U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sádlem ve
Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalované L. Š., zastoupené JUDr. Borisem
Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 378/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č.
j. 27 Co 286/2016-1376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
59 677 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce
JUDr. Borise Vacy.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Okresního soudu Praha- západ ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 C
378/2008-884, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 27 Co 286/2015-1376, bylo vypořádáno zaniklé společné jmění manželů -
účastníků řízení. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího
napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a – jak
uvádí – uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
K námitce, že tím, že ve věci nebyl pořízen zvukový záznam z jednání, bylo
porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces:
Dovolatel předkládá otázku, která neměla být v rozhodovací praxi soudů dosud
vyřešena; tu má představovat „žalobcem mnohokrát zmiňovaná otázka způsobu
protokolace při ústním jednání“. V dalším textu se zaměřuje na obecné úvahy
ohledně nutnosti pořizování zvukového záznamu jednání bez ohledu na to, zda
konkrétní jednací síň je potřebným zařízením vybavena; netvrdí konkrétní
skutečnosti, ze kterých by se podávalo, že byl v důsledku nesprávné protokolace
poškozen na právech, pouze poukazuje na to, že měl četné výhrady proti
protokolaci a že namítal i podjatost soudkyně. Tvrdí, že postupem soudů, které
nezaznamenaly průběh jednání formou zvukového záznamu, bylo popřeno jeho právo
na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – dále
též jen „LPS“). Otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, tak přesně
neformuluje; protože namítá, že skutečnost, že soud nepořídil z jednání zvukový
záznam (§ 40 odst. 1 o. s. ř.) jen proto, že jednací síň nebyla vybavena
nahrávacím zařízením, a namísto toho sepsal o jednání protokol (§ 40 odst. 2 o.
s. ř.), vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zabýval se dovolací
soud (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS
1020/16) touto námitkou; v případě, že by k porušení práva na spravedlivý
proces došlo, by totiž byla založena přípustnost dovolání.
Úkony, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje
rozhodnutí, se zaznamenávají ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu
(dále jen „záznam“). Záznam se uchovává na trvalém nosiči dat, který je
součástí spisu (§ 40 odst. 1 o. s. ř.). Není-li pořízení záznamu možné nebo
stanoví-li tak zákon, sepisuje se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky,
provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, protokol. Soud může rozhodnout,
že bude současně s pořízením záznamu sepsán o úkonu protokol (§ 40 odst. 2 o.
s. ř., věta první).
Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v
průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo
samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové
záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost
jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat (§ 6
odst. 3 zákona č. 6/2002 sb., o soudech a soudcích).
Pořizování zvukových nebo zvukově obrazových záznamů z jednání má mít za
následek efektivnější vedení řízení a zvýšení možnosti kontroly jeho průběhu (k
tomu viz důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009 Sb.). Je tak povinností státní
správy soudů dbát, aby jednací síně byly vybaveny potřebným zařízením. Nicméně
z řady důvodů může dojít k tomu, že jednací síň takto vybavena není, nebo se
např. zařízení porouchá. Pak objektivně není možno záznam pořídit o úkonech,
při kterých soud jedná s účastníky, proto je třeba pořídit protokol. Na tom nic
nemění ani skutečnost, že soud snad má k dispozici jiné jednací síně, ve
kterých je zařízení umístěno. Pokud by totiž v tomto případě bylo možno jednání
konat jen v takto vybavené síni, zúžil by se počet současně projednávaných věcí
a došlo by k průtahům v řízeních; jedna hodnota by tak byla upřednostněna na
úkor druhé, přinejmenším stejně významné. Ostatně nelze tvrdit, že samotné
jednání bez pořízení zvukového záznamu porušuje práva účastníků na spravedlivý
proces; pokud by totiž tomu tak bylo, bylo by nutné prohlásit za vadná všechna
jednání, při kterých nebyl záznam pořízen. Že tomu tak není, vyplývá i z textu
zákona; zákonodárce by jen pro obvyklé technické obtíže („není-li pořízení
záznamu možné“) neumožňoval nahrazení záznamu protokolem, a také by
nepřipouštěl, že pořízení protokolu namísto záznamu stanoví zákon.
