U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
Ing. Bc. L. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně,
Špitálka 23b, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Františkem Severinem,
advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, o vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.
zn. 10 C 81/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2014, č. j. 18 Co
590/2013-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 003 Kč k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Tomáše Krejčího.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
července 2013, č. j. 10 C 81/2012-108, ve výroku I. zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k „nemovitostem, a to budově na pozemku
p. č. st. 218, pozemku p. č. st. 31 a pozemku p. č. 32/1, vše zapsáno na LV č.
174 pro obec a katastrální území J., část obce J., u Katastrálního úřadu pro
Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy“, přikázal nemovitosti do
výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni na vypořádací podíl 260 000 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení státu (výrok IV. a V.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit
náklady řízení žalovanému (výrok VI.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 22. září 2014, č. j. 18 Co 590/2013-365, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na
vypořádací podíl 321 250 Kč (výrok I. bod č. 3) a uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni a státu náhradu nákladů řízení (výrok I. body č. 4 a 5). Dále
rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit náhradu nákladů odvolacího řízení
žalobkyni (výrok II.) i náhradu nákladů státu (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroku I. bod č. 3, č. 4, č. 5, a
výroků II. a III., podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o.
s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný napadá především závěry o ceně
nemovitých věcí, kdy odvolací soud nesprávně vyšel i z ceny jejich
příslušenství, které však nebylo předmětem řízení. Odchýlil se tak od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 (toto a další
níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů
řízení. Na základě charakteru řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví (tzv. iudicium duplex) nelze hovořit o konečném úspěchu či
neúspěchu ve věci. Odvolací soud měl aplikovat § 150 o. s. ř.; důvody
zvláštního zřetele hodné spatřuje žalovaný ve specifičnosti řízení, a žádnému z
účastníků neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu,
který při stanovení ceny vyšel ze znaleckého posudku, přičemž znalec plně
respektoval zadání znaleckého úkolu a tento řádně splnil. Poukazuje rovněž na
skutečnost, že rozhodnutí ohledně nákladů řízení je plně v souladu se zákonem i
rozhodovací praxí soudu dovolacího a nejsou zde žádné důvody zvláštního zřetele
hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, příp.
bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud překročil žalobní návrh, když
znalci zadal stanovit obvyklou cenu předmětných nemovitostí včetně jejich
příslušenství, a na základě takto stanovené ceny určil výši vypořádacího podílu.
Nejvyšší soud v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22
Cdo 1644/2005, dovodil, že „předmětem sporu bylo zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným v žalobě a posléze i ve
výroku rozhodnutí; příslušenství, které je jinak samostatnou věcí, účastníci
předmětem řízení neučinili, a proto nelze soudu vytýkat, že se jím nezabýval.
Jestliže by soud vyšel při stanovení ceny nemovitostí z ceny, za kterou by bylo
možno nemovitosti prodat i s tímto příslušenstvím, šlo by o nesprávné skutkové
zjištění.“
Dovolací soud v usnesení ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008,
formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího
podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje
otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny
obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit
přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu,
neboť dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové
podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení
obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto
stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo,
znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku
představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito
skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1.
ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Ze shora uvedeného
vyplývá, že tato ani další námitky žalovaného vůči stanovení obvyklé ceny
nemovitých věcí, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že v posuzovaném případě odvolací soud
nepřekročil žalobní návrh, neboť v rámci rozsudku odvolacího soudu i soudu
prvního stupně je podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem
vypořádáno bez příslušenství předmětných nemovitostí, tedy v rozsahu navrženém
žalobkyní.
Žalovaný rovněž polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů
řízení. Dle dovolatele na základě charakteru řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví (tzv. iudicium duplex) neměla být žádnému z
účastníků přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž měl být aplikován § 150 o.
s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvodů se od této
ustálené rozhodovací praxe odchylovat.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo
1795/2013, „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení.
Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který
žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že
soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o
postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k
individuálním okolnostem konkrétního případu.“
Obdobně dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo
245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), že
„jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je
způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení
třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu
na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý
spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podat také“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp.
zn. 22 Cdo 1340/2014).
Jestliže tedy soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který
žalobkyně navrhovala, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že charakter řízení o vypořádání podílového
spoluvlastnictví nelze bez dalšího považovat za důvod zvláštního zřetele hodný
a nepředstavuje tedy důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Tímto důvodem rovněž
nemůže být žalovaným tvrzená skutečnost, že nabízel žalobkyni na vypořádacím
podílu částku 200 000 Kč. I v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014).
K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i
pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jelikož dovolateli byla uložena
povinnost nahradit státu částku ve výši 14 456 Kč, není dovolání proti výroku o
náhradě nákladů řízení státu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu