní stíhání proti obviněnému zahájily až následující den, tj.
dne 20. 6. 2013, ač tak mohly učinit již dříve. Tímto postupem dostaly soudní
dokazování do situace, kdy uvedenou předprocesní výpověď poškozené soudy
nemohly, jak správně usoudily, jako důkaz použít, ale ustanovení § 212 odst. 1,
2 tr. ř. jim umožňovalo tuto výpověď pouze za uvedených podmínek poškozené pro
odstranění rozporů předestřít. Soud prvního stupně, jak sám vysvětlil v
odůvodnění napadeného rozsudku, z obsahu této procesně nesprávně učiněné
výpovědi nevycházel, ale postupoval podle § 212 odst. 2 tr. ř., aniž by ji bral
za podklad svých skutkových zjištění a výroku o vině obviněného.
S ohledem na všechny další ve věci provedené důkazy, je však nutné zdůraznit,
že uvedený procesní nedostatek soudům nebránil, aby o vině obviněného
spolehlivě rozhodly, protože měly ve věci dostatek jiných důkazů čin a jeho
průběh prokazujících. Soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho
rozsudku, způsob mechanizmu, jímž došlo ke způsobení všech popsaných zranění na
těle poškozené, dovodil zejména z obsahu znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který jednoznačně vyloučil, že by
poškozená zejména poranění v obličeji utrpěla pádem ze schodů, jak tvrdila ve
své výpovědi při hlavním líčení a jak tvrdil ve své obhajobě obviněný. Rovněž
uvedený závěr opřely o výpovědi dalších ve věci slyšených svědků, zejména
svědka Z. B., jež soud prvního stupně podrobně popsal na stranách 7 až 9 a
vyhodnotil je na stranách 12 až 13 svého rozsudku. Pro stručnost postačí na
tyto pečlivě zpracované pasáže jen odkázat.
Nejvyšší soud na základě těchto závěrů považoval postup soudů obou stupňů za
provedený způsobem stanoveným trestním řádem i v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu.
Další výhrady obviněného soustředěné proti skutkovým zjištěním se týkaly
nesprávného způsobu hodnocení důkazů, a to zejména výpovědí M. a Z. B. Jen ve
stručnosti je vhodné uvést, že soudy vycházely vedle svědeckých výpovědí osob,
které chování obviněného v určitých fázích zaznamenaly, především ze znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr.
Margitou Smatanovou, Ph.D., detailně vyslechnutou i v hlavním líčení (č. l. 47
až 54), s nímž se vypořádaly rovněž v obsahu napadených rozhodnutí (soud
prvního stupně zejména stranách 10 a 11 jeho odůvodnění).
Nejvyšší soud z uvedených podkladů shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy
posuzovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném
kontextu. Správnost a úplnost skutkových zjištění nebyla zpochybněna ani tím,
že soudy nevyhověly některým návrhům obviněného na doplnění dokazování, zejména
pokud požadoval znalecké zkoumání poškozené, neboť rozsah, v jakém bylo
dokazování realizováno, je naprosto dostačující k objasnění skutkového stavu
věci, o němž nevznikají pochybnosti. Důvody, pro které soudy dokazování
nedoplnily, dostatečně odůvodnily (viz strany 5 až 14 rozsudku soudu prvního
stupně a strany rozhodnutí odvolacího soudu 5 až 7). V obsahu napadených
rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku,
ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010 a
nález ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. 122/1996).).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupech soudů obou stupňů
takové skutečnosti, z nichž by mohl vyplývat závěr o extrémním rozporu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Pro úplnost lze jen ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, jež nevykazují
žádné vady a je možné z nich pro hmotně právní úvahy vycházet, shrnout, že to
byl obviněný, kdo způsobil popsaným mechanizmem zranění, jež byla na poškozené
zjištěna. Jedinou bezprostřední příčinou vzniku újmy na zdraví poškozené bylo
aktivní a vědomé jednání obviněného, a byla dostatečně jasně vyloučena možnost
jiné příčiny a mechanizmu vzniku popsaných zranění (zhmoždění měkkých tkání v
obličeji oboustranně včetně zlomenin obličejového skeletu, mnohočetné
pohmožděniny horních a dolních končetin, zlomeniny žeber, tříštivá zlomenina
spodiny očnice vpravo s vpáčením, výhřezem a uskřinutím obsahu očnice do
přínosní dutiny horní čelisti vpravo, zlomenina nosních kůstek, krevní
podlitiny na vnitřních plochách stehen, atd.), k jejich způsobení došlo jen v
důsledku útoku ze strany obviněného, který kopal do obličeje, hrudníku,
rozkroku a končetin poškozené.
Při správnosti všech těchto zjištění Nejvyšší soud na podkladě popsaného skutku
(srov. mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/2003) v projednávané věci posuzoval námitky obviněného směřované proti
správnosti použité právní kvalifikace zejména z hlediska zavinění v nepřímém
úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takový
následek způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr.
zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně může porušit nebo ohrozit zájem ochráněný takovým zákonem. Způsobení
takového následku pachatele není jeho přímým cílem ani nevyhnutelným
prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný,
který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem
nezávadným.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného,
nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být
takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých
se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z
útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě
těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba
dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit
těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit
tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové
srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité
zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti
které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci soudy věnovaly potřebnou pozornost prokázání subjektivní
stránky i motivaci činu obviněného, jakož i všem dalším okolnostem, za nichž u
poškozené utrpěná zranění vznikla, a podrobným rozkladem všech relevantních
okolností případu vysvětlily, z jakých okolností dovodily závěr o úmyslném
zavinění obviněného směřujícím k těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2
tr. zákoníku. Soudy vycházely zejména z povahy útoků, které, pokud jde i o kopy
nohou směřující proti hlavě poškozené, byly vedeny velkou intenzitou. Rovněž je
důležité i to, že obviněný poškozenou napadal i přesto, že již viděl, že např.
krvácí a že je zraněná. Správně tak dovozovaly svůj závěr o srozumění
obviněného s možností vzniku těžké újmy z toho, že jeho kopy směřovaly do
oblasti obličeje, tj. hlavy, a hrudníku, kde jsou uloženy důležité orgány, a
kde hlavně kopem nohou obutou do boty mohou být způsobena závažná zranění.
Neopomenuly zhodnotit ani pohnutku, z níž se obviněný činu dopustil, za kterou
považovaly potřebu obviněného poškozenou trestat za to, že nežila v souladu s
jeho představami o řádném způsobu života, opouštěla na delší dobu společnou
domácnost, požívala alkoholické nápoje, a že díky ní se z nich stali bezdomovci
a přišel o svého syna (viz stranu 14 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy tedy
shledaly, že obviněný sice neměl prvotní záměr poškozené způsobit těžká
zranění, ale činil tak použitým mechanizmem a intenzitou svých brachiálních
útoků, v jejichž důsledku taková újma, jak soudy dovodily, bezprostředně
hrozila.
Rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž závěry nevykazují žádné vady a plně
korespondují se skutkovými závěry i podmínkami stanovenými v § 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku, jsou proto správná a v souladu se zákonem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného brojící
proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci se zřetelem na subjektivní
stránku zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku není důvodné. Soudy řádně
vysvětlily, v jakých skutečnostech spatřovaly naplnění všech znaků uvedeného
zločinu, i to proč došly k závěru, že uvedený čin nebyl dokonán. V zásadě tuto
svou úvahu založily na závěru, že zranění ve svém komplexu, jak byla poškozené
způsobena, a to i s ohledem na způsob léčebných metod, jež byly aplikovány,
nedospěla do stavu, který by odpovídal vážné poruše zdraví uvedené v § 122
odst. 2 tr. zákoníku, ale že tato pouze hrozila. Soud prvního stupně tyto
závěry vyložil na straně 13 svého rozsudku, kde zejména vyšel ze závěrů
znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle níž doba
léčení trvala 5 až 6 týdnů, přičemž nejsou naplněna taxativa poškození
důležitého orgánu. Doba léčení a výrazné omezení v běžném způsobu života podle
soudu byla ukončena dne 25. 7. 2013, kdy již při léčení v D., kde byla
hospitalizována až do 29. 8. 2013, poškozená nebyla dále výrazně omezena v
obvyklém způsobu života. Přestože soud pro tento svůj závěr, že omezení v
obvyklém způsobu života poškozené skončilo dnem 25. 7. 2013, kdy byla po
stomatochirurgickém zákroku převezena do psychiatrické léčebny v D., již
nepokračovalo, dostatečně nezvážil obsah lékařské zprávy na straně 356 až 357,
z níž sám vycházel. Nevzal totiž do úvahy tam uvedené sdělení, že po opětovném
přijetí (neboť zde byla hospitalizována již před hospitalizací z důvodu
operace) dne 25. 7. 2013, „byla přijata na doléčení, kdy léčba v zásadě
symptomatická, rehabilitace okohybného svalu podle edukace, nemocná s
ustupujícími subjektivními potížemi, hospitalizace byla ukončena dne 29. 8. 2013, kdy nemocná byla propuštěna do domácí péče do rodiny H.“. Z těchto
skutečností plyne, že nelze učinit závěr, že by poškozená byla při propuštění
zcela bez potíží a že by nebyla omezena v obvyklém způsobu života, neboť i z
jiných důkazů plyne, že měla problémy s mrkáním horního víčka a měla dvojité
vidění. Z bodu 6. citované zprávy rovněž plyne, že „byla omezena s mnohočetnými
pohmožděninami, též díky poruchám vidění – dvojité vidění pravého oka, a též
kvůli zlomeninám po dobu tří měsíců, a to při omezení pohyblivosti při sériové
zlomenině žeber“. Z této zprávy lze nepochybně dojít k závěru, že doba léčení v
trvání tří měsíců naplňuje povahu okolností podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vymezujících těžkou újmu na zdraví pro delší dobu trvající poruchu
zdraví (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Nelze však přehlédnout, že
poškozená utrpěla kromě jiných vážných zranění i tříštivou zlomeninu spodiny
očnice a jen schopnosti a možnosti lékařské vědy umožnily, že poškozená neměla
vážné následky, které však ani v současné době lékaři nevyloučily s tím, že o
nich bude možné uvažovat až s odstupem jednoho roku, avšak s tím, že trvalé
následky bude možné očekávat ze strany poranění okohybného svalu vpravo.
Tudíž
dvojité vidění bylo při propuštění z léčení ve D. již nevelkého rozsahu, tzn.,
že stále existovalo. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že u poškozené došlo
k poškození oka jako důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Ze všech těchto rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy měly
při správném uvážení všech ve věci zjištěních skutečností učinit závěr o tom,
že u poškozené nastala těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) a
i) tr. zákoníku, a tudíž že obviněný spáchal dokonaný zločin těžkého ublížení
na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však v souladu s těmito svými úvahami nemohl napadená rozhodnutí
změnit, neboť uvedená náprava by byla v neprospěch obviněného, což by bylo v
rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v § 265s odst. 2
tr. ř., protože rozhodoval tolik z podnětu dovolání obviněného při absenci
dovolání podaného v jeho neprospěch. Ze skutečností výše popsaných a v
návaznosti na nyní uvedené důvody nebylo možné vyhovět požadavku obviněného
užití na právní kvalifikace podle § 146 nebo 146a tr. zákoníku. Při závěru, že
byly naplněny znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví, byť ve stadiu pokusu,
nepřichází mírnější právní kvalifikace do úvahy.
Jestliže obviněný v části svých dovolacích námitek naznačoval, že čin spáchal z
omluvitelné pohnutky, kterou však nikterak blíže nevymezil, je vhodné
připomenout, že ublížení na zdraví či způsobení těžké újmy na zdraví z takové
pohnutky ve smyslu § 146a tr. zákoníku je důsledkem předchozího zavrženíhodného
jednání poškozeného tehdy, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového
zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v
příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti,
bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti.
Ze skutkových zjištění vycházejících z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný
poškozenou po dobu tří dnů fyzicky napadal zejména proto, že tím vybíjel svůj
vztek vůči ní, protože ve velké míře požívala alkohol, v důsledku čehož nebyla
schopna se postarat o domácnost ani o syna. Toto chování poškozené, byť nebylo
správné a mohlo vést k jejímu odsudku, nenaplňovalo svou povahou zavrženíhodné
jednání, jež by naplňovalo intenzitu dosahující příkrého rozporu s morálkou a
svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě
poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Proto opilecké stavy poškozené
obviněného v žádném případě neopravňovaly k útokům proti tělesné integritě
poškozené a k tak brutálním úderům, jež zapříčinily shora rozvedené závažné
následky.
Pokud dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. vznesl rovněž námitku vůči výroku o trestu z rozsudku soudu druhého
stupně, jímž mu byla výměra trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního
stupně zpřísněna o jeden rok, je třeba uvést, že za „jiné hmotně právní
posouzení“ ve smyslu důvodu uvedeného v citovaném ustanovení, je možno
považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný, jak bylo již výše uvedeno, žádné relevantní
námitky v tomto směru nevznesl, nýbrž brojil výhradně proti zhodnocení a
posouzení skutečností rozhodných z hlediska ukládání trestu, jež jsou vymezeny
v § 39 tr. zákoníku, a nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, kterou spatřoval
výlučně v jeho výši, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
ani žádný jiný podle § 265b tr. ř. nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12.
2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
Pouze pro úplnost lze konstatovat, že obviněný byl odsouzen pro zločin těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a byl ohrožen trestní sazbou od tří do deseti
let [§ 21 odst. 2 tr. zákoníku]. Uložený trest ve výměře sedmi let je tedy
zcela v rámci tohoto zákonného rozpětí trestní sazby, a tudíž jeho uložením v
posuzované věci nemohl být naplněn žádný z dovolacích důvodů, jejichž
prostřednictvím lze výrok o trestu napadat.
Na základě skutečností, které byly výše rozvedeny a vysvětleny, Nejvyšší soud
považuje závěry o vině i trestu, jež soudy obou stupňů učinily, za správné a
dovolání obviněného ve všech ohledech za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl
učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž
je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová