zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63,
proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 255.960
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C
154/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. dubna 2017, č. j. 23 Co 470/2016-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.664,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Hrbka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 41 C 154/2014-190,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni shora uvedený obnos s příslušenstvím
(výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok II.) i státu (výrok
III.). Soud zjistil, že žalobkyně byla v období od 1. 1. 2013 do 3. 6. 2013
spoluvlastnicí pozemků v katastrálním území S., které výhradně užíval žalovaný
(coby druhý spoluvlastník) umístěním pozemních komunikací, respektive jako tzv.
pomocné silniční pozemky, jež na řečené stavby dopravní infrastruktury vykazují
úzkou funkční souvislost. Tímto nadužíváním svého spoluvlastnického podílu
získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch, který je nyní povinen vydat v
souladu s § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni tak náleží právo na vydání náhrady
ve výši regulovaného nájemného, neboť obvyklé nájemné, na něž by v zásadě měla
právo, určené znaleckým posudkem Ing. Kaftana, přesahuje maximální hodnotu
stanovenou cenovými předpisy. Jelikož takto zjištěná částka přesně odpovídá
žalobnímu požadavku, bylo možné žalobě v plném rozsahu vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 23 Co 470/2016-241,
rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výrocích I. a II.
potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil, jen pokud jde o výši náhrady
nákladů řízení přiznané České republice, jinak je i v této části potvrdil
(výrok II.) a rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům i státu v odvolacím
řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování
aproboval jak skutkové, tak právní závěry obvodního soudu. Mimo jiné vyzdvihl,
že výše bezdůvodného obohacení žalovaného byla správně ztotožněna s hladinou
regulovaného nájemného činící 120 Kč/m2/rok, poněvadž dle soudem ustanoveného
znalce Ing. Kaftana hodnota obvyklého nájemného dosahuje částky vyšší. Posledně
zmíněný znalec pak své odborné závěry, zejména ztotožnění obvyklého ročního
nájemného s 6 % ceny pozemků, obhájil i ve světle znaleckého posudku
předloženého žalovaným, jejž zpracoval Ing. Hůrka a v němž bylo doporučováno
kalkulovat obvyklé nájemné za rok jako 3 % tržní hodnoty pozemků. Soud podotkl,
že se znalci rozcházeli též ve stanovení samotné ceny sporných nemovitostí,
avšak při použití sazby 6 % přesahuje výše obvyklého nájemného částku 120 Kč/m2
/rok, ať již se zmíněný koeficient aplikuje na cenu nemovitostí zjištěnou Ing.
Kaftanem, nebo na údaj uvedený Ing. Hůrkou. Žalobě tudíž bylo soudem první
instance vyhověno po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, namítaje, že se
odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu jednak při řešení otázky
určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního
důvodu, jednak při volbě přiléhavé reakce na rozpor v závěrech dvou znaleckých
posudků, jíž podle dovolatele mělo být ustanovení revizního znalce soudem. Tím,
že soud propojil výpočet ceny pozemků zjištěné v posudku Ing. Hůrky s procentní
sazbou uvedenou v posudku Ing. Kaftana, se navíc dopustil nepřípustného
nahrazování odborných závěrů vlastní úvahou. Dovolatel dále podotýká, že z
posudku Ing. Hůrky vyplývala výše obvyklého nájemného nedosahující maximální
hranice dané cenovou regulací; v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
by tedy obohacení žalovaného nemělo být ztotožněno s nejvyšší přípustnou cenou
užívacího práva, nýbrž právě s onou nižší hodnotou podávající se ze závěrů
posléze řečeného znalce. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho zamítnutí nebo odmítnutí a
požádala o přiznání náhrady nákladů řízení za dva úkony právní služby. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žádnou otázku naplňující předestřená kritéria však dovolatel Nejvyššímu soudu k
řešení nepředložil. V ustálené judikatuře dovolacího soudu se uvádí, že znalecký posudek je jedním
z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §
132 o. s. ř, jenž se však od jiných liší tím, že odborné závěry v něm obsažené
nepodléhají revizi soudem. Ten hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda mají dostatečný
podklad v obsahu nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda nejsou úvahy znalce v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z řečeného zároveň vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým
posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016,
či jeho usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2557/2016, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017). Zdůrazňuje se rovněž, že o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých
posudků dalším znalcem, případně znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy,
neodstraní
-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, respektive rozsudek téhož soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, ale též žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Ani z dovolatelem
citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1290/2007, a ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, neplyne, jak se
domnívá, „povinnost ustanovení revizního znalce soudem“, nýbrž právě naopak
prostor pro úvahu nalézacího soudu při hodnocení otázky, zdali bude pokládat za
nezbytné zadání revizní expertízy, či zda mu k rozptýlení všech pochybností
postačí výslech znalce či jiný postup směřující k vyjasnění problematických
bodů již vyhotovených posudků. Z podaného výkladu pro účely přezkoumávané kauzy předně vyplývá, že odvolacímu
soudu nelze přiléhavě vytýkat, nepřikročil-li k ustanovení revizního znalce,
pakliže dospěl k závěru, že pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného
soudem ustanoveným znalcem Ing. Kaftanem vyplývající ze žalovaným předloženého
posudku Ing. Hůrky byly rozptýleny výslechem prve zmíněného odborníka (tento
úsudek pak spadá do rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a
je tudíž z kognice dovolacího soudu zcela vyloučen; k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017). Dovolateli pak
není možné dát zapravdu ani v námitce, že odvolací soud nahradil závěr znalce
vlastní úvahou, jestliže na cenu pozemku vyčíslenou Ing. Hůrkou aplikoval
koeficient 6 % převzatý z posudku Ing. Kaftana. Touto poznámkou totiž odvolací
soud toliko zdůraznil, že rozdíl ve výpočtu ceny pozemku nehraje pro výsledek
řešeného sporu roli, neboť i kdyby bylo přiléhavé určit tržní hodnotu
nemovitostí v nižší z částek uvedených oběma znalci, při kalkulaci obvyklého
nájemného ve výši 6 % ceny pozemku bude zjištěná výše hodnoty užívacího práva
přesahovat maximální částku stanovenou cenovými předpisy. Správnost použití 6%
koeficientu pak byla soudem dovozena na základě porovnání přesvědčivosti
předložených znaleckých posudků a výslechu Ing.
Kaftana, pročež se opět jednalo
o důsledek legitimního hodnocení důkazů ze strany soudu (srovnej mimo jiné
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015). Jelikož odvolací soud na základě popsaného hodnocení důkazů znaleckými posudky
dospěl k závěru, že obvyklé nájemné za užívání sporných pozemků činilo více,
než je maximální hodnota nájemného stanovená cenovými předpisy, jeví se plně
konformním s ustálenou judikaturou i to, že prospěch žalovaného poměřoval právě
touto nejvyšší přípustnou hodnotou nájemného (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, jakož i dovolatelem vzpomenuté rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1425/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2830/2015). Dovolání žalovaného tak muselo být odmítnuto podle § 243c odst. 1, věty první,
o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.340 Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč
podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH
podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 11.664,40 Kč. Náhrada za převzetí a přípravu
zastoupení v dovolacím řízení žalobkyni nebyla přiznána, jelikož nebyly tvrzeny
objektivní skutečnosti, jež by opodstatňovaly jí provedenou volbu odlišného
zástupce pro řízení před dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004, ze dne 26. 9. 2016, sp. zn.
28 Cdo 1509/2015, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1892/2017).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu