5 Tdo 595/2018

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2019 o

dovoláních obviněných J. R., nar. XY v XY, bytem XY, O. K., nar. XY v XY, bytem

XY, a R. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9 To 300/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 8/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. R., O. K. a R.

S. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 10 T

8/2016, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem zjednání výhody při zadání

veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr.

zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.

a) tr. zákoníku. Obvinění O. K. a R. S. byli týmž rozsudkem uznáni vinnými

přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a

veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24

odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených přečinů se obvinění dopustili tím, že

obviněný J. R. jako příslušník H. (dále jen „H.“) v rámci výkonu své funkce

technika – strojní služby, kdy mimo jiné v rámci svého služebního zařazení

zajišťoval provádění oprav služebních dopravních prostředků H. a nákupy

potřebného materiálu u soukromých subjektů, v rámci čehož měl provádět nezbytný

předběžný průzkum cenových nabídek na tyto opravy a nákupy za účelem zjištění

nejvýhodnější ceny, se vždy s pracovníkem předem vytipovaného potenciálního

dodavatele služeb či zboží domluvil telefonicky na tom, že tento zajistí další

nabídku s vyšší cenou, kterou obviněný J. R. následně přiložil k dokumentaci

veřejné zakázky malého rozsahu ve smyslu § 18 odstavec 5, § 6 zákona č.

137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a zajistil tak zadání zakázky jím

vybranému dodavateli, kdy konkrétně:

- dne 4. 8. 2014 v 8:36 hodin telefonicky vyzval obviněného

M. P. jako vedoucího prodeje v obviněné společnosti I., aby si obstaral

konkurenční vyšší cenovou nabídku na opravu vozidla zn. MAN, RZ: XY, poptávanou

ze strany H., což obviněný M. P. přislíbil zajistit u společnosti A., IČ: XY,

se sídlem XY, ačkoliv věděl, že se bude jednat pouze o formální nabídku na cenu

vyšší než nabízí obviněná společnost I., což následně učinil, kdy po domluvě s

obviněným M. H. ze společnosti A., tento s cílem umožnit bezproblémové získání

zakázky obviněné společnosti I., dne 6. 8. 2014 zaslal obviněnému J. R. na jeho

pracovní e-mail XY za společnost A., cenovou nabídku na opravu předmětného

vozidla v předběžné výši 15 000 Kč bez DPH, aniž by však měla tato společnost v

úmyslu se o zakázku ucházet, v důsledku čehož zakázku získala obviněná

společnost I., s nabídkou ve výši 11 000 Kč bez DPH, která byla obviněnému J.

R. na jeho pracovní email zaslána obviněným M. P. dne 31. 7. 2014,

- dne 6. 8. 2014 v 9:11 hodin telefonicky vyzval obviněného O. K. jako

servisního technika ve společnosti E., IČ: XY, se sídlem XY, aby si obstaral

konkurenční cenovou nabídku na opravu jeřábu zn. FASSI, RZ: XY, poptávanou ze

strany H., což obviněný O. K. přislíbil zajistit u obviněné společnosti CH.,

ačkoliv věděl, že se bude jednat pouze o formální nabídku na cenu vyšší než

nabízí společnost E., což následně učinil, kdy po domluvě s obviněným J. Ch. z

obviněné společnosti CH., tento s cílem umožnit bezproblémové získání zakázky

společnosti E., dne 7. 8. 2014 zaslal obviněnému J. R. na jeho pracovní e-mail

XY za obviněnou společnost CH., cenovou nabídku na opravu předmětného vozidla v

předběžné výši 30 300 Kč bez DPH, aniž by však měla tato společnost v úmyslu se

o zakázku ucházet, v důsledku čehož zakázku získala společnost E., s nabídkou

ve výši 27 300 Kč bez DPH, která byla obviněnému J. R. na jeho pracovní email

zaslána obviněným O. K. dne 4. 8. 2014,

- dne 2. 10. 2014 v 10:33 hodin telefonicky vyzval obviněného R. H. jako

obchodního zástupce společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY, aby si obstaral

konkurenční cenovou nabídku na vázací materiál, poptávaný ze strany H., což

obviněný R. H. přislíbil zajistit, ačkoliv věděl, že se bude jednat pouze o

formální nabídku na cenu vyšší než nabízí společnost V., což následně učinil,

kdy po domluvě s obviněným D. A. ze společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, tento

s cílem umožnit bezproblémové získání zakázky společnosti V., dne 4. 11. 2014

zaslal obviněnému J. R. na jeho pracovní email XY za společnost T., cenovou

nabídku na poptávaný materiál v celkové výši 56 520 Kč bez DPH, aniž by však

měla tato společnost v úmyslu se o zakázku ucházet, v důsledku čehož zakázku

získala společnost V., s nabídkou v celkové výši 50 155 Kč bez DPH, která byla

obviněnému J. R. na jeho pracovní email zaslána obviněným R. H. dne 3. 10. 2014,

případně se telefonicky domluvil s dodavatelem služeb, že si v dokumentaci

podlimitní zakázky poznačí údajnou cenu konkurenční nabídky, jejíž výši si sám

stanovil tak, jak potřeboval s ohledem na cenu nabízenou předem vytipovaným

potenciálním dodavatelem téže služby, kdy konkrétně:

- dne 8. 9. 2014 v 7:30 hodin se dohodl s obviněným R. S. jako

zaměstnancem společnosti M., že si v případě této společnosti poznačí u přesně

nezjištěných servisních prací jako nabízenou cenu částku 15 000 Kč včetně DPH,

ačkoliv společnost M., ve skutečnosti cenovou nabídku neučiní a nemá v úmyslu

se o takovou zakázku, spočívající v servisních pracích, ucházet.

2. Za popsané jednání byl obviněný J. R. odsouzen podle § 329 odst. 1

tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu podle

§ 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Obvinění O. K. a R. S. byli podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni každý k

trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců s podmíněným odkladem výkonu

trestu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání

18 (osmnácti) měsíců.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 10

T 8/2016, podali obvinění J. R., O. K. a R. S. odvolání, která Krajský soud v

Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9 To

300/2017, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9

To 300/2017, podali obvinění J. R., O. K. a R. S. prostřednictvím svých obhájců

dovolání. Obviněný J. R. své dovolání opírá o dovolací důvody uvedené v § 265b

odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), zde podle písm. g), tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku

nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného se soud ve svém

odůvodnění rozsudku v rozporu s § 125 odst. 1, věta první a druhá, tr. ř.,

nevypořádal s obhajobou odsouzeného a nevypořádal se s provedenými důkazy,

které si vzájemně odporovaly. Nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, že ve

smyslu § 254 odst. 1, odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech

výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i dané řízení, když dospěl k

závěru, že respektoval práva obviněných na obhajobu, a když neshledal procesní

pochybení, která by ve svých důsledcích vedla k rozhodnutí podle § 258 odst. 1

písm. a) tr. ř., tedy k závěru, že řízení netrpělo vadami či nedostatky, které

by měly vliv na správnost napadeného rozsudku. Podle obviněného se totiž soudy

nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Obviněný J. R. předně namítá, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, přičemž

nebyl proveden žádný důkaz svědčící o jeho vině, naopak bylo podle něj

prokázáno, že se obžalobou popsaného jednání nedopustil. Ačkoliv je mu kladeno

za vinu, že měl zadat veřejnou zakázku v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit

jinému prospěch, nejednalo se podle něj o veřejné zakázky. Podle „Náplně

služební činnosti příslušníka H.“ navíc ani nebyl osobou pověřenou k zadávání

veřejné zakázky. Oprávněnou osobou k podpisu smluv byl J. P., krajský ředitel,

obviněný navíc ani nebyl touto osobou k zadávání veřejných zakázek zmocněn, a

proto se nemohl skutku kladeného mu za vinu dopustit. Dále namítá, že mu nebyl

prokázán úmysl způsobit jinému škodu a opatřit jinému prospěch, když v řízení

nebylo prokázáno, že by jakýkoliv prospěch získal. Závěr soudu, že jednáním

obviněného vznikla škoda v podobě nemožnosti objektivizovat nejvýhodnější cenu,

není podle něj opřen o důkazy a je čistě hypotetický. Telefonní odposlechy pak

podle něj nemohou obstát jako důkazy, neboť byly povoleny za předpokladu

zjištění skutečně závažné trestné činnosti, což se podle jeho mínění

neprokázalo, navíc tyto nesvědčí o tom, že by se trestného jednání dopustil. Účelem odposlechů mělo být zjištění trestné činnosti spočívající ve zneužití

pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přijetí

úplatku podle § 333 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne

13. 1. 2016, sp. zn.

4 Pzo 9/2015, namítá, že přípravné řízení bylo stiženo

vadou, která brání vydání spravedlivého rozsudku ve věci. Podle něj byl dán

předpoklad trestné činnosti podle § 329 a § 333 tr. zákoníku, ale nebylo

zřejmé, jak konkrétně má být trestná činnost páchána a nebylo ani odůvodněno,

proč není možné ji prokázat jinými vyšetřovacími úkony. Tím bylo porušeno právo

na spravedlivý proces, rovnost účastníků a zásada presumpce neviny, neboť již v

přípravném řízení bylo na obviněného pohlíženo jako na vinného.

5. V další části dovolání obviněný J. R. namítá, že závěr odvolacího

soudu o naplnění znaků přečinu podle § 256 odst. 1 i § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku je věcně nesprávný a nelogický. Poukazuje na absenci subjektivní

stránky trestného činu, odkazuje na rozpor mezi skutkovými zjištěními.

Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle něj odkazují na domněnky, porušují § 2

odst. 5 tr. ř. a právo obviněného na spravedlivý proces podle Listiny

základních práv a svobod. Obviněný si je vědom, že skutkové námitky nezakládají

přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, ovšem má za to, že nesprávná realizace

důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu, a

proto nelze uplatnit tuto zásadu nemožnosti přezkumu skutkových zjištění. K

podpoře svého tvrzení odkazuje na případy tzv. opomenutých důkazů. Závěrem

svého dovolání pak odkazuje na teorii legitimního očekávání a uplatnění této

zásady v právním prostředí. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný J. R.

navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a napadený rozsudek nalézacího

soudu a usnesení odvolacího soudu „zrušil a aby podle § 265 l) odst. 1 tr.“

(pozn. sic! – další text dovolání neobsahuje).

6. Obviněný O. K. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1

písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že skutek vymezený oběma soudy v jejich rozsudcích

nenaplňuje zákonné znaky přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky,

při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku ve formě

pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel namítá zejména (a)

extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, nesprávné

hmotněprávní posouzení skutku, (b) nesprávné hodnocení objektivní stránky

trestného činu, zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek na úkor jiných

soutěžitelů a nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto povinného pojmového

znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku) a (c) nesprávné

hodnocení otázky úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému

prospěch, jakožto pojmového znaku skutkové podstaty trestného činu. Obviněný má

za to, že jednáním kladeným mu za vinu obžalobou nedošlo k naplnění všech znaků

skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku ve formě

pomoci [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], skutek není trestným činem a je

dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi

soudů. Obviněný O. K. namítá ad a) extrémní nesoulad mezi právními závěry a

zjištěnými okolnostmi, nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Napadené

rozhodnutí podle něj trpí vadami, které představují porušení práva na

spravedlivý proces, což ovlivňuje hmotněprávní kvalifikaci skutku. Jednání, pro

něž je obviněný trestně stíhán, se podle jeho názoru nezakládá na

skutečnostech, které vyplývají z provedeného dokazování, neobsahuje znaky

skutkové podstaty předmětného trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku a

postrádá logickou souvislost. Obviněný O. K. je řadový zaměstnanec společnosti

E., přičemž jeho oprávnění jednat za společnost plyne pouze z jeho pracovního

zařazení. Není oprávněn uzavírat za tuto společnost smlouvy týkající se

veřejných soutěží, veřejných zakázek a veřejných dražeb, na jejich výsledku

není jakkoliv finančně zainteresován, jeho jedinou motivací je vztah k

zaměstnavateli – vykonávat práci podle pokynů zaměstnavatele. To, že J. R. po

něm požadoval obstarání kontaktu k učinění konkurenční nabídky na opravu

jeřábu, bylo pouze projevem lenosti a snahy si zjednodušit práci ze strany

obviněného J. R.. Podle soudů měla společnost

CH., pouze hrát „křoví“ a zaslat obviněnému J. R. cenovou nabídku, aniž by však

měla v úmyslu se o zakázku ucházet. S tím je však v rozporu skutečnost, že J.

Ch. (pozn. na několika místech chybně označen jako J. Ch.) ze společnosti CH.,

který měl zaslat obviněnému nabídku s cílem umožnit bezproblémové získání

zakázky společnosti E., byl soudem zproštěn viny, když soud měl za to, že se

pro tohoto obviněného jednalo o běžnou obchodní záležitost s absencí vědomosti

o zadávacím řízení či úmyslu ulehčit společnosti E., získání zakázky. Tedy pro

takové jednání J. Ch. zprostil a na druhé straně O. K. odsoudil. Nalézací soud

na č. l. 14 konstatoval (pozn. zde je zřejmě míněna str. 14 rozsudku nalézacího

soudu), že J. Ch. s obviněným J. R. nikdy nespolupracoval a nabídku mu zaslal

jen k výzvě obviněného O. K., aniž by bylo zřejmé, jaké informace tento J. Ch.

poskytl, pouze snad to, jak má nabídku ohodnotit, když mu „tejně“ (pozn. sic!)

řekl cenu. Tato úvaha soudu je podle obviněného O. K. nepochopitelná, když z ní

není zřejmé, jaké informace měl J. Ch. sdělit, na druhé straně tato skutečnost

vedla ke zprošťujícímu výroku v případě J. Ch. a odsuzujícímu v případě

obviněného. Soud dále tvrdí, že obviněný O. K. měl J. Ch. „tejně“ sdělit cenu,

což je podle obviněného pouze domněnka nepodpořená žádnými důkazy. Písařská

chyba podle něj současně způsobuje, že není zřejmé, zda mu tuto skutečnost měl

říct „tajně“ nebo „stejně“.

7. Pod bodem b) svého dovolání obviněný O. K. namítá, že je mu kladeno

za vinu, že obstaral konkurenční cenovou nabídku na opravu jeřábu, ačkoliv

věděl, že se bude jednat pouze o formální nabídku. Z rozsudku však podle něj

neplyne, jak soud k závěru, že obviněný věděl, že se bude jednat pouze o

formální nabídku, dospěl. Podle obviněného není tvrzení o pouhé formálnosti

nabídky ničím podloženo, a proto jej lze považovat za domněnku. Pokud by oporu

tvrzení měla poskytovat skutečnost, že společnost E., je výhradním dodavatelem

příslušného náhradního dílu pro celou Českou republiku, pak v tomto faktu lze

stěží spatřovat jakýkoliv trestněprávní aspekt. Dále je podle něj k naplnění

skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku třeba splnění tří aspektů, a

to (1) jednáním v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, (2) v úmyslu způsobit

jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch a (3) zjednat přednost nebo

výhodnější podmínky některému dodavateli, na úkor jiných dodavatelů. Podle něj

nebylo v řízení prokázáno, že by si byl vědom nebo měl být vědom souvislosti se

zadáním veřejné zakázky. Závěr soudu, že obviněnému byla známa praxe zadávání

oprav a praxe obviněného J. R., tedy že věděl, že vyžadovaná nabídka (pozn.

konkurenční nabídka) má sloužit jako tzv. křoví pro veřejnou zakázku, je pouhou

ničím nepodloženou domněnkou. Obviněný O. K. dále odkazuje na znění výkladových

ustanovení v § 17 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, zejména na

písm. k) a m), zabývající se výkladem pojmů zadání a zadávání. V této

souvislosti poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017,

sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, v němž poukazuje na složitost výkladu jednotlivých

ustanovení s ohledem na roztříštěnost a nejednoznačnost právních norem, když

stejné pojmy jsou v zákonech vykládány různě, z čehož pramení nejistota v

právním styku a obtížná předvídatelnost toho, co je dovoleno, a co je již

zakázáno. Vyzdvihuje však také rozdíl oproti zmíněnému judikátu, spočívající v

rozsahu možného poškození jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, popřípadě

zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek pro jiné dodavatele nebo

soutěžitele. K tomu uvádí, že samotná cena řídící jednotky činila 25 380 Kč bez

DPH, a vzhledem k výhradnímu zastoupení společností E., by činila nejméně tuto

částku i u jiných dodavatelů. Zbytek do částky 27 300 Kč bez DPH tvořila práce.

Obviněný cituje argumentaci odvolacího soudu na str. 13, který dospěl k závěru,

že ačkoliv je uskutečnění zadávacího řízení pro veřejné zakázky malého rozsahu

pouze fakultativní, je veřejný zadavatel povinen dodržet zásady uvedené v § 6

zákona o veřejných zakázkách. K tomu uvádí, že z dokazování plyne, že v daném

případě neproběhlo žádné zadávací řízení. Zadavatel se řídil pokynem ředitele

H. č. 110/2011 ze dne 21. 6. 2011, který stanovuje pravidla pro vybírání

dodavatele u zakázek malého rozsahu a který je interním dokumentem závazným jen

pro osoby uvnitř organizace, bez dopadu na třetí osoby.

8. Obviněný O. K. dále pod bodem c) svého dovolání namítá, že podmínkou

právní odpovědnosti je přítomnost zavinění, přičemž u daného trestného činu se

z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl zahrnující všechny znaky

trestného činu, a navíc tzv. druhý úmysl, spočívající v úmyslu způsobit jinému

škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Minimální výše prospěchu či škody

není u tohoto trestného činu stanovena, ovšem podle dovolatele má zásadní

význam při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Závěr o zavinění

pachatele pak musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky

vyplynout. Hmotněprávní konstrukce jednání žalovaného je podle obviněného

nesprávná. Lenost J. R. měla být sankcionována H. v rámci pracovněprávních

předpisů, je však absurdní hledat v ní trestněprávní jednání obviněného O. K..

U obviněného absentoval úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo

jinému prospěch, jeho motivací byl zájem na řádném plnění pracovněprávních

povinností podle pracovní smlouvy a pokynů zaměstnavatele. Pokud jsou přitom za

usvědčující důkaz považovány telefonní odposlechy, pak má navíc pochybnosti,

zda měly být v řízení jako důkaz připuštěny a zda jejich nařízení a provedení

bylo v souladu se zákonnými podmínkami § 88 odst. 1 a 2 tr. ř. Přesto z nich

podle něj neplynou žádné skutečnosti svědčící o jeho vině. Zprostředkování

kontaktu na jiného dodavatele na žádost obviněného J. R. považuje za pouhou

vstřícnost vůči zákazníkovi, která je projevem tržního hospodářství a určování

cen pomocí nabídky a poptávky. Snaha vyjít vstříc zákazníkovým potřebám se

podle něj očekává a plyne z nerovného postavení mezi zákazníkem a prodejcem,

který zákazníkovi obvykle vše odsouhlasí, aniž by musel sdílet jeho názor.

Podstatné naopak je, jakým způsobem měl iniciovat a zjednávat chování

společnosti CH., tak, aby zakázku získala společnost E. K tomu neexistuje žádný

důkaz, pouze domněnka soudu, která je navíc v rozporu se zprošťujícím výrokem

ve prospěch obviněného J. Ch. a společnosti CH. Případný prospěch, který by

jeho jednáním mohl vzniknout, s ohledem na cenu náhradního dílu, který nemohl

být levnější než u výhradního dodavatele, se obviněnému jeví jako marginální.

Skutek podle něj není trestným činem a nemělo pro něj být zahajováno trestní

stíhání, neboť trestní odpovědnost lze uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačí odpovědnost podle jiného právního předpisu. Ze

všech výše uvedených důvodů proto obviněný O. K. navrhuje, aby dovolací soud

postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí nalézacího

soudu a odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu

soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Obviněný R. S. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1

písm. e), g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) spatřuje

obviněný v nezákonnosti nařízených odposlechů a neurčitosti skutkové věty.

Trestní stíhání mělo být zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne

4. 5. 2015 na základě odposlechu hovoru mezi ním a obviněným J. R., ke kterému

mělo dojít dne 25. 8. 2014 v 15:05 hodin, při kterém mělo dojít k umožnění

získání zakázky jinému uvedením konkurenční cenové nabídky. Dne 13. 11. 2015

došlo k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je uvedeno

datum odposlechu ze dne 8. 9. 2014 v 7:30 hodin. Podle něj však není zřejmé,

který konkrétní hovor byl posuzován. Účelem nařízených odposlechů mělo být

zjištění trestné činnosti, která měla spočívat ve zneužití pravomoci úřední

osoby a přijetí úplatku osoby J. R.. V příkazu však nejsou uvedeny žádné

okolnosti, které měly vést k nutnosti postupu podle § 88 odst. 1 a 2 tr. ř.,

není nijak odůvodněno, z jakého důvodu bylo znemožněno nebo ztíženo získání

důkazů jiným způsobem, a příkaz se nijak netýká dovolatele. Údajná trestná

činnost J. R., jejíž zjištění mělo být zajištěno odposlechy, pak nebyla podle

obviněného R. S. nijak prokázána, ani nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být

páchána, přesto došlo 8. 9. 2014 k pokračování v odposleších na základě příkazu

č. j. V-26-2/2014, který také nebyl řádně odůvodněn. K tomu obviněný odkazuje

také na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007,

sp. zn. II. ÚS 789/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn.

4 Pzo 13/2016, v souvislosti s nimiž má za to, že je třeba, aby byl příkaz k

odposlechu zcela jasně a zřetelně odůvodněn, proč nemohl být takto významný

zásah do soukromí osob vyvážen jinými prostředky. V dovolání označené příkazy k

odposlechům však podle něj tyto požadavky nenaplňují. Dále cituje z nálezu

Ústavního soudu, že je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a

prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin

podle § 158 odst. 3 tr. ř., např. ve formě odposlechů, bylo zneužíváno jako

prostředku k dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup. V případě

obviněného R. S. podle jeho názoru ani tímto nepřípustným postupem nedošlo k

zajištění podkladů pro důvodné podezření, když věta z odposlechů

desinterpretovaná orgány činnými v trestním řízení nezakládá důvodné podezření.

Zpochybňuje postup, kdy na základě řádně neodůvodněného příkazu nařízeného za

účelem zjištění okolností nasvědčujících (neexistujícímu) trestnému činu jiné

osoby je odposlouchávána třetí osoba a na tomto podkladě je s touto osobou

zahájeno trestní stíhání. Navíc jednání, které je mu kladeno za vinu, je podle

obviněného popsáno vysoce neurčitě, když ze skutkové věty není patrné, jaká

konkrétní výhoda měla při zadání veřejné zakázky vzniknout, ani komu, ani

nebylo specifikováno, o jakou zakázku se mělo jednat. Ze všech těchto

skutečností má obviněný za to, že vedené trestní stíhání bylo neoprávněné.

Popis skutkového stavu je pak v extrémním rozporu s tím, co plyne z provedených

důkazů.

10. Dále obviněný R. S. namítá, že byl nedostatečně zjištěn skutkový

stav, když k prokázání skutečností zásadních pro naplnění skutkové podstaty

absentují důkazy, provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a byly z nich

vyvozeny závěry, které z nich neplynou. Mezi provedenými důkazy a skutkovými

závěry tak spatřuje extrémní rozpor. Z odposlechů podle něj neplyne ve skutkové

větě popsané jednání. Oproti nalézacímu soudu má za to, že z rozhovoru ze dne

8. 8. 2014 nevyplývá, že by se s obviněným J. R. domlouval na obstarání záměrně

vyšší konkurenční nabídky. První část rozhovoru se má týkat dalšího postupu

opravy vozidla, které již bylo v dispozici servisu

M., z důvodu víceprací. Druhá část rozhovoru, která obsahovala slovní obrat

„konkurenční ceňák“ se týkala opravy, která měla proběhnout v budoucnu, ovšem z

rozhovoru ani jiných důkazů není patrné, zda se jednalo o vyšší či nižší

konkurenční cenový návrh, ani konkrétní výše ceny. Podle obviněného přitom šlo

pouze o sdělení existence cenového návrhu na zakázku, což nemůže být trestným

činem, a to ani ve formě účastenství. Z druhého telefonního rozhovoru ze dne 8.

9. 2014 soud dovodil dohodu mezi obviněnými R. S. a J. R. o ceně za veřejnou

zakázku, která má vycházet od J. R. jako zadavatele, čímž měl zajistit

konkurenční nabídku tak, aby mohl jím vybranému dodavateli zajistit přidělení

veřejné zakázky. Takový závěr soudů však podle něj z telefonního hovoru neplyne

a jde tedy pouze o domněnky. Uvádí, že část rozhovoru, která byla označena

soudem jako nesrozumitelná, obsahuje stanovení ceny dovolatelem, nikoliv J. R.

Je-li část hovoru soudu nesrozumitelná, nemůže být najisto prokázáno, že se

dovolatel či jiná osoba dopustili protiprávního jednání. Soud navíc sám

konstatuje, že není zřejmé, kdo nabídku ceny činí, ale že je korigována J. R.,

který obviněnému R. S. uloží, aby nabídka zněla na 15 000 Kč vč. DPH, což

obviněný R. S. akceptuje. I tyto závěry však obviněný považuje za nepodloženou

úvahu soudu. Z důkazů podle něj neplyne, že cenovou nabídku neučinila

společnost M., ani že tato neměla zájem se o zakázku ucházet. O opaku podle něj

svědčí záznam zakázky č. 1008085913. Požadavek soudu, aby obviněný předložil

listiny prokazující realizaci nabídky, podle něj narušuje zásadu presumpce

neviny, kdy důkazní nouze soudu měla vést ke zprošťujícímu rozsudku na základě

uplatnění zásady in dubio pro reo. Nebylo dále prokázáno, komu měla být

zjednána výhoda či přednost, ani v rámci jaké zakázky mělo ke zvýhodnění dojít,

když za tímto účelem nebylo ani vedeno dokazování. Podle obviněného R. S. tak

skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu

podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, ani pomoci k jejímu naplnění. V souladu s

nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, tak měl být

viny zproštěn. Dále má za to, že soudy měly provést další důkazy, které

navrhoval v odvolacím řízení a které byly způsobilé prokázat úmysl společnosti

M., účastnit se zakázky zmiňované v telefonátu ze dne 8. 9. 2014.

11. Pochybení soudů spatřuje obviněný R. S. také ve vztahu k subjektivní

stránce skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku.

Nalézací soud se ve vztahu k úmyslu pachatele spokojil s konstatování, že

způsob spáchání trestné činnosti svědčí o tom, že všichni obvinění jednali v

úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s čímž se ztotožnil

i odvolací soud, který dodal, že obvinění jednali evidentně v úmyslu opatřit

sobě nebo jinému prospěch. Obviněný má za to, že označení jednoho ze znaků

skutkové podstaty za evidentní, a to bez odůvodnění, je svévolným a nesprávným

postupem. Způsob spáchání trestné činnosti se podle něj vztahuje k objektivní

stránce trestného činu, a tato nemůže nasvědčovat subjektivní stránce, neboť

jde o samostatné znaky. Z rozhodnutí soudů tak podle něj není jasné, v čem

spatřují úmysl dovolatele. Obviněný přitom neměl tušení o žádné trestné

činnosti obviněného J. R.. Ze všech výše uvedených důvodů proto obviněný R. S.

navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí nalézacího soudu a

odvolacího soudu a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého

zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl,

že námitky dovolatelů odpovídají jejich obhajobě z předcházejících stadií

trestního řízení a má za to, že se s nimi rozhodující soudy nižších stupňů

dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, a to nalézací soud na

str. 10 – 15 rozsudku, odvolací soud na str. 11 – 14 svého usnesení. S takovou

argumentací soudů se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

ztotožnil. Dodal, že odkazuje-li obviněný J. R. ve svém dovolání na rozpor mezi

skutkovými zjištěními a namítá-li, že soudy často odkazují na domněnky, čímž

mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, nemůže se k těmto

námitkám vyjádřit pro jejich obecnost. Stejně tak považuje za obecnou také

námitku tohoto obviněného poukazující na porušení zásady legitimního očekávání

a nutnost respektovat předchozí judikaturu. K námitkám obviněného O. K., že

skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu nenaplňuje zákonné znaky

trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, podotkl, že v tomto směru obviněný

neuvádí nic bližšího. Má za to, že obviněný většinou svých námitek napadá

skutková zjištění, což však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. S

námitkou, že ve vztahu k zakázce malého rozsahu nemuselo být postupováno podle

zákona o veřejných zakázkách, se pak podle něj vyrovnal již odvolací soud na

str. 13 rozhodnutí, přičemž toto odůvodnění je podle něj v souladu s

judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo

1364/2016, uveřejněné pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr.). Námitku tedy považuje za

zjevně neopodstatněnou, stejně tak jako námitku, v rámci které se obviněný O.

K. domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K dovolání obviněného

R. S. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že námitka nezákonnosti odposlechů je

námitkou procesní, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Námitka

navíc podle něj nenaplňuje dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr.

ř., neboť taková nepřípustnost trestního stíhání by musela být založena

způsobem podle § 11 nebo § 11a tr. ř. Dále má za to, že přezkum uplatnění

procesní zásady in dubio pro reo v dovolacím řízení Nejvyšší soud nepřipouští

[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009,

podle kterého dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn

námitkami procesněprávního charakteru, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1.

2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne

26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014,

sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve sv. 74 Sb. nál. a usn. ÚS

ČR].

13. Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního

zastupitelství závěrem svého vyjádření k dovoláním obviněných navrhl, aby

Nejvyšší soud dovolání obviněných J. R. a R. S. odmítl podle § 265i odst. 1

písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.

ř. Dovolání obviněného O. K. pak navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm.

c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním podaných dovolání v neveřejném

zasedání.

14. Ačkoliv obviněným J. R., O. K. a R. S. bylo prostřednictvím jejich

obhájců dne 13. 6. 2018 zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního

zastupitelství k případné replice, dovolatelé se do doby rozhodnutí Nejvyššího

soudu v projednávané věci ani prostřednictvím svých obhájců k němu

nevyjádřili.

III.

Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 tr. ř., a shledal, že všechna podaná dovolání jsou ve smyslu § 265a

odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d

odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují

náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolateli

uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e),

g) a l) tr. ř., o které svá dovolání formálně opřeli.

16. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného

dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,

tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v

souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného

hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto

ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že

právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy

navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o

vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání

podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový

stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen

vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo

pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje

hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených

rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování

dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení

provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o

dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem

určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního

stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem

určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §

2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný

prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými

zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,

III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem

i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud

(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99,

uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu

ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3

Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03).

Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci

řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad

předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,

sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a

učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

17. Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a

g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v

písmenech a) až k). Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil uvedený

dovolací důvod v jeho druhé alternativě, protože je názoru, že vady zakládající

důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. zatěžovaly řízení

před nalézacím soudem. Pokud však takovými vadami rozhodnutí nalézacího soudu

zatíženo není (viz dále), nemůže být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo

nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z

obligatorních důvodů uvedených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který

nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.

Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním

řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel

najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., §

188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257

odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či §

314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k

jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve

věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká

jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech

uvedených v ustanovení § 11 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v

těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti

trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání,

nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Šámal,

P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H.

Beck, 2013, 3162 s.).

19. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje

podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý

proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou

základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda

nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, a to

včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna

Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako

sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv.

72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v případě

posuzované věci neshledal. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné

zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že

jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně

oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud

v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým

zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto

stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54

rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České

republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a

toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti

(ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného

stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14,

vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod

st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

IV.

Důvodnost dovolání

A) K námitkám, které nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody

20. Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že všichni tři obvinění v podaných

dovoláních převážně opakují námitky uplatněné již v předchozích stadiích

trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými

se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v

odůvodnění svých rozhodnutí. V takovém případě se pak podle ustálené judikatury

jedná o námitky zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. května 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. 408, Souboru tr.

rozh. NS, svazek 17/2002). Navíc dovolací námitky obviněných jsou z podstatné

části založeny na argumentaci, která uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b

odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu neodpovídá. Jde o námitky, v rámci kterých

obvinění tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustili a dále námitky, kterými

brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů, odmítají učiněná skutková

zjištění, provádí vlastní interpretaci důkazů a předkládají vlastní verzi

průběhu skutkového děje.

21. Pod deklarované dovolací důvody nelze podřadit ani námitky

obviněného J. R., kterými namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazují

na domněnky, porušují § 2 odst. 5 tr. ř. a právo obviněného na spravedlivý

proces podle Listiny základních práv a svobod, dále námitky, že nesprávná

realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého

procesu, námitky, kterými obviněný odkazuje na teorii legitimního očekávání a

uplatnění této zásady v právním prostředí, a konečně námitky opomenutých

důkazů. Obviněný tyto námitky totiž nijak blíže nekonkretizuje a i v případě

námitky opomenutých důkazů nijak neupřesnil, které důkazy měly být podle jeho

mínění opomenuty.

22. Za relevantní výhradu nelze pak považovat ani výtku obviněného R.

S., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka

totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu

hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo

vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke

zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez

důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech

ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní

charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit

obviněnými zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.

B) K námitkám extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými

skutkovými zjištěními

23. Za právně relevantně uplatněnou je z hlediska deklarovaného

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možno považovat námitku

extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními,

kterou ve svých dovoláních uplatnili všichni tři dovolatelé, i když pouze s

jistou dávkou tolerance, neboť obviněný J. R. namítl existenci extrémního

rozporu pouze velmi obecně a obvinění O. K. a R. S. extrémní nesoulad dovozují

převážně z námitek skutkových. Nejvyšší soud po prostudování předloženého

trestního spisu shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

24. Podle závěrů nalézacího soudu byli obvinění z předmětné trestné

činnosti usvědčeni především na základě provedených odposlechů a záznamů

telekomunikačního provozu doplněných listinnými důkazy. Nalézací soud v

odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně poukázal na to, že v odposlechu ze dne 6.

8. 2014 v 9:11:44 žádá obviněný J. R. po obviněném O. K. zajištění konkurenční

nabídky, která musí být vyšší, než nabídka, kterou předloží společnost E.,

prostřednictvím obviněného O. K.. Ten mu přislíbí takovou nabídku zajistit a v

rozhovoru téhož dne v 10:21:35 R. informuje, že požadavku vyhověl a nabídku

zajistil. V rozhovoru ze dne 7. 8. 2014 v 09:42:17 pak R. urguje K. o zaslání

konkurenční nabídky. V e-mailu ze dne 7. 8. 2014 v 11:30:55 zasílá J. Ch. ze

společnosti CH., nabídku, která činí 36 663 Kč včetně DPH za kartu řídící

jednotky. V rozhovoru ze dne 11. 8. 2014 v 15:04:32 se pak K. dotazuje, zda již

R. obdržel konkurenční nabídku, na což mu R. odpovídá, že ano, že má dokonce už

i daný požadavek a jakmile bude mít objednávku, že mu ji zašle. To K. kvituje s

tím, že bude provádět objednávku v Itálii, proto by k tomu tuto zakázku přidal.

Na to je dne 12. 8. 2014 provedena objednávka dodávky u společnosti E. Pokud

jde o zakázku ve vztahu k obviněnému R. S., tak i v tomto případě vyhodnotil

nalézací soud jako stěžejní důkaz záznam odposlechu, kdy v rozhovoru ze dne 8.

8. 2014 v 08:16:42 obviněný S. obviněnému R. výslovně sděluje, že pro něj má

zajištěný „konkurenční ceňák“ na tu druhou opravu (viz odposlechy na č. l. 129

a násl. spisu). Byť z rozhovoru ze dne 8. 9. 2014 v 07:30:33 nelze podle

nalézacího soudu tak jednoznačné vyjádření jako v případě předchozího rozhovoru

dohledat, tak způsob, jakým je domlouvána cena zakázky, svědčí o domluvě

zadavatele a dodavatele o ceně, která má být za zakázku nabídnuta, když

obviněný R. po obviněném S. požaduje, aby mu tam hrknul nějakou cenu, „nějakou

trochu to“, přičemž obviněný S. zjevně ví, jaká cena má být nabídnuta, když

tento požadavek odsouhlasí. Následně není jasné, kdo nabídku ceny učiní,

nicméně z kontextu dalšího rozhovoru je zřejmé, že nabídka je zkorigována

obviněným R., který obviněnému S. výslovně uloží, aby nabídka zněla na 15 000

Kč s DPH, a S. to akceptuje s tím, že takovou nabídku mu zašle do e-mailu. Z

popisu skutkového děje je tak podle mínění soudu prvního stupně zjevné, že

takovým svým postupem obviněný R. zjednal vybraným dodavatelům výhodnější

podmínky, když zajistil sám, příp. prostřednictvím jím vybraného dodavatele

konkurenční nabídku v takové výši, aby mohl jím vybranému dodavateli zajistit

přidělení veřejné zakázky, vědom si toho, že rozhodujícím kritériem pro

přidělování veřejných zakázek je jejich cena.

25. Podle nalézacího soudu ze způsobu, jakým byla trestná činnost

páchána, je zřejmé, že byla obviněným R. páchána v úmyslu opatřit sobě nebo

jinému prospěch. Přestože nebyla prokázána škoda ani prospěch, který by si tím

obviněný R. opatřil, bylo prokázáno, že vybranému dodavateli opatřil prospěch

tím, že mu zajistil, že bude vybrán pro dodávku veřejné zakázky. Obvinění O. K.

a R. S. pak zajistili obviněnému R. tzv. křoví, a to tím, že obviněný O. K.

obstaral konkurenční návrh v potřebné kvalitě a obviněný S. poskytl nabídku,

která sama měla představovat „křoví“ k vytvoření potřebných podkladů pro výběr

nejvhodnějšího zadavatele. Přitom byli „řízeni“ obviněným R. Takto opatřené

„nabídky“ byly používány se souhlasem a s plným vědomím obviněných v rámci

zadávacího řízení na veřejné zakázky, přičemž se záměrně jevily jako méně

výhodné než nabídka obviněným R. předem vybraného dodavatele. Nalézací soud

proto uzavřel, že všichni tři obvinění se dopustili vytýkaného jednání tak, jak

je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

26. Soud druhého stupně v odvolacím řízení shledal, že skutkový děj byl

soudem prvního stupně zjištěn správně, tj. bez důvodných pochybností a v

rozsahu nutném pro rozhodnutí, a že skutková zjištění odpovídají výsledkům

provedeného dokazování a jsou úplná a správná. Odkázal proto na podrobnou a

přiléhavou argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a

nad její rámec k osobě obviněného R. S. dodal, že u tohoto obviněného nebylo

sice zjištěno, o kterou veřejnou zakázku se jedná, což však nevylučuje trestní

odpovědnost obviněného S., který v telefonním hovoru ze dne 8. 8. 2014 s

obviněným R. potvrdil, že má domluvený „konkurenční ceňák“ na druhou opravu,

která by již měla být hotova, a v telefonním hovoru ze dne 8. 9. 2014

akceptoval pokyn obviněného R., aby tam dal cenu 15 000 Kč s DPH, z čehož

vyplývá, že se jednalo o zcela konkrétní zakázku. Citované listinné důkazy

předložené dodatečně obviněným S. (č. l. 534 až 543 spisu) se evidentně

nevztahují k předmětným jednáním obviněných R. a S., protože R. si po dohodě s

obviněným S. poznačil v dokumentaci H. cenu 15 000 Kč.

27. Nejvyšší soud se po zhodnocení věci ztotožnil s názorem nalézacího

i odvolacího soudu v tom, že vina všech tří obviněných byla v řízení

provedenými důkazy jednoznačně prokázána, že skutkový děj byl zjištěn řádně a

že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou správná

a úplná. Dokazováním vyšlo najevo, že obviněný J. R. se jako příslušník H. podílel na procesu zadávání veřejných zakázek, neboť v podstatě prováděl výběr

účastníků výběrového řízení. Ze zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že

není žádných pochybností o tom, že obviněný J. R. svým postupem zjednal

vybraným dodavatelům výhodnější podmínky, když zajistil sám, příp. prostřednictvím jím vybraného dodavatele konkurenční nabídku v takové výši, aby

mohl jím vybranému dodavateli zajistit přidělení veřejné zakázky. Věděl přitom,

že rozhodujícím kritériem pro přidělování veřejných zakázek je jejich cena. Obviněný J. R. navíc v dovolání nekonkretizoval, s jakými významnými okolnostmi

se podle jeho mínění soudy nižších stupňů nevypořádaly, ani v čem spatřuje

extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud se proto blíže k jeho obecným námitkám pro jejich nekonkrétnost

nemohl vyjádřit, zejména když podle jeho názoru zásadně postačí, jak se s tím

vypořádaly oba nižší soudy. V případě nekonkrétních námitek musí Nejvyšší soud

podotknout, že mu nepřísluší za obviněného domýšlet směr, jímž měl dovolatel v

úmyslu takovou námitku naplnit. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává

nepřezkoumatelnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, ze dne 20. 1. 2016,

sp. zn.11 Tdo 1159/2015 či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). K postupu, kdy stěžovatel označuje postup krajského soudu, který

se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, neboť nezjistil, že by některý z

dostupných stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v

rozporu s pravidly formální logiky, za formální, když v něm postrádá reakci na

všechny své námitky, je třeba uvést, že Ústavní soud v rámci své rozhodovací

činnosti připomněl, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na

spravedlivé soudní řízení, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění

soudních rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na

každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle

jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59 – 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i

na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže

krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke

skutkovým závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního

odůvodnění odpovídají (srov usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17). Přesto tento postup Nejvyšší soud přezkoumal a s ohledem na

obsah odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu

nezjistil, že by odvolací soud postupoval v rozporu s touto judikaturou.

28. Pokud se týká obviněného R. S., ten v dovolání opakovaně namítl, že

slovní spojení „konkurenční ceňák“ bylo použito sarkasticky, ve vtipu, a že

cenová nabídka na 15 000 Kč, která je obsahem hovoru ze dne 8. 9. 2014, byla

učiněna jím, jako osobou zastupující dodavatele, nikoliv zadavatelem

zastoupeným J. R., stejně jako že cenová nabídka k zakázce byla učiněna z jeho

strany, nikoliv ze strany obviněného J. R. K tomu považuje Nejvyšší soud za

nutné zdůraznit, že obviněného R. S. se týkají toliko záznamy dvou telefonních

hovorů s obviněným J. R. ze dne 8. 8. 2014 a 8. 9. 2014 (viz přepis na č. l. 130 p. v. spisu a násl.). Dne 8. 8. 2014 volal obviněný J. R. obviněnému R. S. v čase 08:16:42. Z rozhovoru je pro obvinění R. S. podstatná zejména část, kdy

říká obviněnému J. R.: „A jinak mám domluvený ten ‚konkurenční ceňák‘ tam na tu

druhou opravu, jo?“ K této větě obviněný na svou obhajobu tvrdí, že šlo pouze o

žert, o sarkasmus, neboť často vtipkovali na téma, co kdyby je někdo

odposlouchával. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů v

tom, že obhajobě obviněného, že slovní spojení „konkurenční ceňák“ bylo použito

v žertu či sarkasticky, nelze přisvědčit. Takový žert či sarkasmus by

nepochybně byl provázen příslušným tónem hlasu či smíchem, případně i nějakou

obdobnou reakcí ze strany druhého telefonujícího. Ze záznamu telefonního hovoru

lze však učinit naopak závěr, že pojem byl obviněným použit suverénně, bez

jakéhokoliv náznaku, že by měl mít jiný obsahový význam, než který v něm

spatřují příslušné soudy. I z reakce obviněného J. R. je zjevné, že tento

termín má pro obě strany zcela srozumitelný a hlavně jednoznačný význam (srov. č. l. 130 p. v. spisu, telefonní hovor ze dne 8. 8. 2014, v čase 08:16:42). Co

se týče telefonního hovoru ze dne 8. 9. 2014, v němž je spatřováno účastenství

obviněného R. S. na trestné činnosti obviněného J. R., k tomu Nejvyšší soud

uvádí, že z tohoto záznamu v první řadě plyne, že J. R. žádá R. S., aby mu

sdělil cenu válce, nebo jim napsal, že se toho zřekli. Na to obviněný R. S. reaguje, že se podívá, přičemž mu J. R. sděluje, aby jim „hrknul nějakou cenu,

nějakou trochu to“ s tím, že to nebudou zdůvodňovat. R. S. na to odpovídá „já

vím“. Obviněný R. S. se hájí zejména tím, že v části hovoru, která je

nesrozumitelná, je právě on tím, kdo nabídne cenu zakázky, přičemž závěr soudu

o tom, že tato cena byla přinejmenším zkorigována J. R. je „jen nepodloženou

úvahou soudu“. Obviněnému lze sice přisvědčit, že část rozhovoru byla označena

za nesrozumitelnou a není tedy vyloučeno, že v ten moment to byl právě obviněný

R. S., který navrhl cenovou nabídku za společnost M., jejímž je zaměstnancem,

právě ve výši 15 000 Kč vč. DPH, nicméně telefonní hovor a jeho význam je nutné

chápat jako jeden celek. J. R. tedy žádal buďto nacenění nebo zřeknutí se

zakázky. Je zjevné, že když naznačoval, aby cena byla „trochu to“, musel tímto

myslet cenu vyšší, když tento jeho požadavek bez zaváhání stvrdil obviněný R. S., zjevně s vědomím, jaká má cena podle požadavku J. R. být. Lze si jen stěží

představit situaci, že by J. R.

svými náznaky žádal, aby jim R. S. nabídl cenu

trochu nižší, zvláště v situaci, kdy dále uvedl, že to nebudou zdůvodňovat. Poté, co si obě strany způsobem sobě vlastním vyjasnily, jak má být cena

stanovena, došlo k jejímu vyřčení ve srozumitelné podobě až J. R. Tuto cenu

následně obviněný R. S. k požadavku či dotazu J. R. stvrdil (srov. č. l. 131

spisu). Nejvyšší soud má na základě učiněných skutkových zjištění, které

odpovídají obsahu spisu, za to, že podle výsledků provedeného dokazování není

pochyb o tom, že obviněný J. R. požadoval po obviněném R. S. stanovení ceny

tak, aby mu to vyhovovalo, tento navíc na jeho požadavek bez dalšího

přistoupil. I pokud by totiž došlo ke stanovení ceny ve výši 15 000 Kč primárně

ze strany obviněného R. S. jako zástupce dodavatele, jak uvádí na svou

obhajobu, nic by to nezměnilo na logických závěrech soudů, že k takovému

stanovení ceny došlo poté, co na ni byly obviněným J. R. sděleny požadavky. Jako stěžejní je třeba vnímat to, že obviněný R. S. po celou dobu hovoru věděl,

o jakou zakázku se jedná a zejména to, v jaké výši má nabídka podle představy

obviněného J. R. být, neboť k tomuto mu sám odvětil „já vím, já vím.“ Jde-li o

objednávky a další listiny, které doložil obviněný S. a jež jsou založeny na č. l. 534 a násl. spisu, pak se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudu

odvolacího, že jde o objednávky učiněné zjevně k jinému vozidlu. Tento závěr

jednoduše a bez pochyb plyne nejen z částek na těchto fakturách či

objednávkách, ale také z SPZ vozů, které mají být předmětem opravy. Jde-li pak

o záznam v systému společnosti, jako vnitřně konzistentní se jeví i argumentace

nižších soudů, že bez dalšího nedokazuje úmysl společnosti ucházet se o

předmětnou zakázku, když záznam neobsahuje ani R. S. nabídnutou cenu. Nejvyšší

soud tedy neshledal žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by v případě

obviněného R. S. byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými

skutkovými zjištěními, neboť skutkové závěry logicky plynou z důkazů v řízení

provedených.

29. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými

zjištěními pak Nejvyšší soud neshledal ani v případě obviněného O. K.. Tohoto

obviněného se týkají záznamy telefonních hovorů s obviněným J. R. ze dne 6. 8. 2014 v čase 09:11:44, v čase 09:26:48 a v čase 10:21:35, dále ze dne 7. 8. 2014

v čase 09:42:07 a ze dne 11. 8. 2014 v čase 15:04:32 (č. l. 129 a násl. spisu). Z listinných důkazů jsou to potom zejména listiny na č. l. 148 a násl. spisu,

které se týkají předmětné zakázky na opravu řídící jednotky hydraulického

nakládacího jeřábu Fassi, a dále výpovědi obviněných O. K. a J. Ch. v hlavním

líčení dne 4. 5. 2016. Z výpovědi obviněného O. K. dne 4. 5. 2016 (na č. l. 390

a násl.) plyne, že firmy, které mohly provést opravu, byly asi jen dvě, a to

E., jejímž byl obviněný zaměstnancem, a společnost CH., ale že jakákoliv jiná

nabídka by byla dražší, neboť E., je výhradním dodavatelem dílů pro Českou

republiku. Obviněný dále vypověděl, že „potajmu řekl panu Ch., kolik ta

jednotka stojí“. Dále uvedl, že pana Ch. požádal, ať vytvoří nabídku s nějakou

cenou s tím, že mu dal doporučenou cenu, kterou mají oni. Na č. l. 392 dále

uvedl: „Řešíme hasiče z celé ČR… měsíčně řeším tak čtyři poptávky od hasičů.“

Nejvyšší soud k námitkám obviněného O. K. uvádí, že tento sám vypověděl, že

řeší zakázky hasičů z celé České republiky, a to čtyřikrát do měsíce. Jeho

obhajoba, že nevěděl, že jde o veřejnou zakázku, byla tedy tímto jeho vlastním

tvrzením vyvrácena. Má-li za to, že měl být obžaloby zproštěn, a to ze stejných

důvodů, jako obviněný J. Ch. a společnost CH., má Nejvyšší soud naopak za to,

že u něj nebyly dány stejné okolnosti. Z provedených důkazů plyne, že poté, co

byl osloven obviněným J. R., který zastupuje H., což bylo obviněnému O. K. bez

dalšího známo, souhlasil s jeho požadavkem, aby sám oslovil jiného dodavatele s

tím, aby tento dodal nabídku k předmětné zakázce, ale samozřejmě s vyšší cenou

s tím, že zavolá J. Ch., ať dá H. „nějakou cenu“. Následně v hovoru v čase

10:21:35 potvrdil, že mluvil s panem Ch. a že ten říkal, že vypracuje tu

konkurenční nabídku. Následující den 7. 8. 2014 obviněný J. R. urgoval u

obviněného O. K. zaslání konkurenční nabídky J. Ch. Ačkoliv při svém výslechu

obviněný O. K. uvedl, že mu nebylo jasné, zda budou provádět opravu oni

(rozuměj E.), nebo zda měl pan R. nabídky ještě od nějakých jiných osob, než od

pana Ch. (srov. č. l. 391), z telefonického hovoru ze dne 11. 8. 2014 se

podává, že se obviněný O. K. jen chtěl ujistit, že J. Ch. nabídku zaslal, neboť

již chtěl objednat dané zboží v Itálii. Je tedy zjevné, že dne 11. 8. 2014 si

obviněný O. K. pouze telefonicky potvrzoval svůj předpoklad, že zakázku získá

firma E. Tyto skutečnosti pak v případných pochybnostech doplňuje výše uvedená

výpověď obviněného, při které sám uvedl, že J. Ch. potajmu řekl cenu a požádal

ho, ať vytvoří nabídku „s nějakou cenou“. Podle Nejvyššího soudu tak ani u

obviněného O. K.

nelze hovořit o existenci extrémního rozporu mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními soudů, když naopak závěry rozhodujících soudů

nižších stupňů logicky plynou z provedeného dokazování. Na tomto místě je také

nutno zdůraznit, že písařská chyba, na kterou upozorňuje obviněný O. K., kdy má

jít podle něj o ničím nepodloženou domněnku nalézacího soudu, je naopak

informací získanou z výslechu tohoto obviněného při hlavním líčení a nelze tak

přisvědčit jeho námitce, že není zřejmé, zda měly být J. Ch. předmětné

skutečnosti řečeny „tajně“ nebo „stejně“.

30. Další námitkou, kterou je možno podřadit pod uplatněný dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka všech tří obviněných, že

jejich jednáním nedošlo k naplnění subjektivní stránky přečinu zjednání výhody

při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256

odst. 1 tr. zákoníku, když obvinění R. S. a O. K. se měli tohoto trestného činu

dopustit ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. I v

tomto případě Nejvyšší soud posoudil námitky jako zjevně neopodstatněné.

31. Přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné

soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v

souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou

dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch

zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo

výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Toto ustanovení

chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání

veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování

stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele).

Zadávací řízení je upraveno zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.

Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, neboť ze zákona

není vyžadován speciální nebo konkrétní subjekt. Zjednání přednosti spočívá v

jakémkoliv zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z

účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Výhodnějšími podmínkami

jsou pak jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé

dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Skutková podstata

přečinu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, a to včetně tzv. druhého úmyslu,

spočívajícího v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému

prospěch. Jde o pohnutku pachatele, přičemž k dokonání činu není třeba, aby

škoda nebo prospěch skutečně vznikly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník

II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2620 a

násl.). Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy nemusí dojít. Trestní

zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového

prospěchu. Minimální výše není u škody ani u prospěchu stanovena, ale bude mít

zásadní význam z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu § 39

odst. 1, 2 tr. zákoníku pro stanovení druhu a výměry trestu.

32. Pokud se týká obviněného J. R., podle nalézacího soudu je z popisu

skutkového děje zjevné, že jmenovaný obviněný jako zaměstnanec H. svým postupem

zjednal vybraným dodavatelům výhodnější podmínky, když zajistil sám, popř.

prostřednictvím jím vybraného dodavatele konkurenční nabídku v takové výši, aby

mohl jím vybranému dodavateli zajistit přidělení veřejné zakázky, vědom si

toho, že rozhodujícím kritériem pro přidělování veřejných zakázek je jejich

cena. Nalézací soud proto uzavřel, že ze způsobu, jakým byla trestná činnost

páchána, je zřejmé, že byla obviněným R. páchána v úmyslu opatřit sobě nebo

jinému prospěch, když bylo prokázáno, že vybranému dodavateli opatřil prospěch

tím, že mu zajistil, že bude vybrán pro dodávku veřejné zakázky. Odvolací soud

se v tomto ohledu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu plně ztotožnil.

33. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný

J. R. byl v inkriminované době příslušníkem H. a byl zaměstnán na pozici

technika strojní služby. Zajišťoval tedy agendu specializovaných technických a

administrativních činností spojených mimo jiné se zabezpečením akceschopnosti

požární techniky. Jeho zapojení do procesu zadávání veřejných zakázek

týkajících se údržby, tedy oprav a obnovování vozového parku, plyne z listin

zajištěných k jednotlivým veřejným zakázkám, konkrétně z objednávek a

požadavkových listů, v nichž je jako žadatel uveden právě obviněný J. R. (viz

č. l. 143, 144, 151, 152), a rovněž z výpovědi ředitele H. J. P., kterou učinil

u hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2017 (viz č. l. 500 spisu), kde uvedl, že

obviněný J. R., pokud byla shledána potřeba řešit nějakou opravu, údržbu, tak

právě tento obviněný měl za úkol to zajistit, kdy v malých případech prováděl

výběr účastníků výběrového řízení a rozhodoval o tom, která z těch nabídek je

nejvýhodnější. Obviněný J. R. byl tedy jednoznačně osobou, která participovala

na procesu zadávání zakázek menšího rozsahu.

34. Zde je třeba opakovaně zdůraznit, že z hlediska zavinění obviněného

J. R. jsou rozhodné zejména objednávky a požadavkové listy založené na č. l. 143, 144, 151 a 152 spisu, dále již zmíněná svědecká výpověď J. P. (viz č. l. 500 spisu) a záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, ze kterých jasně

vyplývá, že sám obviněný J. R. kontaktoval jednotlivé dodavatele a tyto žádal,

aby zajistili konkurenční cenovou nabídku, a to s vědomím, že dodavatel je

vybírán podle kritéria nejnižší ceny a že je pro každou zakázku třeba mít

alespoň dvě nabídky. Skutečnost, že si byl obviněný J. R. vědom pravidel

zadávacího řízení, plyne zejména z telefonického rozhovoru vedeného mezi

obviněným J. R. a M. P., vedoucím prodeje společnosti I., ze dne 4. 8. 2014, v

čase 08:36:08 (viz č. l. 129 spisu), v němž s ohledem na to, že se mu „P. (…)

neozvala a naši furt trvají“, činí dotaz, zda nemají někoho, kdo by ještě ten

den poslal vyšší nabídku. K dotazu P. upřesňuje, že „nabídka musí být“ a jestli

P. nemá „ještě někoho, kdo by mu to to…“ Již z tohoto odposlechu plyne, že si

byl obviněný J. R. vědom, že nabídky musejí být minimálně dvě a proto žádal P.,

aby si chybějící tzv. konkureční nabídku obstaral. Povědomí obviněného J. R. o

pravidlech zadávacího řízení pak plyne také z telefonického rozhovoru s M. D.,

příslušníkem H., ze dne 6. 8. 2014, v čase 09:13:14, na č. l. 129 p. v. spisu,

kdy M. D. upozornil obviněného J. R. na skutečnost, že i když jde o dodavatele

v postavení výhradního dovozce daných náhradních dílů, je třeba zajistit další

nabídku, neboť to může jiný dodavatel udělat levněji. Tuto informaci obviněný

J. R. přijal s tím, že už si zařizuje další nabídku. Jde-li o tzv. druhý úmysl,

tedy úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, i

tento plyne z provedených záznamů odposlechů telekomunikačního provozu, když

obviněný J. R. opakovaně po vybraných dodavatelích požadoval, aby zajistili

tzv. konkureční nabídky, které budou vyšší než jejich nabídka, aby jim mohla

být zakázka přidělena. Ve vztahu ke skutku spáchanému dne 4. 8. 2014 o takovém

úmyslu svědčí konkrétní požadavek z již zmíněného hovoru s P. ze dne 4. 8. 2014

(viz č. l. 129 spisu), kdy sdělil přímo požadavek na někoho, kdo by mu poslal

nabídku vyšší než oni (tj. než společnost I.). Nevyvstaly tedy žádné

pochybnosti o tom, že obviněný J. R. jednal v úmyslu opatřit této společnosti

majetkový prospěch v podobě zadání zakázky. Co se týče skutku spáchaného dne 6. 8. 2014, ze záznamu telekomunikačního provozu telefonního rozhovoru s obviněným

O. K. ze dne 6. 8. 2014, v čase 09:11:44 (viz č. l. 129 spisu), plyne

jednoznačný požadavek obviněného J. R., aby druhá nabídka, kterou si má

dodavatel u někoho známého opatřit, byla „vyšší (…), samozřejmě“. Opět lze tedy

usoudit na úmysl přidělit tuto zakázku konkrétnímu dodavateli, zde společnosti

E., a tím jí opatřit prospěch. Takový úmysl je podle názoru Nejvyšší soudu dán

i u skutku spáchaného dne 2. 10. 2014, když v rozhovoru s panem R. H. ze

společnosti V., ze dne 2. 10. 2014, v čase 10:33:55 (viz č. l. 131 spisu),

obviněný J. R.

jednoznačně uvedl: „potřeboval bych ještě sehnat jednoho, kdo by

byl dražší než vy, já bych chtěl, abyste to dostali vy.“ V případě skutku

spáchaného dne 8. 9. 2014 pak obviněný J. R. v rozhovoru ze dne 8. 9. 2014, v

čase 07:30:33 (viz č. l. 131 spisu), žádal, aby cena byla „trochu to“, kdy již

výše bylo konstatováno, že tímto musel myslet cenu vyšší, neboť podle kontextu

nemohl myslet cenu nižší, když tímto chtěl zajistit, aby byla zakázka přidělena

jinému, jím předem vybranému dodavateli.

35. Nejvyšší soud má tedy za to, že vzhledem k provedeným důkazům

nemůže být pochybností o tom, že obviněný J. R. subjektivní stránku trestného

činu podle § 256 tr. zákoníku, pro který byl obžalován, naplnil ve vztahu ke

všem dílčím skutkům, a to jak v rovině úmyslného zavinění ve smyslu § 15 odst.

1 tr. zákoníku, tak v rovině tzv. druhého úmyslu. Na tomto závěru nemůže nic

změnit ani skutečnost, že nebylo v řízení prokázáno, že by obviněný nebo jiná

osoba určitý konkrétní prospěch získali, neboť, jak již bylo výše uvedeno, k

dokonání trestného činu není třeba, aby škoda nebo prospěch skutečně vznikly.

Současně však nelze přehlédnout, že podle soudní judikatury je již z povahy

věci veřejná zakázka (a to i ta malého rozsahu) úplatná (viz § 7 odst. 1 zákona

o veřejných zakázkách). Podle její hodnoty se dělí na nadlimitní, podlimitní a

malého rozsahu (viz § 7 odst. 3 a § 12 zákona o veřejných zakázkách). Zjednával-

li tedy někdo výhody některému dodavateli při zadání veřejné zakázky v úmyslu,

aby tento dodavatel získal veřejnou zakázku, nutně jednal též v úmyslu opatřit

mu i prospěch minimálně v té výši, kolik činil jeho zisk, neboť musel vědět, že

mu tím opatří prospěch v podobě úplaty za cenu díla, v níž byl zakomponován i

zisk dodavatele. Přitom není třeba, aby pachatel současně znal jeho konkrétní

výši, neboť se nevyžaduje určitá nejnižší míra zamýšleného prospěchu (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016).

36. Absenci subjektivní stránky přečinu zjednání výhody při zadání

veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr.

zákoníku ve svém dovolání namítli také obvinění R. S. a O. K.. Podle obviněného

R. S. nalézací soud pochybil, jestliže konstatoval, že o jeho úmyslu svědčí

způsob spáchání trestné činnosti, a odvolací soud poté tuto chybu nenapravil,

když se s takovou argumentací ztotožnil. Podle názoru obviněného R. S.

formulace pohnutky nebyla odvolacím soudem dostatečně odůvodněna. Nejvyšší soud

musí dát obviněnému za pravdu v tom, že tento závěr odvolacího soudu postrádá

dostatečné odůvodnění. Takové pochybení však nemá vliv na správnost výroku

soudu o vině obviněného, jak bude podrobně rozebráno níže.

37. Nalézací soud k naplnění subjektivní stránky k přečinu podle § 256

tr. zákoníku ve formě pomoci uvedl, že obvinění R. S. a O. K. s obviněným J. R.

a H. dlouhodobě spolupracovali, věděli, že obviněný J. R. jedná za H., museli

tedy podle nalézacího soudu vědět, že jde o státní subjekt, u něhož platí jiná

pravidla pro zadávání zakázek oproti soukromým subjektům. Jejich vědomost o

tom, že s obviněným R. jednají v rámci procesu zadávacího řízení na veřejnou

zakázku, byla podle soudu prvního stupně nezpochybnitelná. Obviněný R. S. navíc

sám potvrdil, že v případě takového zadavatele byly vystavovány ještě i další

listiny oproti ostatním (soukromým) zakázkám. Odvolací soud se s názorem

nalézacího soudu ztotožnil s tím, že podle jeho názoru obvinění jednali v

úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch.

38. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že obviněným R. S. a O. K. je

kladeno za vinu, že se dopustili předmětného přečinu zjednání výhody při zadání

veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr.

zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy že

úmyslně umožnili nebo usnadnili jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného

činu.

39. Podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se obvinění

J. R. a R. S. spolu domluvili, že si obviněný J. R. v dokumentaci zakázky

poznačí údajnou cenu konkurenční nabídky, jejíž výši si sám stanovil tak, jak

potřeboval s ohledem na cenu nabízenou předem vytipovaným potenciálním

dodavatelem téže služby, když dne 8. 9. 2014 v 7.30 hodin se obviněný R. S.

jako zaměstnanec společnosti M., s obviněným J. R. dohodl, že si v případě této

společnosti poznačí u přesně nezjištěných servisních prací jako nabízenou cenu

částku 15 000 Kč včetně DPH, ačkoliv společnost M., ve skutečnosti cenovou

nabídku neučiní a nemá v úmyslu se o takovou zakázku, spočívající v servisních

pracích, ucházet.

40. Obviněný O. K. byl podle skutkové věty výroku rozsudku soudu

prvního stupně obviněným J. R. dne 6. 8. 2014 telefonicky, jako technik

společnosti E., vyzván, aby si obstaral konkurenční nabídku na opravu jeřábu,

což přislíbil udělat u společnosti CH., ačkoliv věděl, že se bude jednat pouze

o formální nabídku za cenu vyšší než nabízí společnost E., a následně po

domluvě s J. Ch. ze společnosti CH., tento zaslal J. R. cenovou nabídku na

opravu v ceně 30 300 Kč, aniž by však měla tato společnost v úmyslu se o

zakázku ucházet.

41. K účastenství na trestné činnosti Nejvyšší soud považuje za vhodné

uvést, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k

naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám

tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném

činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním

zákonem jako pachatelství (§ 22 tr. zákoníku) nebo spolupachatelství (§ 23 tr.

zákoníku). Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové

náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně

odpovědného pachatele. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve

formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu

(čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové

podstaty). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli)

spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá, nebo ho podporuje, a to ještě před

spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného

činu. K pomoci se přitom nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována,

si byl této pomoci vědom. Jde-li o zavinění, postačí úmysl nepřímý, zejména v

podobě úmyslu alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá

svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ,

že se tak stane, je s tím srozuměn). Trestní odpovědnost a trestnost účastníka

se posuzuje podle § 24 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako trestní odpovědnost a

trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky

(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s.

343 – 352). V souladu s ustálenou judikaturou je pak lhostejno, zda mohl přímý

pachatel vykonat trestný čin jím spáchaný i bez pomoci mu poskytnuté (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 24. 5. 1928, sp.

zn. Zm I 142/28, uveřejněné pod č. 3188, Sb. rozh. tr. NS, Vážný). Ve vztahu k

jeho vědomosti pak stačí, že si skutek hlavního pachatele představuje v

hlavních rysech, opodstatňujících určitou skutkovou podstatu, že ví, že osobou,

které je nápomocen, bude poškozen či ohrožen statek, který je chráněn trestním

zákoníkem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne

10. 4. 1933, sp. zn. Zm I 304/31, uveřejněné pod č. 4686 Sb. rozh. tr. NS

1919-1945).

42. U účastenství na trestném činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku tedy zákon vyžaduje existenci úmyslu umožnit hlavnímu pachateli, zde

obviněnému J. R., spáchání trestného činu. Zákon však nevyžaduje, aby tento měl

přesnou představu o zamýšleném trestném činu ve všech podrobnostech, postačí,

pokud zná hlavní rysy skutku, které opodstatňují určitou skutkovou podstatu a

ví, že pachatelem trestného činu bude poškozen statek, který je chráněn

trestním zákoníkem. Pomoc z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl

směřující k účasti ve formě pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1466/2005,

publikovaný ve Sb. soud. rozh. a stan. tr. pod č. 51/2006). Pomocník tedy ví o

úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná tak, aby byl uskutečněn

tento jemu známý úmysl.

43. Z provedených odposlechů i listinných důkazů ve spisu je zjevné, že

k poskytování služeb pro H. docházelo ze strany společnosti M., opakovaně. O

tom svědčí výpis z evidence přijatých zakázek společnosti M. (viz č. l. 448

spisu). Je tedy nepochybné, že obviněný R. S. si byl vědom, že obviněný J. R.

vystupuje jako příslušník H. a jedná jeho, nikoliv svým jménem. Vědom si byl

také odlišného režimu pro plnění zakázek pro H. (srov. výpověď na č. l. 497

spisu). Z výpovědi obviněného R. S. u hlavního líčení konaného dne 4. 5. 2016

(č. l. 393 spisu) je zjevné, že obviněnému R. S. byl znám systém zadávání

veřejných zakázek, kdy svými slovy dokázal popsat zadávání veřejné zakázky

podle kritéria nejnižší ceny, kdy zadavatel osloví několik dodavatelů s tím,

aby zadavateli nabídli cenu. Z rozhovoru mezi obviněným R. S. a obviněným J. R.

ze dne 8. 9. 2014, v čase 07:30:33 (viz č. l. 131 spisu), je bez pochybností

zřejmé, že obviněnému R. S. bylo známo, že H. podléhá jinému, přísnějšímu

režimu, neboť i obviněný J. R. po něm žádal, aby se případně zakázky písemně

zřekli. Když mu pak obviněný J. R. zadával, že jim tam má „hrknout“ cenu,

„nějakou trochu to…“, že to nebudou zdůvodňovat, obviněný R. S. stvrdil tento

požadavek slovy „Já vím“. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný R. S.

věděl, že obviněný J. R. vystupuje v pozici příslušníka H., z praxe již věděl,

že na jejich zakázky platí odlišná, přísnější pravidla, přesto přistoupil na

požadavek obviněného J. R., jak má vypadat nabídková cena, a to ať už tato

zazněla v podobě konkrétní, nebo konkrétně nevyřčené, vyjádřené pouze slovy

„trochu to“.

44. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že obviněný R. S. věděl, že obviněný J. R. svým jednáním ohrožuje zájem chráněný zákonem,

konkrétně zájem na řádném a zákonném provedení jakékoliv veřejné soutěže

(respektive zadání veřejné zakázky), zejména pak zájem na dodržování

stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky. Přesto za

společnost, kterou zastupoval, učinil takovou nabídku, která odpovídala

požadavkům obviněného J. R., a tím vědomě umožnil spáchání daného trestného

činu. K tomu je třeba dodat, že učinily-li rozhodující soudy na základě

provedeného dokazování závěr, že se jednání dopustil v úmyslu způsobit jinému

škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, Nejvyšší soud takovému závěru

nemůže nic vytknout. Pro spáchání trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl

přesahující objektivní stránku trestného činu (někdy též tzv. druhý úmysl,

obmysl, dolus coloratus), který v případě ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku

spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému

neoprávněný prospěch, může být naplněn také ve formě eventuálního úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, a dále

přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo

2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Obviněný R. S. bez

zaváhání přistoupil na požadavek obviněného J. R., aby tam dal cenu „nějakou

trochu to“, následně vyčíslenou na 15 tisíc korun. Z důkazů vyplynulo, že

obviněný R. S. bez pochyb věděl, že obviněný J. R. jedná za H. Věděl také, že

dodavatel je vybírán podle kritéria nejnižší ceny, přinejmenším ze skutečnosti,

že pro zadání zakázky nepostačovala jediná cenová nabídka, neboť pro J. R. zajišťoval „konkurenční ceňák“. S vědomím o těchto skutečnostech tak musel být

obviněný R. S. přinejmenším srozuměn s tím, že domluvou s obviněným J. R. o

výši nabídky může dojít ke vzniku škody na majetku H., když vybrána bude

nabídka, která nemusí být reálně nejnižší, a zároveň může vzniknout prospěch

předem vybranému dodavateli. Nejvyšší soud má tedy za to, že příslušné soudy

nižších stupňů nepochybily, když uzavřely, že se obviněný R. S. jednání

dopustil s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému

neoprávněný prospěch. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že subjektivní

stránka byla i ve vztahu k obviněnému R. S. naplněna, a to včetně specifického

úmyslu spočívajícího v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, neboť obviněný

R. S. byl jako účastník trestného činu (konkrétně jako pomocník) seznámen se

všemi rozhodnými okolnostmi posuzovaného trestného činu, neboť věděl a byl

přinejmenším srozuměn s tím, proč pomoc ve výroku uvedeným způsobem poskytuje

[srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8

Tdo 1015/2013, podle kterého čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat

všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu (srov. rozhodnutí č. 1/1973, č.

58/1973 a č. 39/1983 Sb. rozh. tr.), poněvadž trestná

činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků

konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky

nenaplňuje].

45. Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i v případě obviněného O. K. Z

provedeného dokazování vyplynulo, že v rozhovoru mezi obviněnými J. R. a O. K. ze dne 6. 8. 2014 v čase 09:11:44 (viz č. l. 129 p. v. spisu) sděluje hned v

úvodu obviněný J. R. obviněnému O. K., že „si dal požadavek na (…) objednávku

na tu desku, (…) abyste ji mohli objednat. Teďka mi odepsali ti naši, poněvadž

u nás je to úřad jak sviňa, že nejste jediní dodavatelé a že potřebuju další

ještě jako mailovou nabídku. Nemáte tam někoho známýho, kdo dělá (…) ty druhý

fasiny, aby mně to poslal?“ Obviněný nejprve navrhuje firmu CH., a pana Ch.,

následně činí dotaz, zda jej má přímo oslovit, což J. R. kvituje s tím, že

nabídka má samozřejmě být vyšší než nabídka E. Obviněný O. K. zakončuje hovor

tím, že zavolá Ch., ať R. (případně H.) dá „nějakou cenu“. V následujících

rozhovorech J. R. opakuje požadavek na zajištění další nabídky, což O. K. potvrzuje, přičemž v rozhovoru v 10:21:35 oznamuje, že konkurenční nabídku

vypracuje J. Ch. Sám obviněný K. uvedl, že potajmu řekl panu Ch., kolik ta

jednotka stojí, a že pana Ch. požádal, ať vytvoří nabídku s nějakou cenou s

tím, že mu dal doporučenou cenu, kterou mají oni. Z výpovědi obviněného O. K. vyplynulo (č. l. 392), že řeší zakázky hasičů z celé České republiky, a to

čtyřikrát do měsíce. Ze všech těchto skutečností má Nejvyšší soud za to, že

závěr nalézacího soudu, že obviněný O. K. s obviněným J. R. a H. dlouhodobě

spolupracoval, věděl, že jedná za H., musel tedy vědět, že jde o „státní

subjekt“, u něhož platí „jiná pravidla“ pro zadávání zakázek oproti soukromým

subjektům, a že vědomost o tom, že s obviněným R. jedná v rámci procesu

zadávacího řízení na veřejnou zakázku je nezpochybnitelná a logicky plyne z

provedených důkazů. Navíc vědomí obviněného O. K. o tom, že jedná v rámci

procesu zadávacího řízení na veřejnou zakázku, je prokazováno mimo výše uvedené

také tím, že jej v podstatě sám obviněný J. R. upozornil na to, že je osobami,

které schvalují tyto zakázky, vyžadována nabídka dalšího dodavatele. Ihned poté

však obviněný O. K., s vědomím této podmínky, přistoupil na to, že sám

zkontaktuje takového dodavatele, aby tento učinil nabídku, aby jim dal „nějakou

cenu“. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že obviněný O. K. věděl, že obviněný J. R. vystupuje z pozice příslušníka H., ze své bohaté praxe se zakázkami pro H. jistě věděl, že na jejich zakázky platí přísnější pravidla, navíc ze sdělení

obviněného J. R. věděl, že je oficiálně požadována další nabídka, přesto se k

jeho žádosti zavázal obstarat konkurenční nabídku s tím, že takovému dodavateli

tajně sdělil cenu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že ani u obviněného O. K. není pochyb o tom, že věděl, že obviněný J. R. svým jednáním ohrožuje zájem

chráněný zákonem, konkrétně zájem na řádném a zákonném provedení jakékoliv

veřejné soutěže (respektive zadání veřejné zakázky), zejména pak zájem na

dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky. Přesto

se za společnost, kterou zastupoval, zavázal, že obstará konkurenční nabídku

tak, jak žádal obviněný J.

46. Pokud obvinění J. R. a O. K. ve svých dovoláních tvrdí, že jednání,

které je jim kladeno za vinu, bylo nesprávně právně posouzeno jako jednání v

rámci zadání veřejné zakázky, tak ač tato námitka odpovídá deklarovanému

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se o námitku

zjevně neopodstatněnou, neboť podle ustálené judikatury, jak správně uvedly již

rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, může být přečin

podle § 256 tr. zákoníku spáchán i v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky

malého rozsahu, u níž se nemusí konat zadávací řízení podle zákona o veřejných

zakázkách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo

1106/2016).

47. K tomu Nejvyšší soud dodává, že postup při zadávání veřejných

zakázek byl v době páchání předmětné trestné činnosti upraven zákonem č.

137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, přičemž H. byl veřejným zadavatelem ve

smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Jednání

obviněného J. R. jako příslušníka H. bylo tedy bezpochyby jednáním ve vztahu k

zadávání veřejných zakázek. Zákon o veřejných zakázkách umožňuje v § 18 odst. 5

zadavateli nepostupovat podle tohoto zákona v případě zadávání veřejných

zakázek malého rozsahu, kterými se podle § 12 zákona o veřejných zakázkách

rozumí zakázka, jejíž hodnota nedosáhne částky 2 000 000 Kč bez DPH, kam spadá

i zakázka, která je předmětem daného trestního řízení. Zadávání veřejných

zakázek malého rozsahu bylo dále upraveno Pokynem ředitele H. č. 110/2011 ze

dne 21. 6. 2011, tj. interním aktem řízení, s účinností od 1. 6. 2011 (viz č.

l. 181 a násl. spisu). Na všechny zadavatele se však vztahuje povinnost

dodržovat při výběru dodavatele zásady uvedené v § 6 zákona o veřejných

zakázkách, tj. zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu

diskriminace. Podle odborné literatury je veřejný zadavatel povinen dodržovat

zásady zadávacího řízení ve smyslu § 6 zákona o veřejných zakázkách v plném

rozsahu bez ohledu na to, zda zadává veřejné zakázky nadlimitní, podlimitní

nebo veřejné zakázky malého rozsahu (viz Jurčík R. Zákon o veřejných zakázkách.

Komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 92).

48. Podstatné z hlediska posuzované věci je, že k naplnění skutkové

podstaty zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 tr. zákoníku

není třeba, aby se jednalo o konkrétní či speciální subjekt, když subjektem

může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba, zpravidla však pachatelem

bude osoba, která má povinnosti v zadávacím řízení, ale není vyloučeno, aby to

byl kdokoliv jiný. Obviněný J. R. tedy nemusel být v postavení zadavatele

veřejné zakázky, kterým nakonec byl H., aby šlo o pachatele fyzickou osobu

uvedeného trestného činu. Ustanovení § 256 tr. zákoníku nemá tzv. blanketní

nebo odkazovací dispozici, neodkazuje tudíž na zákon o veřejných zakázkách,

zejména pak na jeho výkladová ustanovení, ani na žádný jiný zákon (srov. též

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009,

uveřejněné pod č. 1208, Souboru tr. rozh. NS, sešit 57/2009, ve spojení s

usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Znak

„zadání“ veřejné zakázky ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku je proto nutno

vykládat extenzivněji, než termín užívaný zákonem o veřejných zakázkách,

přičemž zahrnuje i všechna související jednání, která předchází samotnému

„zadání“ veřejné zakázky, tedy samotné rozhodnutí zadavatele o vítězi

zadávacího řízení a následné uzavření smlouvy s konkrétním uchazečem. Přečin

podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. nepravým zvláštním deliktem ve smyslu

třídění trestných činů podle osoby pachatele, tj. jde o takový delikt, u něhož

trestní zákoník stanoví zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost pachatele

pouze jako tzv. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy okolnost

zvlášť přitěžující. To znamená, že základní skutkovou podstatu tohoto přečinu

může naplnit kdokoliv.

49. Je tak zřejmé, že námitkám obviněných J. R. a O. K., že jednání,

které je jim kladeno za vinu, bylo nesprávně právně posouzeno jako jednání v

rámci zadání veřejné zakázky, přisvědčit nelze. Obviněný J. R. nemusel být v

postavení zadavatele veřejné zakázky, aby byl naplněn subjekt skutkové podstaty

trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 tr.

zákoníku. Pokud jde o obviněné O. K. a R. S., tito s obviněným J. R. a s H.

dlouhodobě spolupracovali a věděli, že obviněný J. R. jedná za H., museli tedy

vědět, že se jedná o státní subjekt, pro který platí při zadávání zakázek jiná

pravidla, než je tomu u subjektů soukromých.

E) K námitce nezákonnosti telefonních odposlechů

50. Za námitku, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a

druhého stupně, je třeba považovat také námitku nezákonnosti telefonních

odposlechů, kterou ve svých dovoláních uplatnili všichni tři obvinění. Obviněný

J. R. v této souvislosti opakovaně namítl, že telefonní odposlechy nemohou

obstát jako důkazy, neboť účelem odposlechů mělo být zjištění trestné činnosti

spočívající ve zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku a přijetí úplatku podle § 333 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku,

avšak taková skutečnost podle něj prokázána nebyla. Nezákonnost nařízených

odposlechů v dovolání deklaroval také obviněný R. S., a to v rámci dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle jeho názoru účelem nařízených

odposlechů v předmětné věci mělo být zjištění trestné činnosti, která měla

spočívat ve zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku a přijetí

úplatku podle § 333 tr. zákoníku páchané výhradně J. R.. Příkaz k odposlechu

podle něj neobsahuje okolnosti, které měly vést k nutnosti postupu podle § 88

odst. 1 a 2 tr. ř., neboť není zdůvodněno, proč bylo znemožněno nebo ztíženo

získání důkazů jiným způsobem, navíc se příkaz nijak netýká jeho osoby. Ačkoliv

nebyla daná trestná činnost prokázána, došlo dne 8. 9. 2014 k pokračování v

odposleších na základě příkazu, který také nebyl řádně odůvodněn. Obviněný v

této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn.

II ÚS 789/06, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 Pzo

13/2016. Postup orgánů činných v trestním řízení v této věci považuje obviněný

za nepřípustný, navíc jejich postupem podle jeho mínění nedošlo k zajištění

podkladů pro důvodné podezření. Za nepřípustné obviněný dále považuje, aby byla

na základě řádně neodůvodněného příkazu nařízeného za účelem zjištění okolností

nasvědčujících neexistujícímu trestnému činu jiné osoby odposlouchávána třetí

osoba. Konečně i obviněný O. K. ve svém dovolání namítl, že záznam odposlechů

neměl být jako důkaz připuštěn, neboť jejich nařízení a provedení nebylo v

souladu se zákonnými podmínkami.

51. Namítanou zákonností odposlechů a jejich procesní použitelností se

rozsáhle zabýval již nalézací soud (viz str. 13 rozsudku nalézacího soudu) a

dospěl k závěru, že odposlechy byly provedeny za splnění zákonných podmínek §

88 tr. ř. K tomu uvedl, že v počáteční fázi přípravného řízení, která je

ovládána zásadou vyšetřovací, dochází k nerovnosti ve prospěch orgánů činných v

trestním řízení, když ovšem tato ústavně konformní nerovnost slouží efektivní

ochraně společnosti před trestnými činy. Po přezkumu předcházejících listin

zhodnotil procesní postup orgánů činných v přípravném řízení jako řádný.

Důvodnost vydání příkazu je podle soudu prvního stupně dána nejen skutečností,

že je vedeno trestní řízení pro čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř., ale je v něm

i uvedeno, jaké skutečnosti lze takovým způsobem zjistit. Policejní orgán i

státní zástupce podle nalézacího soudu popsali v potřebné míře zjištěné

skutečnosti plynoucí z provedených odposlechů a stručně, leč dostatečně

výstižně, je konstatována podstata trestné činnosti. Přestože nebylo prokázáno

původní podezření ve vztahu k trestnému činu úplatkářství, další podezření na

trestnou činnost spočívající ve zjednávání výhod dodavatelům v rámci zadávacího

řízení na veřejné zakázky mají podle jeho přesvědčení oporu ve skutkové větě

usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, jakož i ve výroku rozsudku,

když jde o trestný čin, u něhož je použití tohoto operativně pátracího

prostředku přípustné. Nejinak je tomu podle soudu prvního stupně i v případě

žádosti, respektive rozhodnutí o prodloužení odposlechu telekomunikačního

provozu.

52. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 12 usnesení

odvolacího soudu) zdůraznil, že odposlechy byly provedeny zákonným způsobem,

tedy v souladu s § 88 tr. ř. Nelze podle něj souhlasit s námitkami obviněných

spočívajícími v tom, že by odposlechy byly pořízeny v rozporu s trestním řádem.

53. Podle § 88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na

který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně

osm let, pro trestné činy taxativně uvedené v tomto ustanovení nebo pro jiný

úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva,

může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud

lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní

řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho

dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České

republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi

obhájcem a obviněným je nepřípustné. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v

příkazu musí být mimo obecných náležitostí vymezen trestný čin, pro který se

vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního

provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce

a v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání

tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dále zde musí být uveden

účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody,

proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho

dosažení podstatně ztížené.

54. V případě posuzované věci byl příkaz k odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu ohledně obviněného J. R. vydán na základě návrhu

státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 6. 2014,

sp. zn. V 62-4/2014 (viz č. l. 108 spisu). Státní zástupce v návrhu na vydání

příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedl, že příslušný

policejní orgán prověřoval podezření ze spáchání trestného činu zneužití

pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přijetí

úplatku podle § 333 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku (pozn. chybně uvedeno

zákonné ustanovení, když z obsahu je zřejmé, že má jít o příslušné odstavce §

331 tr. zákoníku, nikoliv § 333). Návrh na odposlech uvedených mobilních

telefonních čísel odůvodnil tím, že bylo dáno konkrétní podezření, že

dlouhodobě dochází k páchání výše uvedené trestné činnosti v souvislosti s

objednávkami na provedení oprav vozového parku služebních vozidel H..

Sledovaného účelu nebylo podle státního zástupce možno dosáhnout jinak, neboť

na telefonních číslech může probíhat komunikace ohledně trestné činnosti.

Městský soud v Brně pak rozhodl, že ve věci jsou dány podmínky pro vydání

příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. a

vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně v příkazu

uvedených telefonních stanic uživatele J. R., a to na období od 9. 6. 2014 do

9. 9. 2014 (viz č. l. 110 spisu). V odůvodnění uvedl, že je dáno důvodné

podezření, že telefonicky budou sdělovány závažné informace týkající se trestné

činnosti. Soud následně v příkazu popsal, v čem má spočívat trestná činnost, že

cílem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je opatřit důkazy k

odhalení a zadokumentování trestné činnosti, kdy relevantní informace nelze

zjistit jiným způsobem, neboť je důvodné podezření, že telefonicky budou

sdělovány významné skutečnosti a současně z logiky věci vyplývá, že tyto údaje

nelze dosáhnout jinak. Následně došlo na základě návrhu na prodloužení doby

trvání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 26. 8.

2014, sp. zn. V 62-16/2014, příkazem č. j. V 26-2/2014- O Nt 66/2014 (správně

„sp. zn.“) ze dne 8. 9. 2014 (č. l. 117 spisu) k prodloužení doby trvání

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu do 10. 12. 2014 včetně, a to na

základě zjištěných skutečností o probíhající trestné činnosti.

55. V souladu s § 88 odst. 8 tr. ř. předseda senátu soudu prvního

stupně po pravomocném skončení věci informoval obviněné o nařízeném odposlechu

a záznamu telekomunikačního provozu, a to včetně poučení o právu podat ve lhůtě

šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na

přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu. Tento přípis byl obviněnému J. R. doručen dne 22. 2. 2018, obviněnému

R. S. dne 2. 3. 2018 a obviněnému O. K. dne 26. 2. 2018 (viz č. l. 601 a násl.

spisu). Žádný z obviněných tohoto svého práva nevyužil.

56. Přestože prekluzivní lhůta k podání návrhu na přezkoumání zákonnosti

příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněným J. R., O. K. a R. S. již uběhla, Nejvyšší soud se uplatněnými námitkami obviněných

směřujícími proti předmětnému příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu a pořízeným odposlechům zabýval. Shledal však, že námitkám obviněného

J. R., že telefonní odposlechy byly povoleny za předpokladu zjištění skutečně

závažné trestné činnosti, což se podle jeho mínění neprokázalo, přisvědčit

nelze, neboť z výše uvedených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu naopak plyne, že orgány činné v trestním řízení měly důvodné podezření,

že se obviněný dopouští trestné činnosti naplňující skutkovou podstatu

trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku a

přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. S ohledem na zjištěné informace

následně došlo k částečné změně právní kvalifikace, když na základě odposlechů

zjištěným jednáním sice nebyla naplněna skutková podstata trestného činu

přijetí úplatku, nicméně příslušné jednání kromě skutkové podstaty trestného

činu podle § 329 tr. zákoníku naplňovalo v jednočinném souběhu skutkovou

podstatu přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 tr. zákoníku. Je nutno uvést, že oba tyto trestné činy jsou konkrétně uvedeny v

taxativním výčtu trestných činů, pro něž je možno vydat příkaz k odposlechu a

záznamu telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud má za to, že v dané fázi

přípravného řízení nelze adekvátně posuzovat úroveň závažnosti, je-li naplněn

předpoklad, že odposlechem teprve budou získány významné skutečnosti pro

trestní řízení a že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo by bylo jinak

jeho dosažení podstatně ztížené. Stěžejní dále je, že pro naplnění skutkové

podstaty daných trestných činů není stanovena ani hranice výše škody nebo

prospěchu, nejde-li o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu, proto

má Nejvyšší soud za to, že závažnost trestného činu je dána bez ohledu na úvahy

o takové výši. Namítá-li obviněný, že z příkazu nebylo zřejmé, jak má být

trestná činnost páchána a proč ji není možné prokázat jinými vyšetřovacími

úkony, je třeba k tomu uvést, že příkaz k odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu soudem nebyl, co se týče otázky nemožnosti dosáhnout

sledovaného účelu jinak, náležitě odůvodněn, nicméně s odkazem na ustálenou

judikaturu lze uzavřít, že absence podrobného zdůvodnění sama o sobě

nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při

následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné

důvody pro úkon byly splněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05; dále přiměřeně viz usnesení velkého senátu trestního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013,

publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, publikovaný pod č. 76, sv. 73, Sb. nál. a usn. ÚS).

Ze všech výše uvedených podkladů je pak zjevné, že od počátku bylo dáno

podezření, že obviněný ovlivňuje výběr dodavatelů pro plnění veřejných zakázek,

a to tak, že dodavatele telefonicky kontaktuje, původní nepotvrzené podezření

dokonce předpokládalo, že telefonicky žádá úplatek. Trestná činnost, jak

ostatně následně potvrdily i samotné odposlechy, probíhala podle původních

očekávání zejména prostřednictvím telefonické komunikace, a je tedy zjevné, že

byla splněna podmínka nemožnosti dosáhnout sledovaného účelu jinak. Po

přezkoumání předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu a jeho prodloužení ze dne 8. 9. 2014 tedy dospěl Nejvyšší soud k

závěru, že splňuje všechny náležitosti uvedené v § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř.,

neboť jsou v něm obsaženy konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě byl

tento příkaz vydán, včetně doby jeho trvání, uživatelských adres a osob

uživatelů i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. S ohledem na

shora popsané skutečnosti je zřejmé, že nelze považovat za důvodnou ani velmi

obecně formulovanou námitku obviněného O. K. směřující proti údajné

nezákonnosti pořízených odposlechů.

57. Obviněný R. S. namítl nezákonnost nařízených odposlechů v rámci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že na jejich

základě došlo k neoprávněnému vedení trestního stíhání. Nejvyšší soud již shora

uvedl (viz bod 18. tohoto rozhodnutí), že dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. e) tr. ř. se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je

založena na důvodech uvedených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., protože jen v

těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti

trestního stíhání. Dané námitky obviněného R. S. tak formálně neodpovídají

uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro úplnost

však Nejvyšší soud podotýká, že z hlediska dalších obviněným R. S. uplatněných

dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. se jedná o námitky

neopodstatněné. Pokud jmenovaný obviněný tvrdí, že dne 8. 9. 2014 došlo k

pokračování v odposleších, aniž by byla údajná trestná činnost prokázána, pak

Nejvyšší soud konstatuje, že již ze samotných odposlechů i z příkazu k

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 9. 2014 (viz č. l. 117

spisu), jímž byla prodloužena doba trvání odposlechů do 10. 12. 2014, je

zjevné, že jednání, pro které jsou obvinění trestně stíháni, se událo zejména

ve dnech 4. až 11. 8. 2014, tedy v době vydání příkazu k prodloužení doby

trvání příkazu již byly zjištěny konkrétní případy, které podezření o páchání

trestné činnosti předpokládaným způsobem potvrzovaly. Odkazuje-li obviněný při

své argumentaci na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II

ÚS789/06, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že nelze souhlasit s názorem, že příkaz k

odposlechu by byl v rozporu s touto judikaturou. Z uvedeného nálezu Ústavního

soudu plyne, že účel zjišťování údajů podle § 88a odst. 1 tr. ř. je nutno

zkoumat s ohledem na to, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin,

zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, a to jako na

podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu. Tato kritéria

totiž předpokládají, že je dána legitimita zásahu do práva na respektování

soukromého života, namísto aby se posuzovala přítomnost kritérií

opodstatňujících tento zásah. Vždy je tedy nutné účel zjišťování údajů podle §

88a odst. 1 tr. ř. posuzovat s ohledem na to, zda se jedná o nezbytný zásah v

legitimním veřejném zájmu a zda se jedná o zásah přiměřený sledovanému cíli

[srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen „Úmluva“)]. Ústavní soud dále konstatoval, že pokud je řízení vedeno na

základě důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin, musí být v odůvodnění

vyloženo, o jaké skutečnosti se takový závěr opírá. K nařízení odposlechů pak

nepostačuje pouhé trestní oznámení, které se opírá jen o spekulativní úvahu, a

je nepřijatelné, aby odposlechy byly zneužívány jako prostředek k dodatečnému

opatřování podkladů pro postup podle § 158 odst. 3 tr. ř., tj. samotné

důvodnosti podezření (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, publikovaný pod č. 150 ve sv. 46 Sb. nál. a usn.

58. Z hlediska nyní projednávané věci je rozhodné to, že u obviněných

nešlo o spekulativní úvahy, které by nezakládaly důvodné podezření. Dne 28. 5. 2014 byl zjištěn poznatek o možné trestné činnosti korupčního charakteru v

souvislosti s přidělováním veřejných zakázek na údržbu vozového parku H. (srov. č. l. 103 spisu). Následně dne 2. 6. 2014 byly zjištěny další poznatky (č. l. 104 spisu), podle kterých se předmětné trestné činnosti měl dopouštět obviněný

J. R. jako příslušník H., a byla podrobněji popsána praxe, která zejména

zahrnovala telefonickou komunikaci mezi J. R. a dodavateli, při níž měl žádat o

úplatky za přidělení zakázky. Ve smyslu výše uvedené judikatury má Nejvyšší

soud tedy za to, že naopak byla dána legitimita zásahu do práva na respektování

soukromého života, neboť bylo důvodné podezření, že se stal skutek, v němž je

spatřován trestný čin, respektive dokonce souběh dvou trestných činů, skutek

spáchal obviněný, který navíc byl v postavení úřední osoby, přičemž pohnutkou

mělo být získání prospěchu či opatření prospěchu jinému. Z výše uvedeného je

tedy zjevné, že ani tomuto argumentu obviněného R. S. nelze přisvědčit. Za

přiléhavý není pak možno označit ani odkaz obviněného R. S. na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 Pzo 13/2016, neboť, jak vyplývá

již ze shora uvedeného, rozhodující soudy se s náležitostmi příkazu k

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i s jeho prodloužením dostatečně

a řádně vypořádaly. Pokud se týká odůvodnění doby trvání odposlechu, Nejvyšší

soud konstatuje, že ačkoliv lze mít námitku obviněného za opodstatněnou, když z

předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 9. 6. 2014 (viz č. l. 110 spisu) výslovně neplyne, proč byla doba odposlechu

stanovena právě na tři měsíce, jde o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou

správnost daného úkonu. K tomu Nejvyšší soud obdobně odkazuje na usnesení

velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr. Z podnětu k podání

návrhu na vydání příkazu k odposlechu ze dne 3. 6. 2014 (č. l. 106 spisu) se

totiž výslovně podává, že tato doba byla zvolena právě proto, že není zřejmé,

jak často jsou zakázky přidělovány a jejich provedení si od zadání také

vyžaduje určitý čas, pokud by byl úplatek vyžadován až při předání díla. Ačkoliv tedy lze dát za pravdu obviněnému, že příkaz k odposlechu postrádá

odůvodnění doby jeho trvání, ze spisu vyplývá, že tato doba byla zvolena s

přihlédnutím ke specifikům páchané trestné činnosti a její délku nelze

považovat jakýmkoliv způsobem za excesivní, když navíc tato lhůta ani nebyla

stanovena bez dalšího v maximální zákonné délce. Policejní orgán tak podal

řádně věcně i formálně odůvodněný návrh příslušnému státnímu zástupci a ten pak

soudci, přičemž lze usoudit, že všichni tito posuzovali dobu provádění příkazu

k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v souladu se spisovým

materiálem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS

47/13, publikovaný pod č. 76, sv. 73, Sb. nál. a usn. ÚS).

Odůvodnění příkazu

soudce sice formálně neobsahovalo pasáž, která by se výslovně věnovala době

provádění odposlechů, nicméně tato byla zvolena adekvátně s ohledem na

okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Pzo 4/2016). Nejvyšší soud

závěrem uvádí, že ani případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které dostatečně podrobně

neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř., nemusí bez

dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich

podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro

jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196].

59. Obviněný R. S. k příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu také namítl, že podle něj nelze považovat za správný takový postup, kdy

byla na základě řádně neodůvodněného příkazu nařízeného za účelem zjištění

okolností nasvědčujících neexistujícímu trestnému činu jiné osoby

odposlouchávána třetí osoba. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že pro přípustnost

užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je

rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly splněny

zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 88 tr. ř. Bylo-li tomu tak (což je

případ projednávané věci), pak není relevantní, zda k povolení odposlechu a

pořízení záznamu o něm došlo u podezřelého nebo obviněného či u jiné osoby

(srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 144/03,

uveřejněné pod číslem 19/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle §

88 odst. 6 tr. ř., věta třetí, lze v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl

odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, užít záznam jako důkaz

tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v

odstavci 1 § 88 tr. ř., nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané

stanice. Nejvyšší soud má za to, že pro přípustnost užití předmětného

odposlechu jako důkazu svědčícího proti obviněnému R. S. je tak nutné se v

první řadě zabývat tím, zda splňuje zákonné podmínky v § 88 tr. ř., a to nejen

ve smyslu odstavce 1, ale také ve smyslu odstavce 6 tohoto ustanovení. Jak již

bylo zmíněno výše, odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen

příkazem ze dne 9. 6. 2014, a to pouze vůči osobě obviněného J. R. (srov. č. l.

110 spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu byl tento příkaz vydán v souladu s §

88 odst. 1 tr. ř., neboť byl vydán mimo jiné pro podezření ze spáchání

trestného činu podle § 329 tr. zákoníku, tedy pro čin výslovně uvedený v tomto

ustanovení, když zároveň bylo možné předpokládat, že jím budou získány významné

skutečnosti pro trestní řízení a sledovaného účelu nešlo dosáhnout jinak.

Příkaz dále obsahoval konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě byl

vydán, včetně doby jeho trvání a uživatelských adres a osob uživatelů (viz

shora bod 54. tohoto rozhodnutí). Jde-li o jeho použití ve věci vedené proti

obviněnému R. S. a proti obviněnému O. K., Nejvyšší soud uvádí, že jejich

trestní stíhání bylo vedeno pro přečin zjednání výhody při zadání veřejné

zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, upravený § 256 tr. zákoníku

(respektive pro účast na něm), tedy pro čin výslovně uvedený v § 88 odst. 1 tr.

ř. Z uvedeného je zřejmé, že byly splněny podmínky pro použití záznamu

telekomunikačního provozu jako důkazu také proti obviněnému R. S. a proti

obviněnému O. K., a to v souladu s výše uvedenou judikaturou.

F) K právní kvalifikaci podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

60. Obviněný J. R. v podaném dovolání brojí také proti závěrům soudů

prvního a druhého stupně ohledně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty

přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku.