USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I.
J., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v
Mělníku, Macharova 376, proti žalovanému P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému
JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o
zaplacení 153 400 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C
486/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
11. července 2018, č. j. 26 Co 154/2018-392, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 9 148 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Zikmunda do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 11.
2017, č. j. 7 C 486/2014-219, změněn ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů
řízení činí 50 000 Kč, jinak byl ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni částku 153 400 Kč, a ve výroku III., kterým bylo žalovanému
uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mělníku na náhradě nákladů
řízení částku 1 274 Kč, potvrzen (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně
odvolací soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve
výši 18 295 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaný spatřoval v tom, že se
odvolací soud při řešení otázky „užívání nemovité věci bez právního důvodu při
existenci rozhodnutí o povinnosti ji vyklidit za soudním rozhodnutím
stanovených podmínek (po zajištění náhradního ubytování)“ odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že dovolací soud takto položenou
otázku dosud neřešil či by ji měl oproti své dosavadní rozhodovací praxi řešit
jinak. Mínil rovněž, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu,
prezentovaných v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, neměl-li svůj úsudek o
souladu uplatněného nároku s dobrými mravy podložen důkladnými skutkovými
zjištěními. Namítal konečně, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutími
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, sp. zn. 22
Cdo 2128/2010, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, sp. zn. 28 Cdo 2866/2012, sp. zn. 28
Cdo 443/2014 a sp. zn. 28 Cdo 3095/2013 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
2700/15 a sp. zn. I. ÚS 143/11 vyšel při posuzování výše vzniklého bezdůvodného
obohacení ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Fejfara, jenž odporuje „principům
základní logiky“ a nesplňuje zákonné požadavky na obsah a formu znaleckého
posudku. Vytýkal současně, že se soudy nižšího stupně nevypořádaly s jím
vznesenými námitkami vůči znaleckému posudku (zejména absencí srovnávacího
vzorku obdobných pronajímaných nemovitostí) a řádně nevysvětlily, z jakého
důvodu nevyhověly všem jeho důkazním návrhům.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených
otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez
právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013, dále též jen „obč. zák.“ (režim žalobkyní požadovaného bezdůvodného
obohacení vzniklého v době od října 2012 do konce prosince 2013 se řídí
ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), je i stav, kdy je
cizí věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či
jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská
oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se
tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (k tomu srovnej
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1265/2018). V případech, v nichž po skončení nájmu svědčí určité osobě právo
bydlet v bytě (domě) do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit
úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního
poměru; stejnou povinnost a v téže výši musí mít přitom i osoba, jejímuž právu
na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo,
tj. za právo na bydlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004). Majetkový prospěch pak uživateli
bytu (domu) vzniká z toho titulu, že jej žádný právní důvod, a tedy ani právo
bydlení do zajištění bytové náhrady, neopravňuje užívat dané prostory bezplatně
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2146/2009, nebo ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 825/2011). Uvedené
judikaturní závěry se přitom prosadí i v případě, kdy nemovitost byla takto
užívána i po 1. lednu 2014 – žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení
i za dobu od ledna do září 2014 (srov. část pátou, hlavu II – ustanovení
přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen – o. z., § 2991 o. z. a z
judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3090/2018).
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalující vlastnici za požadované období
(od října 2012 do září 2014), kdy žalovaný předmětnou nemovitost, již byl na
základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 11. 2009,
sp. zn. 6 C 505/2009, povinen vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního
ubytování, užíval z titulu blízkého příbuzenského vztahu (účastníci řízení jsou
sourozenci) bez jakéhokoliv právního důvodu opravňujícího jej k užívání
bezplatnému, náleží náhrada vzniklého bezdůvodného obohacení, nijak se tím od
výše citované judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit,
neodchýlil.
Judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila v závěru, že smyslem ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák., je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak
odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i
takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými
mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však
fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování
pravidel vyplývajících z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč.
zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného
zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či
uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl
poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně,
kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se
jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy
skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými
mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem
zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005,
sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit
předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2007, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými
zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto
směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v
jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3186/2014, či jeho usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004).
Výše uvedená judikatura je pak použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz § 8 o. z.; srov. k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, proti
němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
7. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2378/17).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně, vycházejíce z individuálních skutkových
okolností případu a akcentujíce okolnost, že žalovaný užíval předmětnou
nemovitost výše uvedeným způsobem po dobu deseti let, od vyhlášení rozsudku
Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 6 C 505/2009, navíc s
vědomím, že je povinen ji vyklidit, uzavřely, že vznesení nároku žalobkyně na
vydání tím vzniklého bezdůvodného obohacení uplatněného toliko za dobu od října
2012 do září 2014 ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a § 8 o. z. dobrým
mravům neodporuje, třebaže žalovaný takto užíval dům ve vlastnictví své sestry,
na jehož výstavbě se finančně podíleli jeho rodiče, a do domu určitým způsobem
investoval, nejsou jejich úvahy nikterak nepřiměřené. Odpovídají přitom i
závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu a v obecné rovině
jsou souladné i se závěry prezentovanými v dovolatelem odkazovaném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (jenž navíc
neřeší otázku souladu vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení s
dobrými mravy, nýbrž otázku, zda dobrým mravům neodporuje námitka promlčení).
Odvolací soud se tudíž při řešení uvedené otázky od judikatury dovolacího soudu
rovněž neodchýlil.
Kritika závěrů soudů nižšího stupně o výši vzniklého bezdůvodného obohacení pak
zjevně představuje polemiku se skutkovými zjištěními; platí přitom, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
III. ÚS 3717/16).
Namítá-li dovolatel konečně, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jím
předestíranou argumentací (námitky vůči znaleckému posudku) a neprovedl jím
označené důkazy, vytýká tím vady posuzovaného řízení. S účinností od 1. 1. 2013
přitom ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst.
1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost
dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí ostatně nevykazuje takové
deficity, aby je (z důvodu argumentačních nedostatků) bylo možné označit za
nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to
argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu pak nasvědčuje tomu, že jím
poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či
ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Na rozhodnutí soudu pak zůstává,
které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny
účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení
vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých
účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího
soudu netrpí, jestliže přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, jenž v
odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu shledal důkazní návrhy
dovolatele nadbytečnými.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť
předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží
odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 7 260 Kč [§ 6 odst. 1, 7
bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů
advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1 588 Kč,
celkem tedy 9 148 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 12. 2. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu