25 Cdo 3823/2017-386
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) F. P., b) D. P., oba zastoupeni Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se
sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, proti žalované KP Development s. r. o., se
sídlem Praha 4, Za Jalovým dvorem 1949/7a, IČO 28171454, zastoupené JUDr.
Vladimírou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Lidice, Josefa Stříbrného 57, o
825.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
29 C 53/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 2. 2017, č. j. 29 Co 456/2016-358, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
jednotky žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako stavebník bytových domů v rámci
projektu „V. K.“ nedodržela podmínky stavebního povolení tím, že umístila domy
v jiném postavení a v menší vzdálenosti od sousedního bytového domu, v němž
žalobci vlastní bytovou jednotku, než jak je uvedeno v projektové dokumentaci. Vzdálenost mezi fasádami domů činí 8,43 m namísto ve stavebním povolení
uvedených 9,20 m. Od kruhového balkonu bytové jednotky žalobců, předsunutého
před fasádu, k protější fasádě domu je pak vzdálenost 7,24 m. Dále bylo
zjištěno, že výstavbou dle projektu nedošlo k výraznějšímu snížení míry
oslunění a osvětlení bytu žalobců, ani k narušení jejich soukromí nebo zhoršení
klidu dopravy v okolí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke snížení tržní
hodnoty bytové jednotky žalobců nedošlo, není zde proto splněn jeden z
předpokladů odpovědnosti za škodu, jímž je vznik škody. Žalobci předložili k
prokázání vzniku škody především znalecký posudek Ing. Hromádkové. Znalkyně v
něm vypočetla tržní cenu bytové jednotky žalobců tak, jako by v sousedství
žádná stavba nestála, přičemž dále uvedla, že pokud by se parametry stavby
stanovené původním stavebním povolením dodržely, na cenu bytové jednotky
žalobců by to nemělo vliv. Zde soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že
pozemek, na němž došlo k realizaci projektu, je pozemkem určeným k výstavbě,
není proto možné srovnávat současnou situaci se stavem zcela nezastavěného
pozemku. Posudek navíc zohledňoval pouze nedodržení odstupové vzdálenosti. K
tomu soud prvního stupně uvedl, že nedodržení některého z parametrů stavebního
povolení nemůže stát izolovaně od dalších relevantních skutečností,
ovlivňujících tzv. „pohodu bydlení“. K tomuto pojmu soud prvního stupně odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 8 As 27/2012. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29
Co 456/2016-358, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
shodně s ním dovodil, že z posudku Ing. Hromádkové nelze vycházet a v řízení
nebylo dále jinak prokázáno snížení tržní ceny bytové jednotky žalobců v
důsledku snížení odstupové vzdálenosti mezi předmětnými objekty, nebyl tak
prokázán vznik škody. Jestliže žalobci požadovali, aby soud zadal k vypracování
revizní posudek, odvolací soud k takovému postupu nevidí důvod, neboť by
nepovažoval takový důkaz za schopný změnit výsledek řízení. V této souvislosti
též zohlednil zásadu procesní ekonomie. Žalobci dále namítali, že soud prvního
stupně nesprávně připustil důkaz znaleckým posudkem Ing. Doležala, kterým
žalovaná oponovala znaleckému posudku Ing. Hromádkové, a to až po provedené
koncentraci řízení. K tomu odvolací soud uvedl, že se jedná o důkaz ve smyslu §
118b odst. 1 věta třetí o. s. ř., jímž měla být zpochybněna věrohodnost
provedených důkazních prostředků, které žalobci uvedli až poté, co byli vyzváni
k doplnění rozhodujících skutečností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2938/2005), a to v otázce posouzení závěrů znaleckého posudku soudem. Namítají,
že pokud soud měl pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku Ing.
Hromádkové, a to i po provedeném výslechu znalkyně, měl jí zadat k vypracování
nový posudek, případně ustanovit jiného znalce k vypracování revizního posudku.
Dle dovolatelů místo takového postupu soud nahradil znalecký posudek
nepřípustně vlastním názorem. Jde-li o obsah znaleckého posudku Ing.
Hromádkové, dovolatelé jej nadále považují za správný, přičemž je z něj dle
nich jednoznačně patrné, jaká je výše škody vzniklá v příčinné souvislosti s
jednáním žalované. K znaleckému posudku Ing. Doležala pak namítají, že neměl
být jako důkaz proveden, neboť byl soudu předložen až po koncentraci řízení a
po uplynutí soudcovské lhůty. Po obsahové stránce jde dle dovolatelů pouze o
subjektivní souhrn názorů a pocitů znalce, s kterými navíc neměli možnost v
řízení ústně ani jinak polemizovat. Namítají rovněž, že znalecký posudek Ing.
Doležala nesplňuje podmínky § 127 o. s. ř. (vzhledem k neprovedení výslechu
znalce), je proto vyloučeno na něj nahlížet jako na důkaz (poukazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 544/2006). Navrhli, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobcům
náhradu nákladů řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není
však přípustné.
Námitkami, opírajícími se o vlastní interpretaci znaleckých posudků, jimiž je
napadána správnost závěrů odvolacího soudu o tom, že v řízení nebyl prokázán
vznik škody, dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž skutková
zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Správnost
skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1 o. s.
ř). Výhrady dovolatelů, že ze znaleckého posudku Ing. Hromádkové je jednoznačně
patrné, jaká je výše škody na jejich majetku vzniklá v příčinné souvislosti s
jednáním žalované, a že znalecký posudek Ing. Doležala obsahuje pouze
subjektivní souhrn názorů a pocitů znalce, se týkají především hodnocení důkazů
a nemohou tak založit přípustnost dovolání, neboť jediným uplatnitelným
dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Budují-li dovolatelé svou
kritiku právního posouzení věci na vlastních odlišných skutkových závěrech,
nenaplňují žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání (§
237 o. s. ř.).
Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci procesních norem
upravujících dokazování znaleckým posudkem (procesní právní otázka), jestliže
se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který pochybnosti o věcné
správnosti znaleckého posudku Ing. Hromádkové, a to i po provedeném výslechu
znalkyně, vyřešil tak, že závěry v něm uvedené nahradil vlastním názorem. K
této námitce je třeba uvést, že otázka snížení tržní ceny bytové jednotky
dovolatelů v důsledku realizace projektu „V. K.“ v rozporu se stavebním
povolením vyžaduje posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí
(srov. § 127 odst. 1 o. s. ř). V takovém případě si soud vyžádá u orgánu
veřejné moci odborné vyjádření. Není-li pro složitost posuzované otázky takový
postup postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného
vyjádření, ustanoví soud znalce. V řízení před soudem prvního stupně dovolatelé
předložili znalecký posudek Ing. Hromádkové, který vyčíslil škodu na jejich
majetku ve výši 825.000 Kč a který soud provedl postupem podle § 127a o. s. ř.
Ani po provedeném výslechu znalkyně však soud prvního stupně nedospěl k závěru,
že by byl prokázán vznik škody, natož její výše. Pro svůj závěr vyšel z řady
dalších provedených důkazů, z nichž za podstatné označil odborná vyjádření
orgánů veřejné moci (rozhodnutí správních orgánů o udělení výjimky z
odstupových vzdáleností v řízení o dodatečném povolení stavby), studii oslunění
a denního osvětlení, zaměření skutečného umístění stavby a místní šetření. Není
proto pravdivé tvrzení dovolatelů, že by soud prvního stupně nahradil závěry
znaleckého posudku Ing. Hromádkové vlastním názorem, a nelze tak ani
konstatovat, že procesní postup soudu prvního stupně, následně potvrzený soudem
odvolacím, by byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 2938/2005, neboť ten na danou věc nedopadá.
Lze dodat, že pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku,
a to i po provedeném výslechu znalce, nemusí zadat k vypracování nový posudek,
případně ustanovit jiného znalce k vypracování revizního posudku, postačují-li
pro závěr o skutkovém stavu odborná vyjádření z jiných relevantních důkazů,
například z odborných vyjádření orgánů veřejné moci. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny
důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na
jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a
nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze
dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn.
33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Soud se však
vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy
neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99,
IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). V posuzovaném
případě oba soudy zmíněným judikatorním závěrům dostály.
Další námitkou dovolatelů, že posudek Ing. Doležala neměl být jako důkaz
proveden, neboť byl žalovanou soudu předložen až po koncentraci řízení a po
uplynutí soudcovské lhůty, se dle dovolacího soudu není třeba pro nadbytečnost
zabývat. Ze závěru o skutkovém stavu (k němuž dospěl soud prvního stupně a
odvolací soud z něj následně vycházel) totiž vyplývá, že se jedná pouze o
podpůrný důkaz, na němž není rozhodnutí obou soudů významněji založeno. Jeho
absence by nic neměnila na závěru, že dovolatelé neprokázali vznik škody na
svém majetku.
Námitkou, že se soudy nesprávně spokojily pouze s písemným vyhotovením
znaleckého posudku Ing. Doležala a neprovedly výslech znalce, dovolatelé
namítají vadu řízení, která nezakládá přípustnost dovolání. K vadám řízení, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení
přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu