Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. 7 Tdo 373/2023-626, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 7 To 210/2022-569 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. února 2022 č. j. 3 T 63/2020-433, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 84 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu. Současně mu bylo podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. b) téhož zákona uloženo, aby se podrobil programu sociálního výcviku a převýchovy Vnímám i Tebe. Podle skutkových zjištění se stěžovatel uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že nejméně od srpna 2017 do 4. 7. 2019 ve společném bydlišti psychicky trýznil svoji družku Janu S. (jedná se o pseudonym) způsobem uvedeným ve skutkové větě a dne 4. 7. 2019 ji fyzicky napadl, což vyústilo v odchod poškozené i s dětmi na utajované místo.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel se domnívá, že soudy prvého a druhého stupně nezjistily dostatečně skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti a došly k nesprávné právní úvaze o trestněprávní kvalifikaci jednání uvedeného ve skutkové větě. Nejvyšší soud dospěl k závěru o pravdivosti výpovědi poškozené, přestože stěžovatel rozsáhle odůvodnil její nevěrohodnost. Přitom se nezabýval námitkami k důkazní situaci a ke skutkovým závěrům se nevyjádřil a zcela dezinpretoval obhajobu stěžovatele. Neshledal ani, že by nebyla naplněna skutková podstata daného trestného činu vzhledem k absenci jakéhokoliv následku, kdy poškozená nepociťovala těžké příkoří ve formě psychických útrap.
6. Stěžovatel tedy v podstatě namítá, že soudy nepostupovaly vždy v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, čímž došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. Zvěrohodněním výpovědi poškozené vytvořily soudy verzi skutku pro stěžovatele nepříznivou, odporující hmotně právnímu hodnocení a podlomily tím základní zásady trestního řízení, zejména princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, v nichž postrádá vysvětlení, z jakých konkrétních důkazů soudy vycházely a na jakém podkladě dospěly k závěrům právním. Jejich rozhodování tak podle názoru stěžovatele nese znaky libovůle, neboť důkazy byly zjevně hodnoceny v jeho neprospěch a napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku okresního soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Krajský soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním žádných výhrad, přičemž stejně jako nalézací soud obhajobě stěžovatele nepřisvědčil. Správnou a výstižně odůvodněnou shledal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
10. Lze shrnout, že obě napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
11. Také Nejvyšší soud přezkoumal z pohledu tvrzeného rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je případně reagováno na relevantní námitky stěžovatele, z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Poukazuje-li stěžovatel na nevěrohodnost poškozené a nepravdivost její výpovědi, pokračuje tak ve své obhajobě, kterou uplatnil v řízení před soudy a se kterou se soudy všech stupňů řádně vypořádaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že otázka věrohodnosti poškozené byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími důkazy ověřována, neboť si soudy byly vědomy toho, že jde o primární a zásadní důkaz usvědčující stěžovatele, a vzhledem k tomu hodnotily výpověď poškozené velmi obezřetně. Pokud dospěly k závěru, že výpověď poškozené je jako celek věrohodná, z ústavněprávního hlediska takový názor obstojí, neboť je podporován dalšími provedenými důkazy, které verzi poškozené potvrzují. Nadto se k osobě poškozené vyjádřili znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, přičemž ze závěrů jejich znaleckého posudku vyplynulo, že u ní nebyly zjištěny osobnostní sklony ke lhavosti či konfabulacím.
13. Pokud soudy vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně a ve vzájemných souvislostech sestavily přesvědčivý obraz o zlém a psychicky trýznivém způsobu zacházení stěžovatele s poškozenou, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozené, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplňuje objektivní stránku žalovaného trestného činu, neboť nemělo žádný následek na zdraví poškozené, k této námitce se ústavně konformně a s odkazem na svoji judikaturu vyjádřil Nejvyšší soud, který po podrobném rozboru dané problematiky zejména poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž mimo jiné vyplynulo, že u poškozené při soužití se stěžovatelem došlo k rozvoji duševní poruchy, tzv. poruchy přizpůsobení, kdy zažívala opakovaně situace, které vnímala jako ohrožující její psychickou integritu. S poukazem na zjištění vyplývající z provedeného dokazování pak vyslovil, že nemá pochybnosti o tom, že poškozená psychické týrání stěžovatele trvající téměř dva roky pociťovala jako těžké příkoří. I podle názoru Ústavního soudu nevznikají s ohledem na skutková zjištění pochybnosti o správnosti právní kvalifikace jednání stěžovatele jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
15. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu