[33] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud
shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, nemohl by posuzovat další kasační námitky stěžovatele. Nepřezkoumatelnost může spočívat zejména v nedostatečném odůvodnění
rozsudku v otázkách narušení pohody bydlení
žalobce, zhoršení stávajícího výhledu z bytu žalobce, narušení soukromí, úbytku oblohové
složky, dotčení vlastnického práva žalobce,
omezení práva žalobce se svou nemovitostí nakládat, výkladu pojmu proluky a zásahu do
práv žalobce nad míru přiměřenou poměrům.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
[34] Všem těmto otázkám se však městský
soud dostatečně věnoval na s. 14 až 15 rozsudku. Vyšel především ze skutečnosti, že žalobce měl být účastníkem řízení již vzhledem
k prokazatelnému snížení odstupové vzdálenosti mezi budovou, ve které se nachází byt
žalobce, a upravovanou budovou hotelu. Tím
došlo k narušení pohody bydlení žalobce ve
smyslu čl. 4 vyhlášky OTPP, které se mimo jiné projevilo ve zhoršeném výhledu, narušení
soukromí, úbytku oblohové složky a dotčení
vlastnického práva žalobce. Tyto skutečnosti
jsou tedy pouze dílčími projevy narušené pohody bydlení žalobce a všechny jsou důsledkem zkrácené odstupové vzdálenosti mezi
budovami.
[34] Všem těmto otázkám se však městský
soud dostatečně věnoval na s. 14 až 15 rozsudku. Vyšel především ze skutečnosti, že žalobce měl být účastníkem řízení již vzhledem
k prokazatelnému snížení odstupové vzdálenosti mezi budovou, ve které se nachází byt
žalobce, a upravovanou budovou hotelu. Tím
došlo k narušení pohody bydlení žalobce ve
smyslu čl. 4 vyhlášky OTPP, které se mimo jiné projevilo ve zhoršeném výhledu, narušení
soukromí, úbytku oblohové složky a dotčení
vlastnického práva žalobce. Tyto skutečnosti
jsou tedy pouze dílčími projevy narušené pohody bydlení žalobce a všechny jsou důsledkem zkrácené odstupové vzdálenosti mezi
budovami.
[35] Námitka stěžovatele, že zhoršení pohody bydlení žalobce nelze dovozovat pouze
ze zhoršeného výhledu a že uznání takové námitky by vedlo k rozšíření okruhu účastníků
všech stavebních řízení, je zcela irelevantní.
Předně se v posuzovaném případě nejedná
pouze o „o něco menší výhled“, jak uvádí stěžovatel. Snížení odstupové vzdálenosti o více
než třetinu je za situace, kdy původní vzdálenost byla cca 8 m, citelným zásahem do úpravy vnitrobloku. Stavební úřad si toho musel
být vědom. Nadto, jak již uvedl městský soud,
před provedením úprav stavby měl žalobce
výhled na vrcholky historických dominant
Starého Města pražského a vzrostlé stromy
uvnitř vnitrobloku, avšak v současnosti se
z oken svého bytu může dívat z pětimetrové
vzdálenosti pouze na protější budovu s vedením kouřovodu a vysokou protihlukovou stěnou pro jednotky vzduchotechniky a chlazení.
V této situaci je i z obecné zkušenosti jasné,
že takové omezení výhledu z bytu má podstatný vliv i na jeho hodnotu. K tomu městský
soud pouze poznamenal, že se snížení hodnoty majetku žalobce negativně projeví při
realizaci práva vlastníka s věcí nakládat, což
představuje závěr vyplývající z běžného lidského uvažování. Konečně odkaz stěžovatele
na možné rozšíření okruhu účastníků stavebního řízení je nejen nemístný, ale je i v rozporu se základními zásadami činnosti správních
orgánů, plynoucími mimo jiné z § 2 až § 8
správního řádu, zejména se zásadou veřejné
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
správy jako služby veřejnosti (§ 4 správního
řádu). Správní orgán musí provést co nejdůkladnější posouzení předložené věci a vážit
zájmy všech dotčených osob, jakož i zájem veřejný (§ 2 správního řádu). Je ostatně i v zájmu správních orgánů, aby prostřednictvím
své řádné činnosti vyřešily věci tak, že předejdou opakovanému projednávání věcí před jimi samotnými, nadřízenými správními orgány, i soudy.
[36] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že
nikdo nemůže očekávat, že výhled z oken jeho nemovitosti bude absolutně neměnný.
V právním státě však lze důvodně očekávat,
že pokud dojde v okruhu několika málo metrů od nemovitosti jednotlivce k zásadní změně výhledových poměrů jako nepochybné
složce pohody bydlení, která přímo souvisí
i s posuzováním oslunění nemovitosti a stíněním okolních budov, bude se moci k těmto
změnám vyjádřit ve správním řízení, bude-li
se toho domáhat.
[36] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že
nikdo nemůže očekávat, že výhled z oken jeho nemovitosti bude absolutně neměnný.
V právním státě však lze důvodně očekávat,
že pokud dojde v okruhu několika málo metrů od nemovitosti jednotlivce k zásadní změně výhledových poměrů jako nepochybné
složce pohody bydlení, která přímo souvisí
i s posuzováním oslunění nemovitosti a stíněním okolních budov, bude se moci k těmto
změnám vyjádřit ve správním řízení, bude-li
se toho domáhat.
[37] Byť městský soud nikde výslovně nezmiňuje, zda byla pohoda bydlení žalobce narušena nad míru přiměřenou poměrům,
z odůvodnění rozsudku je tato skutečnost
zřejmá (např. „další citelné zkrácení o 3,097 m
v důsledku povolených stavebních úprav považuje soud za neakceptovatelné“, na s. 14
rozsudku). Městský soud rovněž neměl žádnou povinnost zabývat se tím, zda byla pohoda bydlení žalobce narušena víc než ostatních osob bydlících ve stejném domě či
stejné ulici. Předmětem tohoto řízení je pouze přezkoumání, zda je žalobce osobou, jejíž
vlastnická práva k pozemku nebo stavbě mohla být stavebním povolením dotčena [§ 59
odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku
1976], a zda proto měl být účastníkem předmětného řízení. Městský soud dospěl k závěru, že tomu tak je. Posouzení, zda mohla být
shodným či podstatnějším způsobem dotčena i práva jiných osob, městskému soudu vůbec nepříslušelo. Takové posouzení může
učinit stěžovatel či stavební úřad ve správním
řízení a další účastníky řízení přibrat, jak si je
ostatně dobře vědom (viz odst. [35]).
[38] Stěžovatel namítá, že městský soud
nezdůvodnil, v čem stěžovatel pochybil, když
stavbu považoval za stavbu v proluce. Soud se
však této otázce rovněž podrobně věnoval,
uvedl typický příklad proluky a za pomoci argumentu ad absurdum prokázal, že vnitroblok zpravidla prolukou nebude. Rozsudek
městského soudu tak je přezkoumatelný.
b) K tvrzené vadě řízení
[38] Stěžovatel namítá, že městský soud
nezdůvodnil, v čem stěžovatel pochybil, když
stavbu považoval za stavbu v proluce. Soud se
však této otázce rovněž podrobně věnoval,
uvedl typický příklad proluky a za pomoci argumentu ad absurdum prokázal, že vnitroblok zpravidla prolukou nebude. Rozsudek
městského soudu tak je přezkoumatelný.
b) K tvrzené vadě řízení
[39] Stěžovatel považoval za vadu řízení
dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zřejmě tu skutečnost, že soud připustil důkazy (znalecký
posudek a fotografie), které přesahují rámec
stavebního zákona z roku 1976. Této námitce
však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ze dvou důvodů. V prvé řadě § 103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. hovoří o vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že pro tuto vadu měl
soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel
však v kasační stížnosti namítá, že skutková
podstata, z níž soud vycházel, nemá oporu ve
(správních) spisech. Pokud by taková námitka byla oprávněná, dalo by se snad hovořit
o stížním důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy jiné vadě řízení před soudem.
O vadu řízení se však v posuzovaném případě
vůbec nejedná, neboť soud si sice ke svému
řízení správní spisy zpravidla vyžaduje, dále
však k projednání věci samé obvykle nařizuje
jednání (§ 49 s. ř. s.) a provádí dokazování,
přičemž sám rozhoduje, které z navržených
důkazů provede, a může provést i důkazy jiné
(§ 52 s. ř. s.). V žádném případě není soud vázán tím, jaké důkazy připouští či nepřipouští
stavební zákon z roku 1976 či jiný předpis
upravující správní řízení před správním orgánem. Ani tato námitka stěžovatele tak není
důvodná.
c) K tvrzené nezákonnosti spočívající v ne-
správném posouzení právní otázky soudem
[40] Jak již bylo uvedeno výše, v tomto řízení mají soudy přezkoumat otázku, zda je žalobce osobou, jejíž vlastnická nebo jiná práva
k pozemkům a stavbám na nich mohla být
stavebním povolením dotčena [§ 59 odst. 1
písm. b) stavebního zákona z roku 1976],
a zda proto měl být účastníkem předmětného řízení.
[41] K tomuto ustanovení stavebního zákona z roku 1976 se již opakovaně vyjadřoval
Ústavní soud a dospěl k závěru, že „vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům
a stavbám na nich“ zahrnují nejen práva tzv.
mezujících sousedů, tedy vlastníků pozemků,
které mají společnou hranici s pozemkem,
jenž je předmětem řízení, ale i práva nemezujících sousedů, tedy i „vlastníky pozemků ,za
potokem‘, ,za cestou‘, ,za zjevně bagatelním
co do výměry vklíněným pozemkem ve vlastnictví jiné osoby‘“ (nález pléna Ústavního
soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99,
č. 96/2000 Sb.). Platí tedy, že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva nemezujícího souseda dotčena.
[41] K tomuto ustanovení stavebního zákona z roku 1976 se již opakovaně vyjadřoval
Ústavní soud a dospěl k závěru, že „vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům
a stavbám na nich“ zahrnují nejen práva tzv.
mezujících sousedů, tedy vlastníků pozemků,
které mají společnou hranici s pozemkem,
jenž je předmětem řízení, ale i práva nemezujících sousedů, tedy i „vlastníky pozemků ,za
potokem‘, ,za cestou‘, ,za zjevně bagatelním
co do výměry vklíněným pozemkem ve vlastnictví jiné osoby‘“ (nález pléna Ústavního
soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99,
č. 96/2000 Sb.). Platí tedy, že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva nemezujícího souseda dotčena.
[42] Ze správního spisu však nevyplývá,
že by se stavební úřad takto pojatým účastenstvím v řízení zabýval. Naopak zřejmě vycházel z vymezení sousedních pozemků v Dokumentaci pro stavební povolení, kde jsou však
sepsáni pouze mezující sousedé. Tomuto soupisu totiž přibližně odpovídá i soupis účastníků řízení na Oznámení o sloučení územního řízení se stavebním, zahájení sloučeného
řízení a pozvání k ústnímu jednání ze dne
19. 2. 2007, kterým stavební úřad oznámil zahájení stavebního řízení. Za další účastníky řízení považoval stavební úřad pouze Pražskou
vodohospodářskou společnost, a. s., Útvar
rozvoje hl. m. Prahy a Dopravní podnik hl. m.
Prahy, a. s. Vůbec se tedy nezabýval možností
účastenství vlastníků pozemku parc. č. 675/1,
budovy čp. 1086 a vlastníků jednotlivých bytových jednotek této budově. Přitom je však
uvedený pozemek s budovou čp. 1086 oddělený od hotelu jen úzkým pruhem pozemku
parc. č. 675/2 o šířce 2,5 – 5 m, v době rozhodování správního orgánu ve vlastnictví Městské části Praha 1. Právě takovýto pozemek je
„zjevně bagatelním co do výměry vklíněným
pozemkem ve vlastnictví jiné osoby“ dle výše
citovaného nálezu pléna Ústavního soudu.
Správní úřad proto měl přihlédnout i k existenci nemezujících sousedů oddělených od
hotelu jen tímto pozemkem, přičemž takovým sousedem je i žalobce.
[43] Stěžovatel na citovaný nález Ústavního soudu již ve svém rozhodnutí odkazuje,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
proto žalobce za nemezujícího souseda zřejmě považuje, byť to výslovně neuvádí. Nesouhlasí však s tím, že by práva žalobce mohla
být stavebním povolením dotčena, jak dovodil městský soud. Zejména namítá nesprávné
posouzení pojmu „pohoda bydlení“ a pojmu
„proluka“.
[43] Stěžovatel na citovaný nález Ústavního soudu již ve svém rozhodnutí odkazuje,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
proto žalobce za nemezujícího souseda zřejmě považuje, byť to výslovně neuvádí. Nesouhlasí však s tím, že by práva žalobce mohla
být stavebním povolením dotčena, jak dovodil městský soud. Zejména namítá nesprávné
posouzení pojmu „pohoda bydlení“ a pojmu
„proluka“.
[44] Stěžovatel definuje pohodu bydlení
ve shodě s dříve vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu jako „souhrn činitelů
a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení
bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie
uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná
atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení
je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např.
nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby,
zábavních podniků, ze stavebních prací aj.),
čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím
zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu,
osluněním apod.; pro zabezpečení pohody
bydlení se pak zkoumá intenzita narušení
jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy
objektivně existující souhrn činitelů a vlivů,
které se posuzují každý jednotlivě a všechny
ve vzájemných souvislostech“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006,
čj. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS).
Současně je dle uvedeného rozhodnutí třeba
přihlížet i k subjektivním hlediskům daným
způsobem života osob, jichž se má stavba dotýkat, pokud tyto subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře
od obecných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.
[45] Stěžovatel se ve výkladu pojmu „pohoda bydlení“ s městským soudem shoduje,
neshoduje se však s tím, jak jej městský soud
aplikoval na posuzovaný případ. V souladu
s výše uvedenou definicí, která jednotlivé činitele vypočítává pouze příkladmo, se totiž
městský soud narušením pohody bydlení zabýval. Vyložil, že pohoda bydlení žalobce je
narušena v důsledku snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, omezení výhledu,
úbytku oblohové složky, a tedy i míry oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí. Nejvyšší správní soud toto odůvodnění nedostatečným neshledal (viz odst. [33] až [37])
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
a neshledává jej ani nesprávným. Byť uvedené složky pohody bydlení nejsou uvedeny
v citované definici, nepochybně se i ony na
atmosféře klidného bydlení podílejí. Pokud
navíc Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku uvedl, že určité zatížení okolí
způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, pokud je
přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétním
zvláštnostem lokality, je v posuzovaném případě obzvláště třeba přihlížet k lokalitě Starého Města pražského. Právě tato lokalita
s vysokou úrovní státní i mezinárodní památkové ochrany by měla zaručovat, že správní
orgány budou povolovat pouze mírnější a citlivější zásahy do jejího vzhledu.
[45] Stěžovatel se ve výkladu pojmu „pohoda bydlení“ s městským soudem shoduje,
neshoduje se však s tím, jak jej městský soud
aplikoval na posuzovaný případ. V souladu
s výše uvedenou definicí, která jednotlivé činitele vypočítává pouze příkladmo, se totiž
městský soud narušením pohody bydlení zabýval. Vyložil, že pohoda bydlení žalobce je
narušena v důsledku snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, omezení výhledu,
úbytku oblohové složky, a tedy i míry oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí. Nejvyšší správní soud toto odůvodnění nedostatečným neshledal (viz odst. [33] až [37])
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
a neshledává jej ani nesprávným. Byť uvedené složky pohody bydlení nejsou uvedeny
v citované definici, nepochybně se i ony na
atmosféře klidného bydlení podílejí. Pokud
navíc Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku uvedl, že určité zatížení okolí
způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, pokud je
přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétním
zvláštnostem lokality, je v posuzovaném případě obzvláště třeba přihlížet k lokalitě Starého Města pražského. Právě tato lokalita
s vysokou úrovní státní i mezinárodní památkové ochrany by měla zaručovat, že správní
orgány budou povolovat pouze mírnější a citlivější zásahy do jejího vzhledu.
[46] Nadto je na celou spornou otázku
nutné nahlížet tak, že k účastenství ve stavebním řízení postačí pouhá možnost dotčení
práv jednotlivce. Zmenšení odstupu mezi dotčenými budovami o více než třetinu na cca
5 metrů a samotné staveniště v této vzdálenosti od bytu žalobce k této možnosti dotčení v daném případě bohatě postačí, tím spíše
za situace, kdy se žalobce postavení účastníka
řízení soustavně domáhá a má řadu věcných
námitek. To, jak se stavební úřad vypořádá
s jednotlivými námitkami jednotlivce, v případě žalobce odstupovou vzdáleností, hlukem ze stavby, omezením výhledu a dalšími,
mělo být předmětem posouzení ve správním
řízení. Správní orgán měl tyto námitky vypořádat a vztahy mezi žalobcem a stavebníkem
upravit. Polemika se soudy o konkrétním
způsobu vypořádání námitek žalobce, o kterou se nyní stěžovatel pokouší, do tohoto
soudního řízení vůbec nepatří.
[47] Nejvyšší správní soud však přesto
musí vzhledem k námitkám stěžovatele vyslovit, že městský soud nepochybil ani v posouzení odstupové vzdálenosti mezi budovami
a výkladu pojmu proluka.
[47] Nejvyšší správní soud však přesto
musí vzhledem k námitkám stěžovatele vyslovit, že městský soud nepochybil ani v posouzení odstupové vzdálenosti mezi budovami
a výkladu pojmu proluka.
[48] Stěžovatel má pravdu v tom, že se na
vzájemné odstupy budovy čp. 1086 a hotelu
neuplatní čl. 8 odst. 3 vyhlášky OTPP, neboť
ten upravuje odstupy mezi rodinnými domy.
Budova čp. 1086 je však bytovým domem ve
smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky OTPP
a hotel je stavbou pro ubytování ve smyslu
písm. t) téhož ustanovení . Jak uvedl městský
soud, uplatní se proto čl. 8 odst. 2 vyhlášky
OTPP, který upravuje odstupy mezi stavbami
pro bydlení a obdobně i odstupy od staveb
nebytových (odst. 2 in fine). Nadto se vždy
použije i čl. 8 odst. 1 vyhlášky OTPP, který
upravuje obecné požadavky na odstupy staveb. Mezi budovami proto měl být odstup
rovný alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn
budov, který ovšem vzhledem k historické
zástavbě nebyl dodržen ani před vydáním stavebního povolení. Pokud je tedy odstup budov
menší než požadovaný vyhláškou, musí správní orgán o to přísněji vážit, zda další zmenšování tohoto prostoru povolí, např. prostřednictvím výjimky podle čl. 63 vyhlášky OTPP. V tom
případě však bude nezbytné přihlížet i k požadavkům čl. 8 odst. 1 vyhlášky OTPP, zejména
hygienickým, veterinárním, požární ochrany,
civilní ochrany a požadavkům na osvětlení
a oslunění i zachování pohody bydlení.
[49] Názor stěžovatele, že v posuzovaném
případě lze stavbu ve vnitrobloku považovat
za stavbu v proluce, je zcela mylný. Prolukou
se dle čl. 3 odst. 1 písm. l) vyhlášky OTPP rozumí nezastavěný a k zastavění určený prostor ve stávající souvislé zástavbě včetně nezastavěného nároží. Městský soud správně
uvedl, že typickým příkladem proluky je „mezera“ mezi souvislou řadou domů stojících
v jedné ulici, které jsou spojeny bočními stěnami, vzniklá např. v důsledku demolice jednoho z těchto domů. V posuzovaném případě by se snad jednalo o stavbu v proluce,
pokud by původní dům čp. 660 (dnes hotel)
byl zbourán a mezi domy čp. 1080 a 1081
vzniklo nezastavěné nároží, tedy proluka.
I tehdy by však musely být při výstavbě nového domu v proluce dodrženy požadované odstupové vzdálenosti a vnitroblok zachován
(k tomu viz HOLEČEK, J. Metodický materiál
pro posuzování novostaveb a přístaveb ve
vnitroblocích a pro ochranu prostředí vnitrobloku v pražské památkové rezervaci, dostupné na http://pamatky.praha.eu/public/
65/e1/93/1013429_140342_Metodika_pro_
realizaci_novostaveb_a_pristaveb_ve_vnitroblocich.pdf).
[50] Pokud by se stěžovatel rozhodl povolovat stavby ve vnitroblocích jako v prolukách a nedodržoval by žádné odstupové vzdálenosti mezi stavbami, ze sousedních bytů
orientovaných do vnitrobloku by vznikaly
kobky. Takové byty by byly znehodnoceny,
nemluvě o porušení předpisů na úsecích požární ochrany, bezpečnosti obyvatelstva, hygieny, předpisů o ochraně památek i dalších.
Taková představa je absurdní, a názor stěžovatele je proto neudržitelný.
[50] Pokud by se stěžovatel rozhodl povolovat stavby ve vnitroblocích jako v prolukách a nedodržoval by žádné odstupové vzdálenosti mezi stavbami, ze sousedních bytů
orientovaných do vnitrobloku by vznikaly
kobky. Takové byty by byly znehodnoceny,
nemluvě o porušení předpisů na úsecích požární ochrany, bezpečnosti obyvatelstva, hygieny, předpisů o ochraně památek i dalších.
Taková představa je absurdní, a názor stěžovatele je proto neudržitelný.
[51] Přestože je třeba na jedné straně
chránit stavebníka a jeho práva nabytá v dobré víře, na druhé straně stojí nutnost nápravy
porušení zákona, ke kterému došlo. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud, „[a]rgumentace
stěžovatele případnou právní jistotou jiných
účastníků řízení či správních orgánů je
právně irelevantní, neboť nemůže vycházet
z protiprávního stavu. Případné škody z takové situace vzniklé pak jdou k tíži toho
správního orgánu, který se předmětného jednání dopustil. K námitce stěžovatele, podle
níž je předmětná stavba již po kolaudaci a je
třeba poskytnout ochranu právům nabytým
v dobré víře, lze uvést pouze tolik, že ani zájem na ochraně práv takto nabytých nemůže zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu
správních orgánů v projednávané věci.
Aprobace takového postupu soudem by pak
v podstatě znamenala rezignaci na úlohu
správního soudnictví jako jedné z hlavních
záruk zákonnosti výkonu veřejné správy.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 14. 5. 2008, čj. 3 As 11/2007-92).
[52] K tomu lze pouze doplnit, že správní
orgány mají povinnost řídit se základními zásadami činnosti správních orgánů dle části
první správního řádu. Měly proto v prvé řadě
chránit práva nabytá v dobré víře i oprávněné zájmy osob, jichž se jejich činnost dotýkala
v době, kdy rozhodovaly o vydání stavebního
povolení. Není možné vyhýbat se odstranění
vlastních pochybení s poukazem na dobrou
víru stavebníka, jemuž byla stavba povolena
v jím navrženém rozsahu v důsledku právě
těchto pochybení správního orgánu. Tento
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
V. K. proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti společnosti s ručením omezeným HMG, o umístění a povolení stavby, o kasační stížnosti žalovaného.