3 Tdo 362/2014-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání,
které podala obviněná M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
8. 2013, sp. zn. 8 To 74/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 8/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2013, č. j. 20 T
8/2013-417, byla obviněná M. S. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy
podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „poté, co
byla nejméně od počátku roku 2012 přemlouvána svojí dcerou, poškozenou S. S.,
ke společné sebevraždě, a to s ohledem na psychické problémy poškozené a v
důsledku toho zhoršující se psychický stav, v blíže nezjištěné době od
večerních hodin dne 3. 9. 2012 do 14.00 hodin dne 6. 9. 2012 v katastrálním
území S. L. u obce B. L., okres P., na louce ve stanu, k realizaci tohoto
záměru přistoupily, a to tak, že poškozená S. S. nejprve užila větší množství
léků – hypnotik (Midazolam) a antidepresiv (Citalopram), jejichž užití jí
přivodilo stav hlubokého spánku, avšak nevedlo k její smrti, poté ji obžalovaná
v tomto stavu na základě předchozí domluvy a požadavku poškozené nejprve
dvakrát řízla do zápěstí levé ruky v úmyslu usmrtit ji vykrvácením, a když ani
to nevedlo ke smrti poškozené, této opět s úmyslem ji usmrtit prořízla krk
kobercovým odlamovacím nožem, následně se sama pokusila o sebevraždu požitím
stejných léků jako poškozená a opakovaným pořezáním se na krku, což však k její
smrti nevedlo, zatímco poškozená S. S. utrpěla hlubokou řeznou ranou vpředu na
krku pronikající k zadní stěně hltanu mezi jazylkou a hrtanem přetětí vnitřní
krkavice vpravo, v důsledku čehož na místě zemřela“. Za to byla obviněná podle
§ 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích, který je podal v neprospěch obviněné pouze do výroku o trestu
předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 21. 8. 2013, sp. zn. 8 To 74/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněné podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro
jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 8. 2013 (§ 139 odst. 1
písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla následně dovoláním obviněná
M. S., která uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka)
nejprve zrekapitulovala skutkové závěry, z nichž při právním posouzení jejího
jednání a ukládání trestu vycházel soud prvního stupně. Akcentovala především
zjištění, že k činu ji vedla předchozí vzájemná domluva s dcerou (poškozenou)
společně ukončit své životy. Jejím úmyslem primárně nebylo zbavit dceru života,
ale pouze splnit její přání „vše pojistit“ pro případ, že k její smrti nepovede
požití léků, které si za tím účelem opatřily. Poté se sama neúspěšně pokusila
spáchat sebevraždu. Tyto okolnosti, za nichž vykonala stíhaný skutek, především
tedy motiv a pohnutku činu a předchozí svolení poškozené, soud prvního stupně
pečlivě a citlivě zohlednil při úvahách o výměře trestu a způsobu jeho výkonu,
jakkoli z níže uvedených důvodů nelze souhlasit s právní kvalifikací, kterou
zvolil.
Odvolací soud naproti tomu považoval uložený trest za velmi mírný. Poukázal
přitom na nevyzrálost osobnosti poškozené na straně jedné a naproti tomu
povinnost dovolatelky jako matky ji chránit, usměrňovat její vývoj a v rámci
toho jí sebevražedný pokus rozmluvit nebo jí v něm zabránit. Namísto toho měla
podle soudu dceru chladnokrevně usmrtit a nenávratně ji tak připravit o šanci
její suicidální záměry přehodnotit.
Podle dovolatelky spočívalo pochybení odvolacího soudu především v tom, že se
přiklonil pouze k argumentům uvedeným státním zástupcem v podaném řádném
opravném prostředku, aniž by objektivně zhodnotil argumenty obhajoby. V
důsledku toho zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním
posouzení skutku, resp. v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V uvedené
souvislosti pak dovolatelka namítla, že předně není pravdou, že by se
nepokusila sebevražedné úmysly své dceři rozmluvit. Stav mysli poškozené se
vyvíjel přímo úměrně jejím postojům a názorům na těžkosti reálného světa, a to
bez ohledu na jakoukoli snahu působit na její osobu ze strany dovolatelky.
Právě sama poškozená obstarala všechny léky a další pomůcky, které jim měly
dopomoci ke společnému „odchodu z tohoto světa“, o který se následně také obě
zcela vážně pokusily. Pokud dovolatelka na výslovnou předchozí žádost poškozené
ukončila její život s vědomím toho, že poté spáchá sebevraždu sama, jednala pod
tíhou okolností a nikoli chladnokrevně, jak argumentoval odvolací soud. Naopak,
musela svést dlouhý a neuvěřitelně silný vnitřní boj, se kterým se bohužel
nedokázala vypořádat jiným, přijatelnějším způsobem. Znalecké posudky z oboru
psychiatrie a psychologie pak nevyloučily ani možnost, že v rozhodný moment
mohly její jednání ovlivnit poruchy vnímání a myšlení ve formě halucinací či
bludů. Závěry znalců nebyly hodnoceny v souvislosti s esoterickou vírou, kterou
dovolatelka vyznává. Tyto skutečnosti spolu s prokázaným faktem, že dovolatelka
zcela podléhala poškozené, která byla v jejich vztahu vůdčí osobností, pak měly
soudy vést k právní kvalifikaci skutku toliko jako přečinu účasti na sebevraždě
podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku.
I v případě, že dovolací soud použil ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku o
zločinu vraždy, je podle dovolatelky nepochybné, že výměra trestu uloženého
tímto soudem neodpovídá obecným ani konkrétním zásadám pro ukládání trestních
sankcí. Trest odnětí svobody v trvání jedenácti let je s ohledem na okolnosti
projednávaného případu trestem nepřiměřeně přísným; mj. také proto, že - pokud
jde o spáchané jednání - je zde v zásadě eliminováno riziko jakékoliv recidivy.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněná v něm napadá výlučně výrok
o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli proti němu nepodala řádný
opravný prostředek (odvolání). Odvolání státního zástupce přitom směřovalo v
její neprospěch jen proti výroku o trestu a v tomto rozsahu pak soud druhého
stupně věc přezkoumal a vady, které státní zástupce napadenému důvodně vytýkal,
sám napravil. V otázce viny, ať již z hlediska skutkových zjištění či hmotně
právního posouzení, žádný přezkum nerealizoval. Nebylo o ní tedy rozhodováno ve
druhém stupni, což je ovšem základní podmínkou přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 265a odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněné proto podle názoru státní zástupkyně
trpí vadou, která je popsána v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5
Tdo 82/2003, a je tudíž nepřípustné. Kromě toho jsou námitky dovolatelky vůči
právní kvalifikaci skutku zjevně nedůvodné, jestliže poškozenou sama úmyslně
usmrtila. Takové jednání pod skutkovou podstatu přečinu účasti na sebevraždě
podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku rozhodně podřadit nelze.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné, a
aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném
zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřila
pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Obviněná M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda jsou v
projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, a to podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť obviněná jím napadla rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým jí byl
nově uložen trest. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá,
že odvolací soud se zabýval i tím, zda rozsudek soudu prvního stupně a jemu
předcházející řízení nevykazují vady, jež sice státním zástupcem v odvolání
vytýkány nebyly, avšak mohly by mít vliv na správnost výroku, proti němuž
odvolání podáno bylo. To znamená, že předmětem přezkumu učinil i výrok o vině
(viz odůvodnění na str. na str. 2/3). Státní zástupkyní citované judikatorní
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 (R 20/2004
SbRt.) se tudíž na danou procesní situaci nevztahuje.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Obviněná uplatnila zvolený dovolací důvod právně relevantně námitkou, podle níž
měl být skutek správně posouzen jako přečin účasti na sebevraždě podle § 144
odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku, neboť podstata jejího jednání spočívala v tom, že po
předchozí dohodě poškozené „pouze pomohla dokončit její sebevražedný úmysl“.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelkou přisuzované
opodstatnění. Ustálená soudní praxe totiž vychází ze stanoviska, které lze
přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ a podle kterého dohodnou-li se
obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu
dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož
následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě
podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku.
Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc
definovaná v ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (tj. opatření
prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět
při činu). Jednání dovolatelky ovšem meze takové pomoci evidentně přesáhlo.
Svou dceru totiž sama zbavila života tím způsobem, že ji - byť s jejím
souhlasem a podle všeho i na podkladě její výzvy - nejprve dvakrát řízla do
zápěstí levé ruky s úmyslem dosáhnout jejího vykrvácení, a když ani to podle
jejího úsudku nevedlo ke smrti poškozené, prořízla jí krk kobercovým
odlamovacím nožem s takovou razancí, že jí přeťala vnitřní krkavici a tak
jejího usmrcení definitivně dosáhla. Dovolatelka proto svým jednáním naplnila
skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku,
spočívajícího v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že se tak stalo se
souhlasem a přivolením poškozené, jí trestní odpovědnosti za vraždu
nezbavovala. V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe
zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak
významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být
právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž
jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy (v
judikatuře k tomu srov. například R 6/1998 SbRt.).
K námitkám dovolatelky, že výměra trestu odnětí svobody a způsob jeho výkonu,
jak jej uložil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, neodpovídají obecným
zásadám pro ukládání trestních sankcí a v daném případě ani zjištěnému
skutkovému stavu věci, který naopak náležitě vyhodnotil soud prvního stupně,
když jí za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody pod
dolní hranicí zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s dozorem, Nejvyšší
soud uvádí následující:
Předně je nutno zdůraznit, že ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b
odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že
k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Žádnou takovou námitku však dovolatelka nevznesla. Jen pro úplnost Nejvyšší
soud na tomto místě poznamenává, že trest jí byl ukládán za zvlášť závažný
zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, pro který lze uložit trest
odnětí svobody na deset až osmnáct let. Jestliže jí odvolací soud uložil tento
trest ve výměře 11 let, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby, jedná se
o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru. Nezákonnost jeho
rozhodnutí nelze spatřovat ani ve výroku, jímž dovolatelku pro výkon uloženého
trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se dovolatelka nemohla
úspěšně domáhat ani toho, aby jí byl uložen trest odnětí svobody za použití §
58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem
stanovené, jak původně ve zrušeném rozsudku rozhodl soud prvního stupně. Pokud
totiž soud nakonec (zde ve stadiu odvolacího řízení) neshledal důvody pro
postup podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale trest vyměřil v rámci
stanovené trestní sazby, nebylo z toho především možno nijak dovozovat, že
trest byl uložen v nezákonné délce. Naproti tomu při chybném použití ustanovení
§ 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je tato
nesprávnost nepochybně vadou, která může naplnit dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepoužití § 58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci
jeho normální (nesnížené) dolní hranice však tento dovolací důvod nenaplňuje.
Vadu spočívající v nepoužití ustanovení § 58 tr. zákoníku a současně
nepřiměřenou přísnost trestu nicméně dovolatelka uplatnila na základě hmotně
právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani pod tento
dovolací důvod však její argumentaci podřadit nelze. Opačný výklad by totiž
neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném
nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých
druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však bylo v evidentním
rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož
účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci
samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným
prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest je nepřiměřený, a dovoláním,
protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu
trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně
zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku
o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.
Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný
prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně
užší a přísněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném prostředku
(k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo
311/2012, a přiměřeně též usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002,
pod T 416).
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu apod.
Z toho plyne, že jeho prostřednictvím nelze namítat ani to, že v konkrétním
případě byly dány polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, které soud při
ukládání trestu odnětí svobody náležitě nezohlednil, popř. že dovolateli byl
uložen trest v rozporu s ustanovením § 39 tr. zákoníku (k tomu v judikatuře
přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002, publikované pod č. R 22/2003 SbRt., podle kterého námitky vůči
pochybení soudu spočívajícím v neadekvátním druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávnému vyhodnocení kritérií nyní uvedených v § 38, § 39, § 41 a §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení příliš přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zjevně neopodstatněné. Poněvadž ve věci obviněné M. S. dospěl k závěru, že
dovolání dílem nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a v jeho relevantně
uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, rozhodl v souladu s §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon
vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler