28 Cdo 311/2019-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
IČ 69797111, se sídlem Praha 2, Řašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému:
ČSS, z. s. – sportovně střelecký klub ČSAD Znojmo, IČ 45671141, se sídlem
Dobšice, Brněnská 308, zastoupený JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem se
sídlem v Novém Šaldorfu –Sedlešovicích 245, o zaplacení 63 968 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 175/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2018,
č. j. 21 Co 275/2017-379, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 960 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Pivovarčíka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 20 C
175/2015-297, potvrzen ve výroku I., jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co
do částky 18 690 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II., v níž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 49 272 Kč s příslušenstvím (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu), a změněn v části výroku II. o zaplacení 45 278 Kč s
příslušenstvím tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výroky III. – V. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka brojila proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž
byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a proti měnícímu
výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Předestřela otázku, zda a do jaké míry je
odvolací soud oprávněn posuzovat pozemek pro účely ocenění dle zákona č.
151/1997 Sb., o oceňování majetku (dále jen „zákon č. 151/1997 Sb.“), jako
pozemek stavební, resp. nestavební, a zasahovat tak do závěrů znaleckého
posudku. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2016, a ze dne 26. 8.
2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015. Mínila, že k rozčlenění pozemků ve smyslu
ustanovení § 9 zákona č. 151/1997 Sb. je třeba odborných znalostí a vědomostí v
oboru stavebnictví, jimiž disponuje znalec a nikoliv soud. Dle mínění
dovolatelky, odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn.
28 Cdo 72/2018, a rozsudek téhož soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo
4712/2016, pak odvolací soud, měl-li za to, že provedené znalecké dokazování
neobjasnilo všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí, nebyl oprávněn sám
přezkoumávat věcnou správnost závěrů znaleckého posudku a nahrazovat je
vlastním názorem, ale měl znalci uložit, aby podal vysvětlení či doplnění
posudku. Dovolatelka rovněž vytýkala, že napadený rozsudek je překvapivý a
nepředvídatelný, neboť odvolací soud účastníkům nezpřístupnil svůj odchylný
názor na kategorizaci pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY pro účely
ocenění jako nestavebního. Dovozovala, že se tím odchýlil od rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a ze dne 27. 9.
2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle
něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného
obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), a která je se
zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i
v poměrech tohoto právního předpisu (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), chápe závazek z
bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se
obohatil, ochuzenému (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či ze dne
20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014). Výše plnění za užívání cizí věci bez
právního důvodu se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který
je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení
tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci
teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený
buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil,
ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1265/2018).
Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva
užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění
prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl (srov. § 2999 odst. 1 o. z., §
458 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka,
která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání
věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle
platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn.
25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
53/2000; ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či ze dne 28. 11. 2007,
sp. zn. 33 Odo 412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným
aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018).
Jestliže tedy odvolací soud při určování výše bezdůvodného obohacení vzniklého
za rok 2014 užíváním dovolatelkou vlastněného pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY (ocenění bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním
pozemků parc. č. XY, XY a XY téhož katastrálního území, zastavěných stavbami
vlastněnými žalovaným, není dovoláním napadeno), tvořícího součást areálu
střelnice, jejíž objekty vlastní žalovaný, vyšel právě z možností využití té
které pozemkové části (západní část pozemku o výměře 4 300 m2 nebyla provozu
střelnice uzpůsobena, střelecký úsek A pro dlouhé zbraně o výměře 7 627 m2
nebyl k provozu střelnice způsobilý z technických důvodů a střelnice mohla být
provozována toliko v úsecích B1 a B2 o výměře 475 m2), nikterak se tím od výše
uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Prostřednictvím polemiky o tom, zda a do jaké míry je odvolací soud oprávněn
posuzovat pozemek pro účely ocenění dle zákona č. 151/1997 Sb. jako pozemek
stavební, resp. nestavební, a zasahovat tak do závěrů znaleckého posudku, pak
dovolatelka zjevně neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na
jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž kritizuje odvolacím
soudem ve vazbě na shora citovanou judikaturu akcentované skutkové závěry o
způsobu využití té které sporné pozemkové části, pro něž, vycházeje z odborných
závěrů znalce Ing. Ladislava Křemečka o sazbách obvyklého nájemného na straně
jedné za tu část areálu, již lze užívat k provozu střelnice, a na straně druhé
za takovou část areálu, jež k danému účelu uzpůsobena není, přistoupil k
vyčíslení bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním sporného pozemku. Platí
přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1.
1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a
dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se současně výše popsaným postupem, při němž, respektuje závěry
znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného za tu kterou část areálu,
stanovil výši vzniklého bezdůvodného obohacení se zřetelem ke způsobu užití
předmětného pozemku vyplývajícímu z ostatních provedených důkazů (viz zejména
místní šetření realizované soudem prvního stupně či fotodokumentace areálu),
nikterak nezpronevěřil ani té judikatuře, dle níž v souvislosti s hodnocením
provedených důkazů soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vypracovaných
znaleckých posudků (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn.
25 Cdo 583/2001, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017), a neodchýlil
se zjevně ani od judikatury předestírané v souvislosti s kritikou závěrů
odvolacího soudu o výši vzniklého bezdůvodného obohacení dovolatelkou (jí
poukazovaná rozhodnutí odvolacím soudem zvolenému postupu očividně
neodporují).
Vytýká-li pak dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a
nepředvídatelné, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto svých námitek
poukazuje na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může
zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci. Odvolací soud totiž při
určování výše vzniklého bezdůvodného obohacení vzal v úvahu skutkové okolnosti,
jež vyšly najevo a byly dokazovány již za řízení před soudem prvního stupně a
jejichž nesprávné vyhodnocení bylo předmětem odvolacích námitek jak dovolatelky
(výtky, že celý areál střelnice je uzamčen a oplocen), tak i žalovaného (poukaz
na nezpůsobilost části pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY k užití
coby střelnice). Zjevně tak nešlo o případ, kdy by odvolací soud z pohledu
předcházejícího řízení posuzoval rozhodovanou věc originálním způsobem, zbavuje
tak účastníky řízení možnosti vůči přijatým závěrům skutkově a právně
argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn.
III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3.
2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo
4706/2010).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když
předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 3 660 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 3690 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 4. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu