28 Cdo 2081/2009

28 Cdo 2081/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,

Ph.D., ve věci žalobce Bytového družstva pro okres Praha – východ, IČ:

00228508, se sídlem v Říčanech u Prahy, Jiráskova 1519/8, zastoupeného Prof.

JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti

žalovanému Ing. J. V., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Křižovnické nám. 2/193, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 127/2004, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 16 Co

352/2008-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení

částku 12.360,- Kč, a to k rukám jeho advokáta Prof. JUDr. Aleše Gerlocha,

CSc., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

úřadu Praha – město pro obec Praha a k. ú. Dubeč na LV č. 1338. Dále rozhodl o

náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že předmětné nemovitosti, tj.

dům č. p. 10 a st. parc. č. 1210/1 (původně parc. č. 35) v k. ú. D., přešly na

stát na základě rozhodnutí finančního odboru ONV pro Prahu – východ ze dne 20.

2. 1962, vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Právo hospodaření s

nemovitostmi získal Státní plemenářský statek Xaverov a posléze Státní statek

Dolní Počernice. V evidenci nemovitostí (i v katastru nemovitostí) bylo nadále

vlastnické právo psáno na původní vlastnici A. Č. Smlouvou ze dne 26. 1. 1971

uzavřenou mezi Okresním výstavbovým družstvem Praha – východ („OVBD Praha –

východ“) a Státním statkem Dolní Počernice se uvedené družstvo zavázalo

vystavět pro státní statek 10 bytových jednotek. Smlouva se týkala předmětného

domu č. p. 10 v D., ze kterého měla zůstat původní stavba až po přízemí. Soud

prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že dům č. p.

10 v D. přešel do vlastnictví právního předchůdce žalobce OVBD Praha – východ.

Dovodil, že z předložených listinných důkazů, a to z dopisu Státního statku hl.

m. Prahy z 26. 4. 1979 a ze smlouvy o předání bytových jednotek z 11. 12. 1974,

nelze učinit závěr, že předmětné nemovitosti přešly z majetku státní

organizace do majetku družstevní organizace podle tehdy platných předpisů, tj.

podle hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 1975.

Ve smlouvě z 26. 1. 1971 je pouze uvedeno, že po dokončení bytových jednotek

bude uzavřena hospodářská smlouva o převodu vlastnictví. Žalobce však

neprokázal, že smlouva byla skutečně uzavřena.

Soud prvního stupně též uzavřel, že žalobce neprokázal své tvrzení, že jeho

právní předchůdce vydržel vlastnické právo k předmětnému domu, neboť až do

účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992,

nebyla právnická osoba způsobilým subjektem vydržení. Z provedeného dokazování

mělo vyplynout, že žalobce nebyl k tomuto datu v dobré víře, neboť se dozvěděl

o tom, že není jako vlastník uveden v evidenci nemovitostí, ještě před

účinností uvedené novely. Žalobce uvedl, že do roku 1990 nevěděl, že není v

evidenci nemovitostí veden jako vlastník stavby. Soud však dovodil, že vědomost

o tom, že není veden jako vlastník uvedeného domu, mohl získat již v roce 1974,

když v zápisu ze dne 11. 12. 1974 o předání dokumentace se podává, že žalobci

byl předán výpis z pozemkové knihy týkající se předmětných nemovitostí, kde

byla jako vlastnice uvedena A. Č.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze

dne 21. 10. 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 10 na stavební

parcele č. 1210/1 a vlastníkem parcely č. 1210/1 o výměře 337 m2, vše zapsáno u

Katastrálního úřadu Praha – město pro k. ú. D., okr. Hlavní město Praha, na LV

č. 1338. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zopakoval

dokazování čtením listin, ze kterých soud prvního stupně vycházel, i těch,

jimiž soud prvního stupně sice důkaz provedl, ale neučinil z nich žádná

skutková zjištění, a dospěl k částečně jiným skutkovým zjištěním, z nichž

vyvodil jiné právní závěry.

Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že A. Č. pozbyla

vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které přešly na stát rozhodnutím

ONV Praha – východ ze dne 20. 12. 1962 (správně z 20. 2. 1962), vydaným podle

vládního nařízení č. 15/1959 Sb. – ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím

finanční komise téhož ONV ze dne 30. 11. 1962. Nemovitosti byly svěřeny

Státnímu plemenářskému statku Xaverov a posléze s nimi hospodařil Státní statek

Dolní Počernice. A. Č. podala v roce 1991 ke Státnímu statku hl. m. Prahy i k

dalším státním statkům žádost o vydání svého majetku, který přešel na stát,

mimo jiné i předmětných nemovitostí, a bylo jí sděleno, že nemovitosti jí

nemohou vrátit, protože nejsou v jejich vlastnictví, ale vlastníkem je OSBD

Praha – východ. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že

vlastnické právo na stát nepřešlo pro vady výše uvedeného rozhodnutí ONV Praha

– východ. V tomto směru odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne

1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS – st. 21/05, a na rozsudek velkého senátu

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo

1222/2001, s tím, že restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které

přešly na stát (i bez právního důvodu) použití úpravy (určovací žaloby) podle

obecných předpisů. Pokud tedy vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo v

roce 1962 na stát, a to i na základě vadného rozhodnutí ONV Praha – východ, a

Adolfína Čechová se jejich vrácení nedomohla podle restitučních předpisů,

nemohlo se obnovit její vlastnické právo k předmětným nemovitostem a nemohla je

platně převést na žalovaného. A. Č. si byla vědoma, že není vlastnicí

předmětných nemovitostí, protože v roce 1991 požádala o jejich vydání.

Odvolací soud dále zkoumal, zda žalobci svědčí vlastnické právo k předmětným

nemovitostem, a dospěl k závěru odlišnému od soudu prvního stupně. Nebyla sice

předložena hospodářská smlouva, na základě které došlo k převodu hospodaření s

předmětnými nemovitostmi ze Státního statku Dolní Počernice na tehdejší OVBD

Praha – východ, její existenci však lze dovodit z důkazů provedených v řízení,

jakož i z chování subjektů po tomto převodu. V tomto směru odkázal na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 a sp. zn. 22 Cdo

2475/2003. Vyšel ze zjištění, že záměr uzavřít předmětnou hospodářskou smlouvu

byl zakotven ve smlouvě ze dne 26. 1. 1971 o výstavbě obytného domu úplnou

svépomocí, kde se Státní statek Dolní Počernice zavázal po dokončení stavby k

převodu vlastnictví stavby na OVBD Praha – východ. Jednalo se o výstavbu

atypického třípodlažního obytného domu starého č. p. 10, ze kterého zůstalo

zachováno přízemí. Výstavbu bytových jednotek financovalo družstvo na základě

úvěrové smlouvy, uzavřené s bankou dne 9. 4. 1971. Následně dne 11. 12. 1974

byl sepsán zápis o předání dokončených deseti bytových jednotek z Okresního

výstavbového družstva Praha – východ (OVBD Praha – východ) na Okresní stavební

bytové družstvo Praha – východ („OSBD Praha – východ“), tj. na žalobce.

Odvolací soud vyšel i z důkazu dopisem Státního statku hl. města Prahy ze dne

26. 4. 1979 adresovaným OSBD Praha – východ, kde státní statek projevuje zájem

o převedení domu č. p. 10 v D. z družstevní sféry zpět do sféry podnikové. Z

chování jak Státního statku Dolní Počernice, tak OVBD Praha – východ a z

provedených důkazů považoval odvolací soud za prokázané, že došlo k převodu

vlastnického práva z vlastnictví státu do vlastnictví družstva – OVBD Praha –

východ, a to pak následně v roce 1974 převedlo vlastnictví na žalobce, který

nemovitosti převzal a nakládal s nimi jako s vlastními. Odvolací soud tedy

nepovažoval závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyl prokázán převod

práva socialistického vlastnictví ze Státního statku Dolní Počernice na OVBD

Praha – východ, za správný.

Odvolací soud neshledal rovněž správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce

nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením v případě

neplatnosti hospodářské smlouvy se státním statkem. Dovodil, že subjektem

oprávněné držby mohla být právnická osoba i podle úpravy v občanském zákoníku

účinné do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tj. do 1. 1. 1992, avšak

tato držba nemohla vyústit v nabytí vlastnictví. Vydržení vlastnictví

právnickou osobou upravila až výše uvedená novela. Podle ustálené judikatury

lze do vydržecí doby, trvající nepřetržitě u nemovitostí deset let, započíst i

dobu oprávněné držby před 1. 1. 1992. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci

se podařilo prokázat, že byl nejméně od roku 1974 (od smlouvy uzavřené dne 11.

12. 1974) v dobré víře, že jsou předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví, a

stal se tedy od 1. 1. 1992 jejich vlastníkem na základě vydržení – a to i v

případě, že by hospodářská smlouva mezi Státním statkem Dolní Počernice a

právním předchůdcem žalobce uzavřena nebyla nebo byla neplatná. Odvolací soud

na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za skutečnost zpochybňující

dobrou víru žalobce okolnost, že se z výpisu z pozemkové knihy dozvěděl, že

není uveden jako vlastník předmětných nemovitostí. Okolnost, že k přechodu

vlastnictví došlo na základě správního aktu, vylučovala zápis v pozemkové knize

a mimo to se výpis týkal jiného pozemku. V tomto směru odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 837/98 a sp. zn. 22 Cdo 2651/99. Vzhledem k

výše uvedeným závěrům považoval odvolací soud za nadbytečné se zabývat tím, zda

přestavbou došlo ke vzniku nové stavby nebo k rekonstrukci původního domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s.

ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že dům č. p. 10 přešel na základě

vyvlastňovacího rozhodnutí Finančního odboru ONV Praha – východ ze dne 20. 2.

1962 vydaného dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. z vlastnictví Adolfíny

Čechové do vlastnictví státu a že nepovažoval za podstatné jeho námitky o

nezákonnosti tohoto rozhodnutí, vydaného v rozporu s uvedeným vládním

nařízením. Domnívá se, že na danou věc nelze vztáhnout závěry nálezu Ústavního

soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, a to z více důvodů.

Jednak A. Č. nemohla podle tehdejších právních předpisů dosáhnout nápravy

pravomocného rozhodnutí správního orgánu prostřednictvím mimořádného opravného

prostředku, tedy činit jakékoliv relevantní právní kroky. Uplatnila sice

restituční nároky, ale ne proto, že by se necítila být vlastnicí, ale z toho

důvodu, že byl u předmětných nemovitostí v příslušné evidenci zapsán údaj o

právu socialistického užívání. Nepovažovala pak za důvodné dále pokračovat v

restitučním sporu na vrácení vyvlastněného majetku, když byla v katastru

nemovitostí vedena jako jeho vlastnice a údaj o právu socialistického užívání

byl odstraněn. Žalovaný upozorňuje na tu skutečnost, že on se nedomáhá určení,

že je vlastníkem předmětných nemovitostí, pouze obhajuje své zapsané vlastnické

právo. Podle jeho názoru se jedná o skutkově natolik specifický případ, že není

na místě paušální aplikování uvedené judikatury o nepřípustnosti uplatnění

námitky nezákonnosti (nicotnosti) vyvlastňovacího rozhodnutí. Dochází tak k

porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podrobně popisuje právní i procesní

vady uvedených správních rozhodnutí. Odvolací soud sám konstatuje, že o

odvolání A. Č. nebylo rozhodnuto, proto správní rozhodnutí nemohlo nabýt právní

moci a k přechodu vlastnického práva na stát nikdy nedošlo. Potom je skutkový

stav zjištěný odvolacím soudem v rozporu s jeho právním posouzením věci a

rozhodnutí je postiženo vadou řízení.

Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že žalobce v

řízení prokázal, že došlo k platnému převodu domu č. p. 10 na žalobce,

respektive, že došlo i k platným převodům na jeho právní předchůdce. Odvolací

soud vůbec nezkoumal, zda byl Státní statek Dolní Počernice oprávněn nakládat s

předmětným domem, když ten byl svěřen do správy Státního plemenářského statku

Xaverov, a zda došlo k uzavření platné převodní smlouvy mezi Státním statkem

Dolní Počernice a OBVD Praha – východ podle tehdy platného hospodářského

zákoníku; a dále zda došlo k uzavření platné hospodářské smlouvy o převodu

nemovitosti mezi OBVD Praha – východ a OSBD Praha – východ. Závěry odvolacího

soudu jsou v tomto směru předčasné, neboť výše uvedená posouzení neprovedl a

odchýlil se od závěrů soudu prvního stupně, dle něhož žalobce skutečnost, že

došlo k uzavření smlouvy mající náležitosti podle zákona č. 109/1964 Sb.,

neprokázal. Totéž platí o údajné navazující smlouvě mezi OBVD Praha – východ a

OSBD Praha – východ, neboť na základě předávacího protokolu ze dne 11. 12. 1974

k převodu vlastnického práva mezi OBVD Praha – východ a OSBD Praha – východ

dojít nemohlo. Odvolací soud tak vybočil z mezí možného subjektivního uvážení a

učinil závěr o skutkovém stavu, který nebyl podložen provedenými důkazy.

Žalobce musí prokázat nejenom to, že byla uzavřena smlouva, ale i to, že byla

podle tehdejší zákonné úpravy platná. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

pod sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 a za pomoci argumentu a contrario žalovaný

dovozuje, že v případě, kdy zde není skutečně relevantní důkaz existence

smlouvy ani jejího obsahu, který by soudu umožnil posoudit její platnost, nelze

dospět k závěru, že došlo k platnému převodu vlastnického práva.

K závěru odvolacího soudu, že žalobce i v případě, kdy by nenabyl vlastnické

právo na základě smlouvy, by se stal vlastníkem na základě vydržení, žalovaný

namítá, že pro tento závěr chybí relevantní titul, od kterého by žalobce svou

dobrou víru mohl odvozovat. V řízení nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující

závěr, že žalobce byl v dobré víře, že mu vlastnické právo k domu a k pozemku

náleží. Neprokázal, že by uzavřel hospodářskou smlouvu převádějící na něj

předmětný dům, o kterou by svou dobrou víru mohl opírat a pokud tvrdil, že

převodní smlouvou byl na něj převeden pozemek, není toto tvrzení pravdivé,

neboť pozemek nebyl vůbec předmětem vyvlastnění, a tak nemohl být ani předmětem

převodu. Odvolací soud náležitě nezjistil, zda u žalobce bylo dáno oprávněné

vnitřní přesvědčení, že se na základě určité právní skutečnosti stal vlastníkem

předmětných nemovitostí. V této souvislosti žalovaný upozorňuje na personální

propojení vedení Státního statku Dolní Počernice, OVBD Praha – východ a OSBD

Praha – východ, byť se jednalo formálně o jiné subjekty (zřízené pro získání

možnosti úvěrovat stavbu bytů pro zaměstnance státního statku bankou). Šlo o

zřejmou účelovost celého projektu výstavby bytových jednotek, nesvědčící o

dobré víře žalobce.

Závěr odvolacího soudu o vlastnictví žalobce k pozemku je tedy zcela

nepodložený, proto je nesprávné jeho určení, že žalobce je kromě domu č. p. 10

i vlastníkem pozemku parc. č. 1210/1 k. ú. D. V odůvodnění svého rozsudku se

odvolací soud vlastnictvím k pozemku vůbec nezabýval. K prokázání vlastnictví

pozemku nebyl v řízení navržen ani proveden žádný důkaz. Předmětem

vyvlastňovacího rozhodnutí z 20. 2. 1962 uvedený pozemek nebyl a žalobce

nepředložil žádný právní titul, na základě kterého by se mohl stát vlastníkem

pozemku. Ve věci určení vlastnictví pozemku neunesl důkazní břemeno a žaloba

měla být v této části zamítnuta. Napadený rozsudek je tak postižen vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování. Žalovaný, i když je si vědom, že výrok o nákladech řízení nepodléhá

dovolacímu přezkumu, považuje za nutné upozornit na nesprávné rozhodnutí

odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje za správný názor

odvolacího soudu, že tvrzená nezákonnost správního rozhodnutí ze dne 20. 2.

1962 nemůže být v občanskoprávním řízení zkoumána. To vyplývá i z ustálené

judikatury Nejvyššího soudu ČR, na kterou odkazuje. Výjimkou by bylo, kdyby

šlo o tzv. nicotný správní akt, což však tento případ není. Tvrzenou nicotnost

žalovaný ničím neodůvodnil. Právní předchůdkyně žalovaného si musela být

vědoma, že vlastnictví k předmětným nemovitostem pozbyla na základě výše

uvedeného správního rozhodnutí, o čemž svědčí i některé její kroky, které

učinila po roce 1990 k vydání předmětných nemovitostí podle restitučních

předpisů, proces však nedokončila a k obnovení jejího vlastnického práva

nedošlo. Samotný zápis v evidenci nemovitostí nemusel vždy osvědčovat

vlastnické právo. Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání pro diformitu rozsudků nižších

instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody uplatnil a vylíčil

žalovaný podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., tedy tvrdil

procesní vadu s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení

věci i nesoulad obsahu provedených důkazů se skutkovými zjištěními uvedenými v

rozhodnutí nižší instance.

Dovolání však není důvodné.

Stran argumentace o vydržení nemovitostí (domu i pozemku) žalobcem odkazuje

dovolací soud na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nedomnívá se

však, že by závěry o vydržení byly tím nejpodstatnějším, co hovoří pro určení

vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalobce.

V řízení již bylo odkázáno – a je zcela zásadní to zopakovat – na plenární

stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05;

podobně i velký senát Nejvyššího soudu dne 11. 9. 2003, pod sp. zn. 31 Cdo

1222/2001, posuzoval shodně danou problematiku. Obě nejvyšší instance dospěly k

závěru, že potenciální restituenti měli uplatňovat své restituční nároky

výlučně podle speciálních restitučních předpisů. Zde by šlo o zákon č. 403/1990

Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, s případným analogickým

použitím některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně zákona o půdě) –

vzhledem ke stručnosti prvně uvedeného zákona. Jestliže k uplatnění nároku

touto cestou nedošlo, pak nemůže být žalováno na určení vlastnictví podle

občanského zákoníku, neboť by šlo o nepřípustné obcházení restitučních norem.

Na takovém určení absentuje naléhavý právní zájem fyzické osoby, která tvrdí

své vlastnictví k nemovitostem (srov. § 80 písm. c/ o. s. ř.).

Řečené platí i pro nyní posuzovanou věc, i když je v ní tvrzeno vlastnictví k

nemovitostem „v obráceném gardu“ – na určení vlastnictví nebylo žalováno, ale

je to žalovaný, jenž se brání (jako právní nástupce restituentky) poukazem na

předchozí a průběžně evidované (zapsané) vlastnictví pí Čechové; toto

vlastnictví se má opírat o občanský zákoník s vyloučením vydržení nemovitostí

stranou žalující.

Žalovaný také namítá nezákonnost samotného titulu odnětí věcí jeho právní

předchůdkyni, tedy nezákonnost rozhodnutí ONV Praha – východ ze dne 20. 2. 1962

(s následným stvrzením finanční komisí ONV), opřeného o vládní nařízení č.

15/1959 Sb. (pozn. – jde o podklad restitučního nároku, podrobněji viz § 1 a

násl. zákona č. 403/1990 Sb.).

Obojí argumentace strany žalované, a to jak její obrana s poukazem na trvající

zápis vlastnického práva právní předchůdkyně, tak i napadení náležitostí

tehdejšího správního rozhodnutí, však nemůže obstát – a to dokonce ve vzájemné

souvislosti.

Právní předchůdkyně žalovaného měla vědět – a také věděla –, že je nezbytné,

aby uplatnila restituční nárok. To se v počáteční fázi jejího jednání stalo,

ale nikoli s pokračováním vedoucím k přiznání restitučního nároku soudem a

vydání věcí této osobě (dohoda nebyla uzavřena). Samotný předchozí zápis v

tehdejší evidenci nemovitostí, mající jen pořádkový charakter, zjevně nemohl k

zachování vlastnictví pí Čechové stačit. Tím méně se pak žalovaný může opírat o

jím tvrzenou právní relevanci převodu nemovitostí ze jmenované na svou osobu;

platí tu, při konstatování neplatnosti převodu, zásada nemo plus iuris ad alium

transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv

než má sám). Zároveň to značí, že odvolací soud neměl důvod, aby – s výjimkou

nicotnosti právních úkonů, o kterou tu zjevně nejde (viz rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/1997, uveřejněný ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 9/99; dále rozsudek ze dne 17. 12.

1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, publikovaný tamtéž pod č. 11/2000) – posuzoval

platnost žalovaným napadaných právních úkonů z minulosti, zejména výše

označeného vyvlastňovacího úkonu z roku 1962. K tomu zásadně nedochází ani v

restitučním řízení; tam se vychází z kontinuity rozhodování správních orgánů a

z toho, že již někdejší správní rozhodnutí slouží eo ipso jako příznivé

východisko k vyhovění restituentovi (presumuje se jeho perzekuční povaha).

V některých výjimečných situacích se v současnosti akceptuje, že by negativní

právní závěr vůči vlastnictví (potenciálního) restituenta – a zde i jeho

právního nástupce – mohl být, a to i přes existenci výše citovaného plenárního

stanoviska Ústavního soudu, nepřiměřeně tvrdý. Dává se pak průchod individuální

spravedlnosti.

Tato varianta rozhodnutí však nemůže dopadat na nyní posuzovanou věc.

Restituentka pí Č. věděla o svém nároku, ale nevyužila zde zákonnou možnost.

Navíc musela též vědět, že předmětné nemovitosti, konkrétně dům, jsou minimálně

přestavěny a slouží jako družstevní byty. To vylučovalo, aby mohla vycházet z

toho, že její vlastnictví bude trvat v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě.

Přitom právě fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným

evidenčním zápisem o vlastnictví tou okolností, která vede soudy k případnému

výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen.

Ostatní dovolací námitky žalovaného nelze považovat za takové, které by byly

pro věc určující (relevantní), a měly se stát předmětem dovolacího přezkumu.

Nebylo ani shledáno, že by se odvolací soud (či snad soud prvního stupně)

dopustil procesních pochybení, jak je vytýkáno v rámci vylíčení dovolacích

důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod podle

odst. 2 písm. b) téhož ustanovení o. s. ř. nebyl naplněn.

Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před

středníkem o. s. ř.).

Žalobce má podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k

dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b)

vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná

jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 10.000,- Kč. Poté je nutno

přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a

20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu