USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 o dovolání obviněného J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 7 To 210/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 63/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 2. 2022, sp. zn. 3 T 63/2020, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby se podrobil programu sociálního výcviku a převýchovy Vnímám i Tebe.
2. Výše uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že nejméně od srpna 2017 do 4. 7. 2019 ve společném bydlišti v XY č. p. XY, okr. Litoměřice, psychicky trýznil svou družku P. H., zejména ji neustále urážel a ponižoval, že je neschopná a líná, vulgárně jí nadával slovy zrůda, kráva, kurva, zasraná svině apod., kontroloval, zda řádně udělala práci, kterou jí uložil, případně ji v nočních hodinách nutil ji předělat, a to i v přítomnosti jejich dětí, pedanticky vyžadoval pořádek v domě, kontroloval veškeré její jednání, zakazoval jí telefonovat, omezoval její kontakty s okolím i návštěvy rodiny, včetně nákupů osobních a hygienických potřeb, a dne 4. 7. 2019 ji fyzicky napadl, což vyústilo v odchod poškozené i s dětmi na utajované místo.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 7 To 210/2022, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zrekapituloval průběh předchozího řízení a poté vytkl okresnímu soudu, že odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že posoudil výpověď poškozené P. H. jako věrohodnou. Upozornil na námitky uplatněné v odvolání a při veřejném zasedání, kterým však odvolací soud nepřiznal důvodnost a dodal, že soudy prvního i druhého stupně nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v pochybnostech postupovaly v jeho neprospěch a nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání.
5. Následně se podrobně zabýval nesrovnalostmi ve skutkovém stavu věci, které oba soudy ve věci činné ignorovaly. Poškozená se již od počátku řízení na něj snažila vrhnout špatné světlo lživými tvrzeními např. o tom, že měl volat do jejího zaměstnání ve snaze získat její telefonní číslo nebo že ji měl pronásledovat ve vozidle Škoda Octavia, což bylo vyvráceno. Pokud jde o událost ze dne 4. 7. 2019, kdy měl napadnout poškozenou, nemá tento skutkový závěr podklad v provedeném dokazování, neboť ani poškozená ani nikdo jiný toto nikdy netvrdil a on sám nebyl daný den doma. Poškozená společnou domácnost opustila plánovaně a bez jeho vědomí, v době, kdy nebyl doma. Shodně vypovídala již dne 8. 4. 2020 do protokolu o výpovědi svědka. Ani počátek doby, od které se měl dopouštět trestného jednání, se nezakládá na zjištěném skutkovém stavu. Počátek doby obžaloba stanovila nástupem poškozené do zaměstnání v srpnu 2017, poškozená však nastoupila do zaměstnání dne 20. 10. 2017 po vyčerpání mateřské dovolené.
6. Soudy se opíraly rovněž o rozhodnutí učiněná v opatrovnickém řízení, jehož předmětem byla úprava poměrů k nezletilému synu AAAAA (pseudonym). V této souvislosti citoval ze závěrů znalkyně PhDr. Pavly Cimlerové, z nichž vyplývá, že on, jako otec, dělal vše pro to, aby bylo o jeho syna řádně postaráno a měl krásný a úspěšný život. O jeho vlastnostech jako otce nezletilého AAAAA tedy není pochyb a je možné je považovat za kladné.
7. V další části dovolání citoval z výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie Mgr. Leoše Vítka k osobě poškozené u hlavního líčení dne 2. 9. 2020, podle níž „Nikdy není možné vyloučit účelovou vědomou lež, lhát umí každý člověk i s průměrným intelektem. Motivaci ke lži jsem u posuzované neshledal. Samozřejmě, pokud je spor o dítě, nikdy to nelze vyloučit. U osoby, která má třeba nižší sebehodnocení, může u ní nastat situace, že si vybuduje syndrom týrané osoby.“. K tomu uvedl skutečnosti mající vliv na hodnocení věrohodnosti poškozené, zejména že se domáhala svěření nezletilého syna do výlučné péče formou návrhu na vydání předběžného opatření, které však bylo soudem zamítnuto. V odvolání poté poškozená uvedla, že dne 15. 7. 2019 podala na obviněného trestní oznámení a věc byla předána policejnímu orgánu pro podezření ze spáchání trestných činů týrání osoby žijící ve společné domácnosti a nebezpečného pronásledování. Poškozená přitom podala trestní oznámení zmíněného dne, ač se již od 4. 7. 2019 nenacházela ve společné domácnosti, podání tak bylo evidentně vedeno motivací, aby měla argument pro své tehdejší odvolání, tedy aby v opatrovnickém řízení neměl obviněný jako otec šanci dostat syna, resp. snažila se obviněného zdiskreditovat v civilním řízení kriminalizováním jeho osoby. Podotkl, že trestní oznámení poškozené stran nebezpečného pronásledování bylo policejním orgánem odloženo jako nedůvodné. V té době mu navíc poškozená svévolně znemožnila jakýkoli styk se synem po dobu dvou měsíců a obdobného jednání se dopustila v roce 2022, kdy ukryla syna a zamezila mu kontaktu s ním po dobu tří měsíců.
8. Obviněný dále poukázal na rozpory ve výpovědi poškozené a jeho syna z předchozího manželství J. P. ml. ohledně jednání obviněného vůči své tehdejší manželce. V další části dovolání obviněný obsáhle rozebíral řízení u Okresního soudu v Litoměřicích o úpravě poměrů k jejich společnému nezletilému synovi, zejména ve vztahu k tomu, že poškozená souhlasila s vycestováním syna AAAAA s obviněným a jeho otcem na Filipíny v termínu od 1. do 19. 11. 2019, přičemž následně účelově a plánovaně zmařila tuto dovolenou zneplatněním synova pasu, konkrétně nahlášením jeho ztráty, aby vycestování zabránila. U soudu tak opakovaně neuváděla pravdu. Dále zmařila pobyt nezletilého syna s otcem v termínu od 13. do 15. 5. 2022 a dovolenou v termínu od 3. do 11. 8. 2022. Obviněný dodal, že má se synem i přes uvedené svévolné snahy poškozené hezký vztah.
9. Obviněný citoval některé jednotlivé části výpovědi poškozené uvedené v protokolu o výslechu této svědkyně z přípravného řízení a srovnával je s výpověďmi podanými u hlavního líčení či v rámci civilního řízení vedeného pod sp. zn. P 161/2019, jakož i některé části výpovědi svědkyň BBBBB (pseudonym) a E. T. a poukazoval na vzájemné rozpory. Ve světle těchto rozporů nemohla být výpověď poškozené hodnocena jako pravdivá, neboť se jednalo pouze o přetlumočené domněnky, a nikoli o skutečnosti, které by byly prokázány bez důvodných pochybností.
10. Zmínil také výpověď poškozené učiněnou v hlavním líčení dne 17. 2. 2020 a výpověď syna J. P. ml. a poukazoval na vzájemné rozpory. Uvedl, že se soudy těmito rozpory zabývaly, avšak nikoli dostatečně, ačkoli šlo o rozpory zásadní, které byly důvodem pro závěr o nevěrohodnosti poškozené, která překrucovala skutečnosti v jeho neprospěch s úmyslem mu uškodit a zbavit jej rodičovských práv. Pokud znalkyně PhDr. Pavla Cimlerová ve znaleckém posudku k jeho osobě uvedla, že „vykazoval v době vyšetření některé charakteristiky svědčící pro disharmonicky komponovanou osobnost“, zmínil, že je dlouhodobě frustrován bojem o nezletilého a jeho psychická pohoda je v důsledku takového stavu podstatně a přirozeně zasažena a ovlivněna.
11. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval trestní stíhání J. P. st., otce obviněného, odkázal obviněný právě na související událost ze dne 13. 5. 2022 týkající se konfliktu při vyzvedávání nezletilého syna, o němž byl pořízen také videozáznam, kterým odvolací soud neprovedl důkaz. Z něho vyplývalo, že otec obviněného se nedopustil žádného násilí, a naopak kdyby poškozená respektovala písemně uzavřenou dohodu rodičů a rozsudek soudu o styku otce s nezletilým a nebránila mu ve styku s ním, nedošlo by k obdobnému incidentu a k dalšímu zcela zbytečnému traumatizování nezletilého. Doplnil, že v této souvislosti poškozená, vedena vytrvalou snahou kriminalizovat jeho osobu, iniciovala řízení u Komise pro projednávání přestupků MO Ústí nad Labem-město, přičemž tomuto úřadu rovněž neuvedla pravdivé informace o průběhu incidentu.
12. V další části dovolání obviněný zdůraznil, že celou věc ovlivnil spolek Spirála, se kterým poškozená spolupracovala již od března 2018, tedy cca 16 měsíců před opuštěním společné domácnosti. Za celou dobu ho spolek neoslovil ani ve věci společného syna, ani v souvislosti s trestním řízením. Pokoutné a zákeřné jednání tohoto spolku bylo podle něj účelové a nekorektní. Pokud soudy dále považovaly teatrální pláč poškozené za důkaz její věrohodnosti a toho, že mluví pravdu, je to na pováženou. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který výpověď svědkyně I.
Š. bez relevantního důvodu vyhodnotil jako nevěrohodnou. Obviněný dostatečně odůvodnil, proč návrh na provedení tohoto důkazu učinil až před odvolacím soudem. Současně namítl, že senát při výslechu této svědkyně vystupoval hrubým způsobem. Obviněný nesouhlasil s tím, že odvolací soud na jednu stranu nevycházel ze svědectví svědka J. P. st., otce obviněného, což odůvodnil pochybnými důvody, a naopak bez výjimky vycházel ze svědectví všech svědků obžaloby. Obviněný odmítl, že by poškozenou fyzicky napadl a nesouhlasil s tím, že soudy argumentovaly lékařskou zprávou z roku 2018 jako s důkazem o jejím napadení, když tato lékařská zpráva s ohledem na její obsah nemá žádnou důkazní váhu a nevypovídá, že tomu tak skutečně bylo.
Úvahy odvolacího soudu, že textové zprávy z léta 2019 vypovídají o slovníku a způsobu chování obviněného, považoval za zcela liché, neboť se jednalo o období, kdy mu poškozená unesla syna a připravila jej o rodičovská práva.
13. Absurdní vyjádření obecných soudů o tom, že materiální a ostatní zabezpečení, které dlouhodobě poskytoval poškozené a jejím dětem, nevylučuje popsaný skutkový děj, postrádá logiku, neboť pokud by poškozenou týral, neposkytoval by jí všechny požitky, které poškozená po řadu let přijímala. Odvolací soud v bodu 29. odůvodnění napadeného usnesení neuvedl další svědky, kteří vypovídali v jeho prospěch, a to Š. B. a L. V., ani se s nimi žádným způsobem nevypořádal. Pokud soudy zmínily jeho nevhodné chování u soudního jednání, byl obviněný toho názoru, že se choval adekvátním způsobem k jeho situaci. Dále nesouhlasil s teorií odvolacího soudu o jakési sociální izolaci poškozené v relativně odlehlejší obci, když je skutečností, že každou hodinu zde jezdí vlak do Ústí nad Labem s trváním jízdy 15 minut a do Lovosic 7 minut. Navíc poškozené v srpnu 2017 zakoupil vozidlo, aby se mohla pohybovat svobodně. V tomto smyslu ji nijak neomezoval. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti svědků BBBBB a CCCCC (pseudonym) (dětí poškozené), měly soudy k jejich tvrzením přistupovat stejně jako k výpovědi J. P. st., otce obviněného, z jejich svědectví nevycházet a shledat jejich výpovědi nepravdivými z důvodu evidentního stranění poškozené. Obviněný namítl, že pokud se poškozená od března 2018 dlouhodobě připravovala na opuštění společné domácnosti za spolupráce spolku Spirála, jistě by byla schopna si za takovou dobu opatřit důkazy, které by podpořily její tvrzení (audiozáznam, videozáznam), avšak nebylo co pořizovat, když v trestní věci je vše postaveno na pouhém tvrzení poškozené a tvrzení dalších nevěrohodných svědků.
14. Na závěr obviněný brojil proti právnímu hodnocení žalovaného jednání, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že poškozené nebylo způsobeno v podstatě nic, naopak bylo zjištěno, že příčinou pro úzkostně depresivní symptomatologii bylo řešení otázky péče o společného syna, což bylo nejvýznamnějším stresorem, a nikoli jednání obviněného. Poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, ze kterého citoval. Měl za to, že pro naplnění skutkové podstaty předmětného zločinu je nezbytně nutné, aby bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že osoba postižená trestněprávním jednáním pachatele se dostane do stavu, v němž pociťuje těžké příkoří, tedy psychické nebo i fyzické útrapy. Ve věci tato skutečnost nebyla zjištěna, naopak byla vyvrácena, přičemž psychické potíže poškozené souvisely toliko s otázkou řešení péče o nezletilého AAAAA, nikoliv s jednáním obviněného, které ani nebylo řádně zjištěno a prokázáno. Z důvodu důkazní nouze bylo nutno vycházet v pochybnostech v jeho prospěch a bylo
namístě ho zprostit obžaloby. Namítal zjevně nesprávné hmotněprávní posouzení tvrzeného skutku, které je neúplné pro nedostatek skutkových zjištění, zejména zjištění následku, který musí být na postižené osobě seznán, a to v přímé souvislosti s jednáním pachatele. Ve skutkových zjištěních soudu prvého a druhého stupně proto shledal oproti provedenému dokazování zjevný rozpor, neboť ke zjištění, že došlo ke spáchání skutku uvedeného v obžalobě, nebylo možné na základě provedeného dokazování dojít.
15. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby ve věci sám rozhodl, popř. aby přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K tomuto dovolání obviněný připojil dalších 11 listů označených jako „Zásadní skutečnosti, fakta a rozbor výpovědi, či tvrzení jednotlivých svědků a účastníků ve věci § 199 proti J. P.“, jejichž obsahem jsou blíže a detailněji rozvedené námitky obsažené již v dovolání, tedy podrobný rozbor usnesení o zahájení trestního stíhání, citace z něj a vyjádření nesouhlasu obviněného s argumentací poškozené, dále námitky proti způsobu protokolace u hlavního líčení a vyjádřený nesouhlas s určením počátku doby, od které se měl dopouštět žalované trestné činnosti či nesouhlas s tím, že měl poškozenou dne 4. 7. 2019, v den, kdy opustila společnou domácnost, napadnout. Dále se obviněný podrobně zabýval průběhem opatrovnického řízení pod sp. zn. P 161/2019, citoval z výpovědí poškozené, se kterými nesouhlasil a označil je za lživé a citoval ze závěrů znalkyně PhDr. Pavly Cimlerové. Podrobně a obsáhle pak citoval z výpovědí poškozené a dalších svědků, jako např. BBBBB, CCCCC, E. T. a dalších, přičemž na citace sám reagoval vyjádřením svého názoru o rozpornosti výpovědí a případně konstatováním, že jde v daných momentech o lež. Znovu upozornil na průběh civilního řízení vedeného pod sp. zn. 75 C 83/2022 a na skutečnost, že poškozená od listopadu 2019 několikrát zmařila společnou dovolenou jejich společného syna s otcem.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy činné ve věci beze zbytku a správně vypořádaly a s jejich závěry o vině a právní kvalifikaci se zcela ztotožnil. Poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dodal, že většinu námitek tvořily výhrady proti skutkovým zjištěním soudů, které nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo možno je podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale státní zástupce je shledal zjevně neopodstatněnými.
18. Primárním a zásadním důkazem usvědčujícím obviněného byla výpověď poškozené, která jeho jednání popsala v přípravném řízení a u hlavního líčení v podstatě shodně. Toliko drobné rozpory v její výpovědi byly zapříčiněny časovým odstupem a množstvím sdělovaných skutečností. Věrohodnost poškozené byla podpořena také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie a výslechem znalce Mgr. Leoše Vítka, který shledal obecnou věrohodnost poškozené. Ze závěrů posudku vyplynulo, že u poškozené došlo k fázi jakési adaptace na jednání obviněného, přičemž pokud by ve vztahu s obviněným setrvala, reálně by se u ní rozvinul syndrom týrané osoby. Ve shodě s výpovědí poškozené byly i další důkazy potvrzující její věrohodnost, konkrétně výpovědi obou jejích dětí z předchozího manželství, zpráva z intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím Spirála, lékařská zpráva o ošetření zranění způsobeného obviněným a nepřímo i vyjádření svědků D. B., O. P., Š. B., E. L. a M. H., a rovněž závěry týkající se hodnocení osobnosti obviněného ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaném pro potřeby opatrovnického řízení, nebo obsah vzájemné komunikace textovými zprávami. Nedošlo tak ani k tvrzenému k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.
19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil státní zástupce námitku, že se jednání obviněného nijak neprojevilo na zdraví poškozené a nelze je vyhodnotit jako těžké příkoří naplňující znaky týrání. Uvedl, že způsobení následku na zdraví poškozené nebylo obviněnému kladeno za vinu. Ze strany obviněného se jednalo především o psychické týrání, které není o nic méně škodlivé než násilí fyzické. Psychického týrání se dopouštěl po dobu bezmála dvou let, což potvrzuje správnost právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
20. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. V replice na toto vyjádření obviněný nesouhlasil s přístupem státního zástupce k jeho námitkám, neboť je bagatelizoval, a dokonce se jimi odmítal zabývat. Nadále trval na tom, že se soudy všemi jeho námitkami nezabývaly a správně nevypořádaly. Skutková zjištění učiněná soudy považoval za nesprávná, např. skutková zjištění ohledně napadení poškozené dne 4. 7. 2019, které i sama poškozená popřela. Výpověď poškozené nebylo možno hodnotit jako spontánní a pravdivou. Pokud jde o znalce, nehodnotili její osobu jako psychicky silnější, ale naopak, a soudy tak překrucovaly důkazy. Nesouhlasil s tím, že by sám sebe prezentoval jako osobu dokonalou a bezchybnou. Žádal Nejvyšší soud o přezkum zákonnosti napadených rozhodnutí a zdůraznil, že pokud jde o poškozenou, nejednalo se v jejích výpovědích o nevýznamné rozpory, ale o nepravdy vrstvené jednu na druhou.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
30. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. brojil proti výroku o vině, ve vztahu k němuž uplatnil námitky dílem skutkové a procesní a dílem hmotněprávní povahy.
31. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
32. Nejvyšší soud dále k dovolání obviněného uvádí, že je postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl přesvědčen, že se soudy jeho námitkami nezabývaly dostatečně, provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které považuje za správné.
33. Podstatou dovolání tak bylo opakované tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, převážnou částí argumentace přitom zpochybňoval věrohodnost poškozené, jejíž výpovědi soudy neměly uvěřit, jakož i věrohodnost dalších svědků, jako BBBBB, CCCCC, E. T. a dalších. Za tímto účelem citoval z výpovědí poškozené a dalších svědků, jakož i znaleckých posudků, podrobně rozebíral usnesení o zahájení trestního stíhání, poukazoval na civilní řízení, které s poškozenou vedou, odkazoval na současné události popisující i nadále neurovnané vztahy mezi ním a poškozenou (údajně zmařené dovolené se synem či konflikt mezi J. P. st. a poškozenou). Brojil tím proti věrohodnosti výpovědi poškozené. Poukazoval přitom na některé části z výpovědí poškozené, které dílem vytrhával z celkového kontextu. Jednotlivá dílčí vyjádření poškozené sám komentoval a vyvozoval z nich vlastní závěry o jejich nepravdivosti. Poukazoval na údajné rozpory ve výpovědích poškozené v porovnání s výpověďmi jiných svědků a s výpověďmi jeho samotného. Poškozená měla být osobou, jež ho účelově kriminalizovala v úmyslu získat výhody v opatrovnickém řízení ve věci péče o jejich nezletilého syna, přičemž soudy měly tudíž dospět k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi. Obviněný napadal způsob hodnocení důkazů soudy, které pro své závěry vybíraly pouze ty části důkazů (zejména výpovědí poškozené a svědků), jež svědčily v jeho neprospěch. Poškozená neměla být shledána věrohodnou, měla být aplikována zásada in dubio pro reo a on měl být zproštěn obžaloby.
34. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že předložené námitky jsou námitkami procesní a skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to také skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Takové námitky lze obecně vzato opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., to však pouze za předpokladu, jestliže, jak již bylo řečeno, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
35. Zmíněný dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. Je naplněn v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to – v alternativě tvrzeném obviněným – pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. Lze doplnit, že v dalších (obviněným netvrzených) alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvod dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována.
36. Shora blíže rozvedenou argumentaci obviněného týkající se nevěrohodnosti poškozené a dalších svědků (BBBBB, CCCCC, E. T. a dalších svědků) je tak nutno vyhodnotit jako polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, a nikoliv jako argumentaci plně projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy obsahově navazuje. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně.
37. Nad rámec výše uvedeného pak lze po prostudování rozhodnutí obou nižších soudů a předloženého spisového materiálu konstatovat, že otázka věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla věrohodnost poškozené ověřována, neboť její výpověď byla základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného. Soudy si tak byly vědomy okolností případu (probíhající spor o výchovu nezletilého syna, nedostatek přímých svědků) a vzhledem k tomu hodnotily výpověď poškozené velmi obezřetně.
Je nutno konstatovat, že poškozená v průběhu trestního řízení spontánně a po celé řízení konstantně a v podstatě bezrozporně (tedy bez existence podstatných rozporů ve svých výpovědích, jak namítal obviněný) popisovala průběh společného soužití s obviněným, které bylo zpočátku bezproblémové, zlom v jeho chování vůči své osobě začala pociťovat po narození jejich společného syna, kdy na ni začal vyvíjet tlak spočívající v jisté kontrole jejích činností kolem syna i kolem domácnosti, začal být konfliktní a častoval ji nadávkami, přičemž poškozená počala již v této době měnit (resp. byla donucena změnit) své chování, aby co nejvíce předešla konfliktům s obviněným.
Tuto skutečnost, že poškozená deformovala své chování, ostatně potvrdili také další svědci jako BBBBB, CCCCC, E. T., dílem i J. P. st., otec obviněného či J. P. ml., syn obviněného z předchozího manželství. Skutečnost, že nevhodné zacházení ze strany obviněného vůči poškozené gradovalo a obviněný vystupoval vůči poškozené psychicky trýznivěji, vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale také z výpovědí jejích dětí BBBBB a CCCCC, které žily s obviněným a poškozenou v jednom domě, resp. se tomuto soužití snažily vyhýbat.
Situace se stávala nesnesitelnou v období, kdy se rozhodovala, že se po mateřské znovu vrátí do práce, když právě toto období se stalo počátkem doby, od které je obviněnému kladeno za vinu trestné jednání vůči poškozené. Nejde tedy o den, kdy se poškozená vrátila do zaměstnání po mateřské dovolené, ale o období, kdy již o návratu začala uvažovat. Není proto vadou, pokud počátek doby, od které se obviněný dopouštěl trestného činu, je stanovena od srpna 2017, kdy již bylo zřejmé, že se poškozená rozhodovala o tom, že se vrátí do zaměstnání, což obviněný evidentně nesl nelibě a jeho jednání vůči poškozené započalo nést znaky trestného jednání ve smyslu § 199 odst. 1 tr.
ř.
38. K hodnocení poškozené a její výpovědi především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie znalců, MUDr. Evy Vítkové a Mgr. Leoše Vítka (č. l. 210 a násl. tr. spisu) vyplývá, že u ní nebyly zjištěny osobnostní sklony ke lhavosti či konfabulacím; z psychologického hlediska vylíčila skutečně prožité události; bylo zjištěno, že opakovaně zažívala situace, které vnímala jako ohrožující její psychickou integritu. Závěry soudu o věrohodnosti výpovědi poškozené současně bylo možné, jak již bylo řečeno, opřít o další ve věci provedené důkazy, zejména jde o výpovědi dětí poškozené BBBBB a CCCCC, které žily s poškozenou a obviněným ve společném domě, byly přímými svědky změn v chování obviněného vůči poškozené, jakož i chování poškozené spočívající v jejím přizpůsobování se obviněnému, byly také svědky hádek obou zúčastněných a fyzického napadení poškozené, jehož objektivizace koresponduje s lékařskou zprávou ze dne 12. 5. 2018. Rovněž zprávy z intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím Spirála potvrzují věrohodnost výpovědi poškozené, jakož nepřímo i vyjádření svědků E. T., D. B., O. P., Š. B., E. L. a M. H., matky poškozené, spolupracovníků či známých, kteří jednak tlumočili informace, se kterými se jim poškozená svěřovala, ale také vypovídali o tom, co na poškozené sami svými smysly vnímali, jakým způsobem se změnilo její chování a zevnějšek poté, co nastoupila do zaměstnání, že byla smutná, bez nálady, uzavřená. V neposlední řadě o věrohodnosti výpovědi poškozené svědčilo i zjištění, že jí popisované chování a vyjadřování obviněného vůči její osobě korespondovalo jak s hodnocením osobnosti obviněného ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaném pro potřeby opatrovnického řízení PhDr. Pavlou Cimlerovou, který byl v trestním řízení proveden jako listinný důkaz (č. l. 426 tr. spisu), tak i s obsahem vzájemné komunikace textovými zprávami (č. l. 155 a násl tr. spisu).
39. Soudy obou stupňů po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď poškozené je jako celek věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení tohoto svědka jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno sestavit přesvědčivý obraz způsobu zacházení obviněného s poškozenou spočívající ve zlém a psychicky trýznivém jednání vůči ní.
40. Podrobné úvahy nalézacího soudu vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku (body 30. až 36.), které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi ztotožnil (body 14. až 22. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména nalézacího soudu nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném (extrémním) rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
41. Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší soud rovněž námitku obviněného, podle které ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozenou v den jejího odchodu fyzicky napadl. Nejvyšší soud konstatuje, že jde v tomto případě spíše o nepřesnost v popisu skutkového děje, která však nemá vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného. Obviněný totiž evidentně poškozenou nenapadl v den, kdy od něj odešla, tedy dne 4. 7. 2019, neboť poškozená, jak sama uvedla, si pro svůj záměr vybrala den, kdy nebyl doma. Současně však z její výpovědi, která byla oprávněně shledána pravdivou, vyplynulo, že ji fyzicky napadl asi týden před jejím odchodem ze společné domácnosti, přičemž tato událost pro ni znamenala utvrzení se v jejím rozhodnutí od obviněného odejít. Tedy ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že poškozená poté a v návaznosti na to, co ji obviněný fyzicky napadl, dne 4. 7. 2019 od něj i s dětmi odešla na utajované místo. Tato nepřesnost ve vyjádření skutkového stavu věci, který je jinak zcela prokázán, ničeho nemění na celkovém průběhu ani časovém rozsahu jednání obviněného.
42. Rovněž omezený význam mají skutečnosti týkající se vzájemné interakce v období po spáchání skutku, tedy např. při následném předávání nezletilého syna obviněného a poškozené, nijak vymykající se obdobným případům je potom skutečnost, že poškozená podala trestní oznámení až po odchodu ze společné domácnosti.
43. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, pak tato procesní námitka není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze nicméně doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak, respektive po jakou dobu se odehrálo vytýkané jednání, neměly.
44. Lze tedy shrnout, že konkrétní námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a kterými se toliko snažil znevěrohodnit výpověď poškozené, resp. provedené hodnocení důkazů, se s uplatněným dovolacím důvodem míjí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod, navíc by jim ani nebylo možné přiznat důvodnost.
45. Pod další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak bylo možné podřadit námitky obviněného, podle nichž se poškozené jeho domnělým jednáním v podstatě nic nestalo, tedy, že jeho jednání nemělo žádný následek na zdraví poškozené, tedy že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplnilo objektivní stránku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, konkrétně znak „týrání“, a to z hlediska znaku vnímání poškozené jednání obviněného jako těžké příkoří. Nejvyšší soud však shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými. Dovolací argumentaci obviněného je nutno konfrontovat jednak se zněním a výkladem skutkové podstaty posuzovaného zločinu z hlediska zpochybňovaných znaků, jednak se skutkovými závěry soudů.
46. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobou žijící s ním ve společném obydlí, a to po delší dobu.
47. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které ale zákon nijak blíže nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami, nebo jedinci v obdobném vztahu, které je determinováno specifičností takového vztahu, neboť mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí nebo výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než pokud by násilnou osobou byla osoba zcela cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a časové trvání násilí a zpravidla jeho eskalaci.
48. Jestliže obviněný zpochybňoval objektivní stránku posuzovaného zločinu z hlediska jeho znaku „týrání“, a to z hlediska vnímání poškozené jednání jako těžkého příkoří, pak Nejvyšší soud uvádí, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou, nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo fyzické útrapy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek, řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
49. Podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je souvislé páchání zpravidla různých forem protiprávního jednání nerozpadajících se do dílčích útoků. Týrání pak představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý vztah negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.).
50. V posuzovaném případě (s určitou mírou zjednodušení) se obviněný ve společně obývaném domě s poškozenou, která pro něho byla osoba blízká, od srpna roku 2017 do 4. 7. 2019 vůči této poškozené opakovaně dopouštěl týrání psychického, a to ve formě výčitek, nadávek, výhrůžek a urážek, kontroly nad veškerým jejím jednáním, až po násilí fyzické. Pokud obviněný zpochybňoval, že poškozená vnímala jednání obviněného jakožto těžké příkoří a odvolával se přitom na znalecký posudek, z něhož má vyplývat, že poškozená netrpí syndromem týrané osoby, pak k takto pojaté argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska znaku vnímání jednání jakožto těžkého příkoří není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 660/2017).
51. Z hlediska této konkrétní věci pak Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jehož dílčí závěry obviněný sám citoval, vyplynulo i to, že u poškozené při soužití s obviněným došlo k rozvoji duševní poruchy, tzv. poruchy přizpůsobení. Poškozená zažívala opakovaně situace, které vnímala jako ohrožující především její psychickou integritu, současně obviněný postupně stále více omezoval kontakt se širším sociálním prostředím poškozené, tím se začala rozvíjet závislost na obviněném, poškozená v jednání s obviněným volila postup ústupků a současně byly shledány projevy adaptace na očekávání obviněného, které však nebyly v souladu s vlastním přáním poškozené. Nebylo zjištěno, že by jednání obviněného zanechalo na psychice poškozené takové následky, které by bylo možné hodnotit jako posttraumatickou stresovou poruchu, a nebyl shledán ani syndrom týrané osoby, neboť poškozená byla schopná vztah ukončit, než došlo k její větší traumatizaci, a tím k rozvoji syndromu týrané osoby. Tento závěr podle znalců však neznamená, že by bylo vyloučeno týrání ze strany obviněného, ale pouze to, že pokud k týrání docházelo, na psychickém stavu poškozené to s ohledem na její osobnostní dispozice nezanechalo žádné závažné následky. Kromě toho z provedeného dokazování dále vyplynulo, že poškozená chodila zaražená, smutná, vystresovaná, že měla z obviněného strach, pravý stav věci před blízkými tajila (tyto osoby však pozorovaly na poškozené, že něco není v pořádku). Na to, jak poškozená vnímala posuzované jednání, lze usuzovat i z toho, že hledala pomoc u intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím Spirála, a nakonec od obviněného i s dětmi utekla. Nejvyšší soud tedy nemá pochyb o tom, že poškozená jednání obviněného jako těžké příkoří pociťovala. Je možné mít s ohledem na učiněná zjištění také za to, že intenzita útoků obviněného nebyla zásadně vysoká, ovšem trvala v podstatě neustále a po poměrně dlouhou dobu prakticky dvou let.
52. Lze tudíž uzavřít, že v nyní projednávané věci obviněný poškozenou soustavně psychicky týral, přičemž tak činil po dobu téměř dvou let. Při takové délce trvání jednání obviněného a zjišťované intenzitě na poškozenou nižší soudy zcela správně uzavřely, že obviněný svým jednáním naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku předpokládající, že obviněný se týrání dopouštěl po delší dobu. Námitku zpochybňující naplnění objektivní stránky vytýkaného zločinu je tak třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
53. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že námitky obviněného dílem nebyly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Radek Doležel předseda senátu