28 Cdo 1364/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. S. P.,
zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U
Demartinky 1, proti žalované PREdistribuce, a. s., IČ 273 76 516, se sídlem v
Praze 5, Svornosti 3199/19a, o zaplacení 85.564,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 73/2011, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 35 Co
428/2013-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
5.856,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Filipa Svobody do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
částky ve výši 394.724,92 Kč s příslušenstvím, a pod výrokem II. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná při kontrole
odhalila v odběrném místě evidovaném na jméno žalobce neoprávněný odběr
elektrické energie. Žalobce posléze žalované uhradil částku vyčíslenou v
souladu s § 51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický
zákon), ve znění účinném do 3. 7. 2009 (dále jen „energetický zákon“), a
vyhláškou č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve
znění účinném do 31. 3. 2010 (dále jen „vyhláška č. 51/2006 Sb.“). Soud prvního
stupně z tvrzení žalobce dovodil, že se domáhá vydání částky, kterou uhradil
žalované jako náhradu škody, zvýšené o platby, jež v rozhodném období platil za
odebranou elektřinu, a snížené o předpokládanou výši skutečné spotřeby
elektrické energie v odběrném místě, jako bezdůvodného obohacení vzniklého
plněním bez právního důvodu. Soud nicméně nepřisvědčil žalobci v tom, že by
výše náhrady škody byla žalovanou vyčíslena chybně, a neměl za prokázané ani
žalobcovo tvrzení, že uhrazení částky požadované žalovanou bylo ovlivněno
obavou z podání trestního oznámení; nedospěl tedy k závěru, že by na straně
žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 35 Co 428/2013-121, k
odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že
žalované uložil zaplatit žalobci částku 85.564,- Kč s příslušenstvím, jinak jej
v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, z nějž vyplývá, že poskytl-li
odběratel dodavateli platby za účelem úhrady (byť chybně) naměřené spotřeby
elektřiny, je nutné tyto platby odečíst od vyčíslené náhrady škody; v opačném
případě by byl neoprávněně zvýhodněn ten odběratel, který by dodavateli žádnou
částku za měřenou elektřinu neuhradil. Odvolací soud rovněž poukázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2546/2012, dle nějž
lze předešlé judikatorní závěry uplatnit i v situaci, kdy distributor elektřiny
a obchodník s elektřinou jsou osoby rozdílné. Žalované proto uložil vydat
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu ve výši úhrad placených
žalobcem za měřený odběr elektřiny. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu toliko proti té části rozsudku,
jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) podala žalovaná dovolání, jehož
důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Namítá
především neadekvátní odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, který se zabýval povinností k
náhradě škody vzniklé neoprávněným odběrem elektřiny podle § 51 odst. 1 písm. f) bodu 1. a 3. energetického zákona, zatímco v projednávané věci se jednalo o
neoprávněný odběr elektřiny dle § 51 odst. 1 písm.
e) energetického zákona,
jelikož nedošlo k neoprávněnému zásahu do měřícího zařízení, ale k
neoprávněnému odběru elektřiny z části zařízení, jíž prochází neměřená
elektřina. Náhrada škody tedy nepředstavuje v tomto případě platbu za množství
elektřiny, které nemohlo být změřeno v důsledku poškození měřícího zařízení,
ale množství elektřiny odebrané mimo měřenou spotřebu prostřednictvím
samostatného napojení. Dle dovolatelky není tudíž namístě od náhrady škody
stanovené v souladu s vyhláškou č. 51/2006 Sb. odečíst spotřebu elektřiny
zaznamenanou měřícím zařízením, jelikož neoprávněný odběr neměřené elektřiny
nemohl ovlivnit odběr elektřiny řádně změřené a fakturované, a naopak. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že povinnost žalobce k úhradě škody způsobené
neoprávněným odběrem elektřiny vznikla z porušení právní povinnosti vyplývající
z § 51 odst. 2 energetického zákona. Oproti tomu právním důvodem úhrady částky,
již odvolací soud uložil žalované zaplatit, byl smluvní závazek žalobce ze
smlouvy o dodávce elektřiny ve vztahu k držiteli licence pro obchod s
elektřinou. Plnění poskytovaná žalobcem na základě dané smlouvy tedy byla
poskytována nejen z jiného právního titulu, ale rovněž subjektu odlišnému od
žalované. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce za podstatu sporu označuje to, zda v
případě, kdy se v nemovitosti nachází dva okruhy, jeden měřený a druhý
neměřený, je namístě při vyčíslení škody způsobené neoprávněným odběrem
přihlédnout k úhradám za energii odebíranou z měřeného okruhu. Opačně od
dovolatelky žalobce vyjádřil názor, že rozdíl mezi odběrem prostřednictvím
přípojky s poškozeným měřícím zařízením a odběrem před měřícím zařízením je
nevýznamný. Podle výkladu žalované by totiž při neoprávněném odběru elektřiny
přípojkou bez měřícího zařízení neměla být zohledněna naměřená a uhrazená
spotřeba energie v odběrném místě, zatímco v případě odběru zcela stejného
množství energie v témže objektu přes poškozené měřící zařízení by se na
uhrazené množství řádně odebrané energie hledět mělo. Argumentaci dovolatelky,
která takto zakládá ničím neodůvodněnou nerovnost mezi případy neoprávněného
odběru elektřiny, proto žalobce pokládá za nelogickou a Nejvyššímu soudu
navrhuje její dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud nemá za to, že by napadený rozsudek spočíval na otázce hmotného
nebo procesního práva, o níž citované ustanovení hovoří. Dovolatelčina klíčová námitka tkví v poukazu na skutečnost, že neoprávněný
odběr elektřiny v odběrném místě žalobce naplnil skutkovou podstatu § 51 odst. 1 písm. e) energetického zákona (odběr z té části zařízení, kterou prochází
neměřená elektřina), odvolací soud však odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu
vztahující se k neoprávněnému odběru elektřiny podle § 51 odst. 1 písm. f)
energetického zákona (odběr měřený nefungujícím či porušeným měřícím
zařízením). Dovolací soud však s ohledem na okolnosti případu nespatřuje mezi
vytčenými právními kvalifikacemi podstatnou odlišnost, jež by uplatnění závěrů
dovolacího soudu vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011,
sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2617/2010, vylučovala. Jak v případě neoprávněného odběru elektřiny
připojením s dysfunkčním měřícím zařízením, tak při neoprávněném odběru
elektřiny, který měřící zařízení zcela obchází, platí, že náhradu škody takovým
odběrem způsobené je nutno pojímat jako platbu za celkovou spotřebu elektřiny
uskutečněnou v daném období. Úhrada vypočtená v souladu s § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. v sobě tedy zahrnuje plnění nejen za elektřinu odebranou v odběrném
místě neoprávněně, nýbrž i za měřenou elektřinu odebíranou v daném objektu po
právu. Částky žalobcem poskytované coby úplaty za měřenou elektřinu odebíranou
v tomtéž období je třeba po nahrazení takto vyčíslené škody způsobené
neoprávněným odběrem elektřiny považovat za plnění bez právního důvodu ve
smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů. S ohledem na právě uvedené nemůže uspět ani námitka dovolatelky týkající se
odlišnosti subjektu oprávněného k náhradě škody při neoprávněném odběru
elektřiny (provozovatel distribuční sítě) a subjektu, který přijímal úhrady za
elektřinu řádně odebranou v odběrném místě (obchodník s elektřinou). Dovolací
soud nevidí důvod jakkoli se odchýlit od svého názoru zaujatého v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2546/2012, a musí tudíž
zopakovat, že teze o vztahu náhrady škody vzniklé neoprávněným odběrem
elektřiny a úhrad placených za měřenou elektřinu odebíranou v témže odběrném
místě lze uplatnit i v situaci, kdy distributorem elektřiny a obchodníkem s
elektřinou jsou osoby rozdílné.
Rozdělení úloh spojených s realizací podnikání
spočívajícího v poskytování dodávek elektrické energie konečným zákazníkům mezi
provozovatele distribuční sítě a obchodníka s elektřinou totiž nemůže za daných
okolností jít k tíži zákazníka, jehož právní postavení ve smyslu dotčené
judikatury musí být zachováno i v situaci, kdy provozovatelem distribuční sítě
a obchodníkem s elektřinou není totožná osoba. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka nepředestřela
žádnou otázku, jež by mohla založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř., a proto přistoupil podle § 243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly
žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s
ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu
srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.540,- Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,-
Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 %
DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 5.856,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.