22 Cdo 6023/2017-299
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
V. K. a b) M. K., zastoupených JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v
Klatovech, Čs. legií 143, proti žalovaným: 1) L. V., 2) V. V. a 3) J. V., všem
zastoupeným JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí
Republiky 30, o vyklizení části pozemku a zdržení se neoprávněných zásahů do
vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 19
C 271/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
26. července 2017, č. j. 12 Co 202/2017-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Miloslava Krýsla.
Okresní soud Plzeň – jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
3. 2017, č. j. 19 C 271/2015-250, zamítl žalobu na vyklizení části pozemku,
specifikované v žalobním návrhu dle vytyčovacího náčrtu 444-58/2010 ze dne 16.
12. 2010, vedeného ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr,
zapsaného na LV pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro P. kraj,
Katastrální pracoviště P. (výrok I.), a dále zamítl žalobu na zdržení se
rušivých zásahů do výkonu vlastnického práva žalobců vstupováním na shora
označenou část pozemku (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit
žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 142 296 Kč a povinnost zaplatit
státu náklady řízení ve výši 21 201,43 Kč (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26.
7. 2017, č. j. 12 Co 202/2017-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I., II. a IV. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že žalobcům uložil povinnost
zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 66 487 Kč, a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se při řešení
otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, neboť nesprávně hodnotil důkaz znaleckým posudkem a odmítl žalobci
navrhované doplnění dokazování. Odvolacímu soudu v tomto směru především
vytýkají, že nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem. Poukazují přitom
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2007 a 25 Cdo 583/2001. Dále
namítají, že dovolací soud dosud neřešil otázku „základní střední souřadnicové
chyby“, její interpretaci a aplikaci v konkrétních právních předpisech.
Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření poukázali na skutečnost, že žalobci v řízení nenavrhli
provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, ani nepředložili žádný posudek
oponentní. Navíc všichni účastníci řízení učinili nesporným, že předmětný
hraniční plot byl postaven již v roce 1983 a žalovanými byla v roce 2007 – 2008
vyměněna pouze výplň. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
případně zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci se žalobci domáhají vyklizení části pozemku a zákazu vstupu s
tím, že žalovaní na jejich pozemek zasahují svým oplocením.
Přestože dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci, je obsahem
dovolání především kritika provedeného dokazování a skutkových závěrů
odvolacího soudu. Dovolatelé zpochybňují skutková zjištění podávající se ze
znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely a předkládají
vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování
revizním znaleckým posudkem). Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán
a nemůže je přezkoumávat. Zjištění průběhu vlastnické hranice mezi nemovitostmi
účastníků je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud chybně
akceptoval nesprávné závěry, podávající se ze znaleckého posudku, představuje
tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci [viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 8061].
Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví
předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze
soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména
tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého
posudku.
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že
samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení
důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a
to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §
241a odst. 3 o. s. ř.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako
každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné
závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost
posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů
a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem
tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, na který
mimo jiné poukazují i žalobci).
Rozhodnutí nalézacích soudů v projednávané věci je v souladu s označenou
judikaturou. Soudy při závěru o tom, že oplocení žalovaných nezasahuje na
pozemek žalobců, vyšly ze znaleckého posudku a výslechu Doc. Ing. Václava Čady,
CSc., podle kterého obraz zaměřené hranice v terénu odpovídá stavu evidovanému
v katastru nemovitostí. Znalec při svém zjištění o geometrickém a polohovém
určení dotčených pozemků vyšel z kritérií pro přesnost zobrazení hranice v
katastrální mapě uvedených v bodech 13 a 15 přílohy vyhl. č. 357/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální vyhlášky), která je charakterizována tzv.
střední souřadnicovou chybou (§ 7 odst. 3 katastrální vyhlášky). Jestliže
znaleckým dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí
ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí a odvolací soud neměl o správnosti
znaleckého posudku znalce Doc. Ing. Václava Čady, CSc., žádné pochybnosti,
nelze spatřovat nepřiměřenou úvahu soudu v tom, že nenařídil provedení
revizního znaleckého posudku.
Nepřípadný je rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, neboť námitka nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu představuje tvrzenou vadu řízení, ke které by
dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného
dovolání (§ 243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Dovolací přezkum nezakládá ani tvrzená absence řešení „základní střední
souřadnicové chyby“ v judikatuře Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání se v tomto
směru nepodává žádná právní otázka, na které by rozhodnutí odvolacího soudu
bylo založeno. Nalézací soudy ani ustanovený znalec se oproti přesvědčení
dovolatelů nezabývaly změnou geometrického a polohového určení v důsledku
vytyčení nebo zpřesnění hranice pozemků (§ 35 odst. 1 katastrální vyhlášky),
ale pro účely posouzení tvrzeného zásahu do vlastnického práva žalobců
zjišťovaly soulad zaměřené hranice v terénu (představované sporným plotem) se
stavem evidovaným v katastru nemovitostí, a to na základě kritérií daných
katastrální vyhláškou. Právní otázku, která by mohla založit přípustnost
dovolání, nemůže představovat samotná akceptace pravidel obsažených v právním
předpisu. Obsahem dovolání totiž není polemika s úvahou soudu o zákonném
kritériu, ale polemika se samotnou existencí takového kritéria v právním
předpisu.
Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Avšak dovolatelé
nevymezují žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost
dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu
nebylo možné dovolání ani v této části vyhovět (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1
o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu