Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti ČIFO - Český institut finanční odpovědnosti, a. s., sídlem Foerstrova 3144/14, Ostrava, zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, sídlem Sadová 171/40, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 654/2023-287, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022 č. j. 55 Co 183/2022-263 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. května 2021 č. j. 42 C 31/2018-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Partners Financial Services, a. s., sídlem Türkova 2319/5b, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) vydání 7 100 ks stravenkových poukázek o nominální hodnotě každé poukázky 100 Kč vydaných obchodní společností Sodexo Pass ČR, a. s., eventuálně zaplacení částky 710 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdila, že dne 18. 6. 2014 uzavřela smlouvu s obchodní společností Sodexo Pass Česká republika, a. s., na základě které jí byly dodávány poukázky sloužící k úhradě benefitů pro zaměstnance. V lednu 2015 byla učiněna u této společnosti objednávka o nominální hodnotě 710 000 Kč, avšak poukázky nebyly doručeny stěžovatelce, nýbrž vedlejší účastnici řízení, která je měla převzít dne 29. 1. 2015. Za takto obdržené poukázky vedlejší účastnice řízení stěžovatelce neposkytla žádné protiplnění, čímž došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále je "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2021 č. j. 42 C 31/2018-203 žalobu na zaplacení částky ve výši 710 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Částečně řízení zastavil co do příslušenství z částky 710 000 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o zastavení řízení co do části žaloby na vydání 7 100 ks stravenkových poukázek v nominální hodnotě každé poukázky 100 Kč (výrok III.). Stěžovatelce konečně uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 83 054,40 Kč (výrok IV.). Obvodní soud aplikoval § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přičemž dospěl k závěru, že se vedlejší účastnice řízení na úkor stěžovatelky bezdůvodně neobohatila, neboť převzetím stravenek jednala v dobré víře. Její dobrá víra nemohla být žalobními tvrzeními stěžovatelky zpochybněna, a opak nevyplynul ani z provedených důkazů. Obvodní soud dále konstatoval, že i kdyby mělo dojít k záměně stravenek ze strany třetích osob, nemůže toto jít k tíži vedlejší účastnice řízení, která přebírala stravenky bez označení konkrétního uživatele. Tyto stravenky převzala v dobré víře na základě smluvního vztahu se svým dodavatelem [obchodní společností LAMA eco, s. r. o. (dříve SYNERGY SOLUTION s. r. o.)], který byl odlišný od dodavatele stěžovatelky, a proto nemohlo dojít k tvrzenému bezdůvodnému obohacení.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2022 č. j. 55 Co 183/2022-263, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2022 č. j. 55 Co 183/2022-268, rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 27 684,80 Kč (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právním závěry obvodního soudu. Konstatoval, že stěžovatelka byla ve smluvním vztahu se společností Sodexo Pass Česká republika, a.
s., a pokud tedy skutečně nedostala od ní objednané a zaplacené plnění, bylo na ní, aby nesplnění smluvního závazku uplatnila právě u této společnosti. Oproti tomu vedlejší účastnice řízení prokázala nejen převzetí plnění na základě existujícího smluvního vztahu, ale také zaplacení uskutečněné dodávky. Městský soud přisvědčil i závěru obvodního soudu, že i pokud by vedlejší účastnice řízení přijala na základě dobré víry plnění, které by jí nemělo příslušet, nemohlo by to jít k její tíži. Uzavřel proto, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice řízení získala nějaké plnění bez právního titulu, případně z titulu, jehož právní důvod následně odpadl, pročež na straně vedlejší účastnice řízení nešlo o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 obč. zák.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 4. 2023 č. j. 28 Cdo 654/2023-287 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka a vedlejší účastnice řízení nebyly v žádném smluvním vztahu, tudíž tvrzené bezdůvodné obohacení nemohlo vedlejší účastnici řízení vzniknout na úkor stěžovatelky z neplatné, zrušené nebo zdánlivé smlouvy. Nebylo možno rovněž dovodit, že by se vedlejší účastnice řízení obohatila bez právního důvodu, neboť přijaté plnění ve formě stravenkových poukázek bylo založeno na smlouvě s třetí osobou, jež vůči ní plnila kontraktační závazek a která byla odlišná od stěžovatelky.
Konečně nebylo možno ani shledat, že by došlo k zákonu odporujícímu zmnožení jejího majetku, neboť za obdržené plnění, tj. objednané stravenky, vydala hodnotový ekvivalent v podobě dodavatelem fakturované částky, kterou zaplatila. Pokud stěžovatelka za stravenkové poukázky cokoliv zaplatila, aniž by jí byly jejím smluvním partnerem dodány, pak by byl splněn pouze jediný předpoklad pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, a to (tvrzená) majetková újma na straně stěžovatelky. Jakýkoliv nespravedlivý důvod nabytí plnění (stravenek) ze strany vedlejší účastnice řízení či příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a plněním, které bylo vedlejší účastnici řízení poskytnuto ze strany třetí osoby, však zcela absentovaly.
Jde přitom o kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Argumentovala-li stěžovatelka, že vedlejší účastnice řízení neobdržela plnění (stravenky) od třetí osoby (obchodní společnosti SYNERGY SOLUTION, s. r. o.), nýbrž od stěžovatelky či tím, že městský soud nesprávně hodnotil provedený důkaz rámcové smlouvy, anebo skutečností, že v odvolacím řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nereklamovala dodání plnění od společnosti Sodexo Pass Česká republika, a. s., otevírá tak k přezkumu skutková zjištění městského soudu.
To však nespadá pod způsobilý dovolací důvod. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu upraveného v § 241a odst. 1 o. s. ř. není totiž zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka si je vědoma postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům. Podle jejího názoru má však ústavněprávní význam skutečnost, že jí objednané a zaplacené stravenkové poukázky obdržel místo ní zcela odlišný subjekt (vedlejší účastnice řízení), jemuž nesvědčilo žádné právo stravenky určené stěžovatelce držet a spotřebovat je. V tom spatřuje bezdůvodné obohacení na straně vedlejší účastnice řízení. Obecné soudy včetně Nejvyššího soudu pochybily, pokud svým postupem upřely stěžovatelce možnost prokázat, že vedlejší účastnice řízení nebyla v době přijetí stravenek ve smluvním vztahu s třetí osobou a nebyl tak plněn kontraktační závazek. Nebyl správný závěr obecných soudů, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta její žaloba na vydání bezdůvodného obohacení směřující vůči vedlejší účastnici řízení. Ústavněprávní rozměr spatřuje v tom, že jí nebylo umožněno prokázat, že vedlejší účastnice řízení nebyla v době přijetí stravenek ve smluvním vztahu s třetí osobou a stravenky objednané a zaplacené stěžovatelkou neměla právo držet a spotřebovat je. Pouhé obecné tvrzení o tom, že stěžovatelce nebylo umožněno prokázat určitou skutečnost, však ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatelka totiž nikterak nerozvíjí, jakým způsobem obecné soudy pochybily. Ústavní soud zdůrazňuje, že je odpovědností každého účastníka řízení (stěžovatelky), aby určité skutečnosti tvrdil a na prokázání svých tvrzení předkládal potřebné důkazy. Neunesla-li stěžovatelka důkazní břemeno, muselo být logickým důsledkem zamítnutí žaloby.
10. Pouhým zpochybňováním skutkových a právních závěrů obecných soudů bez patřičné ústavněprávní argumentace staví stěžovatelka Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak si je stěžovatelka sama dobře vědoma, nepřísluší. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nic takového však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. V uvedené souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním občanskoprávního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je, jak již bylo naznačeno výše, přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu