Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a J. B., zastoupených Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem, se sídlem Lannova třída 14/9, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2025, č. j. 8 Tdo 150/2025-322, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2024, č. j. 3 To 319/2024-245, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36. odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 4. 2025, č. j. 3 T 46/2024-192, uznáni vinnými ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle okresního soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že v období od roku 2018 do září 2023, v souvislosti s dlouhodobými spory o průběh hranice sousedních pozemků, ve společném úmyslu znepříjemnit život poškozeným sousedům je dlouhodobě vulgárně uráželi, vyhrožovali jim ublížením na zdraví či usmrcením, sledovali je přes plot a poškozovali jim rostliny. Za toto jednání okresní soud odsoudil každého z nich k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců za současného dohledu probačního úředníka, a dále k peněžitému trestu v celkové výši 40 000 Kč. Zároveň jim uložil povinnost nahradit poškozeným společně a nerozdílně nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a 75 000 Kč. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud na základě výpovědí poškozených i dalších svědků, jakož i videozáznamů či fotografií jejich jednání, které si poškození pořídili. K poškozeným se stěžovatelé chovali problematicky i v samotné soudní síni. Obhajobu stěžovatelů soud označil za nelogickou a vnitřně rozpornou.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Na návrh stěžovatelů krajský soud částečně doplnil dokazování, avšak žádné nové relevantní skutečnosti nezjistil. Proto se zcela ztotožnil se všemi skutkovými i právními závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud shledal, že dovolání pouze opakuje námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů již přesvědčivě vypořádaly, a jejich hodnocení bylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Zároveň dospěl k závěru, že jednání stěžovatelů naplnilo všechny znaky přečinu nebezpečného pronásledování.
5. Stěžovatelé namítají, že soudy nezohlednily jejich námitky a ani se s nimi řádně nevypořádaly, což považují za porušení principů spravedlivého procesu. Soudy nekriticky přejaly tvrzení poškozených a jimi navržených svědků (vesměs jejich známých). Rozpory v jejich výpovědích pak ponechaly bez povšimnutí. Soudy tak založily svá rozhodnutí převážně na svědeckých výpovědích osob, které podle názorů stěžovatelů nejsou způsobilé k objektivnímu svědectví z důvodu úzkých osobních vazeb a možné podjatosti, kterou u jednotlivých svědků obsáhle popisují. Tato svědectví označují za nevěrohodná.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy a není povolán k obecnému instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud nerozhoduje o vině a trestu (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny a contrario). Jeho pravomoc je omezena na posouzení, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Samotný výklad a aplikace podústavního práva, stejně jako zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jsou záležitostí obecných soudů, které rozhodují v rámci své ústavní pravomoci podle čl. 90 Ústavy.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko opakují svoji obhajobu spočívající ve zpochybňování hodnocení důkazů, věrohodnosti a údajné nepodjatosti svědků. Tato argumentace však představuje nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, nikoliv tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv ve smyslu ustálené judikatury (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být toliko odlišná představa stěžovatelů o tom, jak měly být důkazy hodnoceny. Zásada volného hodnocení důkazů je projevem nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy a do jejího uplatnění může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, pokud závěry soudů byly zjevně svévolné či v extrémním rozporu s obsahem spisu, což v daném případě zjištěno nebylo.
9. Stěžovatelé především v ústavní stížnosti přehlížejí, že obecné soudy se s jejich obhajobou obsáhle a přesvědčivě vypořádaly. K jejich odsouzení nedošlo pouze na základě výpovědí (údajně podjatých) svědků. Ostatně vztah svědka k předmětu věci nebo obžalovanému neznamená, že jeho výpověď nemůže být klíčovým důkazem pro odsuzující nebo zprošťující rozsudek. Jinak řečeno, svědectví nemusí naplňovat podmínku "objektivity", aby jej soud mohl vzít v potaz. Jak správně uvedl Nejvyšší soud (viz bod 23 napadeného usnesení), úkolem soudu je tento vztah rozpoznat a posoudit v úvahách o věrohodnosti posuzované výpovědi.
To soudy v dané věci učinily (viz zejména body 24 a 26 rozsudku okresního soudu a body 15 a 16 usnesení krajského soudu). Všechny uvedené důkazy podporují odsuzující výrok (zejména provedené videozáznamy), který naopak žádné důkazy (s výjimkou vnitřně rozporných výpovědí stěžovatelů) nezpochybňují. Skutečnost, že stěžovatelé zastávají odlišný právní nebo skutkový názor, sama o sobě neznamená porušení ústavně zaručených práv.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu