22 Cdo 1404/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně D. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovaným: 1) P. P., 2) H. P., oběma zastoupeným
Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní 7, o stanovení
povinnosti zdržet se rušení výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené
u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 398/2007, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Co
310/2013-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobkyně náklady
dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Kateřiny Špoulové.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
února 2013, č. j. 13 C 398/2007-143, ve výroku I. zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalovaným zdržet se rušení výkonu práva odpovídajícímu věcnému
břemeni, a to práva cesty přes pozemek parc. č. 709/47, v katastrálním území a
obci K. D. (dále jen ,,předmětný pozemek“), spočívajícím v parkování osobních
automobilů a umisťování překážek. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Co 310/2013-176, výrokem I. rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se rušení
výkonu práva žalobkyně odpovídajícího věcnému břemeni práva chůze a jízdy přes
předmětný pozemek spočívajícím v parkování osobního automobilu na předmětném
pozemku; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výrocích II. a
III. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud nesprávně právně vyložil
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedli, že si nebyli vědomi
skutečnosti, že na předmětném pozemku vázne věcné břemeno, neboť jej žalobkyně
ani její právní předchůdce nevykonávali, dokonce byl na hranici předmětného
pozemku a pozemku žalobkyně postaven plot. Jednání žalobkyně je podle jejich
názoru v rozporu s dobrými mravy, když právní předchůdce žalobkyně na ni
účelově převedl své pozemky během řízení o zrušení věcného břemene. Mají za to,
že žalobkyně vážně poškozuje oprávněné zájmy žalovaných, když právo věcného
břemene nevykonává a ani nepotřebuje. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že s argumenty dovolatelů nesouhlasí. Uvedla, že žalobou uplatněný nárok byl prokázán a odvolací soud věc i správně
právně posoudil. Právo odpovídající věcnému břemeni podle žalobkyně promlčeno
nebylo. Nemohla své právo vykonávat, neboť jí v tom žalovaní úmyslně bránili,
ačkoliv je opakovaně vyzývala ke zdržení se tohoto jednání. K námitce výkonu
práva v rozporu s dobrými mravy uvedla, že bylo na vůli jejího právního
předchůdce, jak se svou nemovitostí v rámci smluvní volnosti naloží. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří
součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k uplatnění nároku na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemenu a
pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. října
2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Uvedené náležitosti dovolání žalobkyně v žádném ohledu nesplňuje, neboť
dovolatelé nevymezují, v čem spatřují přípustnost dovolání. Z odkazu na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je navíc zjevné, že přípustnost
dovolání zakládají na úpravě obsažené v občanském soudním řádu ve znění účinném
do 31. prosince 2012.
Z pohledu úpravy přípustnosti dovolání ve znění občanského soudního řádu
účinného od 1. ledna 2013 se dovolatelé omezují toliko na tvrzení, že odvolací
soud nesprávně vyložil ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., čímž zjevně směřují
toliko k názoru, že odvolací soud dospět k závěru o výkonu práva žalobkyně v
rozporu s dobrými mravy, aniž by jakkoliv v této souvislosti vymezili otázku
přípustnosti dovolání.
Bez ohledu na uvedenou skutečnost však dovolací soud uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu obstojí i z pohledu jím věcně přijatých závěrů o aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud vychází ve vztahu k pojetí dobrých mravů z dlouhodobě ustálených
závěrů soudní praxe, podle které je za dobré mravy třeba pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se
příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou z těchto norem (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod
č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými
mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2084).
Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba
posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení
takové otázky nelze zobecnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým
č. C 3761). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem
svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím
řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp.
zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309).
S těmito východisky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolatelé namítají, že rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy spočívá v
tom, že „původní vlastník převedl jeden z domů a část pozemku 709/40 na
žalobkyni v době probíhajícího sporu účastníků o zrušení věcného břemene, tedy
účelově, aby vyloučil pro sebe nepříznivé rozhodnutí“.
Dovolací soud především konstatuje, že taková skutková zjištění odvolací soud
neučinil; navíc samotný převod nemovitostí, byť i v průběhu soudního řízení,
bez dalšího nic nevypovídá o tom, nakolik by mohl či měl být výkon práva
žalobkyně, která se jako oprávněná osoba z věcného břemene domáhá ochrany práva
odpovídajícího věcnému břemenu, v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelé dále namítají, že „původní vlastník věcné břemeno nevyužíval ani do
podání této žaloby, ani potom, ač k chůzi byl pozemek způsobilý“. Ani ve vztahu
k této námitce není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by měl být založen rozpor
výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy. Dovolací soud především v této
souvislosti předesílá, že podle skutkových zjištění nebylo možné právo
odpovídající věcnému břemenu podle smluvního ujednání realizovat právě proto,
že žalovaní vytvořili překážky výkonu tohoto práva. Nicméně i kdyby tomu tak
nebylo, právo odpovídající věcnému břemenu představuje právo oprávněného osoby
k jeho výkonu a nikoliv povinnost. Dlouhodobá absence výkonu tohoto právě může
být při splnění zákonných podmínek okolností významnou pro úvahu o promlčení
práva odpovídajícího věcnému břemenu, bez dalšího však nemůže být v rozporu s
dobrými mravy požadavek žalobkyně, kterým se realizaci tohoto práva naopak
domáhá, i kdyby tak její právní předchůdce nečinil. Otázkou případného
promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu se ostatně odvolací soud
podrobně zabýval se závěrem, že k promlčení tohoto práva nedošlo a s těmito
závěry dovolatelé žádným způsobem nepolemizují.
Obdobně nemůže rozpor s dobrými mravy bez dalšího založit poukaz dovolatelů na
to, že právnímu předchůdci žalobkyně nabízeli, že odkoupí malý pozemek vedle
svého domu a tam budou své vozidlo parkovat, což ing. F. odmítl a nabízel
žalovaným parkování za úplatu na svých pozemcích. Tato okolnost nic nevypovídá
o tom, že by výkon práva žalobkyně, která se domáhá ochrany práva
odpovídajícího věcnému břemenu, měl být v rozporu s dobrými mravy.
Zcela nedůvodná je ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. námitka
dovolatelů, že výkon práva žalobkyně vážně poškozuje oprávněné zájmy žalovaných
– tj. možnost parkovat osobní vozidlo na svém pozemku.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že s výkonem práva odpovídajícího
věcnému břemenu je vždy pro povinnou osobu spojeno omezení ve výkonu jejích
vlastnických práv. V tom spočívá podstata práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Tuto okolnost však musejí smluvní strany zvažovat při uzavírání smlouvy o
zřízení věcného břemene a jejích podmínkách. Samotný důsledek smluvního
ujednání, jenž se v tomto omezení projevuje, pak bez dalšího nemůže založit
rozpor výkonu práva oprávněné osoby s dobrými mravy.
Jestliže pak konečně dovolatelé poukazují na to, že žalobkyně své právo
nevykonávala řadu let a ani v současné době nevykonává, pak dovolací soud
poukazuje na své závěru výše potud, že v tomto výkonu žalobkyni brání právě
překážky ze strany žalovaných a k promlčení práva odpovídajícího věcnému
břemenu nedošlo.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2014
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda senátu