Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 195/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 14 Co 755/2001, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. září 2001, sp. zn. 20 C 12/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak ve shodě s formálními podmínkami stanovenými zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své obchodněprávní věci rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2001
(14 Co 755/2001-66) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. září 2001 (20 C 12/2001-50), a tvrdila, že "rozhodnutí účastníka (Krajského soudu v Plzni) není věcně správné, když dle jejího názoru je založeno na ústavně nekonformní interpretaci právního předpisu, která ve svých důsledcích představuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces". Dle stěžovatelky krajský soud "nepřípustně aplikoval ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a z nich posléze vyvodil nesprávné právní závěry o nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka, při kterém nesprávně hodnotil důkazy provedené v řízení".
Tímto postupem bylo porušeno její ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jak jsou vpředu označena. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 20 C 12/2001 a po jeho prostudování konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 20 C 12/2001 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti. Žalobou ze dne 14. února 2001 se stěžovatelka domáhala na žalované (E. L., s. r. o.) zaplacení částky ve výši 79.790,- Kč s přísl. z titulu nájemného za užívání recyklátoru živičných směsí zn. Bagela BA 1000 s obsluhou, jehož nájem měl být sjednán telefonicky. V případě, že by soud shledal nájemní smlouvu neplatnou, navrhla, aby právní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou byl posouzen jako bezdůvodné obohacení. Okresní soud v Sokolově v napadeném rozsudku ze dne 21. září 2001
(20 C 12/2001-50) dospěl k závěru, že ve sporu není dána pasivní legitimace žalované, a proto žalobu stěžovatelky zamítl. Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že recyklátor objednalo Město Kynšperk na dobu 5 dnů, po kterou měly práce trvat. Stěžovatelka pak z tohoto tvrzení dovozuje, že na práce přesahující tuto lhůtu si recyklátor musela objednat sama žalovaná. Tento závěr nebyl dle názoru soudu I. stupně nikterak prokázán a samotné potvrzení Města Kynšperk o objednávce učiněné na pět dnů nevylučuje případnou opětovnou objednávku opět např. v ústní formě bez písemného potvrzení. Město Kynšperk tedy podle smlouvy o dílo převzalo závazek pro dohodnuté dílo dodat stroj a recyklát na jeho zpracování na své náklady.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 12. prosince 2001 (14 Co 755/2001-66) rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka v odvolacím řízení ani v řízení o ústavní stížnosti nevznesla žádné návrhy na provedení důkazů, brojila svou ústavní stížností proti právnímu posouzení věci obecnými soudy a proti hodnocení důkazů.
Stěžovatelka však přehlíží skutečnost, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což svou ústavní stížností usiluje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedla polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, se kterými se obecné soudy ústavně konformním způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.), když v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu věci; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout. Pouhým nesouhlasem stěžovatelky s právními závěry obecných soudů nemohlo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv (svobod), v daném případě pak tvrzeného práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obdobně tak nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky stran hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. K tomuto tvrzení stěžovatelky se sluší v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, za předpokladu, že nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda stěžovatele (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Uvedené porušení však Ústavní soud neshledal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Zjevná její neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona]. V Brně dne 14. ledna 2004