U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická
874/8, PSČ 405 02, IČO: 247 29 035, zastoupené JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému I.
B., zastoupenému JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem Nymburk,
Boleslavská třída 137/8, o 348.325,00 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 57/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, č. j. 31 Co 252/2013-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smluvního
vztahu s žalobcem odebíral v letech 2010 a 2011 elektřinu v odběrném místě v
Chotuticích, kde dne 22. 2. 2011 provedli zaměstnanci ČEZ Měření, s.r.o.,
kontrolu měřícího zařízení a zjistili neoprávněný odběr, za dohledu Policie ČR
provedli demontáž měřícího zařízení a po jeho přezkoušení vyplynulo ze
znaleckého posudku, že olověné plomby jsou falzifikáty a na obou číselnících
jsou patrny stopy svědčící o násilném přetočení číselníků. Soud dle ust. § 51
odst. 1 písm. e) bodu 1. a 3. zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, a
ust. § 14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační
soustavě, ve znění účinném do 31. 3. 2011, dovodil, že došlo k neoprávněnému
zásahu do zařízení, a vzhledem k povaze zásahu a k tomu, že odběr žalovaného v
předchozích fakturačních obdobích nebyl konstantní, nelze stanovit skutečně
vzniklou škodu, k dohodě o její náhradě nedošlo, a proto v daném případě
stanovil výši škody za dobu od 23. 4. 2010 do 22. 2.2011 postupem upraveným v
uvedených právních předpisech.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, č.
j. 31 Co 252/2013-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je
povinen zaplatit 272.776 Kč s úrokem z prodlení a že ohledně částky 74.375,40
Kč s úrokem z prodlení se žaloba zamítá, odvolání žalovaného proti zamítavému
výroku odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a s jeho závěrem, že ke stanovení výše škody
způsobené neoprávněným odběrem je třeba v daném případě postupovat podle § 14 a
15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. Po doplnění řízení ohledně ceny elektřiny v r. 2010
a 2011 a po opětovném provedení důkazu fakturou s detailním vyúčtováním dospěl
k závěru, že kromě nepřesnosti při výpočtu výše škody po odečtu částky již
uhrazené je rozhodnutí soudu prvního stupně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Ze změny znění
ust. § 51 zákona č. 458/2000 Sb. provedené zákonem č. 158/2009 Sb. dovozuje, že
by otázka aplikace vyhlášky č. 51/2006 Sb. a objektivní odpovědnost
neoprávněného odběratele elektřiny měla být posouzena jinak, než v dosavadní
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Namítá, že soud prvního stupně měl
postupovat dle ust. § 13 vyhlášky a nikoli dle ust. § 14 vyhlášky, neboť v
řízení byly provedeny důkazy dokládající výši spotřeby elektřiny za období
předcházející neoprávněnému odběru, z nichž lze určit reálnou výši odběru
elektřiny v odběrném místě dovolatele. Namítá, že byl sice prokázán zásah do
elektroměru, nebylo však prokázáno, kdy přesně k zásahu došlo a zda byl
číselník skutečně přetočen nebo pouze mechanicky poškozeno ozubení soukolí, což
má význam pro řešení otázky, zda za tohoto skutkového stavu nelze dospět k
závěru, že již nemůže obstát aplikace příslušných ustanovení energetického
zákona o objektivní odpovědnosti odběratele a aplikace náhradního způsobu
výpočtu výše škody, která je pro žalovaného zjevně nevýhodná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k datu, kdy bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, tj. po
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud
postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále
jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru el. energie podle § 51
odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se nárok
dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr
elektřiny řídí podle tohoto zvláštního právního předpisu a vyhlášky jej
provádějící – vyhláška č. 51/2006 Sb., která (stejně jako nynější vyhláška č.
82/2011 Sb. i vyhláška předcházející - č. 297/2001 Sb.) vychází ze zásady, že
výše škody se stanoví výpočtem stanoveným vyhláškou, pokud nelze výši škody
zjistit měřením nebo z jinak zjištěných prokazatelných údajů o neoprávněném
odběru a nedošlo ani k dohodě mezi odběratelem a dodavatelem.
Na základě skutkového závěru, že celkovou spotřebu neoprávněně odebrané
elektřiny nelze v daném případě určit podle změřených nebo jinak prokazatelně
zjistitelných údajů o neoprávněném odběru, když historie spotřeby elektřiny v
odběrném místě v předchozích obdobích před zjištěním neoprávněného odběru
vykazovala značnou míru nestálosti, čímž se soud prvního stupně řádně zabýval,
a za situace, že mezi účastníky v tomto směru nedošlo ani dodatečně k dohodě,
je právní názor odvolacího soudu na způsob stanovení výše náhrady škody za
neoprávněný odběr elektřiny podle § 51 energetického zákona a § 14 vyhlášky č.
51/2006 Sb. plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze
dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4024, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo
229/2008, nebo ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009). S ohledem na
konkrétní skutkové okolnosti daného případu (odstranění plomb a jejich
nahrazení falzifikáty, zásah do číselníků měřidla) odvolací soud uzavřel, že
nebyly shledány žádné okolnosti, aby ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne
20. září 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, neobstál výklad užitých ustanovení
energetického zákona a prováděcího předpisu, jak jej provedl soud prvního
stupně.
K tomu lze dodat, že aplikací vyhlášky 51/2006 Sb. po změně znění § 51
energetického zákona se ve svém plenárním usnesení ze dne 1. dubna 2014, Pl. ÚS
29/13, zabýval Ústavní soud, který uvedl, že energetický zákon v § 51 odst. 2
stanoví, že se neoprávněný odběr elektřiny z elektrizační soustavy zakazuje, a
ustanovením § 98a odst. 1 písm. a) přenechává způsob výpočtu škody, způsobené
neoprávněným odběrem, prováděcímu předpisu, jímž je konkretizován způsob
náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny s tím, že vyhláška o způsobu
stanovení náhrady škody nemá být aplikována mechanicky, nýbrž je třeba
zohledňovat specifické okolnosti případu a v odůvodněných případech nemusí být
způsob výpočtu dle vyhlášky paušálně akceptován; neshledal však neústavním
stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr podle právní úpravy účinné do
3. 7. 2009.
Vzhledem k tomu, že určení objemu celkové spotřeby elektřiny a vyčíslení
náhrady škody na základě změřených nebo jinak prokazatelně zjištěných údajů o
neoprávněném odběru nebylo v daném případě podle skutkových zjištění možné, byl
po zjištění všech relevantních skutečností použit výpočet uvedený ve vyhlášce
pro určení náhrady. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že způsob výpočtu výše
škody měl na základě konkrétních skutkových zjištění posoudit jinak, a není ani
důvod, aby otázka aplikace vyhlášky č. 51/2006 Sb. byla v tomto případě
posouzena jinak.
Pokud dovolatel namítá, že z provedených důkazů lze učinit závěr, že v jeho
případě lze postupovat podle § 13 vyhlášky č. 51/2006 Sb., brojí vlastně proti
hodnocení důkazů soudem a proti jeho skutkovým závěrům, avšak skutkové otázky
nemohou být napadeny žádným dovolacím důvodem (srov. § 237 o. s. ř. a např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4151/2011).
Dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší
soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu