28 Cdo 1551/2013

28 Cdo 1551/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,

Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci

žalobkyně městské části Praha 8, IČ: 000 63 797, se sídlem v Praze 8, Zenklova

1/35, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7,

Dukelských hrdinů 406/23, proti žalovaným: 1. JUDr. D. M., P., zastoupené JUDr.

Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Bubenská

47/113, a 2. Mgr. A. M., J. n. N., zastoupenému opatrovníkem městskou částí

Praha 7 se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, o zaplacení

132.334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.

25 C 231/2006, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 16. března 2012, č. j. 14 Co 9/2012-453, ve znění opravného usnesení téhož

soudu ze dne 7. srpna 2012, č. j. 14 Co 9/2012-492, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná ad. 1 je povinna nahradit žalobkyni k rukám Mgr. Alana

Vitouše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího

řízení ve výši 8.131,20 Kč.

Žalobkyně se po žalovaných domáhá, aby jí rukou společnou a nerozdílnou

zaplatili částku 142.243,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že hospodaří se

svěřeným majetkem hl. m. Prahy, mj. i s domem v P., v jehož sedmém podlaží se

nacházejí nebytové prostory, jejichž byli žalovaní nájemci a které užívali až

do 2. 9. 2005, kdy z nich byli exekučně vyklizeni. Žalovaní řádně neplatili

nájemné ani zálohy na služby, a dluží tak na nájemném za období od prosince

2003 do srpna 2005 a za poskytnuté služby v letech 2003 a 2004 žalovanou částku. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 25 C

231/2006-405, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a

nerozdílně částku 132.334,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.),

uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobkyni roční úrok z prodlení z částky

132.334,- Kč za dobu od 25. 4. 2007 do 19. 9. 2007 ve specifikované výši (výrok

II.), žalobu vůči oběma žalovaným co do částky 9.909,- Kč s příslušenstvím a co

do části příslušenství z částky 132.334,- Kč zamítl (výrok III.), žalobu zamítl

i vůči 2. žalovanému co do ročního úroku z prodlení z částky 132.334,- Kč za

dobu od 25. 4. 2007 do 19. 9. 2007 ve specifikované výši (výrok IV.), zamítl

rovněž vzájemný návrh, jímž se 1. žalovaná domáhala vůči žalobkyni zaplacení

částky 150.000,- Kč s příslušenstvím (výrok V.), a rozhodl o poplatkové

povinnosti 1. žalované (výrok VI.), o nákladech státu (výroky VII. a VIII.) i

účastníků (výrok IX.). Toto rozhodnutí bylo vydáno poté, co první dvě

vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé byla zrušena usneseními

odvolacího soudu. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné,

že účastníci uzavřeli dne 20. května 1994 smlouvu o nájmu nebytových prostor,

jejímž předmětem byly prostory v sedmém podlaží domu v P., (dále jen „nebytové

prostory“ nebo „prostory“). Měsíční úhrada za užívání a služby podle nájemní

smlouvy činila celkem 3.432,- Kč, avšak žalovanými nebyla řádně placena a od

srpna 1999 již nebyla placena vůbec. Z tohoto důvodu dala žalobkyně žalovaným

podle § 10 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v

tehdy účinném znění, výpověď z nájmu, jenž tak skončil ke dni 30. listopadu

1997. Jelikož žalovaní ani po tomto datu nebytové prostory nevyklidili,

domáhala se žalobkyně jejich vyklizení, které proběhlo v rámci výkonu

rozhodnutí až dne 2. září 2005. Za období od prosince 2003 do srpna 2005 – za

nějž se žalobkyně touto žalobou domáhá náhrady – činí dluh žalovaných 142.243,-

Kč, ten zahrnuje i dluh z vyúčtování služeb za rok 2003 ve výši 3.629,- Kč a za

rok 2004 ve výši 11.516,- Kč. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že cena nájmu

srovnatelných nebytových prostor v období od 1. 1. 2003 do 1. 9. 2005 činila

5.698,- Kč měsíčně. Po právní stránce posoudil soud věc jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení

(§ 451 a násl. obč. zák.), které žalovaní získali na úkor žalobkyně užíváním

nebytových prostor v rozhodném období (tj. od prosince 2003 do 2. 9. 2005) bez

právního důvodu.

Žalovaní jsou proto povinni získané bezdůvodné obohacení vydat

a tento závazek je stíhá oba jako solidární dlužníky, neboť oba byli z nájemní

smlouvy solidárně zavázáni. Otázka platnosti nájemní smlouvy není podle soudu v

tomto případě relevantní, neboť i kdyby smlouva platná nebyla, žalovaní by

předmětné prostory užívali v rozhodné době bez právního důvodu a i v takovém

případě by jim vzniklo bezdůvodné obohacení (přes řečené soud prvního stupně

nájemní smlouvu posoudil jako platnou). Stejně tak pro posuzovanou věc není

podstatné, k jakému účelu jsou předmětné prostory kolaudačním rozhodnutím

určeny, neboť bezdůvodné obohacení vzniká neoprávněnému uživateli ve výši

obvyklé ceny za ten typ užívání, které praktikoval. Žalovaným proto vzniklo

bezdůvodné obohacení dvojího druhu, jednak ve výši nákladů na služby dodávané

žalobkyní a dále jako částka, kterou by museli vynaložit, pokud by chtěli

získat užívací právo ke srovnatelným prostorům (podle znaleckého posudku jde o

částku 154,- Kč za m2 měsíčně), přičemž žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení

nikoliv v rozsahu užívání prostor ve výměře uvedené v nájemní smlouvě, ale za

užívání prostor v jejich skutečné výměře. Bezdůvodné obohacení za užívání

prostor tak činí 5.698,- Kč měsíčně, což za období od 1. 12. 2003 do 1. 9. 2005

(tj. za 21 měsíců) představuje částku 119.658,- Kč. K této částce soud

připočetl částku odpovídající nákladům na spotřebované služby v letech 2003 až

2005. Námitku žalované směřující k započtení (zhodnocení prostor stavebními

úpravami) neshledal soud důvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně

udělila žalovaným souhlas ke stavebním úpravám, jež měly vést ke zhodnocení

nebytových prostor, a dále proto, že případné právo by bylo již promlčeno podle

§ 101 obč. zák. vzhledem k tomu, že nájemní vztah mezi účastníky skončil ke dni

30. listopadu 1997 (§ 580 obč. zák.). V neposlední řadě žalovaní zhodnocení

prostor ani neprokázali. K odvolání 1. žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze,

jenž je rozsudkem ze dne 16. března 2012, č. j. 14 Co 9/2012-453 (ve znění

shora citovaného usnesení), ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou ohledně částky 33.449,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu o

zaplacení této částky s ročním úrokem z prodlení od 20. 9. 2007 do zaplacení

zamítl, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku II. ohledně

úroku z prodlení z částky 33.449,- Kč, je změnil tak, že žalobu zamítl, jinak

rozhodnutí v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku V. je zrušil a řízení

o vzájemném návrhu 1. žalované na zaplacení částky 150.000,- Kč s

příslušenstvím zastavil (výrok III.), dále je změnil ve výroku VI. (výrok IV.)

a rozhodl o nákladech státu (výrok V.) i účastníků (výroky VI. a VII.). Poté,

co odvolací soud doplnil dokazování (ke zjištění stavu prostor v době jejich

vyklizení a výše nájemného za užívání předmětných prostor sjednaného s dalším

nájemcem) dovodil, že soud prvního stupně správně posoudil vztah mezi účastníky

podle § 451 a násl. obč. zák. a zavázal k zaplacení předmětné částky oba

žalované solidárně (§ 511 obč.

zák.), neboť oba měli prostory i po skončení

nájmu ve své dispozici. Tvrdí-li 1. žalovaná, že nebytové prostory v rozhodném

období neužívala, není to pro posouzení věci podstatné, jelikož ani po skončení

nájmu prostory nevyklidila a žalobkyni je nepředala, a proto je i nadále měla

ve své dispozici, přičemž není rozhodující, s jakou intenzitou předmět nájmu

dále užívala, protože již samotné nevyklizení a neodevzdání prostor má

majetkovou hodnotu. Soud prvního stupně rovněž správně pro určení výše

bezdůvodného obohacení zjišťoval obvyklé nájemné v daném místě a čase za

užívání obdobného předmětu nájmu, přičemž není rozhodné, jak jsou nebytové

prostory kolaudovány, ale k jakému účelu mohly a byly užívány. Odvolací soud se

ztotožnil i s výší obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem. Soudu

prvního stupně však vytkl, že postupoval v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyni přiznal více,

než žádala, ta totiž za období od prosince 2003 do prosince 2004 nárokovala

měsíčně pouze částku 3.378,- Kč, její návrh proto nelze překročit. Žalovaní se

tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili o částku 43.914,- Kč (prosinec 2003

až prosinec 2004) a o částku 45.584,- Kč (leden 2005 až srpen 2005). Dále se

žalobkyně nedomáhala zaplacení dluhu na službách za rok 2005 ve výši 5.922,-

Kč, přiznal-li soud tuto částku, postupoval opět v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. Nesprávně soud prvního stupně přiznal i náklady na služby poskytnuté v

letech 2003 a 2004, neboť za toto období měl přiznat toliko částku 9.387,- Kč. Pokud jde o námitku započtení, jež měla 1. žalovaná vznést, dovodil odvolací

soud, že ta nikdy neučinila úkon směřující k započtení, jelikož její úkony jsou

v tomto směru neurčité, a proto neplatné (§ 37 obč. zák.). Vzájemný návrh,

který trpěl vadami, pro něž byl neprojednatelný, později 1. žalovaná vzala zpět. Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu pouze do jeho výroků I. a II.) podala 1. žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že

rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že spočívá na nesprávném právním

posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že

připustil dodatečně vyhotovené důkazy žalobkyně, zatímco důkazy navržené

žalovanou nepřipustil a neprovedl, čímž mělo dojít k porušení jejího práva na

spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a

svobod. Dále pak namítá, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná

jednak z důvodu, že prostory, jež byly jejím předmětem, byly kolaudovány jako

prádelna, avšak smlouvou byly pronajaty k jinému účelu (tj. v rozporu se

zákonem), a dále proto, že žalobkyně nedala s pronájmem předchozí souhlas ve

smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999. Jelikož je nájemní smlouva absolutně neplatná, není možné ji ani vypovědět.

Současně s tím však tvrdí, že žalobkyně jí nedala platnou výpověď z nájmu,

neboť k ní neměla souhlas příslušného orgánu obce (rady městské části Praha 8). Rovněž namítá, že žalobkyně nenavrhovala provedení znaleckého posudku ke

zjištění výše obvyklého nájemného, pokud jej soud nechal zpracovat, došlo tím k

porušení práva na spravedlivý proces, neboť žalobkyně tímto důkazem získala

více práv než žalovaní. Zároveň vznáší námitky proti samotnému znaleckému

posudku a způsobu, jakým byla určena výše jejich bezdůvodného obohacení (resp. obvyklého nájemného), především proti datu, k němuž byly prostory oceňovány. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v tom, že soud nepoučil

žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nevyzval ji k odstranění vad

žaloby, v důsledku čehož pak došlo v řízení k průtahům. V rámci dalších námitek

odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil prostory, které byly předmětem

nájmu, jako nebytové, jakož i účel jejich užívání, neboť 2. žalovaný je

neužíval k podnikatelské činnosti, ale k uspokojování své bytové potřeby, čímž

je měl ve své dispozici, zatímco žalobkyně je měla ve své moci z titulu

opatrovnictví nad ním a měla tedy činit příslušné kroky. Nesouhlasí se závěrem

odvolacího soudu, že žalovaní v předmětných prostorách společně podnikali a po

skončení nájmu prostory žalobkyni neodevzdali; ke zjištění opaku navrhovala v

průběhu řízení důkazy, které však soud neprovedl. Tvrdí, že prokázala, že

nebytové prostory neužívala (užíval je výlučně 2. žalovaný), a nemohla je proto

žalobkyni odevzdat, soud tedy nesprávně založil pasivní solidaritu žalovaných. Jestliže žalobkyně pronajímala za tržní nájemné nezkolaudované prostory

(žalovaní měli mít po určitou dobu nárok na slevu z nájemného), vznikl tak

žalované přeplatek, který jim žalobkyně nevydala, a celé toto její jednání

proto považuje za rozporné s § 3 odst. 1 obč. zák. Postup žalobkyně spočívající

v tom, že odmítla mimosoudně řešit vystěhování 2. žalovaného i uplatněnou

„kompenzační námitku“, pak hodnotí jako nesouladný s § 3 odst. 2 obč. zák. Vznesenou námitku promlčení (ve vztahu k 1. žalovanou uplatněnému nároku –

„kompenzační námitce“) považuje rovněž za rozpornou s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to z toho důvodu, že žalobkyně se bezdůvodně obohatila tím, že

žalovaní zhodnotili její nebytové prostory, které byly předmětem nájmu. Navíc

žalobkyně od počátku věděla o nutnosti provedení stavebních úprav, nedala k nim

souhlas a podílela se i na neplatnosti smlouvy. S ohledem na shora uvedené

navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu

vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření vyvrací dovolací námitky 1. žalované s tím, že

napadené rozhodnutí považuje za správné, a proto navrhla, aby bylo podané

dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán

před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění

zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou

advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,

se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. K podání dovolání proti částem výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu,

kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla v tam

uvedeném rozsahu zamítnuta, 1. žalovaná subjektivně legitimována není. Oprávněn

k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je totiž pouze ten účastník, v

jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že

dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28). Proti té části výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnutí

soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, může být dovolání přípustné jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (předchozí dvě rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé byly rovněž

vyhovující), tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc

podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis

nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval. V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že žalovaní po

skončení nájmu nebytové prostory nevyklidili a žalobkyni je nepředali, měli je

tak oba ve své dispozici, a jsou proto solidárně zavázáni k vydání bezdůvodného

obohacení, které jim vzniklo jejich užíváním bez právního důvodu, přičemž není

podstatné, jakou měrou je který z nich užíval. Námitky dovolatelky, že soudy připustily dodatečně vyhotovené důkazy žalobkyně,

nepřipustily naopak důkazy, jejichž provedení navrhla ona, provedly důkazy,

které nikdo nenavrhl, příp. nepoučily žalobkyni podle § 118a o. s. ř. či ji

nevedly k odstranění vad žaloby, je možno posoudit pouze jako uplatnění vad

řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Na přípustnost dovolání však nelze

usuzovat z takto namítaných vad řízení, jež zde způsobilým dovolacím důvodem

být nemohou, nejednalo-li by se o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve

smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) týkající se aplikace procesního práva a mající

vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních

rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, sešit 7, ročník 2008, dále např. nález

Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho nález

ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení téhož

soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10), o níž však v

posuzované věci bezesporu nejde. Pokud se pak jedná o námitky proti neprovedení

důkazů, je vhodné připomenout, že v souladu s § 120 o. s. ř. je pouze na úvaze

soudu, již je zapotřebí seznat z odůvodnění jeho rozhodnutí, které důkazy

provede. Zpochybňuje-li dále 1. žalovaná závěry znaleckého posudku, na jehož základě

soud stanovil výši obvyklého nájemného, napadá správnost hodnocení v řízení

provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění

(k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3

o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již

jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li

přípustnost dovolání teprve zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,

nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost

dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005,

sp. zn. 32 Odo 618/2004). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových

zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního

hmotněprávního ustanovení (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

28. září 1993, sp. zn.

1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v

Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994). Jelikož při zkoumání otázky

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolatelce k

dispozici (viz výše) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený k

nápravě vad skutkových zjištění (vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),

jsou irelevantní její námitky, které vznáší vůči skutkovým závěrům odvolacího

soudu o tom, že předmětem nájmu byly nebytové prostory, jakým způsobem je

žalovaní užívali (resp. k jakým účelům), že je užívali oba a že je po skončení

nájmu dobrovolně nevyklidili. Skutková verze 1. žalované vychází z jiného

hodnocení v řízení provedených důkazů, než které učinily soudy, jež k objasnění

těchto právně významných skutečností provedly procesně korektní dokazování a

při hodnocení provedených důkazů postupovaly dle zásad vyjádřených v ustanovení

§ 132 o. s. ř. K námitkám 1. žalované, že jednání žalobkyně (spočívající jednak v tom, že

pronajímala nezkolaudované prostory za tržní nájemné, a jednak v uplatnění

námitky promlčení) je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je

třeba uvést, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových

okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je

nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku

zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Přitom oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o

zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má

dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů

nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních

rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008), což v v projednávané věci v

souladu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů splněno nebylo. Nadto je

třeba zdůraznit, že shora uvedené námitky by rozsudek odvolacího soudu po

právní stránce zásadně významným ani učinit nemohly, neboť navozují otázky, na

jejichž řešení napadené rozhodnutí s ohledem na odvolací námitky nespočívá. Je

přitom vhodné ještě připomenout, že odvolací soud posoudil úkony 1. žalované

směřující k započtení pro jejich neurčitost jako neplatné podle § 37 obč. zák.,

a proto se již dále nezabýval námitkou promlčení takto uplatněného práva, ani

následnou námitkou rozporu s dobrými mravy. Jde-li o tvrzení, že pokud žalobkyně odmítla mimosoudně řešit vystěhování 2. žalovaného a uplatněnou „kompenzační námitku“, jednala v rozporu s § 3 odst. 2

obč. zák., je třeba uvést, že citované ustanovení je prevenční povahy bez

vztahu k právnímu posouzení dané věci. Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu o pasivní solidaritě

žalovaných, je k tomu především třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svém

rozsudku ze dne 24. října 2002, sp. zn.

33 Odo 542/2002, uveřejněném v Souboru

civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1505, svazek 21, ročník 2003,

dovodil, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez

jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části,

zakládá jejich solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a

věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich. V rozsudku ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, pak Nejvyšší soud

uvedl, že po skončení nájmu je nájemce povinen pronajaté nebytové prostory

vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačí odstranit z nich věci

nájemce, případně třetích osob, jimž nájemce umožnil jejich užívání. Vyklizení

v sobě zahrnuje též odevzdání prostor pronajímateli tak, aby k nim měl volný

přístup a mohl s nimi dále nakládat. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení tak

může být spojována se situací, v níž pronajatý nebytový prostor nebyl po

skončení nájmu odevzdán pronajímateli, a tím mu bylo znemožněno realizovat jeho

právo s ním dále disponovat. Z hlediska posouzení, zda žalovaní získali na úkor

žalobkyně bezdůvodné obohacení, je proto významné zjištění, zda ke dni skončení

nájmu nebytové prostory žalobkyni odevzdali ve smyslu jejich zpřístupnění. Pokud měl odvolací soud z provedených důkazů za zjištěné, že žalovaní (tj. i 1. žalovaná) po skončení nájmu dne 30. listopadu 1997 nebytové prostory

nevyklidili a nepředali je žalobkyni (k čemuž došlo až dne 2. září 2005), a v

řízení nebyla ze strany 1. žalované tvrzena (tím méně prokazována) existence

dohody o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým ze žalovaných

užíván, je závěr městského soudu, že oba žalovaní užívali předmětné prostory

(resp. měli je ve své moci) v rozhodném období (tj. od prosince 2003 do 2. 9. 2005) společně (přičemž ze shora uvedených důvodů tento skutkový závěr nemůže

výše citovanými námitkami 1. žalovaná zpochybnit), stejně jako jeho závěr o

pasivní solidaritě žalovaných, správný. Snaží-li se dovolatelka svými námitkami zpochybnit platnost nájemní smlouvy ze

dne 20. května 1994, pak tyto nemohou přivodit jiné (pro ni příznivější)

posouzení věci, neboť i kdyby citovaná nájemní smlouva byla neplatná (jak 1. žalovaná tvrdí), užívali by žalovaní i v tomto případě předmětné nebytové

prostory bez právního důvodu (tentokráte však již od samého počátku) a jejich

užíváním by jim (podle shora citovaných závěrů Nejvyššího soudu) opět vzniklo

bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které by byli povinni vydat. Z tohoto

úhlu pohledu jsou proto zmíněné námitky irelevantní. Jedná-li se o námitku dovolatelky, prostřednictvím níž tvrdí, že s ohledem na

absenci souhlasu příslušného orgánu obce k výpovědi nedošlo k právně

relevantnímu ukončení nájmu, je třeba uvést, že s takto formulovanou námitkou

přichází 1. žalovaná až v dovolacím řízení, a ta tak představuje v rovině

skutkových zjištění nepřípustnou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu zapovězeno

přihlížet (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).

V dosavadním průběhu řízení totiž

dovolatelka své výhrady k „rozhodovací pravomoci obce“ zaměřovala na nedostatky

plné moci zástupce žalobkyně (viz např. č. l. 70 nebo 106 spisu), s čím se

vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, a netvrdila

přitom řádné neukončení nájemního vztahu pro absenci zákonem vyžadovaného

souhlasu. Soudy tak považovaly ukončení nájemního vztahu účastníků výpovědí z

nájmu za nesporné (viz str. 20 rozhodnutí soudu prvního stupně) a navíc zde

vycházely také z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 10 C 31/2001,

kterým byla žalovaným uložena povinnost prostory vyklidit po ukončení nájemního

vztahu platnou výpovědí. Přesto se však jeví vhodným poukázat na vnitřní

rozpornost postoje dovolatelky, která v průběhu celého řízení namítá neplatnost

nájemní smlouvy ze dne 20. května 1994, přičemž s ohledem na toto tvrzení

dospívá k závěru, že nelze dát výpověď z absolutně neplatné nájemní smlouvy, a

nyní přichází s námitkou neplatnosti dané výpovědi. S přihlédnutím k výše uvedenému s tím, že postup soudů obou stupňů byl procesně

korektní a právní posouzení věci je v souladu s ustálenou judikaturou

Nejvyššího soudu v řadě případů aprobovanou i rozhodnutími soudu Ústavního,

nesdílí dovolací soud názor 1. žalované, že soudy porušily její právo na

spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela

souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v

judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za

zásadně právně významné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší

soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) i c) o. s. ř. jako

nepřípustné odmítl. V případě přisouzené náhrady nákladů za poskytnuté služby v

letech 2003 a 2004 ve výši 9.387,- Kč jako samostatného nároku bylo dovolání

odmítnuto dle téhož ustanovení s přihlédnutím k § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před

středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalobkyně vůči 1. žalované, jejíž

dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů

dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve

věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000

Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní

hodnoty 132.334,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 6.420,- Kč

(§ 7 bod 5 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v

částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daně z

přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto 1. žalované

uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši

8.131,20 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. prosince 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu