28 Cdo 2866/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, IČO: 00007064, se sídlem Praha
7, Nad Štolou 3, 170 34, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Janou
Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kroftova 1, 150 00, o zaplacení
částky 3.930.383,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4, pod sp. zn. 10 C 343/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 28 Co 449/2010-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2009, č. j. 10 C 343/2003-151, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku
3.430.092,50,- Kč společně s v rozhodnutí specifikovaným příslušenstvím (výrok
I.). Ohledně částky 500.291,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky
1.260.282,- Kč od 1. 1. 2007 až do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalovanému
dále uložil, aby státu zaplatil soudní poplatek ve výši 137.200,- Kč a znalečné
ve výši 21.781,- Kč (výroky IV. a V.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se původně domáhala vydání
rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vyklidit nebytové prostory
nacházející se v nemovitosti žalobkyně s tím, že tyto prostory žalobkyně
pronajala společnosti GTH, s. r. o. a ta je posléze se souhlasem žalobkyně dala
do podnájmu žalovanému. Podnájemní vztah se žalovaným byl ukončen k 31. 1. 2003
a společnost GTH, s. r. o., jejíž nájemní vztah se žalobkyní skončil dne 30. 4. 2003, měla vyklizený objekt dne 6. 5. 2003 předat žalobkyni. Žalovaný však
předmětné prostory vyklidit odmítl a nadále je bez právního důvodu užíval. Žalobkyně proto v průběhu řízení rozšířila žalobu rovněž o nárok z titulu
bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného a o zákonný úrok z prodlení. Částečným rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 10 C 343/2003-40, jenž nabyl
právní moci dne 3. 11. 2006, soud prvního stupně žalovanému uložil předmětné
prostory vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni. S ohledem na výše uvedené
soud prvního stupně dospěl k závěru, že v průběhu řízení již bylo zjištěno, že
žalovaný předmětné prostory od 1. 8. 2003 užíval bez právního důvodu, a to i po
vydání částečného rozsudku, až do 15. 11. 2007, kdy byla provedena exekuce. Po
právní stránce tak nárok žalobkyně posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu
§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a
o příslušenství rozhodl podle § 517 odst. 2 obč. zák. Pokud jde o výši
bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku,
jenž určil obvyklou cenu nájmu. Závěry znaleckého posudku potvrdila k dotazu
soudu rovněž Asociace realitních kanceláří. Jelikož žalobkyně za rozhodné
období požadovala vyšší částku, než jakou stanovil znalec, soud prvního stupně
žalobu v částce 500.291,- zamítl. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení soud
prvního stupně považoval podle § 101 obč. zák. za promlčený nárok na zaplacení
úroku z prodlení z částky 1.260.282,- Kč od 1. 1. 2007 až do zaplacení, a proto
žalobu v této částce rovněž zamítl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 26. 1. 2011, č. j. 28 Co 449/2010-215, rozhodnutí soudu prvního stupně
jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ani žalovaný nečinil
spornou skutečnost, že v rozhodné době nebytové prostory žalobkyně užíval a
vyklidil je až po zásahu exekutora.
Odvolací soud rovněž shledal, že obsahu
spisu neodpovídá tvrzení žalovaného, že žalobkyně po něm žalovanou částku
požadovala z titulu náhrady škody za ušlý zisk. Náhradu škody žalobkyně
požadovala původně po společnosti GTH, s. r. o. a po žalovaném se domáhala
vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že i
kdyby žalobkyně žalovanou částku požadovala z titulu náhrady škody, právní
posouzení je věcí soudu a nesprávná právní kvalifikace není důvodem pro
zamítnutí žaloby. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný si musel být
po celou dobu vědom, že za užívání předmětných prostor bude muset žalobkyni
zaplatit, a to částku odpovídající částkám obvyklým za užívání nebytových
prostor v daném místě a čase.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále jen „dovolatel“),
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel tvrdí, že žalobkyně ve svých podáních označila svůj nárok vůči
dovolateli jako náhradu škody za ušlé nájemné. Soud prvního stupně tak o meritu
rozhodl na základě jiné právní kvalifikace, než která byla uvedena v žalobě, a
účastníky řízení přitom podle § 118a o. s. ř. nepoučil o tom, že věc je možné
po právní stránce posoudit jinak. Dovolatel dále s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu uvedl, že výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není –
na rozdíl od vydání bezdůvodného obohacení – určující veličinou pro stanovení
výše ušlého zisku v rámci náhrady škody způsobené protiprávním jednáním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, a ze dne
14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004). Dovolatel proto tvrdí, že žalobkyni
jako pronajímatelce nepřísluší nájemné ve výši, která by přesahovala nájemné
adekvátní pronajímaným prostorám v daném místě a čase, tj. nájemné, které by
žalobkyně byla skutečně schopna sjednat s osobou třetí. Je přitom na žalobkyni
jako pronajímatelce, aby prokázala, že v rozhodné době mohla uzavřít smlouvu o
nájmu nebytových prostor, která by jí zajistila příjem nájemného ve výši
žalované částky, a že k uzavření takové smlouvy nedošlo jen v důsledku
protiprávního jednání dovolatele. Uvedená tvrzení dovolatel označil jako otázku
zásadního právního významu. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje
za věcně správné, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, učinil
správná skutková zjištění z dostatečně obsáhlého důkazního řízení provedeného
před soudem prvního stupně a věc také správně právně posoudil. Z uvedených
důvodů navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto, pokud Nejvyšší soud
neshledá důvody pro jeho odmítnutí. C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o
dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností
dovolání. Jelikož odvolací soud v projednávané věci potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití
hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Ten je v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při úvaze o tom, zda
rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující. K
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 přitom dovolací soud nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel jako otázku zásadního právního významu v podstatě označil výši
žalovaného plnění, kterou podle jeho názoru soudy nižších stupňů určily
nesprávně, neboť vyšly z výše obvyklého nájemného v daném místě a čase, tj. určily ji jako u bezdůvodného obohacení, namísto toho, aby zkoumaly, zda by
žalobkyně, nebýt protiprávního jednání žalovaného, pronajmutím předmětných
prostor skutečně takových příjmů z nájmu dosáhla. Jinými slovy dovolatel tvrdí,
že soudy nižších stupňů nárok uplatněný žalobkyní nesprávně kvalifikovaly jako
nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tato argumentace dovolatele však nemá
oporu ve zjištěných skutkových okolnostech. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, toto obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným
obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
V projednávané věci přitom bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že žalovaný
předmětné prostory v rozhodné době užíval bez právního důvodu, a tuto
skutečnost nečinil spornou ani sám žalovaný. Pokud jde o ocenění majetkového
prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu, touto
otázkou se dovolací soud zabýval již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, usnesení
ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení
spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou
částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na
užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu (tj. nájemné, které
se vytváří na trhu s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky). S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že otázku
předloženou k dovolacímu přezkumu soudy nižších stupňů řešily v souladu s
ustálenou judikaturou. Dovolatelem napadené rozhodnutí tak nemá ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadní právní význam a dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a o. s. ř) dovolání v
souladu s § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu