Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Dušila, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Krokova 2776/59, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2024, č. j. 3 As 16/2023-41, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2023, č. j. 60 A 2/2022-34, a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 24. 11. 2021, č. j. KUJCK 127260/2021, sp. zn. OPZU-správ. 108938/2021/pere SO 2, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Krajského úřadu Jihočeského kraje, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl Magistrátem města České Budějovice, rozhodnutím ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. Spr. př. 1389/2021 Ole, č. j. SO/2830/2021, uznán vinným ze spáchání přestupku, neboť se neřídil dopravní značkou č. B 24b "Zákaz odbočení vlevo", a při jízdě vozidlem odbočil vlevo do ulice Jaroslava Haška v Českých Budějovicích. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Krajský úřad Jihočeského kraje ("krajský úřad") doplnil v řízení o odvolání výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o slova "a dále nerespektoval vodorovnou dopravní značku V 9a ‚Směrové šipky' " a ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
2. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Vypořádal se přitom s námitkami stěžovatele co do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu, se skutkovou námitkou týkající se špatné viditelnosti dopravní značky, a vyjádřil se i k obecným, blíže nekonkretizovaným námitkám stěžovatele. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud odmítl nyní rovněž napadeným usnesením pro nepřijatelnost. Učinil tak dle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť ve věci rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce, a současně se stěžovateli nepodařilo prokázat, že věc svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
3. Těžiště stěžovatelovy argumentace uplatněné v ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že správní orgány i správní soudy porušily zásadu in dubio pro reo, a tím je dle stěžovatele dán přesah jeho vlastních zájmů. V této souvislosti napadá zejména skutková zjištění, když opětovně, stejně jako v řízení před správními soudy opakuje, že z pozice řidiče nebyla příslušná dopravní značka viditelná. Rovněž upozorňuje, že se o zahájení správního řízení dozvěděl až po jednom měsíci a bylo mu tak znemožněno zajistit si důkazy bezprostředně na místě (např. fotodokumentaci) a podat vysvětlení bez oné časové prodlevy.
4. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího správního soudu, rozsudku krajského soudu a rozhodnutí krajského úřadu, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
6. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. V nyní posuzované věci jsou předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí o přestupku stěžovatele, za jehož spáchání mu správní orgány uložily pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Pro Ústavní soud je proto v prvé řadě významné, že konkrétní právní důsledky napadených rozhodnutí pro stěžovatele spočívají v jeho povinnosti strpět majetkovou sankci v tzv. bagatelní výši.
Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21.
5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Obdobné závěry platí také u udělování pokut za přestupky v tzv. bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 854/20 , ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 1088/20 , či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 1021/20 ).
7. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k projednání neuvedl ničeho. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatele ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu (viz nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
8. Ústavní soud dodává, že tímto postupem nejsou dotčena práva stěžovatele na spravedlivý proces (stěžovateli nebyl odepřen přezkum rozhodnutí ve věci správního trestání). Krajský soud se dostatečně zabýval skutkovým stavem a shledal, že byl prokázán. Nejvyšší správní soud, ačkoli kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, zabýval se obdobnými námitkami stěžovatele, jaké uplatnil i nyní, a dostatečným způsobem a přesvědčivě je vypořádal. Zpochybňuje-li přitom stěžovatel způsob umístění svislého dopravního značení a jeho případnou viditelnost, pak opomíjí, že na místě bylo zároveň umístěno i vodorovné dopravní značení - směrové šipky (což oba správní soudy považovaly za významnou skutečnost ovlivňující výrok jejich rozhodnutí).
Tuto skutečnost stěžovatel sám nijak v ústavní stížnosti nerozporuje a ani neuvádí, jakými případnými důkazy by ji mohl zpochybnit, dozvěděl-li by se o zahájení řízení dříve (viz námitky stěžovatele výše). Ústavní soud tak uzavírá, že proti skutkovému stavu zjištěnému správními orgány a správními soudy ani jejich právním závěrům nemá žádných výhrad.
9. Jde-li o vznesení námitky porušení zásady in dubio pro reo, pak Ústavní soud pouze pro úplnost podotýká, že předpokladem uplatnění této zásady je existence pochybností rozhodujícího správního orgánu či soudu. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Nadto je z odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu (Ústavnímu soudu sice nebylo předloženo, avšak jde o veřejně dostupné rozhodnutí, proto Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k jeho doplnění) patrné, že stěžovatel námitku v kasační stížnosti nerozvedl tak, aby se jí mohl Nejvyšší správní soud adekvátně zabývat.
Z tohoto pohledu je nutné námitku posoudit jako nepřípustnou, neboť bylo především na stěžovateli, aby své podání doplnil relevantní argumentací. Po správních soudech nelze požadovat, aby aktivně vyhledávaly důvody, proč stěžovateli vyhovět. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné.
To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit.
10. Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že při rozhodování správních soudů ani správních orgánů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu