USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně ČIFO - Český institut finanční odpovědnosti a. s., se sídlem v Moravské Ostravě, Foerstrova 3144/14, identifikační číslo osoby: 29449979, zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, proti žalované Partners Financial Services, a. s., se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, identifikační číslo osoby: 27699781, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, o zaplacení částky 710.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 31/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022, č. j. 55 Co 183/2022-263, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 14. 12. 2022, č. j. 55 Co 183/2022-268,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 13.842,40 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Tomáše Tylla, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 42 C 31/2018-203, zamítl žalobu, dle níž měla být žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 710.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 710.000,- Kč od 27. 1. 2018 do zaplacení (výrok I.). Částečně řízení zastavil co do příslušenství z částky 710.000,- Kč ve výši 8 % ročně za období od 20. 1. 2018 do 26. 1. 2018 včetně (výrok II.). Rozhodl rovněž o zastavení řízení co do části žaloby na vydání 7.100 ks poukázek v nominální hodnotě každé poukázky 100,-Kč vydaných společnosti Sodexo Pass ČR, a. s. pod sériovými čísly 00035887392-00035887491, 00031389501-00031390000, 00035820001-00335822000, 00031389001-00031389500, 003149001-00031492000, 000035890001-0035892000 (výrok III.). Žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 83.054,40 Kč (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala vydání 7.100 ks poukázek o nominální hodnotě každé poukázky 100 ks, eventuálně zaplacení částky 710.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že dne 18. 6. 2014 uzavřela smlouvu se společností Sodexo Pass Česká republika a. s., na základě které jí byly dodávány poukázky sloužící k úhradě benefitů pro zaměstnance. V lednu 2015 byla učiněna u této společnosti objednávka č. 0259207677 o nominální hodnotě 710.000,- Kč, avšak poukázky (stravenky) nebyly doručeny žalobkyni, nýbrž žalované, která je měla převzít dne 29. 1. 2015. Za takto obdržené poukázky žalovaná žalobkyni neposkytla žádné protiplnění, čímž došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení. Žalovaná oponovala tím, že již od roku 2014 odebírá pro své zaměstnance poukázky sloužící k úhradě benefitů od společnosti LAMA eco s. r. o. (dříve SYNERGY SOLUTION s. r. o.) na základě rámcové smlouvy dle jednotlivých objednávek žalovanou učiněných. První rámcová smlouva byla uzavřena dne 29. 12. 2014 na rozsah 7.100 ks stravenek a plnění bylo sjednáno ve výši 710.000,-Kč bez DPH + 12% cena za zprostředkování. Společnost SYNERGY SOLUTION s. r. o. dne 31. 12. 2014 žalované vystavila fakturu – daňový doklad č. 14301377 na částku 830.811,97 Kč (710.000,- Kč bez DPH za stravenky, poplatek za zprostředkování 85.200,- Kč bez DPH a 14.200,- Kč jako poplatek za dopravu), žalovaná fakturu, která byla splatná dne 21. 1. 2015, uhradila dne 23. 1. 2015 v celkové částce 830.811,97 Kč a dne 29. 1. 2015 převzala ve svém sídle celkem 7.100 ks stravenek v nominální hodnotě 100,- Kč. Soud prvního stupně vyšel též ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou nikdy nebyl založen žádný smluvní vztah, což je mezi účastnicemi nespornou skutečností.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dospěl přitom k závěru, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť převzetím stravenek žalovaná jednala v dobré víře, která nemohla být žalobními tvrzeními zpochybněna, a opak nevyplynul ani z provedených důkazů. Soud prvního stupně konstatoval, že i kdyby mělo dojít k záměně stravenek ze strany třetích osob, nemůže toto jít k tíži žalované, která přebírala stravenky bez označení konkrétního uživatele. Tyto stravenky převzala v dobré víře po dodání na základě smluvního vztahu se svým dodavatelem, odlišným od dodavatele žalobkyně, a proto nemohlo dojít k tvrzenému bezdůvodnému obohacení. Soud prvního stupně tak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 55 Co 183/2022-263, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2022, č. j. 55 Co 183/2022-268, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 27.684,80 Kč (výrok II.).
5. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a shodně věc posoudil i po právní stránce. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně byla ve smluvním vztahu se společností Sodexo Pass Česká republika a. s., a pokud tedy skutečně nedostala od ní objednané a zaplacené plnění, bylo na ní, aby nesplnění smluvního závazku uplatnila právě u této společnosti. Oproti tomu žalovaná prokázala nejen převzetí plnění na základě existujícího smluvního vztahu, ale také zaplacení uskutečněné dodávky. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že i pokud by žalovaná přijala na základě dobré víry plnění, které by jí nemělo příslušet, nemohlo by to jít k její tíži. Uzavřel proto, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná získala nějaké plnění bez právního titulu, případně z titulu, jehož právní důvod následně odpadl; proto se na straně žalované nejednalo o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se – dle jejího mínění - odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu. Žádala proto přezkoumat závěry odvolacího soudu, dle nichž pokud žalovaná přijala plnění v dobré víře, nemůže to jít k její tíži a bezdůvodně se pak neobohatila stejně pak jako úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně se se svým nárokem spočívajícím v tom, že objednané stravenky byly dodány nikoliv žalobkyni ale žalované, měla výhradně obracet na společnost Sodexo Pass Česká republika a. s. nikoliv na žalovanou, které jsou dle žalobkyně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3923/2008, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1778/2013 (označená rozhodnutí jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasí. Dovolání ovšem považuje primárně za nepřípustné, a proto jej navrhla odmítnout. V případě, že by věc byla posuzována meritorně, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud předesílá, že rozsah, v němž žalobkyně rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadla, posuzoval se zřetelem na obsah uplatněné argumentace směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, i když dovolatelka - zjevně mylně - uvádí, že druhostupňové rozhodnutí napadá ve výroku II. Nákladové výroky pak dovolací soud považuje za dovoláním dotčené s ohledem na jejich akcesorickou povahu.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné (pro tvrzený odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) již jen proto, že žalobkyně právní otázku řešenou odvolacím soudem poměřuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3923/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1778/2013, jež nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné. V odkazovaných rozhodnutích totiž posuzovaná právní otázka vychází z odlišných skutkových okolností se situací v přítomné právní věci nesouměřitelných.
13. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). Obsahem tohoto ustanovení je tedy tzv. generální skutková podstata bezdůvodného obohacení. Zákon v obecném směru ukládá každému nabyvateli neoprávněného majetkového prospěchu povinnost vydat ochuzenému obohacení vzniklé bez spravedlivého důvodu (non ex iusta causa). Co je (ne)spravedlivým důvodem obohacení, se v zákonné úpravě explicite neuvádí. Výkladem lze však dovodit, že se získání majetkových hodnot musí opírat o legitimní stav, tedy být zásadně souladným s právem. Spravedlivým důvodem je platná smlouva, soudní rozhodnutí, správní akt anebo jiná relevantní skutečnost zakládající v rámci právního řádu nebo obecně uznávaných zásad (dobré mravy apod.) oprávněnost nabytí majetku (BÍLKOVÁ, Jana. § 2991 [Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení a skutkové podstaty]. In: BÍLKOVÁ, Jana. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 38.).
14. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). Nadto je nutno uvést, že v případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. V projednávané věci účastnice řízení v žádném smluvním vztahu vázány nebyly, tudíž tvrzené bezdůvodné obohacení nemohlo žalované na úkor žalobkyně vzniknout z neplatné, zrušené nebo zdánlivé smlouvy. Nelze rovněž dovodit, že by se žalovaná obohatila bez právního důvodu, neboť přijaté plnění ve formě stravenkových poukázek bylo založeno na smlouvě s třetí osobou odlišnou od žalobkyně, jež vůči ní plnila kontraktační závazek. V poměrech žalované nelze konečně shledat, že by došlo k zákonu odporujícímu zmnožení jejího majetku, neboť za obdržené plnění, tj. objednané stravenky, vydala hodnotový ekvivalent v podobě dodavatelem fakturované částky, kterou zaplatila. Pokud žalobkyně za stravenkové poukázky cokoliv zaplatila, aniž by jí byly jejím smluvním partnerem dodány, pak by byl splněn pouze jediný předpoklad pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, a to (tvrzená) majetková újma na straně žalobkyně. Jakýkoliv nespravedlivý důvod nabytí plnění (stravenek) ze strany žalované či příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a plněním, které bylo žalované poskytnuto ze strany třetí osoby, však zcela absentují. Jedná se přitom o kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení.
16. Argumentovala-li dále žalobkyně v bodech 9. až 11. dovolání tvrzeními, že žalovaná neobdržela předmětné plnění (stravenky) od třetí osoby (společnosti SYNERGY SOLUTION s. r. o.), nýbrž od žalobkyně či tím, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedený důkaz rámcové smlouvy ze dne 29. 12. 2014, anebo skutečností, že v odvolacím řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně nereklamovala dodání plnění od společnosti Sodexo Pass Česká republika a. s., otevírá tak k přezkumu skutková zjištění odvolacího soudu. Jakkoli dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolatel však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný zákonem aprobovaný dovolací důvod, jímž by mohl brojit proti skutkovému stavu věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu upraveného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Dovolání proti části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku IV. o nákladech řízení, a proti výroku II. o nákladech odvolacího řízení není objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.843,40 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.140,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.402,40 Kč.
20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu