28 Cdo 2546/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve
věci žalobkyně EB Cenová Agentura s. r. o., IČ: 25377493, se sídlem
Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 86, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou,
advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, proti žalované
ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, o
zaplacení 170.187,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 27 C 43/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 55 Co 457/2011-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 27. 4. 2011, č. j. 27 C 43/2010-46, jímž bylo žalované uloženo,
aby žalobkyni zaplatila 170.187,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení
(výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě sjednané smlouvy
dodávala žalobkyni elektrickou energii do dvou odběrných míst na adrese
Ostrava, 28. října 1810/86. Z důvodu nedovolených zásahů do elektroměrů přitom
v období od 23. 11. 2006 do 16. 5. 2007 došlo k neoprávněnému odběru elektřiny,
za který žalobkyně obchodní společnosti ČEZ Distribuce a.s., coby provozovateli
distribuční soustavy, ve smyslu ustanovení § 51 odst. 2 věty druhé zákona č.
458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do
3. 7. 2009, dále jen – „energetický zákon“, a ustanovení § 14 vyhlášky č.
51/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen – „vyhláška č. 51/2006
Sb.“) zaplatila náhradu škody v celkové výši 274.862,- Kč (bez připočtení
nákladů na nápravu následků neoprávněného odběru). Následně žalobkyně za období
od 24. 11. 2006 do 16. 5. 2007 zaplatila žalované (prodejci elektrické energie)
za skutečně odebranou (naměřenou) elektrickou energii též cenu v celkové výši
170.187,75 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud,
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo
3287/2009, dovodil, že v náhradě škody určené podle ustanovení § 51 odst. 2
věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením § 14 vyhlášky č.
51/2006 Sb. je již obsažena i úhrada ceny za skutečný odběr elektrické energie.
Jestliže tedy žalobkyně za totéž období uhradila jak škodu určenou podle
ustanovení § 51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s
ustanovením § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., tak i cenu za skutečně odebranou
(naměřenou) elektrickou energii, představuje úhrada ceny skutečně odebrané
elektrické energie bezdůvodné obohacení získané plněním poskytnutým bez
právního důvodu (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Odvolací soud proto žalobě o
vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v ceně vyplacené žalované za
elektrickou energii odebranou v období od 24. 11. 2006 do 16. 5. 2007 ve výši
170.187,75 Kč zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Konkrétně namítala, že elektrická energie, za níž jí žalobkyně uhradila
sjednanou cenu, byla v předmětném období skutečně odebrána. Zaplacená cena byla
tudíž plněním přijatým na základě smluvního vztahu účastnic řízení a bezdůvodné
obohacení tak nepředstavuje. Dovolatelka zpochybňovala též závěr odvolacího
soudu, dle kterého je úhrada ceny za skutečně odebranou elektrickou energii
obsažena již ve výši škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny určené
podle ustanovení § 51 energetického zákona. Vysvětlovala přitom, že zatímco
odpovědnost za ztrátu elektřiny nese provozovatel distribuční soustavy, který
má též nárok na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem, nárok na úhradu
ceny za skutečně odebranou elektřinu náleží žalované, coby držiteli licence na
obchod s elektřinou. Upozornila taktéž na okolnost, že vyhláška č. 51/2006 Sb.,
dle níž se určuje výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie,
platby zákazníka za skutečně odebranou elektrickou energii nezohledňuje, i na
skutečnost, že výpočet náhrady škody je toliko fiktivní, zatímco výše ceny za
odebranou elektřinu se různí v závislosti na obsahu smlouvy. Uvedla rovněž, že
ve smyslu vyhlášky č. 51/2006 Sb. se při výpočtu náhrady škody nevychází z
technicky nejvyššího možného odběru. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů
nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) jednající pověřeným zaměstnancem majícím
právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Směřuje-li dovolání žalované výslovně též proti nákladovému výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, nezbývá než uvést, že dovolání proti nákladovému výroku
rozsudku odvolacího soudu přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že v náhradě škody, způsobené
dodavateli odběratelem v důsledku neoprávněného odběru elektrické energie,
určené podle ustanovení § 51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení
s ustanovením § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je již obsažena i úhrada ceny za
skutečný odběr elektrické energie. Žalobkyně, která za totéž období uhradila
jak škodu určenou podle ustanovení § 51 odst. 2 věty druhé energetického zákona
ve spojení s ustanovením § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., tak i cenu za skutečně
odebranou elektrickou energii, má tudíž vůči žalované, které byla cena
uhrazena, nárok na její vrácení, neboť jde o bezdůvodné obohacení získané
plněním poskytnutým bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.).
Otázkou právní povahy náhrady škody způsobené odběratelem dodavateli v důsledku
neoprávněného odběru elektřiny se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již
zabýval. Dospěl přitom k závěru, že náhrada této škody se neřídí obecnými
ustanoveními soukromoprávních předpisů o náhradě skutečné škody a ušlého zisku,
nýbrž se stanoví podle zvláštních právních předpisů (energetický zákon,
vyhláška č. 51/2006 Sb.), které jsou ve vztahu k občanskému zákoníku normou
speciální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25
Cdo 2768/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
4271, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo
916/2005, či ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008). V rozsudku ze dne
28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5302/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že situace,
kdy odběratel neposkytne dodavateli náhradu škody za neoprávněný odběr
elektřiny, je obdobná situaci, kdy odběratel poruší platební povinnost
vyplývající z výsledků vyhodnocení a zúčtování skutečného odběru elektřiny.
Vyčíslená náhrada škody je totiž platbou za „skutečný odběr“, nelze-li jeho
výši pro protiprávní zásah do měřícího přístroje reálně určit. Na základě
uvedených východisek dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2011, sp.
zn. 33 Cdo 3287/2009, konečně k závěru, že náhradu škody vyčíslenou podle
ustanovení § 51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s
ustanovením § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je třeba pojímat jako platbu za
celkovou spotřebu elektřiny uskutečněnou v daném období. Jelikož její skutečný
stav v důsledku protiprávního zásahu do měřícího zařízení nelze přesně
stanovit, je určen fiktivně postupem upraveným v příslušných právních
předpisech. Platby poskytnuté odběratelem dodavateli za účelem úhrady (byť
chybně) naměřené spotřeby elektřiny v daném období, je tudíž od vyčíslené
náhrady škody třeba odečíst.
V projednávané věci žalobkyně z důvodu neoprávněného zásahu do měřícího
zařízení uhradila za období od 23. 11. 2006 do 16. 5. 2007 provozovateli
distribuční soustavy škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny (§ 51
odst. 1 písm. f/ bod 1 energetického zákona) vypočtenou podle ustanovení § 51
odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením § 14 vyhlášky
č. 51/2006 Sb. v celkové výši 274.862,- Kč (bez připočtení nákladů na nápravu
následků neoprávněného odběru). Ve smyslu ustanovení §§ 13, 14 odst. 4, 15
vyhl. č. 51/2006 Sb. škoda způsobená neoprávněným odběrem elektřiny vzniká
provozovateli přenosové nebo příslušné distribuční soustavy, jímž byla v
posuzované věci obchodní společnost ČEZ Distribuce, a.s., který má pro případ,
kdy skutečně vzniklou škodu nelze stanovit, nárok na náhradu škody vypočtenou
podle ustanovení § 14 vyhl. č. 51/2006 Sb. Jestliže takto stanovená škoda, na
jejíž náhradu má nárok toliko provozovatel distribuční soustavy, v sobě
zahrnuje též platby za skutečný odběr (jak vyplývá z výše citované judikatury),
který ovšem z důvodu neoprávněného zásahu do měřícího zařízení nelze objektivně
změřit, nezbývá než dovodit, že zatímco provozovatel distribuční soustavy má na
plnění ve výši vypočtené podle § 14 vyhl. č. 51/2006 Sb. vůči neoprávněnému
odběrateli dle citovaných právních předpisů nárok, platba poskytnutá za totéž
období obchodníkovi s elektřinou (žalovaná) na základě měření provedeného
zařízením, do něhož bylo neoprávněně zasaženo, představuje již plnění bez
právního důvodu (§ 451 obč. zák.). Obchodník má totiž nárok na úhradu sjednané
ceny elektřiny pouze v rozsahu odběru změřeného měřícím zařízením, do něhož
neoprávněně zasaženo nebylo, eventuálně v rozsahu skutečně odebrané elektřiny,
pokud se podařilo přesně změřit množství elektřiny odebrané neoprávněně a
množství elektřiny skutečně dodané (§ 13 vyhl. č. 51/2006 Sb.). Ačkoliv shora
citovaná judikatura Nejvyššího soudu vychází ze situace, kdy distributorem
elektrické energie i obchodníkem s elektřinou je tatáž osoba, lze přijaté
závěry uplatnit i v situaci, kdy distributorem elektřiny a obchodníkem s
elektřinou jsou osoby rozdílné. Rozdělení úloh spojených s realizací podnikání
spočívajícího v poskytování dodávek elektrické energie konečným zákazníkům mezi
provozovatele distribuční sítě a obchodníka s elektřinou (jakožto právnických
osob vybudovaných často na základě majetkového propojení mezi mateřskou
organizací vykonávající uvedené funkce prostřednictvím dceřiných obchodních
společností - viz. § 25a odst. 1 energetického zákona) totiž nemůže jít za
daných okolností k tíži zákazníka, jehož právní postavení ve smyslu dotčené
judikatury musí být zachováno i v situaci, kdy provozovatelem distribuční sítě
a obchodníkem s elektřinou není totožná osoba. Opačný závěr by v právním
prostředí obligatorního oddělení provozovatelů distribuční soustavy od
obchodníků s elektřinou (§ 25a odst. 1 energetického zákona) vedl k negaci
citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.
Žalobkyni, která za totéž období uhradila provozovateli distribuční soustavy
škodu určenou podle ustanovení § 51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve
spojení s ustanovením § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. a žalovanému obchodníkovi s
elektřinou cenu za její odběr změřený zařízením, do něhož bylo neoprávněně
zasaženo, tudíž vůči straně žalované svědčí nárok na vrácení zaplacené ceny
(vydání majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu - § 451, §
458 odst. 1 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu tak odpovídá ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly
(§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu