U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 457 920 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 78/2014,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna
2016, č. j. 20 Co 407/2015-179, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
8. února 2016, č. j. 20 Co 407/2015-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 3. září 2015, č. j. 27 C 78/2014-133, v části, kterou
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 287.100,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); ve zbylé části předmětu řízení –
ohledně požadavku na zaplacení částky 157 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,05 % z této částky za dobu od 21. 3. 2013 do zaplacení – rozsudek změnil tak,
že se žaloba zamítá (výrok II), a současně rozhodl o nákladech řízení vzniklých
účastníkům a státu (výroky III až V rozsudku, ve znění opravného usnesení).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroků pod body I, III a V, podal
žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, proto, že dovoláním
napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.
a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou
vlastnicí pozemků parc. č. 2031/112, parc. č. 2031/212 a parc. č. 2031/130 v
kat. území Ch., obec P., jež jsou dotčeny veřejným užíváním, kdy se žalobkyni
za omezení vlastnického práva (k němuž došlo bez jejího svolení či svolení
jejich právních předchůdců) nedostává od obce náhrady. Tuto náhradu žádá
žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, jehož zaplacení odvolací soud uložil
právě žalovanému, hlavnímu městu Praha, a to jde-li o náhradu za užívání
pozemků (jejich částí) zastavěných místní komunikací, chodníky a parkovištěm
(ve vlastnictví žalovaného), resp. částí, jež s bezprostředně zastavěnými úseky
vytvářejí jeden funkční celek; výši náhrady (jež je žádána za rok 2010) určil
se zřetelem k obvyklé hladině nájemného a jeho cenové regulaci.
Řešení právních otázek, s nimiž je spojeno rozhodnutí o věci samé napadené
dovoláním žalovaného, odpovídá závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, tedy jak v otázce vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve
formě peněžité náhrady, tak i určení povinné osoby k jeho uspokojení, ve sporu
pasivně legitimované. Rozhodnutím odvolacího soudu je přisuzována náhrada za
bezesmluvní užívání pozemků – vymezených částí zastavěných stavbou (místní
komunikací) ve vlastnictví hl. m. Prahy, kdy lze podle ustálené rozhodovací
praxe povinnost k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení připínat právě
k vlastnictví stavby (pozemní komunikace) zatěžující pozemek ve vlastnictví
jiného; okolnost, komu přísluší jejich správa, není rozhodující (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze
dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2542/2009, nebo ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009; z rozhodovací
praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3490/2013, nebo usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/2014). S
žalobkyní odkazovanou judikaturou rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není,
neboť ta se týká určení pasivně legitimovaného subjektu ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení v případech, kdy je předmětem veřejného užívání výlučně
veřejné prostranství – veřejná zeleň v obytné zástavbě; o takový případ – ve
vazbě na konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu, jejichž dovolací přezkum
je vyloučen – v posuzované věci nejde.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz zmiňovaný
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.
10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) je pak i posouzení, že na pozemní komunikace (dálnice,
silnice a místní komunikace) je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné
předměty právních vztahů (rozlišuje-li zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, vlastnictví pozemků pod komunikacemi /s výjimkou komunikace
účelové/ od vlastnictví samotné komunikace). Další dovolatelem kladená otázka o
povaze chodníků postavených na pozemcích žalobkyně – tedy zda jde o součást
místní komunikace (jež je ve vlastnictví žalovaného) či o samostatnou místní
komunikaci ve vlastnictví téhož subjektu (§ 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb.) –
není pro posouzení dané věci (ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení)
zásadní, byť lze v tomto bodě dovolateli přisvědčit, že odvolacím soudem
přijatý závěr (vztahuje-li se snad i k chodníkům, jež místní komunikaci
nelemují) je přinejmenším kontroverzní, stejně tak jako závěr o funkčním
spojení komunikacemi dotčených pozemků s přilehlým dětským hřištěm, kdy jde
však o otázku – a to i se zřetelem na výměru takto dotčeného pozemku ve vztahu
k celku – s významem pro rozhodnutí spíše zanedbatelným, nehledě na to, že
otázka funkční souvislosti pozemků se stavbami je vždy úzce spjata se
skutkovými okolnostmi konkrétní věci a tedy i její řešení je především úkolem
soudů nižších stupňů.
K argumentaci dovolatele, opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu
ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, lze z rozhodovací praxe dovolacího
soudu odkázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4250/2014, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, ovšem též
na pozdější rozhodovací praxi samotného Ústavního soudu, v níž se tento „na
okraj“ vyslovený názor (tedy že vlastníku pozemku, jež je proti své vůli omezen
na svém vlastnickém právu veřejným užíváním, za omezení nepřísluší žádná
náhrada) neprosadil (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11.
2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15,
nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).
K otázce dovolatele, nejde-li v posuzované věci o obcházení restitučních
předpisů, lze rovněž odkázat na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov.
např. nálezy sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, nebo I. ÚS
442/13), reflektovanou i rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 – ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 1. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 238/2013), podle níž nejde o případ obcházení restitučních
předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím
vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak
faktický stav, tedy kdy neměla rozumný důvod se domnívat, že by bylo zapotřebí
domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (např. v situaci,
kdy její vlastnické právo nebylo v rozhodné době zpochybňováno a stalo se tak
až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční).
Zbylé dovolatelem uplatňované námitky, že odvolací soud přezkoumal rozsudek
soudu prvního stupně v situaci, kdy šlo o rozsudek – dle názoru dovolatele –
nepřezkoumatelný, a že přiznal žalobkyni vyšší plnění, než žádala, resp. že tak
učinil na základě jiného skutkového děje, vystihují pak vady řízení, jež nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňují důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
přičemž platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Přes řečené sluší se snad
dodat, že ani tyto dovolatelem uplatněné námitky dovolací soud nesdílí,
nevykazuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně takové deficity, aby je bylo
možno označit za nepřezkoumatelné (tedy jsou-li z jeho odůvodnění seznatelné
důvody, pro které soud takto rozhodl a kdy odůvodnění rozhodnutí, dovolatelem
takto kritizované pro svou nesprávnost, nebránilo tomuto účastníku v tom, aby
proti němu formuloval dovolací důvody; k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí
soudů nižších stupňů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), resp. kdy bylo žalobkyni přiznáno stejné (totiž
peněžité) plnění na základě stejného skutkového základu, a to ve výsledku v
rozsahu nižším než požadovaném žalobou.
Z uvedeného vyplývá, že ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (poměřováno
hledisky v něm uvedenými) dovolání přípustné není.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího
soudu i ve výrocích III a V, tak ve vztahu k těmto výrokům o náhradě nákladů
řízení žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší, nehledě na to, že
těmito dalšími (akcesorickými) výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitých
plněních, jež nepřevyšují částku 50 000 Kč, která z hlediska ustanovení § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř. představuje limitní hranici přípustnosti dovolání (a
kdy peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro
účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské
smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s.
ř., a to ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v
rozhodnutí, jež se /co do „merita“/ takového „vztahu“ nebo takové „věci“
týkalo; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,
sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 5/2014).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu