28 Cdo 3095/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. B.,
Ch., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově,
Chelčického 97/1, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 247 29 035, se
sídlem v Děčíně IV, Teplická 874/8, zastoupené JUDr. Jaroslavem Trkovským,
advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 124, o zaplacení 1.050.172,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 366/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 18. ledna 2012, č. j. 35 Co 334/2011-471, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 18. ledna 2012, č. j. 35 Co 334/2011-469, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
15.536,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Trkovského do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Soud vyšel ze zjištění,
že v budově ve vlastnictví žalobce se nachází trafostanice vlastněná žalovanou,
přičemž žalované k tomuto užívání nebytových prostor žalobce nesvědčí žádný
právní důvod. Vzniká jí tudíž na úkor žalobce bezdůvodné obohacení podle § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka v místě a čase
obvykle vynakládaná na užívání obdobných prostor zpravidla formou nájmu. Znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem na zadání soudu však určoval
obvyklé nájemné na základě prostor, které podle názoru soudu nebyly obdobné
nemovitosti žalobce, jelikož byly sice situovány v budovách výměníkových
stanic, nebyly ale využívány pro provozování energetického zařízení. Stejně tak
znalecký posudek předložený žalobcem neporovnával nebytové prostory užívané k
provozu trafostanice, a nemohl proto stanovit skutečný majetkový prospěch
žalované. Vzhledem k délce vypracovávání znaleckého posudku soud nepřistoupil k
ustanovení revizního znalce, ale sám učinil dotaz u subjektů provozujících
podobná energetická zařízení. S pomocí takto opatřených údajů pak vyčíslil
obvyklé nájemné, jemuž odpovídá majetkový prospěch na straně žalované. Soud k
námitce žalované, o níž neměl za to, že by byla rozpornou s dobrými mravy,
rovněž přihlédl k promlčení práva žalobce za celé období předcházející dvěma
letům před uplatněním práva u soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 35 Co 334/2011-471 (ve znění shora citovaného opravného usnesení), k
odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil v části vyhovující žalobě co do částky 45.282,- Kč s příslušenstvím i
v části zamítající žalobu v jejím zbytku, změnil jej tak, že zamítl žalobu o
zaplacení 27.585,- Kč s příslušenstvím, s tím, že v rozsahu částky 65.752,- Kč
s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním (výroky
I. a II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že pro vyčíslení
bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z obvyklé ceny užívání obdobných
prostor v daném místě a čase. Odvolací soud však dospěl k závěru, že nebylo
možné při vyčíslování majetkového prospěchu vzniklého na straně žalované využít
zpráv vyžádaných soudem prvního stupně, a proto doplnil dokazování dotazem u
společností pronajímajících prostory ve výměníkových stanicích v Ch. a M. Na
základě jejich sdělení pak určil výši bezdůvodného obohacení v nižší částce než
soud prvního stupně, a přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku. Za
správný označil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o částečném promlčení
práva žalobce, přičemž neshledal námitku promlčení žalované rozpornou s dobrými
mravy, poněvadž žalobci nic nebránilo, aby žalobu na zaplacení požadované
částky podal dříve. Proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II.
rozsudku
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu 1.050.172,- Kč s úrokem z
prodlení, brojí žalobce dovoláním, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako
dovolací důvod uplatňuje postižení řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně i nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem. Dovolatel má za to, že soud zatížil řízení závažnou procesní vadou, když nevzal
v potaz vypracované znalecké posudky a nájemné stanovil na základě vlastního
uvážení. Dle ustálené soudní praxe je vyčíslování bezdůvodného obohacení vždy
otázkou znaleckou, nikoli právní, pročež soud není oprávněn provádět vlastní
výpočet, a to zejména v případě natolik atypickém, jako je tento. Je-li k
posouzení skutkového stavu třeba odborných znalostí, je povinností soudu
zhodnotit tyto okolnosti jen prostřednictvím znalce. Nelze připustit, aby se
soud znaleckého úkolu zhostil sám, pokud dovodí, že ustanovení znalci nebyli
schopni dotaz soudu zodpovědět. Za daných okolností bylo dle dovolatele třeba
vyzvat znalce k odstranění nedostatků posudku, předvolat jej k výslechu,
eventuálně zadat revizní znalecký posudek. Odvolacímu soudu i soudu prvního stupně dále dovolatel vytýká nesprávné
posouzení rozporu námitky promlčení vznesené žalovanou s dobrými mravy. Žalobce
měl v předmětné věci postavení slabší strany, přičemž se od okamžiku, kdy se
stal vlastníkem nemovitosti, v níž je trafostanice umístěna, pokoušel o jednání
se žalovanou, přesto ji nebyl schopen přimět k dohodě a žalobu podal jako
poslední možné řešení. Učinil tedy vše, aby docílil mimosoudní dohody, a
přihlédnutí k promlčení jeho práva co do většiny žalovaného plnění se jeví
nespravedlivým a právně nepodloženým. Navrhl proto Nejvyššímu soudu napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že znalecký posudek není obligatorně
používaným důkazním prostředkem a záleží na soudu, zda nařídí jeho vypracování
a jak jej vyhodnotí, případně nelze vyloučit ani jeho nahrazení jinými
důkazními prostředky. Odvolací soud přitom výši bezdůvodného obohacení určil
objektivním způsobem a nijak v tomto směru nepochybil. Pokud jde o promlčení
práva žalobce, podotýká žalovaná, že žalobci nic nebránilo v dřívějším podání
žaloby. Od počátku bylo přitom mezi účastníky sporné, zda se má jednat o úhradu
z titulu bezdůvodného obohacení nebo věcného břemene. Je konečně třeba hledět
na to, že žalobce je vysokoškolsky vzdělán a vede řadu soudních sporů, lze tedy
u něj předpokládat jisté právní znalosti, a vzít v potaz i fakt, že vznesení
námitky promlčení žalovanou je součástí její povinnosti počínat si s péčí
řádného hospodáře. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dovolání, které napadá toliko tu část výroku I.
rozsudku odvolacího soudu,
kterou bylo potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, by mohlo
být shledáno přípustným jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za
předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Dovolací soud však v tomto případě zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
neshledal. Svou první námitkou dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vady řízení, jež
nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Judikatura se přiklonila k názoru, podle nějž rozhodnutí odvolacího
soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., spočívá-li na kvalifikované otázce aplikace procesního práva, která má vliv
na rozhodnutí ve věci samé (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Ani v tomto smyslu však v dovolání nastolený problém
nezbytnosti využití znaleckého posudku ke zjištění obvyklého nájemného dovolání
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nečiní. Dovolateli totiž nelze přisvědčit v tom, že by podle ustálené soudní praxe
zjišťování výše bezdůvodného obohacení bylo vždy otázkou vyžadující ustanovení
znalce. Judikatura dovolacího soudu netrvá bezvýhradně na vyčíslování
majetkového prospěchu prostřednictvím znaleckého posuzování, nýbrž připouští,
aby soud získané obohacení ocenil i za použití jiných důkazních prostředků, a
to zpravidla úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. opírající se o konkrétní zjištění
o výši nájemného v daném místě a čase (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012). Za podklad takové úvahy může posloužit i
vyjádření osoby, která je způsobilá poskytnout hodnověrné údaje mající
dostatečnou vypovídací hodnotu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010). Judikatura Nejvyššího soudu rovněž soustavně zdůrazňuje, že výše peněžité
náhrady za užívání cizí věci bez právního důvodu musí vycházet z finančního
ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl a jehož majetkovým
vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v
daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by
nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato
náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013).
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že již vypracované
znalecké posudky pro vyčíslení bezdůvodného obohacení nelze použít, jelikož při
určování obvyklého nájemného nevycházejí z prostor obdobných těm, které využívá
žalovaná v nemovitosti žalobce. Odvolací soud ovšem nepřevzal skutková zjištění
soudu prvního stupně, jelikož údaje shromážděné tímto soudem o nájemném za
nebytové prostory, v nichž jsou umístěny trafostanice, měl pro značnou
geografickou vzdálenost za postrádající výpovědní hodnotu o nájemném v oblasti
Ch., kde se nachází předmětná nemovitost žalobce. Za použitelné však odvolací
soud nepovažoval ani závěry znaleckého posudku vypracovaného na zadání soudu
prvního stupně, pročež se namísto dalšího znaleckého posuzování sám obrátil na
subjekty, které v dané lokalitě pronajímají nebytové prostory ve výměníkových
stanicích, a bezdůvodné obohacení určil vlastní početní úvahou. Vzhledem k vysoké specifičnosti skutkových okolností projednávané věci, již
ostatně zdůrazňuje sám dovolatel, jakož i se zřetelem k dosavadní délce řízení
a zásadě procesní ekonomie nemá Nejvyšší soud za to, že by odvolací soud
aplikoval procesní právo nesprávně, jestliže neustanovil znalce k podání nového
znaleckého posudku, nýbrž si sám učinil úsudek o výši majetkového prospěchu na
straně žalované za pomoci vyjádření společností pronajímajících obdobné
prostory v dané oblasti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 501/2010). Odvolacím soudem opatřená vyjádření se přitom
jeví jako postačující podklad pro závěr o rozsahu bezdůvodného obohacení tím
spíše, že odvolací soud vycházel z údajů vyžádaných od týchž osob jako posudek
vypracovaný znaleckým ústavem na zadání soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se
proto nedomnívá, že další znalecké posuzování by za daného stavu řízení přes
zvýšené náklady a nevyhnutelné oddálení konečného rozhodnutí mohlo přinést
podstatně spolehlivější skutková zjištění, než zprávy provozovatelů
energetických zařízení, jež využil odvolací soud. Polemizuje-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu o tom, že uplatnění námitky
promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, musí dovolací soud
předeslat, že při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. coby normy s relativně
neurčitou hypotézou mají soudy širokou možnost uvážení, která jim dovoluje
přihlédnout ke všem okolnostem daného případu (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Je pak zjevné, že závěr o
souladu či rozporu výkonu práva s dobrými mravy bude do značné míry navázán na
konkrétní skutková zjištění, jež dovolacímu soudu při hodnocení právního
posouzení věci nepřísluší přezkoumávat. V dovolacím řízení může být proto
právní otázka aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy činěna předmětem přezkumu jen v případech, kdy lze úvahy soudů v
nalézacím řízení označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011).
V posuzované věci podobné pochybení odvolacímu soudu, který shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že žalobci objektivně nic nepřekáželo ve včasném
uplatnění jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vytknout nelze. Je
třeba zdůraznit, že i závěr, podle nějž spoléhal-li žalobce na sliby žalované,
nebylo mu tím bráněno v podání žaloby, má jednoznačnou oporu v judikatuře
dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Samotná skutečnost, že se žalobce vůči žalované nacházel
v pozici slabší strany, rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy rovněž bez
dalšího nezakládá, poněvadž možnost žalobce hájit svá práva vůči žalované
soudní cestou nebyla fakticky nerovným postavením těchto subjektů nijak
dotčena. Nejvyšší soud dodává, že byť by jednání žalované bylo uznáno
nekorektním, odepření práva namítat promlčení představuje natolik intenzivní
zásah do právní jistoty, že je k němu možné přikročit pouze za výjimečných
okolností, které takový mimořádný postup odůvodňují (blíže srov. mj. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Nelze pak označit
za zjevně nepřiměřené, pokud odvolací soud a soud prvního stupně v
přezkoumávané kauze tyto podmínky za naplněné neměly. S ohledem na uvedené dovolacímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.540,- Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH ve smyslu § 137 odst. 1 a 3
o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
15.536,40 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.