Konečně podle čl. II. bod 1 přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009, kterým
byl způsob zachycení průběhu jednání prostřednictvím zvukových a zvukově
obrazových záznamů upraven, se uvádí: „Není-li dále stanoveno jinak, použije se
občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány“. Z toho je
zřejmé, že zákonodárce nepovažoval doposud pořízené protokoly o jednání za
porušující právo na spravedlivý proces; v opačném případě by se touto otázkou
blíže zabýval.
Ostatně účastníci nejsou v případech, ve kterých mají pochybnosti o správnosti
protokolace, včetně protokolace o námitkách, zbaveni možnosti konfrontovat
protokol o jednání se zvukovým záznamem (srov. § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002
sb., o soudech a soudcích).
Na souvislost možnosti účastníků, resp. jejich zástupců pořizovat zvukové
záznamy z jednání soudu podle tohoto ustanovení se situacemi, kdy „průběh
jednání není možno zaznamenávat ve formě zvukového nebo zvukově obrazového
záznamu uchovávaného na trvalém nosiči dat jako součásti spisu, jak zásadně
předpokládá § 40 odst. 1 o. s. ř., nýbrž o jednání se toliko sepisuje protokol
v intencích odst. 2 téhož ustanovení“, upozornil Ústavní soud v usnesení ze dne
1. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 132/16. V usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II.
ÚS 2844/13, vyslovil, že ustanovení § 40 o. s. ř. „ … nevylučuje, aby o jednání
nebyly pořizovány zvukové záznamy, a to v případě, není-li pořízení záznamu
možné nebo stanoví-li tak zákon. Inkriminované protokoly o jednáních před
civilním soudem s výpověďmi obžalovaných v procesním postavení svědků přitom
splňují všechny náležitosti stanovené v příslušném § 40 o. s. ř., účastníci
sledovali hlasitý diktát svých výpovědí a měli možnost reagovat na případné
nepřesnosti protokolace. Při sepsání protokolů o jednání bylo tudíž podle
odvolacího soudu, shodně i Ústavního soudu, postupováno naprosto standardním
způsobem, pročež se jedná o důkazy zcela regulérní a zákonné“.
Dovolací soud uzavírá, že postupem odvolacího soudu nedošlo k narušení práva
dovolatele na spravedlivý proces, a dovolání tak v této části není přípustné.
K námitce podjatosti soudkyně:
Námitkami, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala vyloučená
soudkyně, uplatnil dovolatel tzv. zmatečnostní vadu (§ 229 odst. 1 písm. e/ o.
s. ř.). Dovolací soud je oprávněn zabývat se vadami řízení zakládajícími
zmatečnost pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.;
ostatně tu nejde o jediný přípustný dovolací důvod, kterým je nesprávné právní
posouzení věci); samy o sobě tyto vady přípustnost dovolání založit nemohou (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě uvedených vad řízení
totiž slouží primárně žaloba pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř.).
K námitkám proti hodnocení znaleckého posudku:
Znalecký posudek (§ 125, 127 o. s. ř.) soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle
§ 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení,
zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu,
zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22Cdo 1810/2009, a řadu dalších
rozhodnutí).
Zjištění ceny věci je otázkou skutkovou, nikoliv právní (k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo
234/2009 - www.nsoud.cz; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn.
22 Cdo 2417/2008). Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího
podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje
otázku skutkovou, nikoliv právní. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015). To platí přiměřeně i v řízení o
vypořádání společného jmění manželů.
Námitky dovolatele vůči znaleckému posudku tak představují polemiku se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je
dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání
úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí
vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013.
„Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Ze shora uvedeného vyplývá, že tato
ani další námitky žalovaného vůči stanovení obvyklé ceny nemovitých věcí, tedy
skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.
Ostatně jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 1539/2013).
K metodě použité znalcem na ocenění se uvádí: V první řadě odvolací soud vyšel
z obvyklé (tržní) ceny (viz str. 12 rozsudku uprostřed); jen ohledně věcí,
které takto nebylo možno ocenit, neboť nejsou častým předmětem obchodu, zvolil
jinou metodu. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá
mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek
není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění
metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na
znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu
ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku
ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku
relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého
posudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4452/2010).
Opět je třeba zdůraznit, že i námitky účastníka proti zvolené metodě podléhají
hodnocení soudu; je na něm, aby zvážil, zda je považuje za důvodné či nikoliv.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí, týkající se případů, kdy soud měl o posudku
pochybnosti; o to v dané věci nešlo.
K návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku:
Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního
znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního
posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o
správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní
situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení
ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (viz k tomu rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010. Jde tu opět o hodnocení
důkazu – znaleckého posudku. Nemá-li soud pochybnosti o jeho správnosti, není
povinen nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že
pochybnosti vyjadřuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu
nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a
nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku. V dané věci byl proveden důkaz
více znaleckými posudky, a odvolací soud se hodnocením jejich závěrů řádně
zabýval; jeho postup tak nebyl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není
tu nic, co by mohlo v této souvislosti založit přípustnost dovolání.
Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn.
29 Cdo 1155/2014,ve kterém se uvádí: „V situaci, kdy soudy nižších stupňů
shledaly shora uvedenou procesní obranu, včetně navrhovaných důkazů
nepodstatnou a aniž navrhované důkazy provedly, dospěly k závěru, že žalovaný
neunesl důkazní břemeno co do přípustnosti kauzálních námitek, zůstalo jejich
právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné“. Z toho dovozuje, že soud
byl povinen provést navržený důkaz revizním posudkem. V citovaném rozhodnutí
však soud nerozhodoval na základě znaleckého posudku, a v nyní projednávané
věci pak nerozhodoval na základě pravidel o důkazním břemeni. To se uplatní v
případě, že některá významná skutečnost zůstane neobjasněna (tzv. „non
liquet“). Zde však soud vyšel z toho, že cena nemovitosti byla zjištěna a
žalobce zpochybňoval správnost znaleckého posudku, ze kterého soud vyšel. Jde
tedy o hodnocení důkazu, které je věcí soudů v nalézacím řízení, a jeho
zpochybnění založené na jiném názoru účastníka nezakládá přípustný dovolací
důvod. To ostatně platí i pro posouzení pravosti podpisu dovolatele; k tomu se
dodává, že odvolací soud vysvětlil, proč v této souvislosti dovolatelem
navržené doplnění dokazování neprovedl (str. 19 rozsudku, konec prvního
odstavce) a s tímto důvodem dovolatel nijak nepolemizuje.
K otázce, zda lze provést důkaz znaleckým posudkem, jestliže v řízení nebyl
znalec ustanoven:
Tuto otázku řeší § 127a odst. 1, věta první o. s. ř. takto: „Jestliže znalecký
posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti
a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého
znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se
jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem“. Navíc dovolatel takto zpochybňuje
posudek posuzující pravost podpisu; i zde se připomíná to, co odvolací soud
uvedl na str. 19 rozsudku (vázanost pravomocným soudním rozhodnutím) a s čím
dovolatel ani nepolemizuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 22 Cdo 525/2017
Datum rozhodnutí: 26.07.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Oprava rozhodnutí
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
22 Cdo 525/2017-1519
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve
věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sádlem ve
Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalované L. Š., zastoupené JUDr. Borisem
Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 378/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č.
j. 27 Co 286/2016-1376, takto:
Výrok II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 22 Cdo
525/2017-1508, se opravuje tak, že namísto výroku ,,Žalobce je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 59 677 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Borise Vacy.“, výrok o
náhradě nákladů řízení správně zní ,,Žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení 59 667 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Borise Vacy.“
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu