25 Cdo 4712/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci
žalobce: PREdistribuce, a. s., IČO: 27376516, se sídlem Praha 5, Svornosti
3199/19a, proti žalovanému: J. Č., zastoupený JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se
sídlem Praha 9, Počernická 3104/27, o 529 476,97 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 123/2010, o dovolání žalobce a žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co 315/2015-244,
ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2016, č. j. 13 Co 315/2015-248,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co
315/2015-244, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2016, č. j. 13 Co
315/2015-248, se ve výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 151 782,50 Kč a v
závislých výrocích II. a VI. o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
do částky 299 966,82 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o odměně ustanovenému zástupci žalovaného. V řízení zjistil,
že při kontrole odběrného místa žalovaného byl dne 3. 2. 2010 zjištěn
neoprávněný odběr elektrické energie, který byl realizován neměřeným třífázovým
odbočením z elektrického vedení, a to minimálně od listopadu 2008 do 3. 2. 2010, přičemž od června 2008 byl odečet prováděn jen odhadem. Podle závěrů
posudku znalce z oboru elektrotechniky a energetiky Ing. Miroslava Smolíka
nebylo možno stanovit skutečně vzniklou škodu, proto znalec postupoval podle
vyhlášky č. 51/2006 Sb. a stanovil škodu ve výši 427 129,26 Kč výpočtem podle §
14 této vyhlášky. Z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a z jeho
doplňku soud zjistil, že neoprávněný odběr byl prokázán synchronním měřením,
skutečnou spotřebu ve sledovaném období se nepodařilo prokázat, kontrola
objektu ohledně vybavení elektrickými spotřebiči nebyla provedena a při
odebrání elektroměru byl zjištěn odběr s příkonem 4,5 kW. Protože skutečnou
spotřebu za celé období neoprávněného odběru nebylo možno určit ani podle
srovnatelného období, soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, uzavřel, že při absenci skutečností, které by mohly
vést k jinému výpočtu, byl použit postup podle § 14 vyhlášky ERÚ č. 51/2006 Sb. a uzavřel, že škoda ve výši 190 667,39 Kč zjištěná revizním znaleckým posudkem
ústavu je řádně odůvodněna a odpovídá i smyslu a účelu použitého předpisu. Značný posun mezi oběma znaleckými posudky je způsoben hlavně rozdílným
přístupem ke zpracování posudku, v dosazení veličin, které výpočet ovlivňují, a
v použití jiného cenového tarifu, přičemž postup znaleckého ústavu je
srozumitelně vysvětlen a jeví se jako nejvhodnější, správný a logický. Proto
žalovanému uložil zaplatit takto zjištěnou škodu ve výši 190 667,39 Kč s
navýšením o daň, náklady na zjištění neoprávněného odběru a za posudek, celkem
229 510,15 Kč. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co 315/2015-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
tak, že žalobu zamítl o další částku 151 782,50 Kč s příslušenstvím, a ohledně
částky 77 728 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok I.), ve výrocích II., IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku IV. o odměně ustanoveného zástupce
žalovaného. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný
neoprávněně zasáhl do trojfázové elektroinstalace před hlavním jističem a
zřídil odběr neměřeného elektrického proudu. Na jedné fázi byl připojen bojler,
na dalších dvou fázích byly připojeny další elektrické spotřebiče, instalaci
skryl a provedl ji tak, aby nebylo možno zjistit množství neměřené elektrické
energie. Zjištěné okolnosti brání tomu, aby byla výše škody stanovena v relaci
s obvyklou spotřebou elektrické energie v době předcházející zjištění
neoprávněného odběru. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze
závěrů revizního posudku ústavu, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně z
údaje o okamžité spotřebě 4,5 kW za hod.
stanovil podle § 14 odst. 2 vyhlášky
č. 51/2006 Sb. spotřebu neměřené elektřiny za 8 hodin denně, tj. 36 kWh/den
namísto znaleckým ústavem uvedené hodnoty 106,42 kWh za den, celkem za 429 dnů,
k tomu připočetl související náklady a daň z přidané hodnoty a dospěl k částce
77 728 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný dovolání. Žalobce napadl rozsudek ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta. Uvedl, že
odvolací soud při stanovení výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně vyložil a na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval § 13 až § 15 vyhlášky ERÚ č. 51/2006 Sb. Dovolatel poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo
3606/2012, sp. zn. 25 Cdo 3394/2014, sp. zn. 25 Cdo 997/2014, sp. zn. 25 Cdo
1589/2013) s tím, že nelze-li určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané
elektřiny podle změřených či jinak prokazatelně zjistitelných údajů a mezi
účastníky nedojde k dohodě, je třeba postupovat dle uvedené vyhlášky. Za otázku
dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje, zda a do jaké
míry je odvolací soud oprávněn dosadit do výpočtového vzorce znaleckého posudku
libovolná data a zasáhnout tak do závěrů znaleckého posudku způsobem, který
učiní závěr znaleckého posudku věcně nesprávným. Tím odvolací soud stanovil
náhradu škody za neoprávněný odběr volnou úvahou bez opory v provedeném
dokazování, jeho přístup k dané problematice byl neodborný, když zvolil postup,
který je ve znaleckém posudku výslovně označen jako nepoužitelný pro odhad
spotřeby za delší období. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání věci
a rozhodnutí. Žalovaný napadl dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu z důvodu
nesprávného právního posouzení výše škody. Namítá, že odvolací soud sice v
souladu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a sp. zn. I. ÚS
668/15 uvedl, že o výši škody musí rozhodnout podle spravedlivého uvážení,
avšak nevzal v potaz spotřebu elektrické energie v předchozích letech a jím
vypočtená částka je mnohem vyšší než platby za předchozí období; podle faktur
za spotřebu elektřiny činil měsíční průměr 762 Kč. Opakuje, že k neměřenému
odběru byl připojen pouze bojler na ohřev teplé vody o příkonu 2 kW, a z odběru
vody je možné zjistit běžnou spotřebu. Domnívá se, že nárok žalobce je důvodný
pouze ve výši 11 000 Kč. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba vyjma částky 11 000 Kč zamítá,
nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce
i žalovaného byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaný
nevymezil právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Přehlíží, že pouze právní námitky jsou
způsobilé založit přípustnost dovolání. Jeho výhrady však směřují vesměs vůči
skutkovým zjištěním soudu prvního a druhého stupně, které zpochybňuje, a
opětovně jako již předtím požaduje stanovit výši náhrady škody podle
fakturovaných plateb za spotřebu elektrického energie za předchozí období,
přičemž zcela pominul důvody, které takový způsob zjišťování škody v jeho
případě vyloučily. Ostatně s touto jeho námitkou se odvolací soud vypořádal s
poukazem na zjištěný zásah do trojfázové elektroinstalace před hlavním jističem
a připojení dalších spotřebičů kromě jím udávaného bojleru; platby za spotřebu
elektrické energie za předchozí období tak nemohou odpovídat skutečné spotřebě
v odběrném místě.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Dovolání žalobce v obou vymezených otázkách se týká postupu při zjišťování výše
náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle prováděcího
předpisu.
Odvolací soud vyšel z naměřené okamžité spotřeby 4,5 kW za hodinu, jež je
uvedena v revizním posudku znaleckého ústavu. Tento údaj pak použil jako základ
pro svůj vlastní výpočet výše škody, když s odkazem na § 14 odst. 2 vyhlášky
51/2006 Sb. uzavřel, že spotřeba 4,5 kW za hodinu činí za 8 hodin, které se
počítají za den, spotřebu elektřiny 36 kWh/den místo znaleckým ústavem uvedené
hodnoty 106,42 kWh za den. Výpočet škody z neoprávněného odběru za 429 dnů
podle vlastního vzorce odvolacího soudu, se zohledněním odlišné ceny elektrické
energie za jednotlivá období, činil v součtu 59 499,40 Kč, k tomu odvolací soud
připočetl náklady na zjištění neoprávněného odběru, náklady na pořízení
fotodokumentace a náklady na ekologickou daň z elektřiny a dospěl k celkové
částce 64 537,40 Kč, kterou zvýšil o DPH, a výslednou částku 77 728 Kč stanovil
jako náhradu za neoprávněný odběr.
Na základě skutkového závěru, že spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny nelze
v daném případě určit podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných
údajů a reálnou výši odběru elektřiny v odběrném místě za celé období jeho
trvání nelze zjistit ani z údajů o spotřebě elektřiny za období předcházející
neoprávněnému odběru, a za situace, že mezi účastníky nedošlo k dohodě, správně
soudy přistoupily ke způsobu stanovení náhrady škody podle shora uvedené
vyhlášky.
Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k
nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné
vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není
postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření,
ustanoví soud znalce. Podle odstavce 2 je-li pochybnost o správnosti posudku
nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení.
Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným
znalcem. Podle odstavce 3 téhož ustanovení ve výjimečných, zvlášť obtížných
případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k
podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní
orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou
činnost.
V daném případě není pochyb o tom, že k posouzení skutečností významných pro
stanovení náhrady za škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny bylo
zapotřebí odborných znalostí a vědomostí; k zodpovězení odborné otázky je
zásadně povolán znalec. Jestliže by provedené znalecké dokazování neobjasnilo
všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí nebo by soud měl pochybnosti o věcné
správnosti znaleckého posudku, nemůže sám přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů a nahradit je vlastním názorem. Soud není vázán znaleckým
posudkem, že by jej musel bez dalšího převzít, ale má možnost znalci uložit,
aby podal vysvětlení, doplnění posudku nebo aby jinak odstranil konkrétní
nedostatky.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem
podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1561/2010). Soud však nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastním názorem.
V dané věci měl soud k dispozici dva posudky k téže otázce, přičemž soud
prvního stupně vycházel ze závěrů revizního znaleckého posudku ústavu, jenž se
vyjádřil i ke správnosti posudku Ing. Miroslava Smolíka. Odvolací soud při
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně však nepostupoval v souladu s § 127
o. s. ř., neboť revizní znalecký posudek ústavu použil pouze jako podklad pro
počátek svého vlastního výpočtu a odborné znalecké výpočty a závěry, rozhodné
pro určení výše způsobené škody, nahradil svým výpočtem z jiných veličin, než
jak bylo postupováno při odborném posouzení. Nejednalo se přitom o zhodnocení
nějakých specifických skutkových okolností na straně dovolatele, které by soudu
umožňovaly v případě úmyslného způsobení škody snížení náhrady, jež byla
odborně vyčíslena postupem podle příslušného právního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení při
řešení otázky výše škody je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř. zrušil v rozsahu napadeném
dovoláním žalobce a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu