25 Cdo 1589/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV-Podmoklech, Teplická
874/8, IČO 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 8 -Karlíně, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému
D. J., IČO 42948461, se sídlem v Opavě – Kateřinkách, Fügnerova 943/5,
zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská
323/6, o 1.035.158,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 42 Cm 28/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 17. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 183/2012-257, ve znění
opravného usnesení ze dne 2. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 183/2012-270, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2012, č. j. 1 Cmo
183/2012-257, ve znění opravného usnesení ze dne 2. ledna 2013, č. j. 1 Cmo
183/2012-270, se s výjimkou výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 42 Cm
28/2010-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 663.828,25
Kč s úrokem z prodlení s tím, že v částce 623.357,- Kč je žalovaný povinen
plnit společně a nerozdílně s H. M., zavázaným k náhradě škody rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 35 T 2/2010, ve spojení
s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, č. j. 3 To
17/2011-2436, dále žalobu co do částky 371.330,25 Kč s úrokem z prodlení zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne
1. 10. 2004 smlouvu na dodávku elektřiny se Severomoravskou energetikou, a. s.,
právním předchůdcem žalobkyně. V období od 30. 9. 2004 do 8. 2. 2008 minimálně
jednou ročně odsouzený H. M. po předchozí dohodě se žalovaným v jeho odběrném
místě mechanicky nedovoleně snižoval údaje o odběru el. energie změnou polohy
čísel číselníků, a to po odstranění plomb a sejmutí krytů elektroměrů a při
následném nasazení krytů a nahrazení plomb falzifikáty. Dne 24. 4. 2008 bylo
pracovníky ČEZ Měření s. r. o. zjištěno, že na levé straně krycího plechu
rozvaděče je umístěna falešná plomba, na pravé straně plomba zcela chyběla a i
na elektroměru byla falsa úředních značek a byly provedeny zásahy do číselníku
elektroměru. Žalovaný uhradil za spotřebu elektrické energie za období od 11.
2. 2005 do 24. 4. 2008 celkem částku 371.330,25 Kč. Soud věc posoudil podle §
51 zákona č. 458/2000 Sb. a § 135 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že na
odběrném místě žalovaného došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie ve
smyslu § 51 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., což vyplynulo jednak z
pravomocného trestního rozsudku a jednak z důkazů provedených v řízení.
Neoprávněný odběr trval minimálně od 11. 2. 2005 do 24. 4. 2008 a výpočtem
podle § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. soud stanovil výši škody v
částce 1.035.158,50 Kč, neboť výši škody (množství neoprávněně odebrané el.
energie) nebylo možno zjistit na základě prokazatelných údajů a nedošlo ani k
dohodě se žalovaným ohledně výše škody. O platby, které žalovaný uhradil za
odběr elektrické energie po dobu neoprávněného odběru, soud snížil jeho
platební povinnost.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17.
prosince 2012, č. j. 1 Cmo 183/2012-257, ve znění opravného usnesení ze dne 2.
ledna 2013, č. j. 1 Cmo 183/2012-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku
371.330,25 Kč s úrokem z prodlení společně a nerozdílně s H. M., ve vyhovujícím
výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením uplatněného nároku. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dovodil, že základ a výši nároku
nelze v daném případě posuzovat podle § 420 obč. zák., neboť je upravena
speciálním právním předpisem, jímž je zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon,
vztah mezi účastníky byl založen smlouvou a výpočet výše škody je upraven
zvláštním právním předpisem, nelze proto použít ani ustanovení o bezdůvodném
obohacení. Neoprávněný odběr el. energie byl prokázán a námitky žalovaného
proti vlastní odpovědnosti byly vyvráceny i znaleckým dokazováním v trestním
řízení. Pochybení krajského soudu odvolací soud shledal ohledně plateb
žalovaného za el. energii v celkové výši 371.330,25 Kč, neboť soud v tomto
směru připustil důkazy v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Řízení bylo
podle § 118b o. s. ř. ze zákona koncentrováno, o koncentraci řízení byli
účastníci řádně poučeni v předvolání k prvnímu jednání, takže tvrdit rozhodné
skutečnosti a navrhovat důkazy bylo možno pouze do skončení prvního jednání,
avšak v rozporu s tím krajský soud provedl důkazy o platbách žalovaného, které
byly soudu předloženy až po skončení prvního jednání. V každém případě však
nebylo by možno platby započíst z důvodu, že platby přijal subjekt odlišný od
žalobkyně, fiktivní škoda byla ostatně stanovena jako škoda minimální, když z
výsledků trestního řízení vyplývá, že škoda byla ve skutečnosti rozsáhlejší.
Tento rozsudek napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním. Zásadní
význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky charakteru náhrady škody
upravené energetickým zákonem, otázky přípustnosti absolutní odpovědnosti za
škodu bez možnosti liberace, otázky, zda lze výzvu k jednání považovat za pokus
o smír, zda dodavatel elektrické energie nese důkazní břemeno o tom, že není
možno zjistit skutečnou škodu, v kterých případech dodavatel není povinen
skutečnou škodu zjišťovat, a zda od vyúčtované náhrady škody se mají odečíst
platby za dodávky el. energie, a dále procesní otázky §§ 122, 125, 126, 132 a
135 o. s. ř. ve vztahu k hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že skutečně vzniklá
škoda se má stanovit na základě změřených nebo jinak zjištěných prokazatelných
údajů o neoprávněném odběru elektřiny, a namítá, že pouhým prohlášením
dodavatele, že zjištění skutečné škody není možné, nastoupil výpočet škody,
který je pro dodavatele výhodnější, a za protiústavní považuje, že ustanovení
vyhlášky č. 51/2006 Sb. umožňují dodavateli rozhodnout o tom, jakým způsobem
bude škoda vyčíslena. Rovněž protiústavní je právní úprava absolutní
odpovědnosti za škodu, která v jeho případě nemůže být uplatněna, když byl
zjištěn pachatel, který s měřícím zařízením manipuloval. Domnívá se, že k
manipulaci s měřicím zařízením mohlo dojít i před 1. 10. 2004, kdy uzavřel
smlouvu o dodávce el. energie, přičemž pro laika je nezjistitelné, zda do
zařízení bylo či nebylo zasahováno. Je přesvědčen, že ke kontrole u něj došlo
na udání. Poukazuje na čl. 29 směrnice č. 2006/32/ES, z níž dovozuje, že bylo
povinností odečítačů spotřeby el. energie hlásit nesrovnalosti nejen
dodavateli, ale také odběrateli. Nesouhlasí s tím, že by ignoroval návrhy
žalobce na mimosoudní vyřešení, neboť výzva žalobkyně k jednání nebyla
kvalifikovaným pokusem o smír a žádnou konkrétní nabídku na uzavření dohody ve
smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 51/2006 Sb. od ní neobdržel. Tato vyhláška
preferuje zjištění skutečné škody, dovolatel nabízel pracovníkům žalobkyně
prohlídku el. spotřebičů v odběrném místě, avšak oni se nepokusili o zjištění
skutečné škody. Zdůrazňuje, že důkazní břemeno o tom, že zjištění skutečné
škody není možné, stíhá žalobkyni, a namítá, že odvolací soud nezohlednil jeho
platby za dodávku el. energie ve výši 371.330,25 Kč, ačkoliv s ohledem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 127/2003 a sp. zn. 25 Cdo 916/2005
neměl být v tomto rozsahu nárok žalobkyni přiznán. Soudům dále vytýká, že
pominuly některé jím navržené důkazy a že nesprávně uvažovaly o vázanosti
trestním rozhodnutím ve smyslu § 135 o. s. ř., když trestní řízení nebylo
vedeno proti němu. Dále zpochybňuje zjištění o době trvání neoprávněného odběru
a namítá, že údaje v trestním rozsudku o době mezi 30. 9. 2004 a 8. 2. 2008,
kdy probíhaly každoročně zásahy do elektroměru, nejsou dostatečně určité a že
žalobce měl proto postupovat podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 51/2006 Sb. tak, že
neoprávněný odběr trval ode dne následujícího po provedení posledního
pravidelného odečtu do dne zjištění neoprávněného odběru.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odebraná el. energie se
bez řádného měřidla nedá zpětně změřit a k výpočtu skutečně odebrané el.
energie by musely být známy přesné údaje o užívaných spotřebičích, jejich
příkonu a doby užívání, a nelze vycházet ani z historie spotřeby el. energie,
která je zkreslena opakovanými zásahy do elektroměru. Výpočtem dle vyhlášky
není stanovena maximální možná škoda, denní doba využití je snížena na 8 hodin
a hodnota odebíraného příkonu na 60 %. Za neoprávněný odběr nese odběratel
odpovědnost podle § 51 odst. 1 a 2 zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění účinném do
3. 7. 2009), což vyplývá i z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V daném
případě se elektroměr nacházel v objektu dovolatele a byl uzamčen, klíč měl
pouze dovolatel a po výměně elektroměru se spotřeba výrazně zvýšila. K
zaplaceným zálohám nelze přihlížet po koncentraci řízení. Dovolatelem
předložené otázky nepovažuje za otázky nové, judikaturou neřešené. Žalobkyně
navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v rozsahu, ve kterém je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné, ve zbylém rozsahu
pak není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 17. prosince 2012,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 371.330,25 Kč s úrokem z prodlení, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V tomto rozsahu shledal dovolací soud dovolání důvodným jak v otázce
koncentrace řízení, tak v otázce započtení zaplacených částek.
Jak vyplývá z obsahu spisu, první jednání ve věci se konalo dne 1. 2. 2012,
tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. se v projednávané věci
řídí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 8. 2012 (o. s. ř.).
Podle této úpravy o. s. ř. z ustanovení § 118a odst. 1 a 2 vyplývá, že poté, co
nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné
skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených
zákonem, jinak soud k jejich tvrzením a k návrhům na důkazy nepřihlíží. V tzv.
sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, povinnost
tvrzení a důkazní zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru, a
proto také na obě strany sporu dopadají povinnost tvrzení a důkazní povinnost
odlišně. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno jsou pak určující pro vymezení, vůči
které ze stran sporu a o čem nastává tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s.
ř. Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, (nejde-li o výjimky
stanovené zákonem) účastníci nemohou uvádět jen ty rozhodné skutečnosti o věci
samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a nemohou
označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv.
koncentrace řízení však nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení
protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se
vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaný pod
číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá z protokolu o prvním jednání ve věci samé ze dne 1. 2. 2012 (č. l.
121 a násl.), zástupce žalovaného v jeho prospěch již při tomto jednání
poukazoval na zaplacené pravidelné zálohy za odběr el. energie, k započtení
zaplacených záloh na uplatněný nárok na náhradu škody se vyjádřil i zástupce
žalobkyně a při tomto jednání byl rovněž proveden důkaz fakturami var. s.
4252568201, 4252568202, 4252568203 a 4252568204, z nichž výše záloh vyplývá.
Nelze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že soud prvního stupně k těmto tvrzením
a důkazům přihlédl v rozporu se zásadou koncentrace řízení.
Ani právní závěry odvolacího soudu ohledně započtení plateb, které žalovaný za
el. energii v příslušném období zaplatil, nejsou správné.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že poskytl-li odběratel
dodavateli platby za účelem úhrady (byť chybně) naměřené spotřeby elektřiny v
daném období, tyto platby se odečítají od vyčíslené náhrady škody. Nelze
připustit situaci, aby se dodavateli v případě, že odběratel hradil platby za
měřenou spotřebu, dostalo o tyto platby více, než v případě, kdy odběratel
ničeho neuhradil. Uvedený závěr obstojí i za situace, kdy příjemce plateb za
naměřenou spotřebovanou elektřinu (dodavatel) je odlišný od příjemce náhrady za
neoprávněný odběr (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011,
sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2617/2010, a ze
dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1364/2014).
Jak vyplývá z uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není správné. Nejvyšší soud
proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení na toto rozhodnutí obsahově navazujícím zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první
o. s. ř.).
V rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem
odvolacího soudu, se přípustnost dovolání řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. Dovolání je přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam, tedy zejména řeší-li právní otázku dosud v
rozhodování dovolacího soudu neřešenou nebo soudy rozdílně rozhodovanou, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka předložená dovolatelem k posouzení, zda objektivní odpovědnost
za neoprávněný odběr elektřiny upravená v zákoně č. 458/2000 Sb. a vyhlášce č.
51/2006 Sb., je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, byla již
vyřešena rozhodnutími Ústavního soudu, který neshledal protiústavnost uvedené
právní úpravy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn.
Pl. ÚS 29/13). Nejedná se tedy o otázku zásadního významu, neboť byla odvolacím
soudem vyřešena v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Ani ostatní otázky v dovolání nenaplňují zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Otázka aplikace ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody na nárok
dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody vzniklé neoprávněným odběrem
el. energie byla dovolacím soudem řešena v řadě rozhodnutí (např. rozhodnutí ze
dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, dále ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25
Cdo 3606/2012, ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, nebo ze dne 30. 8.
2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009). Nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr
elektřiny se řídí podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
který je zvláštním právním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku, a podle
vyhlášky jej provádějící, která vychází ze zásady, že výše škody se stanoví
výpočtem zde uvedeným, pokud nelze výši škody zjistit měřením nebo z jinak
zjištěných prokazatelných údajů o neoprávněném odběru a nedošlo ani k dohodě
mezi odběratelem a dodavatelem. Obecná ustanovení občanského zákoníku o náhradě
skutečné škody nelze proto na předmětný nárok aplikovat; ostatně ani
energetický zákon o náhradě skutečné škody ve smyslu § 442 obč. zák. nehovoří.
Na základě skutkového závěru, že celkovou spotřebu neoprávněně odebírané
elektřiny v předmětném období a vyčíslení náhrady škody nelze v daném případě
určit ani podle změřených hodnot ani podle jiných prokazatelně zjistitelných
údajů o neoprávněném odběru, a protože mezi účastníky nedošlo ani dodatečně k
dohodě o výši náhrady, byl po zjištění všech relevantních skutečností použit
výpočet uvedený ve vyhlášce pro určení náhrady. Právní názor odvolacího soudu
na způsob stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny podle §
51 energetického zákona a § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je plně v souladu s
judikaturou dovolacího soudu, a není ani důvod, aby otázka aplikace vyhlášky č.
51/2006 Sb. byla v tomto případě posouzena jinak (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze dne 14. 12.
2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 4024, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009, a ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2476/2014).
Pokud dovolatel namítá, že v jeho případě mohl být zvolen jiný postup ke
zjištění výše škody, kdyby byla provedena kontrola spotřebičů v jeho zařízení,
napadá vlastně hodnocení důkazů a skutkové závěry, jež jsou zpochybnitelné
pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že
skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento
dovolací důvod však není v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 237 odst. 3
in fine o. s. ř.). To se týká i dalších námitek ohledně prokázání skutkových
okolností (délka doby, po jakou neoprávněný odběr trval, že neoprávněný odběr v
odběrním místě žalovaného byl prokázán apod.).
Protože k žádné dohodě účastníků o výši náhrady nedošlo a s ohledem na postoj
žalovaného zřejmě ani dojít nemohlo, nemá z hlediska posouzení nároku podle
energetického zákona zásadní právní význam ani vznesená otázka, zda výzvu k
jednání ze strany žalobkyně lze považovat za pokus o smír. Uzavření dohody je
totiž věcí smluvní volnosti obou smluvních stran a předložení návrhu takové
dohody dodavatelem není podle zákona předpokladem pro stanovení výše náhrady
výpočtem uvedeným ve vyhlášce (§ 14).
Nedůvodně pak dovolatel namítá, že soud namísto provádění důkazů převzal s
odkazem na § 135 o. s. ř. výrok trestního rozsudku, jímž byl H. M. uznán
vinným. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
který své skutkové závěry učinil na základě řady důkazů, jimiž byl zásah do
měřícího zařízení i neoprávněný odběr elektřiny prokázán. Vzhledem k tomu
otázka rozsahu vázanosti soudu výrokem trestního rozsudku podle § 135 o. s. ř.
není v dané věci otázkou zásadního významu. Ostatně odvolací soud ze skutkové
věty trestního rozsudku čerpal pouze skutkové okolnosti týkající se
neoprávněného odběru elektřiny.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání v tomto rozsahu
tedy není přípustné a Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím
soudem bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu