ené Mgr.
Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti
žalované: Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad, IČ 75086999, se
sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1750/21, zastoupená JUDr. Janem
Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o
zaplacení 281 413 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 27 C 5/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2018, č. j. 22 Co
1385/2018-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2018, č. j. 27 C 5/2018-102,
jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované (právnické osobě
zřízené ustanovením § 16 odst. 1 písm. b/, odst. 2 zákona č. 248/2000 Sb., o
podpoře regionálního rozvoje) zaplatit žalobci 281 413 Kč s úrokem z prodlení v
sazbě 8,05 % jdoucím z uvedené částky od 27. 8. 2017 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň odvolací soud změnil výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně tak, že se náhrada nákladů řízení žalovanému nepřiznává
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a nepřiznal žalovanému ani právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předpoklady přípustnosti
dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Předestřel otázku, zda v situaci kdy v průběhu řízení o odvolání proti
platebnímu výměru vydanému Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad
ze dne 8. 4. 2014, č. j. RRRSJ 4511/2013 (jímž bylo dovolateli uloženo, aby
žalované uhradil částku 110 601 320 Kč), byla rozhodnutím Výboru Regionální
rady regionu soudržnosti Jihozápad ze dne 5. 6. 2014, č. j. RRRSJ 21927/2014,
výše dovolateli ukládaného odvodu za porušení rozpočtové kázně (bez vymezení
konkrétní částky požadované k zaplacení) snížena o 75 %, přičemž následným
rozhodnutím odvolacího orgánu (rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 12. 6. 2017, č. j. MF – 6203/2016/1203-8) byla konkrétní výše daného odvodu pravomocně
stanovena konečnou částkou 375 219 Kč, kterou dovolatel příslušnému orgánu též
uhradil, mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalovaného o částku odpovídající
rozsahu, v němž mu v průběhu odvolacího řízení byl vymáhaný odvod za porušení
rozpočtové kázně (dle názoru dovolatele bez příslušné reflexe v konečném
rozhodnutí správního orgánu) částečně prominut, tj. o 281 413 Kč (75 % z částky
375 219 Kč). Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež
nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je
třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného
obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 a která je se zřetelem k obdobnému znění
ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srovnej k tomu
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne
5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo
129/2019), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje
(mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat
to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení
došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem
odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání
obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž
došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění
práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo
bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání
bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je
jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u
něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy
řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty
tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho
aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011). Plnění bez právního důvodu je přitom jednou
ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi
zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní
nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno
nebo bylo ve prospěch někoho konáno. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3309/2011 bylo přitom dovozeno, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti
uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním
poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci může vzniknout bezdůvodné obohacení
teprve tehdy, bylo-li rozhodnutí, na jehož základě plnění proběhlo, pravomocně
zrušeno.
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z pravomocného rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 12. 6. 2017, č. j. MF – 6203/2016/1203-8, coby
odvolacího orgánu, jímž bylo dovolateli uloženo na odvodech za porušení
rozpočtové kázně zaplatit konečnou částku 375 219 Kč a které nebylo procesním
způsobem změněno nebo zrušeno či jinak nahrazeno a u nějž jest, v situaci, kdy
správní orgán rozhodoval o otázkách, k jejichž řešení nejsou soudy v
občanskoprávním řízení nadány pravomocí, respektovat presumpci jeho správnosti,
když soudům v občanském soudním řízení v takovém případě nepřísluší
přezkoumávat věcnou správnost vydaných správních aktů (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne
25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo
2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, či ze dne 8. 6. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 2081/2009), uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného nedošlo, pakliže dovolatel plnil na základě existentního
právního důvodu (pravomocného rozhodnutí správního orgánu), nikterak se tím od
výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit,
neodchýlil. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti
dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného na zastoupení
advokátem dovolací soud, stejně tak jako soudy nižšího stupně, neshledal účelně
vynaloženými (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze
dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.